"Původně jsem sice chtěl vědět, jak je ti, ale povídej," nasadil výraz překvapeného zájmu.
"Rozvedu se. Už mám jasno," vydechla a dosedla na židli.
"Hmm … je vhodné říct gratuluju?" zeptal se a probodl ji pohledem.
"Asi jo. Mezi náma to nemělo budoucnost, to víš. A já už konečně taky. A jak jsem … našla … toho pobodaného, já byla úplně …"
"Otřesená, to je pochopitelné, potřebovala jsi klid, prožila sis velký šok a pak výslech, on Jim … prostě jsi byla podezřelá, ale už je to v pořádku …"
"Gile, já vím, už jsem se z toho dostala," utla ho rázně. "Jde o to, že když jsem přišla domů, tak mě sjel jako malou a když se dověděl, co se stalo, prostě mě ignoroval. Jasně jsem mu řekla, že potřebuju uklidnit. A on - zalezl si do pracovny. To je poslední hřebík do rakve mezi námi, to … takhle nemůžu, prostě ne … je toho na mě moc a on … chová se jako …" začala se zadrhávat a do očí se jí, při vzpomínce na prožitou hrůzu, draly slzy.
"Ššš, zbavíš se ho a bude ti líp. Nejdeš si nějakýho, kdo k tobě bude pozornější …" začal ji uklidňovat.
Přikývla. "Kdo mě vyslechne, komu nebude zatěžko se mnou trávit čas, s kým mi bude dobře a kdo mi dá, co potřebuju?" upřela na něj pohled. Oba byli najednou na rozpacích. Tahle věta mohla znamenat více věcí, které si oba plně uvědomovali, ale nevěděli, jaký význam mohou nyní použít.
"Ah … jo. Přesně takového."
Její rty zůstaly na půli cesty mezi úsměvem a zkroušeným vzdechem. Jak její narážku asi pochopil? Nebo nepochopil? A pochopila vůbec ona sama, co chtěla říct?
"Kdy podáš žádost?" přerušil minutu trapného ticha, kdy do sebe nervozně hodila celou sklenici brandy.
"Hned, jak dodělám jednu rozpracovanou kauzu," odpověděla vyhýbavě.
"Helen!" napomenul ji. Pokud je jednou rozhodnutá, měla by to udělat hned.
"Ale Gile, tohle je celkem složitý a dává to hodně práce, nemůžu přibrat i rozvod a soud," naježila se ihned.
"Dobře, já jen, abys tu žádost nakonec opravdu podala a nedopadlo to zase doufáním, že se to zlepší," usmál se pobaveně.
"To se neboj. Leeho mám opravdu dost, ty to víš opravdu nejlíp. A doufat už nebudu, je to zbytečné," dopila další skleničku.
"Ano. A jsem rád, že ses rozhoupala," napil se taky, i když jejímu tempu ani zdaleka nedostačoval. Nebyla opilá, to ne. Ale potřebovala shodit stres a alkohol jí mohl pomoct. Grissom však začínal mít obavy, aby nespadla do pořádné opice, proto přišel s návrhem jít pryč. Bez protestů přijala.
Pozoroval na ní ale také, že nepříjemný pocit z rozhovoru o události s nožem a mrtvolou ji neopustil. Pevně se chytila jeho paže, aby jí dal alespoň trochu pocit jistoty.
"A na čem vlastně pracuješ?" zeptal se po chvíli tiché chůze. Když zaplatili a odešli, nedohodli se sice kam teď, ale ke Greenovým nechtěla a na nějaký další bar už měla dost. Proto zůstal jen jeden směr.
"Proč tě to zajímá? Ty mi o případech taky nic neřekneš."
"No … protože nesmím. I když věřím, že bys to hned do novin nepustila. Ale tvé kauzy často bývají předtím našimi případy."
"Myslím, že tohle není. A ještě chvíli potrvá, než možná bude. Je to ve sféře dohadů," pokrčila neurčitě rameny.
"Nepouštíš se doufám do pátrání po senzaci na vlastní pěst?" znělo to možná až moc káravě, ale sám věděl, jak nebezpečná může podobná akce být. Zvlášť ve Vegas.
"Neměj strach. Svou práci umím dělat dobře."
"Hned jsem klidnější." řekl dost nepřesvědčeně.
"Není to žádná vražda ani násilnosti. Jde o peníze, takže si o mě nemusíš dělat starosti, i když je to … od tebe hezký," usmála se.
"Jo?"
Chvíli neodpovídala, pak se ozval vzdech. "Proč není všechno jako dřív! Přála bych si, aby byly věci stejné, jako když jsem byla malá."
"To už nejde," vzal ji jednou rukou konejšivě kolem pasu.
"Já vím, ale nebylo by to fajn?" zastavila se, čímž ho donutila stát taky. Pokrčil rameny.
"Gile, ty jsi tak … zvláštně fajn člověk …" podívala se mu do očí.
"Mluví z tebe ta brandy. Přece už jsi mě poznala," poznamenal a myslel tím, že on není nijak zvlášť fajn a ona to musí vědět.
"No právě …"
A jestli měl ještě nějaké námitky, nedostal šanci je říct.
"Helen, co to …"
"Dělám? Jenom to, co nutně potřebuju udělat," pohladila ho po tváři. Neskrýval, že je zaskočený. Každý jiný by se už dávno chopil šance a okamžitě po slově rozvod by začal vyvíjet vlastní iniciativu, zvlášť když je tak nalomená, ale Grissome teprve dnes pochopil, že ani on nemůže zůstat úplně lhostejný přítel netknutý city.
"A kde bereš jistotu, že já jsem lepší, než on? Popravdě to vůbec …"
"No a? Ty musíš mít vždycky absolutní jistotu?" zamračila se.
"Ano."
"Takových ti ale život moc nedá," spustila ruku z jeho tváře a otočila se zpátky čelem do ulice.
Chvíli šli beze slov dál, každý zabraný do svých myšlenek. Její neuvážený pokus jí začal připadat jako naivní čin nějaké patnáctky.
Když se z myšlenek konečně dokázali vytrhnout, stáli před domem, ve kterém Gil bydlel. Nastala trochu rozpačitá chvíle. Možná i vypadala, jako by se měli bez rozloučení rozejít. Pomalu se k takovému nevydařenému konci schylovalo.
Helen vykročila.
Gil natáhl ruku ke klice u dveří.
Udělala první pomalý krok směrem k dalším domům.
Někdo ji chytil za ruku a otočil.
Prudce si ji přitáhl.
A políbil.
"Máš pravdu. Absolutní pravdu. Akorát já ji občas nechci poslouchat."
"A sám sebe už jsi někdy poslechl?"
Nadechoval se k odpovědi, ale ona ho nenechala promluvit.
"Neodpovídej a radši to udělej."
Zlomek vteřiny jen nejistě koukal. Začínala mít neidentifikovatelný strach, že vše zkazila.
"Gile …" znělo trochu jako otázka, trochu jako prosba, trochu jako povzdech.
Ta nepatrná chvilička jí připadala jako věčnost.
Překonat několik centimetrů bylo jako přeskočit celý Grand Canyon. Jakmile jednou skočí, už se nedá vrátit zpět.
Mimo to, že ani jeden se zpět vracet nechtěl. A jakmile klaply dveře ložnice, které nedosedly tak docela na své místo, nebylo to už ani možné.
Štěstí je však obrovský přepych.
Žádné komentáře:
Okomentovat