"Stopy po vraždě. Podle Alexx bylo tělo v kufru nejspíš celou dobu, takže zabít ho musel někde tady," odpověděla, jakmile si dostatečně sídlo prohlédla.
"Pokud to udělal," podotkl Speed.
"Máš hypotézu?" pousmála se.
"Ne, ale zatím ani nic jiného. Toho mrtvého převážel. Nevíme, kdo všechno ho mohl zabít."
"To zjistíme," Natalia vytáhla svůj kufřík a chystala se odemknout vrata garáže, ke kterým jim dal Doyle klíče. Ne tedy příliš dobrovolně. Garáž stála naštěstí mimo pohádkový zámek, jehož dojem měl dům zřejmě navodit, takže se zatím mohli vyhnout vodě a štěrkové cestě k mostu.
"Hej! Co tu chcete!" ozval se ale hned, jakmile se vrata začala sunout nahoru, křik od bělostných vchodových dveří a ven vyběhla malá žena, asi kolem třicítky.
Na sobě měla dlouhou světle modrou košili, patrně pánskou. Jenom.
"My jsme kriminalisté z MDPD," křikl Tim.
"A co tu děláte?!" křičela z dálky a dobíhala k nim.
"Nezmínil se, že má ženu," houkla Natalia k Timovi. "Vyšetřujeme pana Gordona Doyla," řekla už nahlas.
"Co provedl? Jaký případ?" vyštěkla žena.
"Můžete nám nejdřív říct, kdo jste?"
"Martha Doylová. Tak co můj manžel provedl?"
"Tedy, paní Doylová, váš manžel dnes přejel a usmrtil devítiletou Lillian Marinezovou a v jeho autě jsme poté našli neznámé mrtvé tělo. Máme příkaz prohlédnout garáž a i dům," oznámil ženě Tim.
"Cože? Proboha! To by přece … to by Gordon nikdy neudělal! To jste si vymysleli!"
"Věřte, paní Doylová, že bychom byli rádi, kdyby dva mrtví, z nichž jeden je nevinné dítě, byli jenom fantazie," usadila ji Natalia. "Máte ještě nějaké otázky, nebo už se můžeme pustit do naší práce?"
"To vás jako mám pustit do domu a do garáže?"
"Nemusíte, ale pokud to neuděláte, stejně si přístup vymůžeme," pokrčil rameny lhostejně Tim.
"Tak fajn, mám se sbalit nebo mě zavřete?" ozvala se znovu ublíženě.
"Klidně běžte dovnitř, nám překážet nebudete."
Natalia konečně vzala svůj kufřík a spolu s Timem pod bedlivým dohledem Marthy Doylové vešla do garáže. Poté Martha odcupitala zpět do domu. Garáž byla velká a ve stejném monumentálním duchu, jako celý pozemek Doylových.
"Pání, takhle velký byl můj první byt i s koupelnou," hvízdl Speed.
"To víš, hodně peněz, náročná, ale neschopná manželka a neomezené možnosti."
"Jenže vražda neprojde ani hradnímu pánovi."
"Tak kde začneme?"
"Já se podívám do části, kde je druhé auto. Ty si vezmi to prázdné místo. Tam ho naložili, tam by mělo něco být."
Oba začali systematicky pracovat kousek po kousku.
"Pane Doyle, kam jste dnes ráno tak pospíchal?" zeptal se Horatio, který stál u hrany stolu, na jehož opačném konci seděl naprosto vynervovaný Gordon.
"Mám pracovní schůzku s jedním klientem. Tedy měl jsem, samozřejmě. Bylo to na druhém konci města a já vyjel o něco později, tak jsem pospíchal."
"S jakým klientem jste měl schůzku?"
"Prodávám domy, tak s jakým asi?" prohodil uštěpačně.
"Jeho jméno, pane Doyle?" upřesnila dotaz Calleigh.
"Denis Morgan. Měli jsme konečně uzavřít smlouvu, měl jsem na tom vydělat balík."
"To je jediná věc, na které vám záleží? A co ty dva zmařené životy?"
"Samozřejmě, no … jasně, toho děvčete je mi líto a vím, že je to moje vina. Ale toho chlapa v kufru jsem nikdy dřív neviděl!"
"Potom je mi záhadou, jak se tam dostal. Je to přece vaše auto," poznamenal Horatio.
"Jo, je, teda … ne tak docela. Jezdí s ním i manželka, máme dvě, tohle a ještě sporťák. Každý si bere jak zrovna potřebuje."
"A vy jste dnes čirou náhodou potřeboval pro jednání s klientem SUV?"
"To zrovna ne, jenže náš sporťák má uvolněné řízení a ještě jsme ho nedali seřídit."
"Ovšem velice příhodná skutečnost. V kolik hodin jste vyjel z domu?"
"V půl desáté. Plus mínus, v tu chvíli jsem se na hodiny nedíval."
"A předtím? Manipuloval jste s autem?"
"Ne! Byl jsem doma, vzbudil jsem se pozdě, ani jsem nesnídal, oblékl se a rychle odjel, nekontroloval jsem kufr ani garáž!"
"Takže tvrdíte, že vy jste to tělo do kufru nedal?"
"Ne, to nedal," napodobil stejný tón, jako Calleigh, která se snažila vnést do výslechu zpátky řád.
"Podle předběžného ohledání leží to tělo v kufru přibližně od dnešní noci. Co jste v noci dělal?"
Doyle zrudl a očividně potlačoval chuť jim dost vulgárně jim to oznámit. "Byl jsem se svou ženou. To trestný není, ne?!"
"Jistě že ne," usmál se Horatio. "Ale vprostřed noci se vykrást ven, zabít a schovat tělo, to už ano."
"Ale tohle já neudělal! Celou noc jsem byl doma!"
"Takže vám tělo do auta … musel někdo podstrčit, že?"
"Ani nevíte jak jsem rád, že jste na to konečně přišli!"
"Nevšiml byste si ale, kdyby vám někdo vnikl do garáže?"
"Když jsem spal? Alarm se zřejmě neozval, takže bez něj těžko!"
"Dobře, ale když už byl v garáži, jak by se vám dostal do kufru, aniž by zničil zámek?"
"Já nevím! Nevím jak se to tělo dostalo ke mně, chápete?!"
"A nenechal jste někde odemčený kufr?"
"NE! To auto stojí sto tisíc dolarů! Jak moc nezodpovědný podle vás jsem?!"
"Asi dost, když jste přejel devítileté děvče v obytné zóně, kde jste jel devadesát!" štěkla na Doyla na oplátku Calleigh.
"No dovolte …" Doyle začal nebezpečně rudnout.
"Máte zbraň?" přerušil jeho začínající výbuch Horatio.
"Ne," odsekl.
"I to se dá ověřit. Odveďte pana Doyla do cely, zřejmě už nám nemá co říct, a Calleigh ty pomoz Ericovi, pracuje na autě."
"Ahoj, už máš něco?" Calleigh vcházela do garáží a natahovala si gumové rukavice.
"Jo, jestli se tomu dá tak říkat," Eric krátce vzhlédl, aby zjistil, kdo ho ruší v práci. I když svou kolegyni si nemohl splést ani podle hlasu. Poté se vrátil k prozkoumávání zadních sedadel.
"Otisky Doyla?"
"Nevím. Ale vypadá to na vícero."
"Budeme muset vzít otisky jeho rodině. Říkal, že o auto se dělí s manželkou."
"Jo. To by mohlo být. Dvoje otisky jsem našel na volantu a řadící páce. Jedny byly skoro pryč, překryté dalšími. Nejspíš jeho z dnešního rána. Na kufru jsou další, které se překrývají, ale jsou staré a skoro smyté, dá trochu práce je všechny zpracovat a rozlišit. A vypadá to, že na zadních sedadlech nenajdu vůbec nic," povzdechl si.
"Tak se snaž, já si zatím vezmu ta přední, uvidíme, jestli se k autu dostal ještě někdo další."
"Víme, že dostal. Jeho žena. V tuhle chvíli je taky podezřelá."
"Ano, Natalia a Tim jsou právě u nich doma, dáme jim vědět, aby ji přivezli?"
"Uvidíme, s čím přijdou a co zjistíme my."
"Myslíš, že to mohla udělat ona?" zeptala se Calleigh se zájmem. Nehodlala vynášet žádné oficiální závěry, byla na začátku případu, ale dotazu se neubránila.
"Nezdá se mi, že by měla motiv. Zabít člověka a dát ho do auta, kterým jede její manžel?"
"Co ty víš? Třeba je to zlatokopka. Chtěla ho potopit, aby měla důvod k rozvodu s pořádně tučným ziskem."
"Takhle tedy uvažují ženy?" zasmál se Eric. Calleigh ho za to sjela nepříjemným pohledem.
"Pokud jim dají muži příčinu," pronesla nakonec.
Žádné komentáře:
Okomentovat