Tedy, byt, který měla společně s Leem, už za svůj domov tak docela nepovažovala. Od doby, co se s ním pohádala, odešla, rozhodla se pro rozvod a vyspala s Grissomem, cítila se na půli cesty a bez místa, kam by mohla patřit.
Nechtěla tu být dál. S Leem, který o ni možná stojí, ale nic jí nedá najevo, jenže ani nemohla jít za Grissomem a pověsit se mu na krk. Jak dlouho se znali? Do řádů měsíců se ten čas možná už dostal, ale přesto si nebyla jistá, jestli by to bylo správné. Co k ní cítí on ostatně také nevěděla. Byl velmi podobný Leeovi. V mnohém. Ale v jedné podstatné věci se alespoň pro zatím lišil. Nedělalo mu problém trávit s ní čas. Usmát se na ni. Políbit ji.
Posbírala si tak pár svých věcí do tašky a opustila byt Greenových dřív, než se Lee vrátí.
Doufala, že ji u sebe Gil nechá alespoň přespat. Vždyť včera mu to nedělalo nejmenší potíž. Potom si může najít hotel nebo motel, než svou situaci vyřeší. Tedy než se rozvede a najde něco v přijatelné cenové hladině.
Jenže Grissom doma ještě nebyl. Chtěla na něj počkat venku, takže se otočila a mířila opět k domovním dveřím.
Tam ale stál nějaký neznámý.
Zastavila se a upřeně se na něj zahleděla.
Neznámý se odlepil od zdi. Začal se k ní pomalu přibližovat a ona couvala. Brzy ale narazila na zeď za sebou. V té chvíli nedokázala sebrat dostatek kuráže nebo rozumu, aby prostě utekla, dokud ještě bylo kudy.
Upustila na zem svou tašku a čekala, co se stane. Co hrozného má muž před ní v úmyslu. Okrást ji? Zabít? Znásilnit? Nebo si jen vybít vztek? Se srdcem tlukoucím až v krku očekávala útok. Ránu. Cokoliv.
Nic ale nepřicházelo. Muž se zastavil sotva dvacet centimetrů od ní. Ona nalepená na zdi, on, jako by nic, s rukama v kapsách, postával před ní a upřeně se jí díval do očí.
Nevěděla, co má dělat.
Napřáhl k ní ruku. Vyděšeně mu opětovala pohled, takže si nejdřív nevšimla, co drží.
"Tohle vám upadlo," kývl směrem k tenkému náramku v jeho ruce.
Úlevou se skoro rozesmála a rozplakala zároveň. Musel jí sklouznout z ruky, když zavadila o ucho tašky. Asi by měla přestat nosit zavazovací náramky.
"D … děkuju …" vykoktala úlevně, vyklouzla z jeho blízkosti a znovu si to namířila ke dveřím.
Najednou jí však někdo zezadu položil ruku na krk.
"To ještě není všechno," ozval se znovu tichý hlas.
"Já … vám nerozumím …" stála strnule před neznámým mužem. Bála se. Nakonec jí chce opravdu něco udělat?
Muž Helen donutil otočit se k něm. Jeho stisk jí bolel a on zesiloval.
"Strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není. To od takové křehké princezny není moc pěkné," mluvil uhlazeně, ale nebezpečně.
"Dělám svou práci. A..nevím o čem mluvíte," pokusila se chabě o odpor.
"To já taky a taky se ti to určitě nelíbí, princezno," sladce se usmál. "A jsem si jistý, že moc dobře víš. Dohodneme se, ano? Já se s mojí prací stáhnu, když i ty."
"K … kdo vás poslal? Starosta? Bedford?"
"Taky se neptám, kdo platí tebe. A ani mě to nezajímá. Je to vedlejší. Hlavní je, že ty už se k ničemu nepřiblížíš. Co se ve městě děje není tvoje věc, tebe se to přeci netýká."
Pootevřela rty, jako by snad chtěla říct ale. Jenže se neodvážila.
"Rozumělas?" zatřásl s ní a mimoděk jí bouchl hlavou o zeď za ní.
Vyděšeně přikyvovala, dokud ji nepustil.
"Jsme domluvení," otočil se ještě na odchodu, namířil na ni dvěma prsty, aby napodobil pistoli, mrkl a vytratil se ven do tmy. Helen se sesula podél zdi na podlahu. Nikdy jí nikdo osobně nevyhrožoval násilím.
Jistě, soudem, právníkem, šéfem, nic z toho nikdy nebrala vážně, protože si byla jistá, že je v právu. Teď byla taky v právu, ale to jí pomoct nemohlo.
Její domněnky se víc než potvrdily. Mohla dostat milionové podvodníky. Mohla to být její životní kauza. Nebo taky poslední kauza v životě.
Teď byla ale tak vystrašená, že na nic z toho nemyslela. Schoulila se u zdi, v ruce stiskla náramek a snažila se uklidnit svůj dech.
Uslyšela, že se někdo opět blíží po chodbě k ní.
Vrátil se.
Rozmyslel si to a chce ji rovnou zabít.
Byla o tom přesvědčená, ale neotočila se. Nedokázala by se mu znovu dívat do očí. Srdce cítila až v krku a šíleně se bála.
"Helen, jsi to ty? Co tady děláš? Co se stalo?" na ramena jí dopadly dvě paže. Vytrhla se, pořád si neuvědomovala, kdo je to.
"Helen vnímáš mě? Je ti dobře? No tak!" jemně s ní zatřásl a obešel ji. Potom si klekl k ní na podlahu.
"Gile, to jsi ty?" ihned se mu vrhla kolem krku. Odmítala ho pustit pro případ, že by se skutečně neznámý vrátil. Teď už by jí snad neublížil..nebo by naopak ublížil oběma?
"Ano, co … co se tady stalo?" byl zmatený. Tak trochu očekával, že za ním přijde, možná si myslel, spíš doufal, že od Leeho vážně odejde a tedy nebude mít kam jít a že by mohla za ním. Ale že ji tu našel zhroucenou na zemi ho zaskočilo.
Zavrtěla hlavou. Důrazně. Na znamení, že nic neřekne. Teď, když u sebe měla oporu, se cítila v bezpečí. Ne tolik zranitelná a ne tak slabá, aby vzdávala boj. To ona nedělá, jen ve výjimečných případech. A tohle nebyl jeden z nich.
"Tak mluv, kdo ti co udělal?"
"Nic … vlastně nic," strach opadal, dech i tep se uklidňovaly a ona se pomalu zvedla.
"Určitě? To se mi tedy nechce věřit," odemkl byt a pustil ji dovnitř. Bez ptaní. Něco mu zamlčovala a chtěl přijít na to, co.
"Ale ano. Odešla jsem od manžela a nevěděla, kam jít. Tys tu ještě nebyl, asi..je už pozdě, byla jsem unavená …"
"A proto ses třásla na zemi a chytal ses mě jak klíště, který se ke všemu ještě něčeho bojí?"
"Ale ne … jsme ve Vegas, všude jsou tu divná individua, jen mi nedělalo moc dobře čekat na tebe tady. To je všechno. Možná jsem k tomu ještě zaklimbala … Já vím, že jsem měla teda jít někam jinam, ale stalo se, o nic nejde, vážně, Gile," obdařila ho nevinným úsměvem, který ho měl přesvědčit o pravdivosti jejích slov.
"No jak chceš, ale kdyby se něco dělo, víš, že mi to můžeš říct. Nechci, aby ti někdo blížil."
"Jistě, tati," vyvrátila oči. Stačilo pár minut někde, kde se cítila dobře, a na celý incident téměř zapomněla. Naopak si slíbila, že se nevzdá a tohle všechno jim ještě vrátí i s úroky. Kdyby šlo jen o finanční machinace města, budiž, ale vydírání a vyhrožování, to už je něco, co jim nesmí projít.
"Helen!"
"Promiň. Nemáš tu kafe? Mrzí mě, že jsem sem takhle vpadla, ale nevím, kam jinam bych mohla," převedla při první příležitosti řeč jinam, na mnohem příjemnější téma.
"Mně to vůbec nevadí, naopak, jsem rád, že už se to vyřeší. Jak reagoval Lee?"
"No to … řekla bych, že jeho reakce je zatím stále neznámá."
"Tys mu to neřekla?!"
"Pokud si všimne, že z bytu zmizely některé moje věci a uvědomí si, že nás nenavštívili zloději, snad mu to dojde. Měla jsem s ním trpělivosti už dost, teď mu maximálně pošlu rozvodové papíry."
"Opravdu rázné řešení."
Pokrčila rameny. "Jinak to asi ani nejde."
"No jen aby on to tak bral taky."
"Neboj, ustupovala jsem mu dost dlouho, jestli bude mít něco proti, jeho problém. Měl spoust času něco se sebou dělat, docílil akorát toho, že nemá smysl, abych s ním dál byla."
"No dobře, vidím, že nemá smysl ti ani odporovat." usmál se, "A kdy tedy ty papíry pošleš?"
"Ty nějak spěcháš!" zasmála se.
Zatvářil se stylem: To já ne! A políbil ji. Takhle spontánní obvykle nebyl, i když měli už něco za sebou, ale teď se prostě neudržel. Měl ji rád. Ale přiznat to nahlas?
"Už jednou jsem řekla, že až dodělám tuhle kauzu, hm?"
"Musí být hodně závažná," že by souvisela s jejím dnešním zvláštním chováním a příchodem? Napadlo ho to okamžitě.
"To je."
"A nepovíš mi k ní nic?"
"Až ji-"
"Dodělám, jak jinak," dořekl za ni.
"Mm. Víš co?" zasmála se znovu. Po strachu už ani památky a její odvaha najednou byla mnohem větší, ještě větší, než když odcházela od Leeho. "Já se asi zamilovala."
"Vážně?" o jejích slovech ale mírně pochyboval. Zdaleka neměla své vztahy vyřešené a něco mu říkalo, že to nebude tak snadné.
"Je ti něco?" zarazila se, když si všimla jeho najednou zachmuřeného výrazu. "Samozřejmě to není nikdo jiný."
V odpověď se jen usmál. "No tak jestli jsi opravdu v pořádku, tak já taky."
"V naprostém," chytila ho kolem krku a nenechala ho dál protestovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat