Probrala se v nemocnici.
Chvíli se rozhlížela, než zjistila, že leží na nemocničním lůžku a vedle ní stojí Catherine.
Začala doufat, že všechno byl jen sen. Že byla celou dobu v bezvědomí a s Gilem se vůbec nepohádali.
"No konečně."
Otočila se na Catherine. Tvářila se … zvláštně. Bylo znát, že ještě před chvílí plakala, ale jako by se snažila všechno zakrýt.
"Co … že se nic nestalo?"
"Omdlela jsi, tak tě sem vzali na vyšetření."
"CATHERINE!" chtěla slyšet pravdu. Nezajímalo ji, co dělá v nemocnici. Musela vědět, kde je Grissom.
"Co si pamatuješ?"
"Výbuch. Ale … to se nestalo, že ne?"
"Saro, podle … podle záchranářů … budou …. prý … těžko hledat jeho tělo …"
Trhaně se nadechla a oči se jí naplnily slzamim "Mmmm … ne-to-není to p … pravda …"
"Já vím, že nechceš věřit. Taky nechci. Nikdo …" odmlčela se. Nedokázala dál mluvit. Chvíli jen stála otočená zády k posteli. Saře to bylo jedno. Proč by jí ještě měli zajímat ostatní, když jediný člověk, co pro ni měl kdy skutečné pochopení, skutečně jediný, už tady není. A částečně její vinou. Kdyby se s ním nepohádala, kdyby mu nic nevyčetla, kdyby se nenechala slepě vést žárlivostí, vůbec nemusel do výtahu nastoupit.
"Budeš v pořádku, nic ti není. Propustí tě ještě dneska. Ale … prý … neví, jestli o tom víš …"
Neodpovídala. Nechtěla vědět nic o sobě. Nezajímalo ji to. Všechno bylo nepodstatné a nedůležité vedle skutečnosti, že ztratila obrovský kus sebe, který se už nikdy nevrátí.
" …a taky bych ti to asi..posloucháš mě vůbec?" otočila se Catherine zpátky a viděla, že Sara zírá do zdi a zřejmě nevnímá nic.
"Co vím?" odsekla. Samozřejmě Catherininy úvahy neslyšela a už vůbec ji nevzrušovalo, co říkali doktoři.
"Jsi těhotná."
Skutečně ji ještě ten den propustili. Catherine ji odvezla domů a vrátila se do práce. Pořádně netušila, co tam bude dělat, ale nejspíš stejně jako ostatní bude hledat příčinu výbuchu.
Grissom byl jejich přítel a kolega, všichni se do díla nutili jen těžko, byli zamlklí a zničení, ale všechno se stalo teprve před krátkou dobou. Čas utíkal rychle a neúprosně a zatím si nestačili nic pořádně uvědomit. Nejprve musí zjistit co se stalo. Poté, až nebude třeba tolik soustředění na práci, nastanou ty nejhorší chvíle.
Každou hodinu někdo z týmu kontroloval Saru.
Chápali ji. Milovala ho, dokonce sem tam obíhali sázky na jejich svatbu. A teď byla svědkem jeho smrti.
Báli se o ni. Každý telefonát končil hůř. Téměř s nimi nepromluvila a to co říkala, bylo samo o sobě dost deprimující.
Nechtěla bez něj žít a dávala to najevo vším.
Poslední s ní telefonoval Warrick. Když zavěšoval, měl divný pocit.
"Tak co?" zeptal se Nick. Oba vypadali strhaně.
"Nevím. Mluvila dost divně. Tak jako … strašně vyrovnaně a prý už volat nemáme. Chlape ona je na tom hodně zle."
"To není novinka. Ale říkala, ať už nevoláme?"
"Jo. Bojím se, že si chce něco udělat."
"Sara? Ne ta nikdy!"
"Neslyšels ji."
"Dobře. Zajedu ji zkontrolovat."
"Dej mi potom vědět."
Nick přikývl a odešel ke svému autu. Nevěřil, že by si Sara sáhla na život, ale Warrick na něj přenesl nervozitu a stísněný strach.
Přemýšlel, co vlastně bude dál. Nedivil se jí ani trochu. Někde v koutě mysli, který nechtěl otevírat a myšlenky odtud vypouštět, s ní souhlasil. Všechno je teď jiné, špatně jiné.
Nikdo téměř nemluví. Krátký rozhovor s Warrickem byl asi ten nejdelší, co od výbuchu někdo vedl.
Každý z nich přišel o někoho velmi důležitého, jenže Sara přišla o všechno.
Zaparkoval před domem, kde bydlela spolu s Grissomem a vydal se dobře známou cestou k jejich bytu. Byl tady několikrát. Však nikdy v situaci, kdy by netrpělivě bušil a zvonil na dveře a za nimi by se neozvalo zhola nic. Byt byl buď prázdný, nebo člověk v něm už nemohl odpovědět. A to si nepřipouštěl.
Zvonil dál.
"Hledáte Sidleovou?" vykoukla z vedlejších dveří pohledná žena v jasně zeleném svetru a černých kalhotech.
"Ale neotevírá."
"Tak se asi ještě nevrátila z půdy. Před chvílí šla nahoru," kývla bradou ke stropu a zase zavřela.
Půda? Došlo mu, co zamýšlí. Ne, žádná půda, střecha!
Dívala se na nevinné nebe, které se rozprostíralo nad hříšným Las Vegas.
Pochybnosti se jí do duše zabodávaly stejně drsně a bolestivě jako kamínky štěrku do bosých nohou. Stála na okraji střechy, ovíval jí chladný vítr, vysoušel poslední slzy a hrál si s hnědými vlasy. Stačil udělat jeden jediný krok. Jeden krok do prázdna a všechno skončí.
Jeden krok, chvíle letu a milosrdný dopad na chodník pod ní.
Sebevražda je čin vrcholného sobectví. Je sobecká vůči všem přátelům a kolegům co má, sobecká vůči ní samotné a zbytku jejího života. Ač naposledy, člověk se dívá jen na své problémy a na nic jiného. Stane se závislým na zoufalství a jako jediný lék si zvolí konec.
Jenže ten alespoň trvá jenom chvilku. Jen krátkou chvilku. Jeden krok a poté všechno odvane spolu s větrem, který si nepatrný okamžik hraje s prázdnou lidskou schránkou předhozenou na milost a nemilost osudu a smrti.
Je sobecké říct teď zemřu a vy zapomeňte, na vás mi nezáleží. Ale nemůže být aspoň pro jednou sobecká? Proč by měla slézat a vracet se do jejich bytu? Proč by neměla skočit dolů, do věčné černé nicoty? Nemá přátele, kvůli kterým by něco v jejím životě ještě stále mělo smysl. A i když má své kolegy a svou pracovní rodinu, mezi ně se stejně vrátit nemůže.
Bez Grissoma nejsou tým a každá minuta mezi nimi by jí do hlavy vyrývala jeho jméno. Nemůže být mezi nimi, když on už není. Nemůže zůstat mezi zdmi, kam patřil on. A nemůže na svět přivést dítě, které by nemělo otce. Nikdy si nepředstavovala, že by vychovávala dítě. Navíc sama. Věděla, že by dosáhla jediného, zkazila by mu život stejně, jako ho její rodiče zkazili jí.
Pochyby ji nutily hledat stále další a další důvody žít, ale úspěšně všechny vyvrátila.
Nedokáže se vrátit mezi lidi, s kterými trávila celé dny.
Nedokáže porodit a vychovat dítě, jehož otec zůstal pouze jako jedna polovina zlomeného srdce.
Nedokáže zůstat bez jeho slov, úsměvů, polibků, bez zvuku jeho hlasu, pohlazení, bez něj.
Všechno se mění.
Lidé přicházejí a odcházejí a každý po sobě zanechá nějakou stopu. Jen na něm je jak hlubokou. Má přesně vyměřený čas a když ten uplyne, nemůže se vrátit a zkusit to znovu. Prostě je čas jít.
Přivřela oči.
Nedokázala se přehoupnout přes bod, z něhož není návratu. Stále se odhodlávala udělat poslední krok.
Pomalu zvedla jednu nohu ze země a nakročila do prázdna.
Zavřela oči úplně a připravila se, že ucítí, jak rychle protíná vzduch.
Jenže dvě silné ruce ji strhly zpátky a pevně obemkly. Chtěla se vyprostit! Vyprostit se z pevného sevření, ale nepovolily.
Nick ji tiskl k sobě dokud znovu neotevřela oči.
"Co to vyvádíš. Neblázni, prosím tě neblázni …"
Podívala se mu do očí. Tolik strachu a starosti. Připadala si provinile. Ne kvůli němu, ale kvůli těm očím.
"Saro pojď dolů. Tohle není řešení ničeho."
Nechala ho, ať ji odvede do bytu. Nereagovala na pokusy dostat z ní alespoň pár slov, ale nebránila se jim.
Nick posadil Saru do křesla.
"Podívej, jestli promluvíš a slíbíš, že nic podobného neprovedeš, zůstane všechno mezi námi."
Nic. Prázdný pohled mimo, který se za chvilku přesunul bez jediného slova na něj.
"Víš jaký jsem měl strach? Nesmíš si ubližovat. Saro, jak dlouho jsi nespala? Nebo nic nepila? Něco ti udělám. Chceš?"
Zavrtěla hlavou.
"Dobře. Jak dlouho jsi nespala?"
Pokrčila rameny. Dlouho. Nedokázala spát, i když byla úplně vyčerpaná.
"Aha. Prospíš se. Zůstanu tady s tebou a ty se hezky prospíš."
"Nemusíš zůstávat."
"Chci. Nemůžeme ztratit i tebe, víš? Nemůžeme. Nebudu ti říkat, že vím, co prožíváš, protože to nevím. Ale ty jsi pro nás taky moc důležitá, tak neblázni. Všechno jednou přejde. Teď to budeme muset … nějak zvládnout. Ale přejde to."
Při jeho řeči si schovala obličej do dlaní. Pláč, který nahoře na střeše ustal, znovu spustil.
"Promiň … promiň." natáhl k ní ruku a pohladil po rameni.Pevně ji stiskla, ale plakala dál.
Ještě když pod starostlivým dohledem usínala v posteli, stékaly jí po tvářích slzy. Proč musel jít za ní! Proč musel všechno zkazit!
Byla rozhodnutá skončit svůj život a on neměl právo zasahovat. Věděla, že ji mají rádi. Ona je také. Ale tohle rozhodnutí už nejde vrátit.
Slíbil, že zůstane a také zůstal. Ne jen kvůli slibu, ale hlavně se bál, aby se nepokusila ještě o něco. Napsal ostatním krátkou zprávu a s kafem se usadil do prostorného obýváku. Sara klidně spala a nechtěl ji rušit, takže ji jen pravidelně chodil kontrolovat. Při každém zvuku z ložnice byl na nohou. Doufal, že ráno bude její stav o trochu lepší a hlavně, že se umoudří. Nemůžou ji hlídat pořád a psycholog by u Sary Sidle nepochodil.
Záleželo mu na ní stejně jako na ostatních a nemohl dopustit, aby o ni přišli.
Byl sice unavený, ale s pomocí druhého hrnku kafe snad zvládne zůstat vzhůru ještě nějakou dobu, než dorazí někdo jiný.
Prohlížel si místnost. Zastavil se pohledem u několika málo společných fotografií Grissoma a Sary. Vypadali tak šťastně.
Zavřel oči.
Kéž by je už nikdy nemusel otevírat a dívat se na katastrofu několika lidských duší.
Probudil se o několik desítek minut později.
Nejprve vůbec nezaregistroval, že usnul. Za velkým oknem se nic nezměnilo a bytem pulsovalo stálé ticho. Při pohledu na hodiny se však zděsil. Víc než hodinu byla Sara bez dozoru vydána na pospas jejímu nebezpečnému smutku!
Rychle se zvedl a proběhl kuchyní do ložnice.
Dech se zastavil a srdce přestalo bít.
Bílé prostěradlo bylo zbarvené do ruda krví. Z postele visela na zem volně spuštěná ruka, ve které svírala svou služební zbraň.
Hnědé vlasy rozhozené na polštáři kontrastovaly s neuvěřitelně bílou tváří, na bezbarvých rtech se rozléval vyrovnaný výraz a v otevřených mrtvých očích měla odstín prosby o odpuštění.
Na nočním stolku ležel přeložený popsaný papír.
Roztřesenýma ledovýma rukama bez citu jej zvedl.
Písmo neslo známky spěchu a celý dopis neměl žádné oslovení. Ale dobře věděl, pro koho je.
'Omlouvám se. Je mi líto, pokud vám ublížím, ale nemůžu jinak. Už neexistuje jiné východisko, i když tomu nechcete věřit.
Netvrdím, že moje ztráta je větší a bolestivější než vaše, ale vy dokážete žít dál. Máte někoho, pro koho má žít smysl. Já už ne.
Nemůžete pochopit, že jsem přišla o všechno, vím. Nemůže za to jen poslední pohled na milovanou osobu, která nenávratně zmizela, ale pohled na výbuch toho, co jsem považovala za bezpečné a kde jedině jsem cítila jistotu. Teď už si nejsem jistá ničím. Všichni jsme vydáni moci, která nejde ovlivnit. Jsme vydáni osudu Las Vegas jako jeho součást a majetek, s kterým nakládá podle svých vlastních zákonů. Každá věc i člověk v něm má vyměřený čas slávy a když uplyne, musí jít.
Grissomův je pryč. A ten můj už nemá v repertoáru místo. Nechci bojovat za něco, co ztratilo smysl a nechci přivést dítě někam, kde sama nemůžu žít.
Možná jste nečekali, že jsem taková ufňukaná naivka, která prohlašuje, jak je bez něj všechno zbytečné, ale toho strašného pocitu se nemůžu zbavit.
Promiň, Nicky,'
zamrazilo ho víc, než předtím a do očí se mu začaly drát neposedné slzy,
'vím, že ses snažil a vím, co najdeš, než si tohle přečteš. Nedávej si prosím nic za vinu. Mám vás ráda...
Ale je čas jít.'
Žádné komentáře:
Okomentovat