Ráno druhý den mělo být stejně pohodové, jako předešlé sobotní. V plánu zůstával pouze odpolední trénink, jinak se nic závažného nekonalo, takže si všichni mutanti hodlali přispat.
Jenže už v sedm probudily alespoň některé z nich vytrvalé rány na dveře.
"Rogue, pust mě dovnitř!"
Pak chvilička ticha a další rána.
"Mon Dieu, tak přece poslouchej! Chvíli mě poslouchej!"
A ačkoli ani teď nebylo slyšet odpověď, Remyho neodbytný hlas pokračoval v divadle pro celý dům.
"Nebuď tak tvrdohlavá! Je m'excuse! Pust mě dovnitř, s'il vous plaît!"
Pak zase nebylo chvilku slyšet nic, ale nejspíš Remymu konečně odpověděla, protože zakřičel: "Přece mu nebudeš věřit, vždyť je to jenom obyčejnej blaguer! Lhář!"
Na to se mu v hlavě rozezněl ženský hlas:
"Remy, ještě chvíli křič a někdo ti určitě přijde zacpat pusu. Zmlkni!"
Jean totiž slyšela jasně každé slovo a nepříjemně ji to vytrhlo ze spánku, tak mu poslala telepatickou zprávu.
Když nakonec uznal, že svou přítelkyni neobměkčí a místo toho spíš naštve všechny spící, vzdal se a odešel rovnou ven. Tam si sedl na jednu ze vzdálenějších laviček a přemýšlel.
Sice byl včera v baru a možná i flirtoval s tou hezkou blondýnou, ale Rogue nepodvedl. Iceman se prostě jen urazil, protože to děvče zkoušel získat sám, ale ono mu nevěnovalo pozornost, tak si vymyslel tuhle sprostou lež. A ona mu úplně klidně věří! Věří Bobbymu víc, než jemu, i když on je její amant a Bobby jen obyčejný bâtard. A on jí to nedokáže ani vysvětlit. Takže všichni jsou teď nejspíš šťastní a spokojení a on, zásluhou někoho, koho ještě před čtyřiadvaceti hodinami pokládal za kamaráda, nemá nic.
"Co tak sklesle?" ozvalo se za ním, když se jeho úvahy stávaly ještě černější.
"Neříkej, žes to neslyšel," zamručel Remy v odpověď Loganovi.
"Já? No i s odpověďma. Ale to tě tu opravňuje sedět jako spráskanej pes, co se bojí domů?"
"A co mám asi dělat!" ohradil se hned Remy. "Nevěří mi. Radši věří jemu! Tshe … Il est crétin," odfrknul si.
"Možná se Bobby zachoval špatně, možná to je krétan," napodobil Logan Gambitovu francouzštinu hezky po americku, "ale tímhle si Rogue neudobříš."
"Přišel jsi mi udílet rady do života, Logane? No, to bude něco. Nechceš radši vypadnout?" zašklebil se Gambit a nehodlal nic poslouchat.
Logan se znovu zamyslel nad tím, jak spolu mohli až doteď vydržet, když jsou oba neskutečně tvrdohlaví. A hned ho také napadlo, že z tohohle pohledu možná není jeho rozhodnutí zůstat osamělým x-menem tak špatné.
"Možná tě to štve, ale drama pro celej barák ti bude k ničemu. Navíc jsi v tom baru vážně byl. Musíš si jí udobřit. A ne řvaním."
"Neříkej, nechceš si založit poradnu?"odsekl mu zase Gambit, který se pomalu ze smutné sebelítosti dostával do stavu vytočení.
"No já jenom, že Rogue sedí nahoře a nejspíš je jí to dost líto, takže být tebou, prostě vymyslím nějaké usmíření. Na to jste vy, francouzi, dobrý."
"Prooosímtě," zahučel ještě a to bylo poslední, co z něj Logan dostal. Pro jistotu ho tedy nechal být. Nepřipadalo mu, že by si některou jeho radu vzal k srdci. On za něj nechtěl nic řešit, ale docela mu záleželo na tom, aby jeho přátelé a kolegové byli v pořádku a k tomu patří i pohoda mezi nimi. Ačkoli francouzsko-americká domácnost, co se čím dál víc přibližovala italské, těchto dvou nikdy nebyla tak idylická.
A nejspíš měl pravdu.
Remy ho nechtěl poslouchat a hned zapomněl, že mu Logan vůbec něco radil, ale i tak si byl jistý, že něco udělat musí. Hned, jak se k Rogue dostane.
Rozhodl se pozvat ji na večeři, promluvit si s ní a dokázat jí, že ji miluje.
Podařilo se mu to chvíli po obědě. Rogue ho sice nejdřív vůbec nepustila ke slovu a měla namířeno zpět do pokoje, kde by se zamkla, ale po výhružce, že nechá dveře vybuchnout a několika mon coeur se nechala na společnou večeři umluvit. Všechno tak vsadil na osmou hodinu, kdy se měli sejít na neutrální půdě jedné z mnoha newyorských restaurací. Snad ho alespoň tam vyslechne, protože ač přijala pozvání, k rozhovoru zatím přístupná nebyla. Ihned se zamkla v pokoji a po chvilce kolem něj beze slova prosvištěla ve cvičebním přímo do danger roomu. Stejně, jako zbytek včerejšího dne, si jen vybíjela svůj vztek. Včera se vztekala v kuchyni a odnesl to Logan, dnes se rozhodla potrestat za Remyho údajnou nevěru cvičiště. A večer možná konečně viníka samotného.
On sám na dnešní trénink nedorazil. Nechtěl se dostat do rukou Rogue ani Scotta, kterého ráno spolu s Jean vzbudil, a místo toho rezervoval stůl a zkoušel vymýšlet nejvhodnější slova alespoň pro začátek.
"Ach jo, nikam se mi nechce. A to jsem si ještě včera říkala, jak jsem spokojená." povzdechla si spíše pro sebe Rogue, když vycházela spolu s Jean z danger room a mířila rovnou do sprchy.
"Remy? Chce tě někam vzít?" tipovala její rusovlasá společnice.
"Chce se udobřovat. Myslí si, že mu skočím na večeři," zakřenila se a potřásla hlavou.
"Copak ty se s ním udobřit nechceš?"
"Tohle přehnal!" zakabonila se Rogue, aby potvrdila své zatvrzelé rozhodnutí.
"Hádky ke vztahu patří, zvlášť k tomu vašemu. A on určitě neprovedl nic tak závažného, jako tvrdí Bobby. To by ti neudělal," usmála se Jean přesvědčivě.
"Ráda bych měla tvou jistotu, Jean. Ale ono to není tak snadné jako mezi tebou a Scottem, my dva se nemůžeme ani dotknout, takže chápej, že jeho nevěru vyloučit nemůžu," stačil totiž jeden polibek a Rogue z něj mohla vysát veškerou sílu i veškerý život. Stačil dotek, aby se hroutil. V boji užitečné, v životě nepřekonatelná překážka.
"Však se to ještě obrátí, uvidíš," odvětila Jean a chtěla říct ještě něco, ale v hlavě jí naskočila hlas mluvící k ní přes telepatické spojení. Profesorův. "Ihned přijď, Jean, k něčemu se možná schyluje, potřebuji další názor, než rozhodnu, co dál."
Neznělo to vůbec klidně, proto se omluvila a okamžitě vyrazila k profesorovi.
Rogue si povzdechla a pokračovala ve své cestě do koupelny, jen pomalejším tempem. Ale i kdyby strávila pod tekoucí vodou celou hodinu, zůstával dostatek času, takže by musela vymýšlet další výmluvy, proč na schůzku se svým milencem nedorazit. A protože na žádné použitelné nepřišla, několik minut po osmé stála před prosklenými dveřmi smluvené restaurace.
Na sobě měla dlouhé punčochy tak, aby její nebezpečná pokožka nezůstala odkrytá a krátkou sukni tak, aby přes to vynikalo, jak se jí nějaká barová blondýna nemůže rovnat. K tomu svou téměř průsvitnou košili a věrné všudypřítomné rukavice. Když už musela přijít, rozhodla se dát Remymu alespoň najevo, o co by mohl přijít.
Efekt na sebe nenechal dlouho čekat.
"Jsi … vážně nádherná," ozvalo se za ní. Když se otočila, uviděla Remyho, jak upírá pohled přibližně do míst, kde končí sukně. Jen se potěšeně ušklíbla, nechala ho podržet otevřený vchod a poté se zavést k zarezervovanému stolu.
"Rozhodně efektní," poznamenala po usazení při pohledu na zapálenou červenou svíčku a číšníka, co jim okamžitě nalil předem vybrané víno.
"Díky. Je to taková malá omluva za naši hádku, ale hlavně ti musím říct, že-"
"POPLACH!"
Oběma se toto slovo rozeznělo v hlavě jako poplašný gong. Veškeré rozhovory nebo cokoli dalšího bylo v tu chvíli vedle naléhavé telepatické zprávy z institutu úplně nepodstatné.
Remy i Rogue se v mžiku zvedli, ale dřív, než stačili udělat jediný krok, roztříštilo se velké výkladní okno i se zdí kolem a Rogue smetla obří pěst. Její tělo odlétlo k protější stěně a pak se zhroutilo na zem následované oponou cihel ze stropu.
Poté se Sentinel obrátil přímo na překvapeného Gambita.
Ten od té chvíle už nevnímal.
Metal po sentinelovi vším, co mu přišlo pod ruku, jako granáty. Stoly, židle, vypadané cihly, nechal vybuchnout téměř zbytek dosud nerozbořené místnosti, zuřivě se snažil odrazit jeho neutuchající útok a neustále se ohlížel na bezvědomou Rogue. Potřebovala pomoc. Nemohl ji nechat zabít, nemohl ho nechat, ať se k ní dostane a dorazí ji.
Mohlo to trvat minutu nebo taky deset, necítil žádnou únavu, necítil vlastní ruce a nohy, zdálo se, že ani nepřemýšlí nad vlastními činy. Jen adrenalin ho hnal dál, dokud konečně nedonutil útočníka ve velkém oblaku prachu k ústupu.
Další z pokusů zabít x-meny nevyšel. Zatím.
Gambit úplně ignoroval všechny zbylé lidi kolem a vrhnul se ke své amante.
"Rogue!" smetl z ní několik kusů omítky a odhalil potrhané oblečení s krvavými stopami a ránu na hlavě. Ta vypadala obzvlášť děsivě.
"No tak, proboha co je ti, co je s tebou? Vnímej! Rogue žij!" třásl s ní, ale nedočkal se žádné odezvy. Nepohnula se, neotevřela oči, nedýchala.
"To nemůžeš, to ne!" chytil její bezvládnou ruku a stáhl z ní rukavici.
"No tak, no tak, vezmi si mojí sílu!" poprvé ji mohl držet a dotýkat se její holé kůže a poprvé necítil, jak ho vysává. Nikdy, ještě nikdy ji nemohl pohladit po tváři, aniž by zaplatil. Teď se nedočkal ani záchvěvu jejích ničivých schopností.
"Vezmi si můj život … Rogue …!" stiskl její ruku víc, ale marně.
Zoufale se opřel svým čelem o její.
"Oh non … non … ani jsme … já ani … je n'ai pas … je n'ai pas dit … je t'aime. Je t'aime, ma chérie."
Žádné komentáře:
Okomentovat