28. února 2013

Zrádkyně a smrtijed 4


Obsidián pochází ze žhavého nitra Země, sopečná činnost jej vynesla na povrch a stejně jako nezkrotná sopka a žhavá láva působí. Zavádí nás do našich vlastních hloubek a vlastního "podsvětí", vynáší je na povrch a činí je vnímatelnými. Tento černý kámen nás konfrontuje s očistným ohněm a světlem neznámých hloubek nevědomí a všech nevyřešených rozporů, jež byly odsunuty do podvědomí. Tak nás spojuje se skrytým světlem, z něhož vznikl veškerý život, a které dál září v nejhlubším nitru všech lidí.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°


Roxanne seděla v křesle, které jí bylo milostivě přiděleno. Nemohla skoro nic. Omezeně se pohybovat po neznámém domě, ale po tom netoužila. Nechtěla potkat ani jednoho z té podivné rodiny, ze které cítila nepřátelství ať byl její úděl jakýkoli. Nebo číst. Knih tu měli dost. Tolik, až se divila. Ale někdy asi musí padnout předsudky o krásných inteligentních dobrácích a zlých hlupácích. Jenže ani ty nechtěla číst. Propaganda čisté kouzelnické krve už se jí nemohla dotknout, protože nebyla v jejím duchu vychovaná a uměla používat vlastní úsudky. S nikým tady nemluvila. Na nikoho se nepodívala. Ani nevěděla, kdo všechno tu žije. A nestála o to.
Co ji vůbec čeká?

Má si vzít toho Draca Malfoye a má mu porodit čistokrevné dítě, které se připojí k ostatním v boji o absolutní nadvládu. Kterou už vlastně mají teď. Byla nucena vrátit se k dobám, kdy jí určuje život původ a kdy nemá žádný význam svoboda a láska. Jenže tehdy to lidé neznali. Tehdy to prostě nebylo, ale teď je. Stále existuje a stále jsou takoví, kteří o ni bojují. Co se tedy stane, když odmítne? Když se nebude chtít stát jednou ze služebnic pána Zla? Nebo když se ten mladý Malfoy postaví na odpor a nebude ji chtít? Nevypadal nijak nadšeně a vlastně ho od krátkého setkání v knihovně neviděla. Co se stane, pokud to takhle dopadne?
Ano, nejspíš ji zabijí. Tak se dnes s lidmi zachází. Původně ji chtěli dopravit do Azkabanu. Co když ji tam tedy pošlou? Utrápí ji mozkomoři. Nebo ji umučí ti údajní bystrozorové, kteří v Azkabanu pracují. Nebo ji zabijí rovnou tady. Smrtijedi, nebo ta bláznivá černovlasá žena. Bellatrix Lestrangeová, pokud se nepletla.
Vzpomněla si, že se zalíbila tomu páchnoucímu a špinavému lapkovi. Byl zvláštní. Určitě to nebyl pouhý člověk. A vypadal dost nebezpečně a krvelačně. Co když mu ji nechají na zábavu, aby ji roztrhal jako hladový vlk?
Co z toho je vůbec menší peklo?
Zvedla se z křesla a přešla k oknu. Šoupli ji do téhle místnosti bez jediného slova. Netušila, co je to za pokoj. Byla tady jedna postel, několik polic s knihami, stůl, křeslo a velké okno. Úplně stejné jako v knihovně a s podobným výhledem. Velká zahrada a pávi. Jak může něco tak nevinného a krásného být jen malý kousek od naprostého zla? A přitom obě strany vedle sebe dokáží nerušeně žít.

"Sem! Tady je největší klid!"
Roxanne sebou trhla, když uslyšela ženský hlas blízko za dveřmi. Doufala, že půjde dál. Že její pokoj přejde. Ale ne. Dveře se otevřely a v nich stála vysoká štíhlá žena, která byla trochu podobná Dracovi.
Toho vnesli dovnitř hned za ní.
"Položte ho na postel. Opatrně! A běžte!" rozkázala dvěma mužům, kteří Draca nesli.
Když zmizeli, otočila se od svého syna k Rox, kterou do té doby ignorovala.
"V tomhle pokoji je největší klid. Nedolehne sem žádný ruch z celého domu. Je mi jedno, jestli ho přidělili tobě. A je mi jedno, co si myslíš. Dokud se nevyléčí, tak tady bude. A pokud se ty o něco pokusíš, pokud se kvůli tobě mému synovi ještě něco stane, tak si to odskáčeš. Postarám se, abys šla zpátky, kam patříš!"
"A … ano madam," chtěla oponovat, že ona přece není viník a že netuší, co se mu stalo. Ale nezmohla se. Tón ženina hlasu byl chladný a nelítostný. Myslela naprosto vážně každé slovo.
"Budu ho pravidelně chodit kontrolovat. Nechám sem přinést všechny věci, co budou potřeba k jeho uzdravení. Pokud tu nebudu já, postaráš se o něj ty. Jestli se to jenom trochu zhorší, tak za to zaplatíš."
"Jistě … co se mu stalo?" pípla nesměle. Nevěděla, jestli se dokáže postarat o zraněného člověka, ale vědět jak byl zraněn nemohlo být na škodu.
"Zasáhla ho nějaká kletba. Má zlomená žebra a je v bezvědomí. Nechám sem přinést všechno, co bude potřeba," Narcissa usekávala každou větu a na Roxanne se krom prvního pohledu nepodívala. Potom odešla. Než zamkla dveře, bylo ještě slyšet, jak volá domácího skřítka.

Roxanne vydechla a cítila, jak trochu povolilo napětí, které v ní vzrostlo vždy, když se přiblížil někdo neznámý.
Teď, když byla Narcissa pryč, si mohla lépe prohlédnout raněného. Od chvíle, kdy ho přinesli, se ani nepohnul. Obličej i ruce měl úplně bílé. Snad bez kapičky krve. A na tvářích několik škrábanců. Vypadal, jako by se účastnil nějaké bitvy, nebo jako by na něj spadla nějaká stavba. Vlasy i oblečení měl plné prachu a na několika místech prodřené. Kdyby nebyla ujištěna, že je jen v bezvědomí, odpřisáhla by, že je mrtvý.
Opatrně si sedla na kraj postele vedle Draca. Začínala mít strach, že doopravdy zemře, protože, ač se to zdálo nemožné, byl snad ještě bělejší než před chvilkou. A nebála se jeho smrti kvůli sobě, ale proto, že si ji nikdo nezaslouží rukou druhého.
Navíc Draco vypadal … spíš nevypadal jako ostatní smrtijedi, se kterými se setkala. Nebo ti lapkové. Vypadal, jako by se mezi nimi necítil dobře. Nevypadal jako odhodlaný bojovník. Spíš dost zranitelně. A hlavně teď.
Jak se o něj asi má postarat, dokud se alespoň neprobere?
Vůbec nevypadal tak zle, jak si ho po jediném setkání představovala. Opatrně ho vzala za ruku. Byla úplně ledová. Ani nevěděla, kde se v ní tenhle nápad vzal. Prostě to udělala. Nevěděla, jestli trpí nebo nic necítí. Doufala ale, že ne. Pro tuhle chvíli nebyl Draco muž, kterého jí vyvolili. Nebyl to smrtijed, kvůli kterému přijde o svůj život, byl to jen mladík, který je možná stejný vězeň, jako ona.

Narcissa pospíchala zpět k pokoji, kde ležel její syn. Po skřítkovi poslala lahev kostirostu a několik dalších lektvarů a ona sama nesla džbán s vodou a čisté věci.
Měla příšerný vztek na Bellatrix. Měla se jí postavit už dávno a ne teprve tehdy, když je skoro pozdě. Je šílenec. Absolutní blázen. Udělala by cokoli, pokud by byla přesvědčená, že je to pro prospěch pána Zla. A také by cokoli obětovala. Nejspíš je dobře, že nemá vlastní děti. Možná už by ani nebyly naživu. Nemůže ale dovolit, aby stejný osud potkal Draca.
Chtěla už hůlkou otevřít a převzít jeho ošetřování, když ji někdo zastavil. Netrpělivě se otočila na muže, který sklonil její hůlku.

"Narcisso mluvil jsem s Bellou. Prý jste se pohádaly kvůli dívce, kterou sem přivedla."
"Pohádaly. Podívej nezdá se ti, že se snaží až moc řídit naše životy?"
"Občas. Ano, možná, ale nemyslíš, že nám tím pomáhá? Že se snaží dostat nás zase na výsluní?"
"Výsluní? Luciusi to myslíš vážně? Po boku pána Zla vždycky byla a vždycky bude jenom tma."
"To je přece úplně jedno. Důležité je, abychom se mu opět zavděčili."
"Jediná věc, o kterou ti jde. A je ti jedno, jestli při tom přizabije našeho syna," konstatovala Narcissa s kamennou tváří. "Na čí stranu se vlastně stavíš? Na Belly nebo na naši?"
"Je to jenom jedna strana. A my musíme plnit její pravidla, tak to pochop. Jestli se nepřestaneš stavit proti Bellatrix, můžeme na tom být hůř, než teď!" Lucius naléhal na svou manželku dál. Odcizovali se čím dál víc. Čím větší měl Voldemort a jeho smrtijedi moc, tím méně mu rozuměla.
"A ty pochop, že na nás vůbec nezáleží. Že jemu na nás nezáleží. Děláš všechno, co on nebo Bellatrix řekne, ale je to vážně to nejlepší? Podívej, co z nás je! Draco si má vzít nějakou neznámou čarodějku, jenom proto, že si to Bella přeje. Oba dva musíte přijít, kdykoli pán Zla zavolá. Musíte udělat všechno, co řekne. Jste jenom loutky, Luciusi, tohle je vážně lepší?"
"Nechápeš to. Nechápeš vůbec nic. Copak jsi zapomněla, kdo všechno mezi námi mohl svobodně žít a špinit naši krev? Zapomněla jsi, o co jsme usilovali?"
"A získali jsme to?"
Na to už neodpověděl. Narcissa vytrhla ruku, ve které držela připravenou hůlku, z jeho sevření, namířila na džbán a oblečení a poslala je do pokoje. Sama pak bez jediného pohledu na Luciuse odešla.

Roxanne zavřela oči. Všechny léky se před malou chvilkou objevily na stole, ale ona se ani nepodívala, jaké to jsou. Zřetelně totiž slyšela každé slovo z hádky venku a hlavou se jí stále honila spousta otázek, co je tahle rodina vlastně zač.
Nejdřív si tedy ani nevšimla pohybu vedle sebe. Nevšimla si toho, že Draco otevřel oči a stejně jako ona poslouchal.
Nikdy neslyšel rodiče takhle mluvit. Takhle se hádat. Věděl už dávno, že jeho otec se bojí a udělá všechno, aby proti sobě neobrátil hněv mocnějších. A také, že mu to poslední roky příliš nevychází. Jeho matka ale nikdy ničemu neodporovala. Vždycky oba podporovala a dělala co mohla, aby jim zajistila pomoc, pokud byla potřeba. Teď mu najednou všechno přišlo obrácené naruby. Přišlo mu, že současnost není tak správná, jak si myslel. Že možná bylo mnohem lépe. A že opravdu nezískali nic, naopak spoustu ztratili. A začal pochybovat, že svět bude někdy opravdu patřit kouzelníkům. Možná nikdy ani neměl. Ne kouzelníkům. Jen Voldemortovi.

"Ty jsi vzhůru?" vyjekla najednou Roxanne a okamžitě pustila jeho ruku. Draco krátce přikývl.
"Co tu děláš?" zeptal se s nemalými obtížemi.
"Zavřeli mě sem," trochu se pousmála. Nemohla se ubránit. Naprosto stejný dotaz a stejná odpověď, jako minule. "Mám tě prý ošetřovat," kývla k věcem na stole.
"Aha …"
"Ale k tomu potřebuju vědět, co ti je," už se ho nebála. Sice se prolomila ta chvíle soucitu, který pociťovala, když byl v bezvědomí, ale pořád se sotva pohnul. Navíc nevěřila, že by jí mohl cokoli udělat.
"Nejspíš mi rozlámali žebra. Těžko se dýchá … bolí to."
Prohrabala se lahvičkami a vytáhla pohárek a jednu s nápisem Kostirost. "Tohle by asi mělo stačit. A pak je tu … spousta věcí … co ti prý mám dát taky …"
"Proč ty?"
Pokrčila rameny. "Asi chtějí, abych se o tebe uměla postarat, když si tě mám vzít," až ji samotnou udivilo, s jakou lehkostí to řekla. Nejspíš nenechala ta slova, aby ji zasáhla plným významem.
Draco se ušklíbl a nejen díky odporné chuti lektvaru.
"Jo. To nás nejspíš donutí. Jestli tě teda třeba dřív někdo nenajde."
"Nenajde. Není kdo by mě hledal. Ví, že mě chytili a nejspíš myslí, že i zabili."
"Jak tě vůbec chytili?" vyvolávala v něm zvědavost. Opatrně mu natírala škrábance nějakou mastí, po které ihned mizely. A jemu to vlastně nevadilo. Nepůsobila tak arogantně nebo povýšeně, jako smrtijedky nebo ty, které s ním pracovaly na ministerstvu. Ani se ho neštítila jako někteří, které občas potkal venku. Nedívala se na něj jako na služebníka pána Zla.
"My byli na útěku. Moji rodiče a já. Nejdřív jsme se schovávali, ale potom jsme museli utéct. Táta jednu dobu spolupracoval s Fénixovým řádem."
"Zase ten pitomý řád."
"Snažil se o dobrou věc! Kdyby vyhrál on, neležel bys tady!" nedala se. V tomhle stáli a nejspíš pořád budou stát proti sobě. Ale taky už to byla jediná podobná záležitost.
"A proto tě chytili? Žes s ním spolupracovala?"
"Ne. Já vůbec ne. Proto po nás začali pátrat a my museli utéct. Navíc jsme dostali nabídku. Táta patřil k vážně schopným kouzelníkům a prý by nám bylo odpuštěno, kdybychom se přidali k vám," mohla říct k smrtijedům, mohla říct na stranu zla, ale chtěla mu vrátit "pitomý řád".
"A nepřidali že?" odhadoval.
"Ne. O to to bylo horší. Tátu našli. Nevím, jestli ho zabili, nebo utekl. Každopádně já s matkou jsme se z toho místa přemístily v poslední chvíli. Řekla mi, že bude bezpečnější se rozdělit. Že nás možná sledují a brzy dopadnou. Tak jsem ji poslechla. Narazila jsem na několik dalších lidí a potom nás dopadli lapkové. Měla jsem být v Azkabanu, protože jsem byla na jejich černé listině, ale ta Lestrangeová mě dotáhla sem."
"Takže zrádkyně?" To nemůžou myslet vážně. Vzít si zrádkyni. Čistokrevnou nebo ne.
"Radši než smrtijed," Rox skončila s ošetřováním a všechny věci opět pečlivě srovnala na místo.
"Víš proč jsem s tebou mluvila? Myslela jsem si, že pokud už nás nutí být spolu, můžeme spolu alespoň vycházet. Dokud ale budeme zrádkyně a smrtijed, asi to moc nepůjde."

Narcissa se oproti předpokladu neukázala. Roxanne už nevěděla, jestli může udělat víc. Ani ona ani Draco už nemluvili. Zatím neměli co víc si říct. Zatím zůstávali proti sobě. Ale když Rox usnula v křesle a Draco se nevýslovně nudil, přece někdo přišel.
Namířil hůlkou na Roxanne, pronesl Ševelissimo a přistoupil k posteli.
"Tvá matka tu nebyla?"
"Ne otče."
"Dobře. Zdá se mi totiž, že na tebe nemá moc dobrý vliv. Musím s tebou mluvit o tom, co vymyslela Bellatrix."
Už je to tu zase. Matka ho bude přesvědčovat, že to nějak zvrátí a otec, že je to správné. Vlastně to čekal.
"Byl jsem spolu s několika dalšími u pána Zla. Nemyslím, že by se mu Bellatrix svěřila, ale zmínil se, jestli sis náhodou nenašel nějakou čistokrevnou čarodějku. Myslím tedy, že ona přišla právě včas."
"Ale já jí nenašel. Nechci ji. Je to zrádkyně, její rodina pracovala s Řádem."
"Jenže taky to je stará a schopná rodina. Mají pověst skvělých kouzelníků. Pokud díky tobě přestoupí k nám, pokud pán Zla dostane dalšího stoupence, může nám být odpuštěno. Definitivně. Pomůžeš tak nejen nám, ale i všemu, o co se snažíme."
"A proč mi to říkáš, otče? Už jsem to slyšel od Bellatrix, už jsem to slyšel nesčetněkrát i u každého úkolu, který nám zadal."
"Vidíš? Protože je to pravda. Neposlouchej, co ti říká tvá matka. Nedopadlo by to dobře. Budeme mít zpátky postavení, Draco. Budeme mít zpátky život."
"Ale-"
"Uzdrav se. A potom dělej co máš."
Draco se mimoděk podíval ke spící Rox. Neslyšela je a vůbec nevěděla, že je uvnitř i někdo další. Klidně spala. Nemohla přece představovat žádné nebezpečí ani nic, co by nedokázal zvládnout. Nemusel by se na ni dívat jako na zrádkyni. Byla to přece jen čistokrevná čarodějka a to je důležitější, než co udělali její rodiče. Tak by se na ni měl dívat. Jenže se nedokázal zbavit pocitu, který v něm hlodal od chvíle, co se probudil a ona ho držela za ruku. Pocitu, nad kterým přemýšlel od chvíle, kdy slyšel matku obhajovat … pravdu?

Žádné komentáře:

Okomentovat