Ležela jsem ve své posteli, ale cítila jsem, že ne sama. Když jsem viděla, kdo leží vedle, zpanikařila jsem a vyskočila na nohy.
Zjistila jsem, že mám na sobě pořád šaty ze včera, což mohla být jediná útěcha. Nejspíš jsem tedy neudělala tu největší hloupost.
Tím, jak jsem chvatně vstala, jsem svou společnost zřejmě probudila. Nevypadal ale nijak nespokojeně a dál klidně ležel na posteli.
"Co … jak … jak se tohle mohlo … CO JSTE MI DAL ABYCH TOHLE UDĚLALA?" začala jsem na něj křičet. Štval mě ten jeho klidný úsměv a neoblomný pohled.
"Stačilo vám jenom se trochu uvolnit. A byla jste úplně jiná. Příjemná."
"A JAK jste toho dosáhnul? Mluvte!"
"Pila jste," pokrčil rameny a pomalu se zvedal. Vystartovala jsem proti němu.
"Okamžitě řeknete co jste mi dal do pití nebo vám zpřelámu žebra! Z obyčejného alkoholu bych takhle hlavu neztratila! A dobrovolně bych se sem S VÁMI rozhodně nedostala!" přirazila jsem ho do matrace, jedním kolenem mu klečela na hrudníku a držela ho div ne pod krkem.
"Jenom něco na uvolnění, jak jsem říkal."
"Jo? Spíš nějakou pěknou oblbovačku abych vám dala co chcete! VYPADNĚTE!" vytáhla jsem ho překvapivou silou na nohy. "IHNED VYPADNĚTE!"
"To jsem byl tak špatnej?" prohodil směrem ke mně mezi dveřmi.
"Jak špatnej? Mezi námi se přece nic nestalo!"
"A jste si jistá?" říkal to skoro s výsměchem. Samozřejmě jsem si jistá nebyla, ale jednak jsem byla přesvědčená, že tohle bych neudělala pod vlivem ničeho a navíc jsme oba byli oblečení do stejných věcí, co večer.
"Okamžitě přiznejte že nic nebylo, nebo budete zlomený žebra považovat za obyčejný nic!" přirazila jsem ho ke zdi a prsty se opět nebezpečně blížila ke krku. Navíc jsme oba současně pohlédli na ozdobný nůž na dopisy na stolku. Nejspíš měl dojem, že nejsem docela při smyslech a že bych mu opravdu mohla ublížit.
"No bohužel. Už jste nějak … nebyla schopná," ušklíbl se a vytrhl ze sevření. Já zůstala stát na chodbě a chvíli přemáhala šílenou chuť opravdu mu ten nůž zarazit hluboko do té jeho nechutné palice. Když už byl na schodech, ještě jsem za ním zakřičela: "A máte okamžitou výpověď! V kanceláři se už nikdy neukážete!"
Už mi bylo naprosto jasné, proč jsem si nepamatovala Macův obličej. Nebyl tam. Alespoň od chvíle, co jsem šla Mikovi poděkovat a připila jsem si s ním. Nějaké prášky nebo drogy nebo co mi dal musely být ve sklenici už tehdy. Za tohle jsem ho nenáviděla. Navíc jsem vůbec nevěděla, co se mnou dál dělal. Tancovali jsme spolu, to ano, ale dál? A jestli..Mac něco viděl, nejspíš mě bude mít za pěknou děvku a nepochybně mě už nebude chtít vidět … musím s ním okamžitě mluvit. Musím se mu omluvit a..nevím co, uvést věci na pravou míru? Blbost. Nebude mi věřit. Ale aspoň omluvit se mu musím.
Rychle jsem se převlékla, popadla kabát, klíče a chtěla rychle odejít. Pak jsem si ale všimla, že tu pořád nejsem sama. Proti mně, z pokoje pro hosty, vyšel další zapomenutý návštěvník.
"Flacku? Co tu děláte?" na chvilku jsem zapomněla na svůj problém a vzpomínala, kdy jsem mu dovolila tady spát.
"Jeee … Včera jsem se trošku moc … připil a asi jsem se tu zapomněl …" couval opět zpátky do pokoje.
"No … koupelna je pořád rovně a druhé dveře vlevo …" sjela jsem ho pohledem od rozcuchaných vlasů až po chybějící kalhoty. Radši jsem opravdu nechtěla zjišťovat, jestli se tu zapomněl sám, nebo třeba s Lizbeth. Ovšem tahle otázka mi byla nedobrovolně zodpovězena, když se ze dveří za ním vynořila další osoba. A Liz to rozhodně nebyla.
"A … dejte se laskavě dohromady a potom zavřete hlavní vchod!" razantně jsem odmítla tuhle situaci komentovat. Tohle už bylo na dnešní ráno moc. Vyběhla jsem před dům a skoro se srazila s Lizbeth.
"Ahoj … kam ses vydala?"
"Musím okamžitě za Macem, já … co tu vůbec děláš?"
"Nejspíš jsem tu včera nechala mobil. Ale rozhodně jsem nevěřila, že by ses dokázala takhle rozšoupnout," drcla do mě se smíchem.
"Eh? … Hele ten mobil ti hodím potom, pospíchám."
"No fajn. A není ti trochu špatně?" pořád se škodolibě usmívala.
"No … em … proč?" ptala jsem se opatrně. Fajn, teď se možná dovím co se z pohledu ostatních stalo.
"Co? Ty si vážně nic nepamatuješ?"
"Pamatuju si hodně vypitých skleniček, hudbu, hodně tancování …" ne, prosím ať to není horší.
"Ahaa a tu nejžhavější část večera jsi asi zapomněla co?"
"Jakou nejžhavější část?" zděsila jsem se. "Hele fakt nemám čas. Vůbec nevím kdy odešel Mac musím hned za ním."
"No jedno ti řeknu. Odešel docela brzo, protože dívat se na vás dva na parketu jsem nedokázala ani já. A potom že se ti ten asistent nelíbí."
"Nelíbí! Nelíbí a vyhodila jsem ho! Prosím tě co … co viděl?"
"Jak co viděl? Ty si fakt nepamatuješ vaše žhavé polibky, objímání, tancování tělo na tělo … nekecej jo, já chápu, že to asi chceš zapomenout, ale byl to zážitek pro všechny. Takhle nažhavenou právničku asi dlouho neviděli."
"To snad ne … Musím se mu hned omluvit. Tohle byly bezpochyby moje nejhorší narozeniny. A víš co je úplně nejhorší? Nemám zdání o tom, co bylo po oslavě. S největší pravděpodobností nic, ale … nemůžu to říct jistě."
"A je … ale s tím se hlavně Macovi nesvěřuj. Nadšený nebyl ani z toho co viděl. Teda popravdě spíš mi připadal jako největší zoufalec pod sluncem. Bylo mi ho fakt moc líto. Kdo ví, co by udělal, kdyby se dověděl i o noci a ránu."
"Tak to se rozhodně nedoví. Jestli mi vůbec dovolí s ním ještě mluvit. Víš ten parchant mi dal něco do pití. Jinak bych se takhle nezřídila. Přiznal to."
"Hele já taky nevěřila vlastním očím. Říkala jsem si, že tohle ani nejsi ty. Ale hlavně se dej dohromady a hlavně si získej Maca. Je to fakt skvělý chlap a byla by pořádná chyba ho ztratit."
"Copak ty ho znáš?"
"Trochu jsme si povídali, když ty jsi byla tak zaneprázdněná. A Don někam zmizel."
"Aha … Byl moc naštvaný?" řeč na Dona jsem radši vůbec nezavedla. A do domu ji pustit teď taky nemůžu. Nepotřebuju, aby i další člověk měl problém v partnerském životě.
"Spíš hodně zklamaný."
"Nechtěla jsem mu ublížit."
"Podle mě ti odpustí. Je na něm vidět, že o tebe stojí. Ale musíš se snažit."
"To budu. Ale už za ním vážně musím. Má teď dopoledne volno, myslím … ten mobil ti vezmu až se vrátím."
"Nech to být, stavím se pro něj odpoledne," vrátila se ke svému autu a odjela. Já si zavolala taxík a modlila se, aby mi Mac alespoň otevřel dveře.
Zazvonila jsem a měla dojem, že nervozitou snad omdlím. Bylo mi špatně. Ne ani tak kocovinou a dozvuky oné látky, ale strachem, že ani neotevře, nebo že mě rovnou pošle do háje. Nedivila bych se mu, ale bála jsem se toho. V jednu chvíli jsem chtěla i utéct. Ale to by znamenalo vzdát se ho a vzdávají se jen slaboši. A nejsem náhodou i já jenom slaboch? Právnička co chce vyhrávat, ale nedokáže se podívat do očí vlastním problémům? Nestačila jsem ale určit, jestli zůstanu stát na nohou nebo jsem opravdu slaboch, protože se Mac objevil ve dveřích.
"Ahoj …" zkusila jsem opatrně.
"Co tu chceš?"
"Mluvit s tebou."
Zatvářil se nesouhlasně a vypadal, jako by chtěl opět zavřít.
"Prosím! Prosím jenom mluvit … musím ti to … ne, vysvětlit je blbost, ale musím s tebou mluvit, je mi to líto, prosím Macu..dej mi alespoň pár minut."
Musela jsem se tvářit hodně nešťastně, protože mě nakonec pustil dovnitř.
"Tak spusť. Co chceš po tom včerejšku?"
"Omluvit se. Macu já ti nechtěla ublížit. Mrzí mě to, já byla..nebyla jsem při smyslech, tohleto já … nikdy jsem nic takového udělat nechtěla …"
"Vypadalo to jinak. Vypadalo to, že jsi takhle spokojená."
"Ale ne! Dal mi něco do pití abych ani nevěděla kdo jsem, přiznal to! Ne … nechci to tím omlouvat, nikdy jsem se k němu neměla ani přiblížit. Je to moje vina. Ale … vyhodila jsem ho, nikdy už ho nechci vidět, já … já chci tebe. Ale … po tom co jsi viděl je mi jasné že …" zadrhávala jsem se. Nevěděla jsem, co mám říct. Potřebovala jsem vyjádřit, že mi jde o něj a jak mě to mrzí, ale čím víc jsem řekla, tím víc jsem si připadala trapně a zbytečně.
"Tobě dal něco do pití?"
"Jo. Očividně to měl předem vymyšlené. Macu mně je tak trapně … a mrzí mě že jsem tě zklamala …"
"Jestli si všechno připravil, tak ti nemusí být trapně. Ale měla by sis uvědomit co chceš. Bolelo to vidět tě s ním."
"Ale já vím co chci. Vím to moc dobře celou dobu," pořád jsem měla dojem, že je tohle všechno marné.
"Vážně to moc bolelo. A … chceš, abych ti odpustil? Obávám se, že to je … trochu moc těžké."
"Ne, chci, abys věděl, že mi nejde o nic jiného než o tebe. Ale asi už..je pozdě, viď. V tom případě se ti chci jenom omluvit. Promiň. Je mi líto."
Ano, bylo to marné. Bylo marné sem vůbec jít. Zvedla jsem se a rychle odešla. Měla jsem slzy na krajíčku a nechtěla jsem, aby to viděl. Ztratila jsem ho. A můžu si za to sama.
Mac pozoroval z okna postavu, která vyběhla ze dveří do deště, jenž se zatím spustil. Pomalu promokávala a odcházela prázdnou ulicí. Mrzelo ji to, nejspíš jí na něm opravdu záleželo. A on jí chtěl odpustit. Ale nevěděl, jestli může.
"Adell, kdes byla tak dlouho? Máš štěstí, že Mac má ještě volno." spustil Messer, jakmile se poslední opozdilec z týmu dostavil do práce.
"Promiň, to ta oslava. Trochu jsem se tam zapomněla …"
"Užila sis ji?" zeptal se se zájmem.
"Jooo," přikývla s velkým úsměvem.
"Aha. Bylas tam sama?"
"Ne tak docela," pořád se usmívala, ale jemu do smíchu nebylo. Někoho si tam podle všeho našla. On má tedy zase smůlu. Ale nemůže nic vyčítat nikomu, jen sobě. Kdyby před ni pořád nestavěl předpisy, úvahy, co by asi řekli ostatní, práci a to, že ho bere jako kamaráda, mohl jí už dávno něco naznačit. Takhle ale jen skrytě žárlí a připadá si jako hlupák pokaždé, když se nechá unést a řekne nebo udělá víc, než si jindy dovolí. Adell mu prostě nikdy patřit nebude. Ale jen proto, že se o ni nikdy nepokusí a i teď ji nechá někomu, s kým si tak parádně užila party.
"Proč?" dodala ještě a vytrhla ho z chmurných myšlenek.
"Ale … jen tak. Je fajn, že ses bavila."
"To určitě."
Někdo zaklepal na dveře laborky, ve které si chystali stopy ke zpracování.
"Adell, můžu s tebou na chvíli mluvit?"
"Hm?" tázavě pozvedla obočí a pohledem ho vybízela k pokračování.
"Venku. Víš … o včerejšku."
"Jo … promiň, Danny," vyšla ven za Flackem a Messerovi tak poskytla příležitost k soukromému výbuchu vzteku na sebe a svého nejlepšího kamaráda.
"Tak co potřebuješ?"
"No nejspíš … rozhodnout, co bude dál."
"Rozhoduj. Já ti řeknu jenom, že to bylo krásný a ráda bych, abychom to někdy mohli zopakovat."
"Vážně?"
"Done, rozhodni se jak chceš. Vím, že původně jsi přišel s jinou. Ale líbilo se mi s tebou."
"Tak to bychom..mně se to taky líbilo …" s Liz si sice budoval jakýsi vztah, ale s Adell to bylo dobrodružství, nevázané, žádné zvláštní city, tušil příležitost, kterou by u ní neměl promarnit. Kterou mu Lizbeth nedá. Na druhou stranu nechtěl ji opouštět.. "mohli bychom se zase někdy sejít."
"Super … co dnes večer?" nechtěla kamarádce přebrat přítele, ale Flack byl … prostě takhle si představovala chlapa. Proto se také na party nechala unést a vyspala se s ním. Nechtěla jí ho přebrat, ale jak vidno, přebrala.
"Ne, to nejde. Dneska nemám čas. Ale zítra ráno se uvidíme," mrknul na ni a šel si po svém. Neměl rád nudné vztahy, ale právě se mu nabídla zábava a tak trochu i dobrodružství. Aspoň dokud se definitivně nerozhodne. Nikdo přece nemusí hned vědět vše, pokud budou všichni spokojení. A momentální situace nahrávala přímo královsky.
Pokud večer vyjde tak, jak má.
Rozhodoval se dlouho. Když jsem odešla smířená s nejhorším, toužil zastavit mě, ale neudělal to. Vždycky si uvědomí správný krok až když je pozdě.
Zakolísat v životě může každý. A za tuhle houpačku jsem ani plně nemohla, pokud jsem byla omámena. Měl by zkusit hodit minulost za hlavu, hlavně v případě, kdy o někoho tolik stojí. A já byla ten případ.
Zrovna jsem seděla v horké vaně. Uvažovala jsem, že utopit se, by mi teď asi hodně pomohlo. Jediný okamžik, kdy jsem dnes po nevydařené návštěvě Maca opustila dům, byl odvezení mobilu Lizbeth. Prakticky jsem ale jen zazvonila, předala telefon a odešla. Nechtěla jsem cokoli řešit a už vůbec jsem se nechtěla podřeknout, koho jsem ráno našla.
Kdybych lidem říkala věci hned na rovinu, nestalo by se to. Ale taková já jsem. Mlčím, dokud nezajde věc do extrému. Přesný opak vystupování v mých kauzách. Jenže to je právo a zákon. Osobní život je pro člověka jako já příliš subjektivní. Je tolik ponechán mé vůli, až ho nezvládám.
Někdo zazvonil. Ignorovala jsem ho. Až když zazvonil podruhé, došla jsem stále hluboce zamyšlena a pouze v ledabyle zavázaném županu otevřít.
Příchozí chtěl pozdravit, ale poté, co mě spatřil, zůstal oněměle stát a upřeně si mě prohlížel.
"Ah … tebe … jsem nečekala …" já prožila stejné, ne-li větší překvapení. Ale kvůli tomu, koho jsem viděla a ne co.
"Ruším snad?"
"Neee, ne, samozřejmě ne," pocítila jsem náhlý příval naděje. On přišel. Možná není konec. "Jen jsem se … zrovna koupala. Jasně že nerušíš. No klidně se můžeš přidat," neudržela jsem se. "To bylo blbý, promiň. Půjdeš … dál?"
Přikývl a prošel kolem mě dovnitř.
"Posaď se," ukázala jsem na křeslo, ale odmítl.
"Přemýšlel jsem … o nás."
"A k čemu jsi došel?" zeptala jsem se opatrně.
"K tomu, že … mě zklamalo, jak ses chovala, ale ještě víc potom, když jsi ráno odešla. A uvědomil jsem si, že nejvíc jsem zklamal já."
"Ty? Přece jsi nic neudělal, nechápu …"
"Právě," přerušil mě, "nic jsem neudělal. Stáhl jsem se a vzdal bez boje. Neudělal jsem nic, abych si tě udržel."
"Macu neobviňuj se. Jediný, kdo tu udělal chybu, jsem já."
"Chyby se dají většinou odpouštět."
"Řekl jsi, že nevíš, jestli mi můžeš odpustit."
"Počkej, ale ty tak docela na vině nejsi. Najednou mi ta moje chyba připadá o dost větší a důležitější. Nebojovat o tebe … způsobil jsem to."
"Tohle prosím neříkej. Není to pravda, ale blbost!"
Očekávala jsem, že se mnou přišel skončit, nebo naopak, říct, že mi může prominout. Ale rozhodně ne, že bude obviňovat sebe. Vzala jsem ho pomalu za ruce.
"Odpustím ti … když ty odpustíš mně, že jsem mu tě nechal."
"Tobě nemám přece vůbec co odpouštět," chtěla jsem ho obejmout, ale udělal to první. Ani jsem nepostřehla, že župan povoluje a já před ním stojím skoro nahá. Byl se mnou, držel mě v náruči, víc jsem nepotřebovala.
Vlastně od té chvíle jsem nepostřehla víc věcí. Například v kterém okamžiku se zoufalá touha po odpuštění změnila na touhu po tom druhém, nebo jak jsme se, po dotazu, zda nabídka ještě platí, dostali až do koupelny …
Ale určitě jsem si uvědomovala, že to bylo nejhezčí usmiřování, jaké se mohlo odehrát. Víc příjemně, než v jedné posteli s mužem, kterého jsem chtěla, po úžasné společné "koupeli", mi být nemohlo.
"Krásně voníš," usmál se, když jsme oba, mírně vyčerpaní, leželi vedle sebe na posteli se světle modrými nebesy.
"Ty taky. Po moři."
"Bylas u něj někdy?"
"Jo. V Kalifornii. A jednou i na Barbadosu. Bylo tam krásně."
"Mně tak krásný zase nepřišlo. Ani mi takhle příjemně nevonělo. Bral jsem ho jinak."
"Jak?"
"Asi jako přítele i nepřítele. Pomocníka i zrádce. A něco, že mu můžeš věřit, ale nesmíš důvěřovat. Prostě jako mariňák."
"Každý to cítí jinak. Byls tam jako voják a to bylo úplně o něčem jiném než …"
"Než co? Dovolená?"
"Než stát na pláži při západu slunce, dívat se na nekonečnou plochu, co se táhne až někam, kam nemůžeš dohlídnout, vnímat, jak je krásný pocit jen tam být, slyšet vlny narážet na břeh a vracet se zpátky někam do dálky..a při tom toužit stát se jednou z nich a také moct utéct někam pryč. A zapomenout. Úplně na všechno."
"Já vždycky toužil jen dostat se zase domů …"
"Domů … jaké je dostat se domů … víš, co je zvláštní? Snad poprvé po velmi dlouhé době se tu cítím doma až teď. S tebou."
"Tos měla tak nepříjemný život?"
"Ale … nemůžu s jistotou říct. Každý má něco, co by rád změnili nebo zapomněl. Ale nejde to. Tak nezbývá, než to schovat. Akorát, že v podobných chvílích všechno rádo vyleze ven a člověka trápí."
Tohle už jednou slyšel. Včera, když doprovázel Lizbeth domů. A bál se, co by se mohl dovědět ode mě.
"Nechceš mi říct, co chodí trápit tebe?"
"Teď hlavně to, že jsem ti ublížila a skoro ztratila. To si neodpustím."
"Ale dost. Stalo se a … je to pryč."
"Děkuju …" položila jsem si hlavu na jeho rameno. Chvíli bylo úplné ticho.
"Takže mi to neřekneš?" ozval se znovu.
"Nepomohla bych ničemu. Ani mně, ani tobě. Ale věř mi, že ty se bát nemusíš. Třeba už je všechno pryč … Ta etapa mého života je pryč …"
"Tak spolu můžeme začít novou?"
Žádné komentáře:
Okomentovat