29. března 2013

Shut up, baby! 3


"Zavolejte sem toho koronera co je venku! Bude víc platný než já!" rozkázala ihned, co ji napadlo. Mezitím se snažila kolegu probrat.
Když se konečně objevil David, zkonstatoval jen ránu něčím těžkým do hlavy. Zatímco pokračoval v její snaze přivést Nicka Stokese k vědomí, byla Ella nucena podat hlášení svému šéfovi. Slíbil, že ihned pošle nějakou pomoc, protože z jednoho místa činu se najednou stala dvě.

Jen co ukončila hovor, otevřel konečně Nick oči, ale zůstával zmámeně ležet na zemi. Ostatně ani David nedoporučoval, aby se pokoušel hýbat.
"Nicku zůstaň v klidu. Nezkoušej se zvednout, jede sem sanitka!" usměrňoval David jeho pokusy o pohyb.
"Můžeš mluvit?" zeptala se starostlivě Ella.
Nick pomalu a nejistě otevřel pusu, aby to zjistil, ale David ho opět usadil.
"Teď ne. Až tě vyšetří a zjistíme, co s tebou je. Doufám, že jen otřes mozku," poslední větu směřoval k Elle.
"Jsem prostě blbá no!" už to nevydržela.
Oba dva se na ni zaraženě podívali.
"Nechala jsem ho sem jít samotného a … zatím si vyřizovala … omlouvám se, měla jsem jít s tebou."
"Slečno tohle si nechte taky na potom, teď ho ničím víc nezatěžujte," klidnil ji David.

Sanitka přijela celkem brzy a hned jak Nicka naložili, objevilo se i auto Catherine. David odvezl těla chvíli poté. Ella si připadala jako malé dítě zapletené do lumpárny, která, jako většinou všechny, nedopadla dobře. Catherine jí sice její pocit ani nevyvrátila, ani nepotvrdila, ale netvářila se nejpříjemněji. Spolu s policistou šla zpracovat místo, kde našli Nicka a Ella s dalším zůstala u aut. O několik hodin později se obě vrátily do laboratoře. Catherine nechala Elle důkazy a zamířila rovnou do nemocnice za Nickem.

"Ahoj Nicky. Víš, žes mi přidal případ?" pozdravila ho usměvavě, když viděla, že sedí na posteli a vážně raněně nevypadá.
"Tak to mě mrzí … já vůbec nevím co se stalo."
"No patrně tě někdo pořádně praštil do hlavy. Jak ti je?"
"Prý otřes mozku, musím mít klid, ale zvládnu to. Je mi celkem fajn," po těch slovech si ale krátce promnul spánek.
"To jsem ráda. Co si všechno pamatuješ?"
"Šel jsem po stopách až do té budovy. Připadalo mi, že byl u těch aut někdo další, někdo kdo přežil a utekl. Řekl jsem si, že asi musí být taky raněný a třeba tam někde bude nebo něco najdu. Pak už jenom bolest na hlavě a černo. Probudil jsem se a to už nade mnou stál David s Ellou."
"No ta byla pěkně vystrašená. Pořád říkala, že je to její vina, že tě tam pustila samotnýho a vyřizovala si telefon nebo co … pořád říkala, že jí to mrzí."
"Ale ne, vždyť ona je tu nová, já měl dozor nad ní ne? Za nic nemůže, tak jí uklidni."
"Fajn."
"Ona vůbec je … docela zvláštní."
"Taky sis toho všiml?"
"Čeho?" svraštil nechápavě obočí.
"Aha, tak nevšiml. No chodí dost často s dlouhými rukávy, dneska měla monokl, jednou, když se převlíkala jsem si všimla, že má na rameni další modřinu, když se jí na to zeptám, vždycky se nějak vykroutí."
"Taky jsem se jí ptal. Řekla, že mívá často nehody a že se jí dělají modřiny po každé malé rance. Nevím."
"Většina žen, které se s někým poperou, svádí svoje rány na nehodu."
"Ale …"
"Jo Nicky, to jenom chlapi ze sebe dělají borce, že vymlátili duši z toho druhého, ženský radši lžou."
"Takže myslíš, že …"
"Hele nevím. Je ve městě nová, možná se tu necítí moc dobře. A možná má nějaké problémy, s kterými se nesvěří. Uvidíme. A kdy tě pustí?" změnila téma.
"Domů dnes nebo zítra, ale netěš se, do práce jen tak nesmím."
"Tak se hlavně uzdrav. A kdyby sis na něco vzpomněl, zavolej."

Hned, jak Catherine vyšla z nemocnice, vrátila se do laboratoře. Musela se pustit do stop z budovy a také pomoct Elle s auty. Obě měly jasnou představu o tom, že byl u nehody přítomen ještě někdo další, ale nemohli ho zatím najít.
Do konce směny se moc daleko nedostali. A přeživší žena stále nebyla schopna vypovídat. To jim Vartann přišel oznámit spolu se zásilkou jejího oblečení, které  mu dali v nemocnici.
Zatím identifikovali řidiče prvního auta, s jehož rodinou si promluvili, ale bez většího úspěchu. Jediní příbuzní, kteří mu zbývali, byli pětasedmdesátiletá teta, která se o něj v dětství starala, a jeho slepý bratranec. O životě svého svěřence stará paní neslyšela posledních deset let téměř nic.
Co se týkalo totožnosti spolujezdkyně v nemocnici, čekali, až se probere a sama se jim představí, a k druhému řidiči, údajnému pronásledovateli, neměli zatím vůbec nic. V autě nenašli nic podezřelého, kvůli čemu by se mohla celá honička odehrát, takže muselo jít o lidi uvnitř. Byli snad pro toho dotyčného tak důležití, nebo za vším stojí člověk, který uniká, který zranil Nicka a který může držet klíč?

Ellu nejdřív napadla teorie, že byl ten dotyčný raněný, dezorientovaný a vyděšený a prostě utekl. Nevěděli, v kterém autě jel, takže netušili ani na čí straně stál. Mohl prostě utéct, schovat se tam a když uviděl Nicka, cítil nebezpečí. Jenže tato teorie neobstála proti prázdnému Nickovu foťáku. Veškeré fotky, které pořídil, byly pryč. Neznámý si tedy odnesl paměťovou kartu. Jednal zcela při smyslech a něco zamýšlel. Bezpochyby zmařit vyšetřování a zabránit odhalení pravdy. Další, na co zatím nepřišli, bylo, jak se poté vůbec dostal z budovy pryč, aniž by ho kdokoli zahlédl. Čekal snad, až se všichni nahrnou ke zraněnému kriminalistovi a v klidu utekl, nebo měl všechno připravené a předem promyšlené? Jak se dá ale připravit bouračka při pronásledování?
Oběma ženám už docházela jak trpělivost s nepřicházejícími výsledky, tak nápady na možné souvislosti. Nejlepší řešení bylo dnešní práci zabalit, jít se domů trochu prospat a doufat, že nový den přinese nový pohled.

Ella však nemířila rovnou domů. Cítila povinnost zastavit se v nemocnici a omluvit se Nickovi. Stále si všechno kladla za vinu.
Od Catherine věděla, jak na tom je, takže zaklepala na dveře pokoje, vešla a pokusila se usmát, když viděla, jak se na ni napůl znuděně a napůl potěšeně podíval.
"Ahoj."
"Ahoj, moc rád zase někoho vidím."
"Jsi tu sotva pár hodin, to se tak nudíš?" přistoupila k jeho posteli.
"Hrozně. Tak co, přišli jste už na něco?"
"Ještě ne. Promiň, Nicku," zadívala se do země.
"Za co se omlouváš?"
"Protože je to moje vina, šel jsi dovnitř samotný."
"Jo, ale ty za to nemůžeš. Měl jsem si já uvědomit riziko. Vlastně jsi tu nová, měl jsem hlídat já tebe a ne naopak."
"Jenže kdybych viděla, že někam jdeš, tak bych šla s tebou, nebo se aspoň dívala kam, možná bychom ho pak chytili, ale takhle …"
"Dobře, hlavně už toho nech. Jestli ti to tolik leží na srdce, tak se příště dívej a budem v pohodě," usmál se na ni smířlivě.
"Jo. Už nikdy nebudu vyřizovat soukromé telefonáty. Jenom jsem nechtěla, aby vznikly další problémy."
"Problémy?"
"Hmm …"
"Máš s někým problém? Proto se chováš … jak se chováš?"
"Ne o to nejde. Tohle byla …" rozhodla se mu alespoň něco říct. Nechtěla se obhajovat, ale možná to umlčí jeho všetečné otázky, které měl od chvíle, co nastoupila, "ředitelka školky."
"Školky. Co máš společného se školkou?"
"No, je to ředitelka školky, kam chodí Melanie. To je … moje dcera."
"Ty máš díítě …" pronesl tónem, jako by konečně něco pochopil.
"Jo, je jí pět."
"Tak to už potom chápu. Není lehké skloubit rodinu a tuhle práci, co?"
"Opravdu není. No tak teď už víš, proč se za to, co se stalo, cítím zodpovědná."
"Ello fakt to nech plavat. Nic moc mi není."
"To je dobře. I když ..nevypadáš dobře."
"To jsem vždycky toužil slyšet," ušklíbl se.

Ella konečně získala dojem, že teď už by mohla mít relativní klid a žít si svůj život, do kterého jí nebudou zbytečně zasahovat ostatní. Doufala, že teď už veškeré podezření kolegů bude moci svést na problém rodina versus práce a nikdo z nich se už na nic nebude vyptávat.
Kdyby ale věděla, jak Nicka zklamalo, že nejspíš ztratil šanci, kdyby si všimla, jak si ji od začátku prohlížel a jak se mu líbí, možná kdyby jen zachytila některý z jeho pohledů, neodcházela by z nemocnice tak klidná. Možná by sama začala tušit, že život ve Vegas nezmění jenom její adresu a práci, ale snad podstatným způsobem všechno, na čem dosud stála.

Žádné komentáře:

Okomentovat