Potřeboval nějaký důkaz, aspoň jeden důkaz, že Doyle i Jeanette jsou vlastně také jen nevinné oběti. Ale kde ho vzít.
Zatímco se v myšlenkách zabýval snahou najít cestu k řešení, objevila se před ním jedna z osob, které v tom také figurovaly.
"Jeanette? Co tu děláš? Myslel jsem, že tě Stetler poslal mimo službu."
"Jo, ale … znáš to … nemůžu sedět doma a nudit se."
"No to nevadí. Myslím, i když oficiálně to ještě sděleno není, že jsme tě zbavili podezření," usmál se na ni.
A Jeanette se hned nevěřícně rozzářila.
"Vážně? To je skvělý … ale jak?"
"Našli jsme záznam, jak po desáté večer odjíždíš směrem od Oliverova bytu. A do půlnoci už se tam tvé auto neukázalo. To je myslím dostačující."
"Děkuju … ale stejně budu v očích některých pořád podezřelá, nemyslíš?"
"To už je jedno, důkazy mluví jasně. Ale musím se tě na pár věcí zeptat."
"Už jsem řekla všechno Stetlerovi, Horatio. Nechci to podstupovat znova."
"Neboj. Zjistili jsme, že v případě Oliverovy smrti jeho byt znovu propadne realitní společnosti. A on ho neměl tak dlouho. Nezmínil se ti někdy o něčem takovém?"
"Ne, nevzpomínám si. Koupil si ho, aby to ke mně neměl přes celé město, ale v té době už jsem s ním nebyla. A mluvili jsme spolu až v den jeho … vraždy."
"Nevadí, Jeanette. I tak jsme na dobré stopě."
"Takže myslíš, že najdete jeho vraha?" podívala se na něj s nevyslovenou prosbou v očích.
"Proč jsi sem přišla? A teď doopravdy."
Jako by to z ní vyčetl. Nejen nuda. Ale něco víc.
"Jak to vždycky všechno poznáš? Nikdo před tebou nic skutečně neutají."
Jen pokrčil rameny a zopakoval dotaz.
"Tak co v tom je?"
"Chci … víš, chci ho vidět," hlesla potichu.
"Myslel jsem si, že k tomu dojde. Ale-"
"Asi nemám rozumné nápady, fajn, ale chci ho vidět. Ať byl jakýkoli, tohle si nezasloužil. Prostě byl jenom celkem nešťastný chlap, který se upnul na špatnou. Je mi ho líto, Horatio. A jestli ho zabili jen kvůli penězům..kvůli pitomým pár dolarům …!" věděla, že spíš statisícům, ale i tak jí to nepřipadalo jako dostatečná cena za zmařený život.
"Jeanette já netvrdím, že nevíš, co děláš. Ale rozmysli si to. Byl to tvůj přítel."
"Správně, Horatio. Byl. Už dlouho jsem k němu nic pořádně necítila."
"Až doteď, kdy je to lítost. Jeho smrt tě mrzí, že? A natolik, že ho chceš vidět. Někde v tobě pořád je, že? Vím jaké to je, když zemře někdo hodně blízký. Jenže … i kdyby tohle nebyl důvod, kulka do hlavy, Jeanette, to … není to pěkný pohled," snažil se jí to rozmluvit, protože ať tvrdila co chtěla, věděl, že ji pohled na mrtvého zasáhne.
"To na žádnou mrtvolu. Vím, co mě čeká. A chci ho vidět," trvala na svém.
"Tak se drž," popřál jí ještě, když pochopil, že jí nic nerozmluví, a nechal ji o samotě.
Nepotřebovala nad jeho slovy přemýšlet, ne teď, ale něco ji k tomu přesto nutilo. Něco k němu skutečně pořád cítí a proto sem jde? Přece ne. Přece už dávno jím není poblázněná, trvalo to jen chvíli. Teď, když se řekne poblázněnost, něco cítit, nebo třeba On, vybaví si někoho úplně jiného, než zhýralého Olivera. Někoho milého, trochou zakřiknutého, plachého, ale inteligentního, starostlivého, někoho s tmavými vlasy a přimhouřenýma blýskajícíma očima, kterýma se jen zřídka podívá přímo do těch jejích … dost! Tenhle samozvaný kamarád, který by pro ni snad mohl znamenat víc, se už ukázal. Spolu se Stetlerem ji parádně ponížil a pak ještě seřval. Teď na něj rozhodně nebude myslet. Teď je před ní něco jiného.
Stojí před pitevnou a odhodlává se vejít dovnitř.
"Jeanette, potřebuješ něco?" její narůstající dilema nakonec rozsekla sama patoložka.
"Dobrý den, Alexx. Já … můžu?"
"Ale jistě," doktorka se na ni usmála a otevřela dveře. "Máš tu případ?" zřejmě nevěděla, že je mimo službu.
"No … já … můžu vidět Olivera Whiterse?" zeptala se nesměle.
"Moment. Zaslechla jsem, že jsi s ním měla … noo … že to není tvůj případ. A já nemůžu na požádání ukazovat mrtvé jako atrakci."
"Není, ale … znala jsem ho velmi dobře, Alexx, byl to můj přítel, tedy … bývalý. A pokud vím, nikdo ho ještě ani neidentifikoval, jen laborka na základě DNA, tak jsem myslela …"
"Tak dobře … pojď, Jeanette," pokynula jí a zavedla ji k jednomu z několika zavřených boxů. Většina byla momentálně prázdná. Minimálně v jednom ale někdo ležel.
"Připrav se, není to příjemné."
Alexx uvolnila zámek a vysunula podložku se zakrytým tělem.
"Můžeme?" zeptala se potichu, téměr obřadně. Jeanette u podobného aktu nebyla poprvé, ale teď teprve jí naskočila husí kůže na rukou a nepříjemně jí zamrazilo.
"Ano. Můžeš, Alexx," nadechla se.
Doktorka Woodsová odkryla Oliverovu tvář.
Jeanette zatnula pěsti a měla pocit, že padá. Že jí nohy už nenesou. Ale ani se nehnula. Uvnitř měla najednou úplné prázdno. Všechno z ní vyprchalo. Cítila se, jako by neměla vnitřnosti ani kosti, jako by byla tenký papír. Naprosté nic. Nic, které jí ale v zatím vzdálených vlnách přinášelo úlevu. Úlevu, že se ho opravdu zbavila.
"Je to Oliver," vydechla nakonec.
Sledovala jeho bílou strnulou tvář s černou ohyzdnou dírou uprostřed čela. Vypadal teď úplně jinak. Mrtvě. Jistě, mrtvě, ale jinak, než ostatní oběti. Ostatní, to byla prostě těla. Litovala jich, bylo to smutné, ale šlo jen o těla. Ale tohle … vypadal jinak. Nebyl to už Oliver, to, co z něj dělalo Olivera, bylo pryč.
Jeho podoba z něj tvořila člověka. A jako člověk tu taky ležel. Nehnutě, bez života. Ale jako Oliver už byl navždy pryč. Schránka dělá jen člověka, osobnost dělá to uvnitř. Zvyky, chování, charisma, řeč a gesta. A to už neuvidí.
Možná je to dobře.
Přišla se podívat na Olivera, ale toho už vidět nemůže. Vidí jen prázdnou schránku, která v ní nedokáže vyvolat ten pravý smutek. Která už vlastně není nic.
Nezbývalo jí, než se sebrat a jít. Čím dál se dívala na střelou znetvořený obličej vzdáleně připomínající kdysi tak živého Olivera, tím víc jí na mysl vyvstával někdo jiný. Někdo, na koho vůbec myslet nechtěla.
Zrovna nastupovala do výtahu, když v garážích zaparkoval jeden kriminalistický hummer.
"Nechce se mi věřit, že jsme v tom domě opravdu nic nenašly." povzdechla si Natalia. Právě se s Calleigh vrátila z neúspěšné prohlídky sídla Doylových. Hledaly cokoli, co by paní Doylovou usvědčilo, ale buď nic takového neexistovalo, nebo, v což doufaly, nehledaly na správném místě.
V celém domě nebyla ani stopa po zbrani, krvi, zkrátka čemkoli, co jde spojit s mrtvým. A druhé auto už prokazatelně několik dní stálo v garáži, neboť nešlo spolehlivě řídit.
"Gordona s vraždou nemůžeme fyzicky spojit, neúčastnil se jí. Ale to, že jsme nic nenašly, neznamená, že Martha nebo Marcus taky ne. Já, kdybych chtěla zdiskreditovat manžela a hodit na něj vinu, určitě bych nenechávala věci po vraždě u nás doma. Byla bych opatrná," odpověděla jí Calleigh.
"Jo, to máš pravdu. A Martha zase tak hloupá není, aby jí tohle nenapadlo. Jenže bude těžké dostat povolení na Marcusův byt."
"Co kdyby nám prostě řekl SPZ auta? Tim přece volal, že Jeanette očistili na základě jejího auta, které projelo kolem kamery. Jestli tam projelo i Marcusovo, povolení dostaneme."
Žádné komentáře:
Okomentovat