Rozloučili jsme se tedy pár bloků od mého bytu.
Chtěla jsem jít domů, ale cestu mi zahradila další známá. Patricia.
"A hele, tady má někdo tajný schůzky."
"Mám se nechat přizabít? Kdyby se teď táta dověděl jednu věc z těch, co mu tajím, asi ho trefí nebo on trefí mě."
"Jo to chápu."
"No tak co přípravy na křtiny?" věděla jsem, že zítra je konečně ta událost, kvůli které už má Pattyin bratr několik dnů nervy na pochodu. Věděla jsem to, protože můj táta šel malé Lucy za kmotra.
"Moc se jim do nich radši nepletu. Ale byla bych docela ráda, kdyby ses tam ukázala. Víš co, dcera kmotra. A navíc alespoň někdo s kým se dá mluvit," usmála se.
"Je to sice lákavá nabídka, ale … myslím, že budu ráda, pokud bude táta nějakou dobu někde mimo a já si užiju konečně trochu klidu."
"Klidu nebo Erica?"
"Aaa, obojího," zasmála jsem se. "Víš co? Pozvi Stellu. Udělá jí to radost a navíc by mohl být otec trošku naměkko … on prostě asi nikdy žádné signály jinak nepochopí."
"Myslíš, že by měli se Stellou šanci?"
"Rozhodně bych byla radši, kdyby byl s ní než s těmi, které se o něj pokouší. Stella je fajn, znají se dlouho a myslím, že ona by si nic jiného nepřála."
"Takže mám pozvat Stellu, držet jí u Maca a dát ti tak čas na Erica, jestli to dobře chápu," usmála se pro změnu ona. "Dohazovačko."
"Přesně tak. No já už musím běžet, nebo budeme dnes večer o hladu. Ale určitě se brzo uvidíme," chvatně jsem se rozloučila a pokračovala v cestě domů. Zlatý víkend.
V pondělí mě opět čeká neúnavné studium psychologie na univerzitě. Naštěstí to nemám daleko domů, takže nemusím bydlet mimo na koleji. Asi by to jeden z členů naší dvoučlenné rodiny těžko snášel co se týče vaření a uklízení.
Chtěla jsem stejně jako Patt studovat kriminalistiku, forenzní vědy, ale přísný zákaz oboru, který souvisí s kriminálkou a policií, nenechával ani jednu volnou skulinku. Možná otec ví, co dělá, když mi to zakazuje. Sám v čele svého kriminalistického týmu. Ale nevychází mu to. Nechce, abych měla cokoli společného s policií, jenže jedna z mých nejlepších kamarádek je na nejlepší cestě dostat se do kriminální laboratoře, můj přítel je kriminalista přeložený z Miami a otec … prostě Mac Taylor. No a moje psychologie? To je zatím tajemství, ale není daleko od oboru. Kdyby byla maminka naživu, možná by všechno vypadalo úplně jinak. Ale naučila jsem se na žádné kdyby nemyslet.
Před dveřmi bytu jsem se už chystala na pokračování hádky nebo napjaté atmosféry. Potichu jsem odemkla a hned i s mým nákupem zamířila do kuchyně. V bytě bylo ticho, ale boty měl doma. Takže zase pracuje. Asi bych se spíš divila, kdyby nepracoval. Když jsem mu jednou vyčetla, že je v práci za jeden den déle než doma nebo mezi lidmi za týden, začal chodit včas domů. Jenže i tady neúnavně pracoval.
Asi za půl hodiny jsem ucítila jeho pohled ode dveří.
"Tak jak bylo?"
"Tati přestaň."
"Chci jen abys pochopila, co děláš za hloupost!"
"Mně nevadí, že je starší!"
"O 10 nebo kolik let!"
"No a? Tak o 10 let! Co je na tom! Nevadí mi ani že je to tvůj podřízený! A už vůbec mi nevadí, kolik jich měl přede mnou. Všechno, nebo jsem na nějaký tvůj argument zapomněla?"
"Přijde ti to snad málo? Jen za tu dobu co je tady, a to vím jistě, měl románek s jednou detektivkou a jednou laborantkou! A bůhví o kolika nevím!"
"Ano, jednou detektivkou, jednou laborantkou a jednou dcerou svého šéfa! Ale to je naše věc, tati. Já ho mám ráda a jenom kvůli tobě se ho nevzdám. Smiř se s tím!"
"Dokud bydlíš v tomhle bytě a dokud ti já platím studium, nebudeš si dělat co chceš!" a je to tady, opět mu ujíždějí nervy. Nekřičí. On nikdy nekřičí. Ale pokud začne mluvit takhle, důrazně, s potlačovaným vztekem a s tímto výrazem ve tváři, vím, že by bylo lepší se stáhnout. Kolikrát je tohle horší, než obyčejný křik. Tak to bylo vždycky. Žádný křik, žádná facka, ani když jsem byla malá a přiváděla chůvy k šílenství. Vždycky jen tvrdý pohled, kamenný výraz a úsečná řeč. V takových chvílích jsem se ho bála. Teď mi přinášel pocity viny. V tomhle případě ale neměl proč. Můj život je jen můj a je snad na mě, s kým ho budu trávit.
Neodpověděla jsem mu. Večeře byla hotová, ale já na ni úplně ztratila chuť. Zamkla jsem se v pokoji a jako vždycky po podobných výstupech zbytek dne nevyšla. A jako vždycky po podobných výstupech se večer ozvalo klepání na dveře.
Nemělo smysl neotevírat.
"Danny promiň," byl jeden z mála, kdo mi tak říkal. Ostatní zkracovali jméno na Ann.
"Hm. Nemyslíš, že je zbytečný se omlouvat, když nejpozději pozítří se pohádáme znova? Tati kdy se smíříš s tím, že mi už není ani deset ani patnáct?"
"Až si najdeš někoho, kdo není jako …" všiml si mého výrazu a radši větu nedokončil. "Dobře … Nechceš jít zítra se mnou na Lucyiny křtiny?"
"Ne, řekla jsem Patt, ať pozve radši Stellu, už mě zvala. Asi se podívám po nějakém oblečení a tak. Prostě den úplnýho volna."
"Ona pozve Stellu?"
"Jo, vadí ti to?"
"Ne, můžou si pozvat koho chtějí. A Danny si stejně bude všímat hlavně jeho sestry, nepochybuju, že se objeví s Donem."
"Asi jo. Potřebuješ ještě něco?" oba jsme se jako vždy snažili dělat, že se nic nestalo. Jako by se žádná hádka vůbec neodehrála. Sem tam přišla od jednoho z nás vždy omluva, ale nikdy nebyla myšlena...myšlena možná byla, ale nikdy nebyla projevena upřímně. Nechávali jsme neshody vyšumět a občas se to povedlo.
V duchu jsem uznávala otcovy argumenty. Eric Delko je skutečně o dost starší než já, provází ho pověst děvkaře už z Miami a vím o jeho románcích a krátkých epizodách tady v New Yorku. A rozhodně si nemyslím, že bych ho změnila. Na druhou stranu jsme ale podobné situace zažívali i s mým předchozím přítelem. A ten byl jen o rok starší než já a studoval. Asi budu navěky v otcových očích desetiletá holčička bez matky, která potřebuje, aby se o ní někdo zajímal a aby jí ukazoval, co je správné.
Dveře zůstaly otevřené a já pořád ležela na posteli bez hnutí.
"Pojď se najíst, přece nebudeš uražená do konce života."
S nevolí jsem se zvedla. Ne proto, abych mu vyhověla, ale proto, že jsem začala pociťovat hlad. I když chuť se mi nevrátila. Už jsem se nemohla dočkat zítřka. Táta dopoledne v práci, celé odpoledne na křtinách a následné oslavě. Celý den jen pro sebe.
Bylo už osm, ale nebe stále vypadalo sotva na šest. Šedý opar, chlad, nervozní uspěchaní lidé a celý New York pochmurný. Byla jsem na takové počasí a prostředí zvyklá. A podle předpovědi mělo být navíc odpoledne slunečno. Chtěla jsem se před křtinami sejít na chvíli s Patty a poté už do plánů spadal jen a jen Eric.
"Tak co Stella, přijala pozvání?" seděli jsme nad kouřícími hrnky, ale rozhodně v nich nebylo kafe. Ani jedna z nás ho nepije.
"Jo, jasně že přijala. A jak jsi předpokládala, tak je ráda. Ty tam teda vážně nechceš?"
"Ne," trochu smutně.
"Takže jsi se zase pohádala s Taylorem?"
"Jo, pohádali jsme se, kvůli tomu samému tématu jako vždycky, potom se zeptal, jestli nechci jít dneska s ním a když jsem řekla že ne, myslím, že se naštval. Je mu jasný, s kým budu."
"Už by se se s tím mohl smířit. Ale něco ti řeknu. Včera večer se to hádalo i u nás."
"Fakt? Danny a Flack?"
"Jo. Danny a Don jsou sice kamarádi ale od té doby co jsme spolu se snáší míň a míň."
"Tobě do toho alespoň nemůže mluvit."
"Nemůže, ale mluví. Dělá si nárok mluvit mi do všeho z pozice staršího bratra."
"Aspoň s ním nebydlíš a nezakazuje ti kriminálku. Aaa to mi připomíná, jak se ti tam líbí na praxi?"
"Úžasný. Už abych měla školu za sebou a pracovala tam natvrdo."
"Nojo, a za pár let do terénu, odznak, zbraň …"
"A bude ze mě stejný mešuge jako z bratříčka, děkuju pěkně," zasmála se. "No asi už budu muset jít," začala se pomalu zvedat.
"Jo, jasně. Užijte si křtiny."
"A ty volno."
Rozloučily jsme se a každá si šla po svém.
Žádné komentáře:
Okomentovat