16. března 2013

Stíny mrakodrapů 7


"Ahoj Adell, přesně s tebou jsem potřebovala mluvit."
"Ah, Adell, co dělá Don?"
"Adelle, ty děvko, ještě mi lezeš na oči?"
Lizbeth chodila sem tam po bytě, měla zavřené oči a nahlas nepokrytě nadávala své sokyni. Nemluvila ještě ani s jedním z nich. S Donem měla na dnešní večer domluvenou schůzku, ale nevěděla, jak dalece je schopná se udržet. Nejradši by po něm skočila a vyškrábala mu oči. Měla chuť trhat ho na kusy, rdousit ho, dokud už nebude moct prosit o milost, prostě ho absolutně zničit za to, že si s ní hraje jako s malou holkou, za to, že jí s klidným svědomím podvádí.
Za půl hodiny se měli sejít. Měl přijít k ní. On netušil proč a ona nechtěla svědky, protože věděla, že nakonec se neudrží. Ne, že by byla skutečně schopná ho vzteky zabít, ale křičet bude nepochybně vydatně.
Nevěděla, jestli se s ním rozejde, nebo to nějak vyřeší, na druhou stranu netušila jak, ale nehodlala se chovat jako domácí puťka, která si nechá všechno líbit.
Netrpělivě přecházela z místnosti do místnosti a osmá hodina se neúprosně blížila.

V laboratoři zbyli už jen dva lidé z jedné směny, která měla konec. Tedy vlastně myslela si, že je tam sama.
Adelle Sandersová byla ten večer také pozoruhodně nervozní. Neustále chodila kolem laboratoří a čekala. Čekala, až přijde, a ona mu sdělí doslova bombu.
U výtahu se znovu otočila, aby podnikla svou cestu až na konec chodby, ale slyšela, že ten se otevřel.
"No ahoj, tak co je? Promiň, ale spěchám, už jsem měl být někde jinde," ozval se Donův hlas. Zdálo se, že je v něm znát pouze jakási zdvořilá účast a zájem, ale nic víc.
"Musím s tebou mluvit a je to opravdu důležitý, takže ti doporučuju si čas udělat brouku. Půjdem … někam víc do soukromí, jo?"
"Počkej, já fakt nemám čas!" ale to už ho táhla do nyní prázdné Macovy kanceláře.
"Tak si ho fakt udělej, já nežertuju. Done … jak to se mnou myslíš?" zeptala se najednou.
"Proč? My spolu přece jenom …"
"Jsem jenom tvoje milenka, na přítelkyni jsi mě nepasoval a stejně na sebe nemáme moc čas a spolu jsme prakticky jenom v posteli, já vim, to mi říkat nemusíš."
"No, jo, dobře. Tak to ale zkrať, fakt potřebuju být někde jinde. Vždyť ty dobře víš, co k tobě cítím, tak … o co jde?"
Bylo půl deváté a nikdo z nich tam už vlastně neměl být. Jenže právě naopak, na chodbě bylo až moc živo.
"Co cítíš … z toho, co můžu soudit, cítíš přitažlivost. Živočišnou přitažlivost a to je celý. Neříkám, že mi to vadí, vždyť nám to vyhovovalo, ale … nese to jistá rizika. Jak jistě tušíš."

Jedna postava se právě zastavila, skryta žaluziemi, ale z pootevřených dveří slyšela naprosto všechno. A druhá se právě blížila z opačné strany.

"Co mám tušit?" zeptal se podezřívavě a zamrazilo ho. Dobře věděl i bez jejího ujištění.
"Jsem těhotná. A stoprocentně s tebou," následoval hluboký nádech a prudký výdech. "To se děje."
"A ty … ty se mě ptáš jak to s tebou myslím, protože ty …" potom ukázal nejdřív na ni a pak na sebe, "protože my … my budeme mít dítě a … ty chceš, abych …"
"Jak já chci? Done mezi námi to nebylo nic převratnýho, ale myslela jsem, že bychom oba mohli chtít. Přece … proč bychom nemohli být spolu, jako normální pár, a třeba i s tím dítětem? Ty sis vůbec nikdy nevšiml, co já možná cítím k tobě? Ty sis vážně nikdy neuvědomil, že jsem se do tebe zamilovala?"
"A … ale kotě to … to není tak jednoduchý, ono …"
Ušklíbla se a ironicky pronesla: "Jo, není to jednoduchý pro někoho, kdo potřebuje jenom jednoduchej vztah a kdo je sám jednoduchej. Tak já abych se sbalila i se svým zárodečným děckem a vypadla, co?" popadla kabelku, kterou předtím odložila na stůl.
"Počkej, tak Adell nech mě aspoň-"
"Něco říct? Už jsi mluvil, Done," vyšla z kanceláře, ignorovala všechno kolem a rychle dorazila k výtahu. Dřív, než se Flack stačil vzpamatovat a dohnat ji, odjížděla už dolů.

Danny Messer pomalu prošel ze svého místa kolem dveří. všechny naděje jsou v háji. Ať měli vztah jakýkoli, určitě se za chvilku někde usmíří a budou spokojený páreček s malým miminkem. A on se může jít leda tak klouzat. Nebo si třeba hodit mašli. Adell už je pro něj mimo dosah. Mnohem víc, než byla předtím.
Ve svých úvahách si jen matně uvědomil, že se tu o zeď opírá nějaká neznámá žena. I když matně povědomá.
"Co tady … co tu děláte, slečno Carterová?" vzpomněl si.
Chvilku trvalo, než na něj otočila hlavu, a ještě déle, než promluvila.
"Já … Don, totiž, my … já jsem chtěla … on měl být … já …" nedokázala ze sebe vypustit jedinou větu. Zklamal ji víc než kdokoli jiný v životě. Tohle pro ni bylo horší, než její vlastní otec, co na ni zanevřel. Jemu nikdy moc nevěřila, ale na Dona vsadila srdce. "Já jsem …"
"Na tom stejně jako já," i přes zmatená slova docela pochopil, o co jde. Ostatně matně tušil, že Don přece měl nějakou blondýnku.
"M?" vydala trochu nechápavý zvuk a pak se rozbrečela.
"Slečno Carterová já … je mi to líto."
Přikývla. "Půjdu. Musím jít," řekla najednou, vytrhla se mu a zmizela ve výtahu.

"Adell! Sakra počkej!" dohnal svou milenku v garáži a byl rozhodnutý ji zastavit.
"Co si ještě pan Casanova žádá? Hodil nás přece přes palubu! Tak co je? Měls být jinde, tak si za ní jdi!" zaječela na něj.
"Jenže … to dítě … přece to není tak prosté …"
"Ale brouku," přistoupila až k němu a ruce mu položila na ramena. Při tom se mu pevně dívala do mírně zmatených očí. "Jistě, že je. Stačí si jenom vybrat!" pustila ho a nechala být, ale její slova navodila dojem silné rány.
Zůstal stát, zatímco Adell Sandersová nastartovala a odjela pryč. I když to ani zdaleka nedala znát, naštvaná, uražená, zhrzená a odhodlaná nedarovat mu odmítnutí lacino. Že ji bude chtít nedoufala. Snad už ani nechtěla doufat.

Otočil se a chtěl jít ke svému autu, aby konečně zmizel a snad se nějak omluvil Lizbeth, ale všiml si, že už není potřeba. Liz stála u jeho auta a dívala se na něj, jako na vraha, který právě usmrtil něco, co pro ni bylo vším. Mlčky, s jasnými stopami pláče, ho propalovala pohledem, který mu nedovolil přiblížit se k ní. Potom se znechuceným výrazem pokývala hlavou, jako by snad chtěla říct: Mlč! Já vím! Pocítil šílenou chuť něco udělat, ale nemohl. Nohy a ruce měl jako z rosolu, nedokázal přijít na nic, co říct, hlava mu vypověděla službu. Jen dál stál a díval se, jak i Lizbeth Carterová chladně odchází.

Žádné komentáře:

Okomentovat