27. března 2013

I'm With You 8


Další den už jsem chtěla domů. Sice mě bolela hlava a sem tam krk, ale cítila jsem se dobře. I podle lékařů jsem se uzdravovala hodně rychle. Navíc pustili Flacka, čímž jsem prohrála naši nevyhlášenou soutě,ž a chtěla jsem se mermomocí dovědět, jak dopadla ta Pattyina záležitost. Eric údajně nic nevěděl, nebo mi to prostě taky nechtěl říct. Všemi možnými způsoby jsem se snažila dosáhnout propuštění na reverz.
Svého lékaře jsem přemluvila až příští den. Celá nadšená jsem volala Ericovi, aby si mě vyzvedl. Předtím jsem zkusila volat Patt, ale nezvedla to.
Eric byl v nemocnici asi do deseti minut, ale já stejně netrpělivě přecházela po pokoji a nemohla se dočkat, až odsud vypadnu. Pořád ty samé bílé stěny, pořád stejné nepříjemné panorama za oknem, žádná změna, samá monotónnost. Odchod odsud by uvítal určitě každý.

"No tak jsem tady," zaznělo, když se otevřely dveře. Div že jsem mu neskočila kolem krku, jak jsem byla šťastná.
"No konečně. Vezmi mi tašku a jedem."
"Jo tak taxikáře a nosiče v jednom? Ještě něco co ti mám splnit?" zasmál se.
"Promiň, odnesla bych ji sama, ale nesmím se moc namáhat. Jinak mě nikam nepustí," měla jsem okamžitou výmluvu.
"Ale jo, já to chápu. Tak už pojď."
Šli jsme snad už naposledy tou nemocniční chodbou k východu.
"Víš už, jak dopadla Patty?"
"Nevím, už jsem ti to jednou říkal. Tým se pořád snaží zjistit, kdo otrávil Flacka a já a Stella děláme sami na novém případu. Na Patty nemám čas."
"Třeba se po kriminálce něco šeptá …"
"Jestli se něco šeptá? No já nic neslyšel. Chceš vzít domů?"
"Táta je v práci?"
"Jo, myslím, že je."
"Tak chci. Zdržíš se?"
"Můžu snad odporovat?" přitáhl si mně k sobě se smíchem.
"Ani se nepokoušej!" polibek.

Jak dopadla Patty skutečně nemohl vědět. Nevěděl to totiž nikdo. Flack se ji snažil z plných sil očistit, Danny a Taylor také. Jenže výsledek byl až do dnešního dopoledne pořád stejně nejistý. Až dnes odpoledne ji konečně propustili na svobodu a celý případ byl klasifikován pouze jako přestupek a ona dostala podmínku.
Don na ni čekal před stanicí.
"No konečně, už jsem myslel, že si tě tam nechají."
"Chtěli. Asi mají ve vězení moc místa," vypadala smutně.
"Nenechal bych jim tě. Tak se přece usměj, zlato!"
"Ty jsi už v pořádku?" změnila radši téma.
"Jo, nedělej si starosti."
"Done je mi to líto, kdyby to nebylo nutný, tak bych si ten odznak nikdy nevzala, neudělala bych-"
Umlčel ji.
"Už se o tom nebudeme bavit, jo? Je to pryč."
"No tak jo … co kdybych zašla do nemocnice a …"
"Počkej, z nemocnice ji měli propustit. Mám lepší nápad."
Čekala, co z něj tentokrát vypadne.
"Umíš bruslit?"
"Ne, nikdy jsem se to neučila."
"Fajn, tak tě zvu na led."
"Ale tam se přizabiju, neumím na bruslích ani stát!"
"Já jo, naučím tě to. Jenom mi řekni, že půjdeš," díval se prosebným pohledem.
"No tak dobře. Ale ručíš za moje zdraví."
"Tuhle zodpovědnost si klidně na svědomí vezmu."
"Fajn, tak teď mě ale vezmi domů. Už bych ráda zase byla normální člověk."
"Dobře, ve tři tě vyzvednu jo?" alespoň k něčemu mu bylo pár dní na rekonvalescenci.
"Jo, to mi úplně vyhovuje."

Zavezl ji domu a zbytek dne do tří netrpělivě připravoval, co bylo třeba připravit a na co se odhodlával už delší dobu. Nebyl si jistý, jestli to náhodou nedělá zbytečně, ale přesto se těšil jako malé dítě na Ježíška. To se také nemůže dočkat a zároveň se bojí, jestli bude jeho přání vyslyšeno. Jak bude asi reagovat? Co když se tím naopak jejich vztah zničí? I to se přece může stát. Nakonec..co kdyby z původního plánu upustil a zůstala jen obyčejná schůzka? Ne, podnikl už příliš kroků. A nebude je vracet zpátky.
Když Patt za pět minut tři vyhlédla z okna, viděla už dole stát Donovo auto. Rychle tedy sjela výtahem dolů a před ním se s Flackem skoro srazila.
"Tak jsem zvědavá, co se mnou provedeš. Ale nemám brusle."
"Nevadí, půjčíme si. Tak jedeme."

Za chvíli byli na místě. Celá ledová plocha byla jen pro ně, protože nikdo jiný zřejmě neměl potřebu chodit na led mimo sezónu, i když nebyla daleko.
"Done ty mě přizabiješ," povzdechla si, když stála na ledě a čekala, až si sám zaváže brusle.
"Nemáš se čeho bát. Uvidíš," stoupl na led, popadl ji za ruce a odtáhl od mantinelu. "Důvěřuj mi."
Chvilku se ho křečovitě držela, dokud nezačal nabírat rychlost.
"Heej počkej!"
"Patty, chyť mě za ruku a snaž se udržet balanc. To zvládneš!"
Ke svému údivu celkem hladce projížděla plochou vedle něj a čím rychleji ji vedl, tím víc se jí jízda líbila. Pak zastavili.
"No vida, jde ti to."
"Jo, protože mě držíš. Sama bych to nezvládla."
"To si ještě povíme," chytil ji a znovu se rozjel. Uprostřed plochy ji ale pustil a dojel na konec. K ještě většímu údivu dojela Patt v pořádku za ním, ale možná to bylo jen silou společného rozjezdu.
"A teď to zkus úplně sama."
"Ne Done ne!"
"No táák," kousek poodjel, "jenom ke mně."
Rozjela se, všechno vypadalo na jízdu bez nehody. Jenže kousek před ním už ztrácela rovnováhu a pomalu letěla k zemi. Tedy k ledu. Na poslední chvíli ji Don chytil a přitáhl k sobě. Měl co dělat, aby ho nestáhla s sebou.
Když se narovnali, pevně ji držel v náručí.
"V pořádku?"
"Říkala jsem, že tohle nezvládnu."
"Vždyť ti bruslení docela jde. Jsi talent."
"Nepřeháněj. Pustíš mě?" dodala, když se k tomu nějak neměl a pořád ji držel u sebe.
"Jo. Víš co? Už nebudem riskovat, drž se mě," znovu se rozjeli ruku v ruce.
"Takhle s tebou je to mnohem lepší. Odkud ty vůbec umíš bruslit?"
"Už od malička, nevím proč jsem se to učil."
"Je to vidět."

Asi další tři minuty se nerušeně projížděli, chvíli se drželi jen za ruce, chvíli držel Don Patty kolem pasu.
"S tebou je mi vážně skvěle."
"Vážně? No …" pustil ji jednou rukou a sáhl si do kapsy. "Tak co kdybychom se vzali?" vytáhl malou tmavě modrou krabičku.
"Vzali?" zasekla se. Tím strhla Flacka ze směru a oba skončili na ledě. "Jaks … na to …"
"Jednoduše. Miluju tě a chci s tebou být," chytil její dlaň, stáhl jí rukavici a navlékl prstýnek. "Tak co? Vzala by sis mě?"
Pozorovala ruku, na které se teď třpytil kroužek z bílého zlata s kamínkem.
"Klidně hned. Teda když mě zvedneš," usmála se a jakmile znovu stáli na nohou, políbila ho a moc se jí nechtělo přestat.
"Úplně hned to asi nepůjde …"
"To nevadí. Milovat tě nepřestanu. Co kdybychom se vrátili domů?"
"Chceš už jít?"
"Musíme naše zasnoubení přece oslavit," šeptla mu do ucha.

Žádné komentáře:

Okomentovat