Zavrtěla se, ale neprobrala. On vstal a napadlo ho připravit snídani. Za chvilku, aniž by cokoli zaslechl, se kolem něj omotaly dvě ruce.
"Dobré ráno."
"Mmm, ahoj. To jsi tak pozorný, že se hned vrhneš na snídani?"
"Napadlo mě, že by ti mohla přijít k chuti," otočil se a usmál se na ni.
Úsměv opětovala. "Budu muset do práce."
"No vždyť já taky. Ale ještě jedna společná chvilka nás nezabije, ne?"
"Jenom jedna?" podívala se na oko zkroušeně.
"Copak bych s tebou mohl být už jenom jednu chvíli?" zavrtě hlavou.
"To já nevím. Ale doufám, že ne. Tak co to bude?" podívala se mu přes rameno.
"No, jelikož k ostrovní snídani je třeba vejce a slanina a já k tomu účelu nemám vejce a slaninu, musíš se spokojit s tou naší kontinentální, co dům dá," zasmál se.
"Ale jo, fajn. Na nějaký tradice už se stejně nehraje," mávla rukou.
Rychle snědli snídani a pospíchali do práce. Helen ještě předtím domů, kde, přesně jak předpokládala, Lee už dávno nebyl.
"Teda ty jsi dneska nějakej zasněnej," strčila Catherine do Gila, který seděl bez hnutí a o něčem přemýšlel.
"Jo," odpověděl jí prostě.
"A?"
"Jaké a?"
"A co v tom je?" protočila netrpělivě oči. Hrál si na natvrdlého, nebo byl?
"Přemýšlím."
"Gile, to vidím. A o čem, jestli to není tajné?"
"Ne, ani ne," řekl lhostejně.
"Hm? Tak tohle už vypadá celkem vážně. Máš nemocný brouky, psa, nebo něco jinýho?" vypálila na něj. "I když asi spíš něco jinýho, viď."
"Proč myslíš?" podíval se konečně na ní.
"Jak dlouho tě znám? Takhle vykolejenej jsi málokdy. Co se děje? Víš, nepřipadáš mi ani … zasmušilej, ale dost rozhozenej. A taky víš, že se mi určitě můžeš svěřit, ne?"
"Určitě, Catherine."
"No tak?" páčila z něj dál. "Nemáš nemocný zvíře, máš nemocný srdce?"
"Cože?"
"Je v tom ženská? Hele tohle myslím na chlapovi celkem poznám a v tom tvým je nějaká ženská."
"I kdyby byla," chtěl okamžitě vyjasnit, že se o ničem bavit nehodlá, ale předběhla ho.
"Kdyby byla, jako že určitě, tak jsem ráda a moc vám to přeju. Doufám, že vám to klape. Akorát …"
"Neznáš, Catherine!" řekl důrazně, ale s úsměvem.
"Dobře, původně jsem tě jen chtěla napomenout, že tu sedíš už asi půl hodiny a Hodges nám zatím ty vzorky stihl analyzovat snad třikrát."
"Už jdu, madam."
Probodla ho pohledem, ale k poznámce se pro jistotu nevyjádřila. Moc mu přála normální život a jestli ho měl mít, byla ráda.
Zato Helen na uplynulou noc a Gila a na to, co bude dál, nemohla moc myslet. Měla spoustu práce, musela dodělat články, rozhovor a hlavně měla svůj případ, kterého se nechtěla vzdát.
Jednalo se o dost nebezpečnou situaci, to věděla, ale chtěla ji vyřešit, protože policie se o ni vůbec nezajímala.
Dva týdny.
Přišla na to vlastně náhodou.
Že se má rušit jeden velký úsek staré dálnice z Vegas až do Salt Lake City a udělá se z toho odbočka mimo se vědělo. I to, že je to v okrese, a že se bude stavět nový obchvat, o něco dál, na lepším místě. Bylo tedy jasné, že se budou někteří majitelé muset rozloučit se svými pozemky, prodat je radnici, přičemž prodělají, jelikož jejich cena bude kvůli plánované výstavbě nižší a nižší. Naprosto obvyklý postup.
Méně obvyklé ale bylo, že naprostá většina pozemků již byla odkoupena, ale nikoli radnicí. Od začátku roku je začal skupovat jeden z místních podnikatelů, George Bedford, a to za velmi výhodnou cenu. Vyšší, než nabízela radnice, ale stále nízkou.
Helen o stavbě psala od začátku a proto se o celou kauzu hodlala zajímat až do otevření dálnice. S e známým na katastrálním úřadu měla navíc práci dost usnadněnou. A před dvěma týdny začal její kolotoč podezření.
Stavba měla začít už příští měsíc a radnice nutně potřebovala pozemky získat. Nemohli si dovolit začátek odsunout a přijít tak o statisícové dotace. Všechno tedy hrálo pro chytrého pana podnikatele, který mohl radnici pořádně vyždímat.
Z tohoto pohledu by se zdálo, že se nejedná o nic výjimečného. Chytrý podnikatel a město v nouzi. Klasické řešení by tedy bylo skočit okamžitě po ostatních pozemcích, stále ještě v rukou původních majitelů, a kývnout hned ze začátku na nejnižší nabídku Bedforda. Přeci tam pracuje dost znalců a ekonomů, kteří mohli další nepříznivý vývoj předvídat. Jenže to se nestalo. Radnice vyčkávala a zbylé pozemky byly vesele skupovány jediným člověkem. Někdo tedy musel prodej zdržovat dokud se Bedford nenapakuje. A ten někdo musel nutně být na radnici a nutně musel mít za svou službu slíbenou tučnou odměnu.
Ve hře byly miliony dolarů a nikdo se nesnažil nic objasnit. Policie dělala slepou a hluchou a Helen začínala mít vážné tušení, že všechny nitky vedou buď ke starostovi nebo k jednomu z jeho lidí. Potřebovala jen důkaz.
Jediný důkaz, že starosta nebo někdo od něj zná Bedforda, najít cokoli, co by prozrazovalo jejich spolčení, cokoli, co by potvrdilo její domněnky.
Dnes se na ni usmálo štěstí. Trochu se povrtala ve starostově minulosti a zjistila jednu velmi zajímavou věc. Celou volební kampaň totiž financoval jistý místní podnikatel, pan George Bedford. A napadl ji jen jeden důvod. Protislužba. Musí si zajistit dva opatrné rozhovory a potom, když se nic kloudného nedoví, začít trochu víc pátrat. Ale najednou cítila, že má důkaz na dosah.
"Hele, kdy už nám představíš tu svou kauzu?" začal na Helen dorážet jeden z redaktorů.
"Není to hotové, potřebuju ještě pár vyjádření."
"Že ty se šťouráš pořád v dálnici? Ještě tě nepustila? Vzdej to. Bedford chce vydělat, tak město ždímá. Dobře víš, že i šéfredaktor zastavil všechny články na tohle téma."
"Podívej, Robe, já vím svý. A že ty se dostaneš maximálně k nějakýmu štěku jako je okradení v parku nebo Okresní přebor v páce je mi sice líto, ale jinak to jaksi nepůsobí," usmála se na něj a zaklapal svůj notes.
Na dnešní dopoledne měla naplánovaný rozhovor se starostou města. Ne, že by byl nějak převratný. Celou dobu se zdvořile usmíval, když se vyptávala na dálnici, mlžil a jakmile zabrousila ke zvláštním obchodům radnice a podnikatele Bedforda, vyprovodil ji se slovy, že na to nemá právo a on čas a kdyby jí to nestačilo, pozve si právníka, aby ji přesvědčil. Nepotřebovala poslouchat další "K tomu nemám co říct", "O tom opravdu nic nevím", "Takové otázky jsou nevhodné," a podobně.
Vůbec že se odmítal vyjádřit byl jasný důkaz jeho nečistých praktik. Jenže i tak neměla co napsat.
Nezasvěcenému mohla přijít její dnešní práce zbytečná a bez výsledku, ale Helen si spokojeně mnula ruce. Vyvíjelo se to více než dobře. Starosta nezatloukal a nelhal, že o ničem neví. Odmítl se bavit, takže se vlastně neoficiálně přiznal.
Rozhovor s Bedfordem se jí ale nepodařilo udělat. Číslo, na které se ještě před několika dny bez problémů dovolala, bylo hluché, a sekretářka jí odmítla sdělit, kde pan Bedford je a proč ji odmítá přijmout.
Nepochybovala, že jakmile opustila radnici, byl Bedford o všem dopodrobna zpraven. Teď nejspíš se svým kamarádíčkem na pohodlné vysoké židli přemýšlí, jak mu tu židli udržet a nepřijít tak o výhody.
Však nevadí. Rozhovory nejsou jediná zbraň, kterou může použít. Je investigativní novinářka, může je sledovat, pověsit se jim na paty, projít všechny materiály, ke kterým se dostane. Taky že to udělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat