Fake 4

Probudila jsem se strašně brzy, ještě byla tma. Ta ale pro mě byla vlastně celou dobu. Ne, že bych nic neviděla, to ne, ale připadala jsem si cizí, nepatřičná, nevěděla jsem moc o místě, kde jsem, nevěděla jsem kdo jsem a jestli ta tma patří k mému špatnému životu, nebo jen nemůžu najít vypínač.
Dneska začne moje léčba. Vlastně tomu se tak nedá říkat. Bude to … pokus dát téhle epizodě mého života jméno a důvod.

Na pokoji nebyly hodiny, takže jsem netušila, kolik je. Tma se ale rychle měnila v šedavý opar, muselo tedy zrovna svítat. Nemohlo proto být víc než pět nebo šest hodin. Co jsem asi v tuhle dobu dělala včera? Bylo-li to včera, pokud jsem tu v bezvědomí netrávila víc dní. Všechno bylo možné. To by mi ale snad řekli.
Už se mi nechtělo spát a přitom jsem měla tolik času. Nakonec jsem se zvedla a zamířila na jediné místo, které mě mohlo trochu rozptýlit. Nevím, proč jsem netoužila poznat okolí nemocnice nebo alespoň vyhlédnout ven.
Mnohem radši jsem za sebou zavřela dveře umývárny a pohled opět zakotvila na vyleštěnou plochu zrcadla. Prohlížela jsem se dlouho. Chtěla jsem zjistit, jaký k sobě mám vztah a pokud to nezjistím, tak si ho vytvořit.

Vzpomínky.
Tolik lidí by se spousty vzpomínek nejraději nadosmrti zbavilo. A mně tak moc chyběly. Potřebovala jsem nějaké, každý člověk potřebuje vzpomínky. Jakmile třeba jen o jednu přijde, přijde o kus sebe. Přijde o kus života, který prožil. Nevěděla jsem, co by mi je mohlo navrátit, tak jsem prostě zírala na svůj odraz. Stále jsem byla pobledlá, ale zmizely alespoň částečně včerejší kruhy pod očima. Podle lékaře jsem byla vyčerpaná, cítila jsem se tak. Proč jsem ale byla vyčerpaná? Souviselo to nějak se ztrátou paměti? Vyčerpání, zmatenost, nepochopitelná touha křičet a brečet, kterou jsem ovšem nevyplnila. Musela bych k tomu mít důvod a ten já neznala.
Nebyla jsem opálená. Logicky tedy nejsem odnikud, kde je moře. Žádné překvapení, perfektně umím německy a pochybuji, že jde zapomenout rodný jazyk. Nijak jinak na mě mluvit nezkoušeli. Pomalu jsem se na sebe přestávala dívat jako na cizího. Jsem to já a musím se s tím smířit, ať se mi to líbí nebo ne.

Vyšla jsem ven. Na chodbě hodiny byly a následovalo zjištění, že je sedm. Tak dlouho jsem stála před zrcadlem a nikdo další tam neprošel? Nebo prošel a já ho ani nevnímala? Nakonec, je to jedno. Vedle hodin byly dveře na balkon. Nebyly zamčené, protože celý balkon byl obehnaný silnou skleněnou stěnou včetně střechy. Stiskla jsem kliku.
Nenaskýtal se žádný zvláštní výhled. Obyčejný zelený parčík a ze dvou dalších stran budovy. Nejspíš nemocniční, nebo něco takového. Asi to byl jeden velký komplex. Sledovala jsem chvíli listím obsypané stromy, které se jemně kývaly ve větru. Nebylo ani horko ani zima. Střešní skleněná okna byla otevřená a jimi sem proudil čerstvý vzduch. Ani studený ani horký. Odhadem bylo tady uvnitř tak dvacet stupňů.
Výhled se neměnil ani po deseti minutách. Žádní lidé, žádná auta, žádní ptáci. Nic se kolem nehýbalo. Zase jsem se vrátila na chodbu. To je tu pořád všechno tak opuštěné, nebo se mi to jen zdá, protože opuštěná jsem já?

Ne, přeci jen se objevil náznak života. Chodbou prošla sestra a upozornila mě, abych se vrátila na pokoj, za chvíli si pro mě někdo přijde. A znovu mi řekla, abych nezůstávala v téhle košili a oblékala se alespoň na den normálně. Možná tu prý nezůstanu dlouho. A nebo jestli chci to pyžamo.
Moc jsem ji neposlouchala, jen se vrátila do pokoje, sedla si na postel a čekala. Nevím, jak dlouho to bylo, ale ta doba mi připadala moc dlouhá a únavná. Chtělo se mi zase spát, ale má někdo přijít. Určitě doktor, co ze mě bude tahat myšlenky, vzpomínky a osobnost. A to je doktor Schmidt. Měla bych se ho zeptat na křestní jméno, přijde mi hloupé uvažovat o něm stále dlouze jako o doktoru Schmidtovi.

Možná bych se vážně měla převléct. V nemocniční košili jsem si připadala jako ošizená o své soukromí. Všechno mi tu začalo připadat jako zásah do soukromí a začala se formovat první vlna odporu.
"Slečno jste připravená?" byla to tatáž sestra, co na chodbě.
Přikývla jsem a souhlasně zamručela.
"Pojďte tedy prosím se mnou, vezmu vás do ordinace doktora Schmidta. Prý vás zatím nechce mít dohromady se svou skupinou, pokud někdy bude chtít."
Bylo mi úplně jedno, co říká a jakou skupinu myslí. Chrlila na mě tolik informací, že jsem ji stejně neměla šanci vnímat do posledního slova.

"Tak jsme tady," věnovala mi zářivý úsměv jako nějakému malému dítěti, zaklepala, počkala až se otevřou dveře a šla po svých.
"Dobrý den, jsem rád, že jste první vyšetření a sezení neodmítla."
"Mohla jsem odmítnout?" ptala jsem se zaraženě, když mě vpustil do své ordinace. Byla to příjemně zařízená místnost. Žádná sterilní bílá, naopak jemné pastelové barvy. Pohodlné křeslo, pohodlná pohovka, stůl, počítač, na stěnách barevné obrazy, knihovna a květiny. Nějak mi to do celkového zjevu nemocnice nezapadalo.
"Samozřejmě, že mohla. Vaše duše je jen vaše a jen na vás je také rozhodnutí, jestli jí chcete pomoct a léčit. Posaďte se," ukázal na pohovku.
Posadila jsem se.

Když jsem za hodinu a půl vycházela, nebyla jsem o nic moudřejší. Snad jen o to, že záhada křestního jména je rozluštěna. Jmenuje se Georg. Víc, než myšlenky na to, co se ze mě celou dobu snažil nějakým způsobem alespoň zlomkově vytáhnout, mi v hlavě vířily myšlenky na něj. Každou minutou mi připadal zajímavější, příjemnější a hezčí.
Jenže on ví všechno, on už se nijak nezmění a ani o to neusiluje. Měla bych se přestat soustředit na něj. Přestat pozorovat jeho rty, jeho oči a gesta a ponořit se do vzpomínek. Které ovšem nemám.
"Tak, jak jsem říkal, kdybyste měla potřebu si promluvit, jsem tu do večera."
"Vy nemáte rodinu?"
"Ne. Má rodina jsou mí pacienti."
Na to jsem nic neřekla. Bylo mi ho líto. Celé dny tráví mezi těmito zdmi, bez zpestření, bez svých blízkých, bez lásky.
Jak jsem asi dny trávila já?
"Teď byste se mohla jít projít do parku v areálu nemocnice. Uvidíte, že vám bude lépe."
Přikyvovala jsem, ale neměla jsem takové úmysly. Naopak. Vrátit se na pokoj, do umývárny k zrcadlu a hledat. Možná to na mě bylo vidět.
"Myslím to vážně, slečno. Musíte být na svou psychiku opatrná."
Prudce jsem se nadechla k odporu. Zase jsem ucítila jeho vůni, ale tentokrát na mě zapůsobila mnohem, mnohem intenzivněji.
"Ta … ta vůně …"
"Moc silná? To se omlouvám, já … mám trochu problémy s rozeznáváním pachů a někdy neodhadnu množství.."
"Ne, to ne … co je to?"
"Jeden z mála luxusů, co jsem si dopřál. Hugo Boss."
Nadechla jsem se znovu. "To jsem přece …" zatočila se mi hlava.
Držela jsem malou lahvičku popsanou elegantně vyvedeným písmem. Hugo Boss.
Vybrala jsem právě tuhle, protože jsem byla přesvědčená jejím úspěchem. Tahle byla ta pravá.
Pak najednou letěla k zemi a roztříštila se na stovky malých kousků. Její obsah mi ulpěl na kalhotách a ta vůně byla cítit všude.
A já měla strach.
Zatmělo se mi před očima, přepadla mě nesnesitelná bolest hlavy. Nevím, jestli jsem stála na nohou, nebo seděla na zemi. Neviděla jsem nic.
"Slečno! Co se děje, je vám špatně?"
Ten hlas jsem slyšela, ale nikoho neviděla. Zkusmo jsem máchla do prázdna rukou.
"Jau …" zrak začal zaostřovat.
"Oo-omlouvám se …"
"To je v pořádku. Co se stalo? Vypadala jste, že omdlíte."
"Hrozně mě bolí hlava … hrozně …"
"Pojďte …" pomohl mi vstát a za chvíli jsem byla znovu v ordinaci. Ležela jsem na oné pohovce. "Udělalo se vám špatně?"
"Ne, ne, myslím, že … to ta vůně …"
"To jsem to tolik přehnal?" vypadal, že na jednu stranu se chce zasmát.
"Ale ne … viděla jsem ji … já jí kupovala … a pak se rozbila a rozlila se všude kolem …"
"To je úžasné. Je to vaše vzpomínka, jste na velmi dobré cestě. Tak vidíte, nic není tak marné."
"To bude každá vzpomínka znamenat-"
"Nevím, možná. Ale je to rozhodně slibný začátek. Cítíte se na cestu na pokoj?"
Přikývnutí.
"Mám zavolat sestru, ať vám pomůže?"
"Ne, zvládnu to …"
"Určitě?"
"Ja," zvedla jsem se a snažila zamaskovat, jak se celá třesu a sotva držím na nohou.

Cesta na pokoj byla nekonečná. Občas jsem se musela i přidržovat zdí.
Někomu jsem musela tu vůni kupovat. Mám tedy … mám otce nebo bratra … nebo snad přítele, manžela … někdo mě musí hledat! Nebo jsem měla?
Před očima jsem stále měla onu lahvičku, která se v dalším okamžiku změní ve změť střepů a tekutiny.
Proč jsem ale cítila takový strach?