Už zase seděl v autě na zadní sedačce vedle Mickeyho.
Už zase si připadal báječně, nepotřeboval uvažovat, byl veselý, spokojený, zkrátka připitý.
Mickey taky, možná ještě trochu víc.
Museli se jen tak pro legraci začít pošťuchovat. Nejdřív nenápadné dloubnutí jedním prstem, potom plácnutí po rameni, potom herda do zad a oplátky.
Chechtali se u toho, jako by nic zábavnějšího nemohli vymyslet.
Mickey pak prohlásil, že jestli toho nenechá, nakecá nejošklivější holce v okolí, že je do ní jeho dvojče zamilované. Pak se začal bláznivě chechtat, načež bratr Jake prohlásil totéž. Začali se dohadovat, který z nich to nakecá dřív.
"Tak už ticho!" jejich matka jich ale měla právě dost. "Mlčte oba dva!"
Nepomohlo to. Kluci se začali ještě hlasitěji smát.
"Zastavím a půjdete pěšky!"
To už zabralo.
"Už budeme stichaaa,." prohlásili unisono a zmlkli.
Jenže ne na dlouho.
Pošťuchovaná začala po několika ujetých metrech znovu a tentokrát ji neodstartoval Mickey.
"Pánové, tak já snad něco řekla!" otočila se na ně jejich matka, aby je srovnala. Oba se chystali oponovat, ale Mickey najednou jenom zaječel.
"Mamii! Řiď! Mami!"
Oslnivá světla, smyk …
Probudil se.
Seděl zpocený na posteli a vydýchával šok.
Nepotřeboval vidět víc. Nepotřeboval to znovu prožít. Věděl, co přijde.
Rána, brzdy, světla, lidi, houkačky, sanitky, tma a pak mu řeknou, že Mickey nepřežil. Kvůli němu. Protože byl tak pitomý, že nedal pokoj.
Byl tak hloupý, že nenechal mámu řídit. Tak moc hloupý, že to způsobil.
Žádné komentáře:
Okomentovat