Obsidián pochází ze žhavého nitra Země, sopečná činnost jej vynesla na povrch a stejně jako nezkrotná sopka a žhavá láva působí. Zavádí nás do našich vlastních hloubek a vlastního "podsvětí", vynáší je na povrch a činí je vnímatelnými. Tento černý kámen nás konfrontuje s očistným ohněm a světlem neznámých hloubek nevědomí a všech nevyřešených rozporů, jež byly odsunuty do podvědomí. Tak nás spojuje se skrytým světlem, z něhož vznikl veškerý život, a které dál září v nejhlubším nitru všech lidí.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
"Snažili jsme se, pane, ale od posledního incidentu s Rodolphusem jsou ještě víc obezřetní …" zamumlal kdosi přibližně ze středu, ale byl přerušen řezavým výkřikem.
"Ne! Neříkej jeho vraždě incident! Byla to nedbalost! Hloupost! Vaše hloupost!" vřískala Bellatrix na všechny.
"Ticho," na tento, ač tichý, povel zmlkla. "Už jsme přeci toto téma vyřešili, Bello. Dostaneš šanci potrestat všechny, kdo jsou za jeho smrt zodpovědni. Teď ale ne. Zbývající bývalí bradavičtí učitelé musí být co nejrychleji pochytáni. Donesly se ke mně zprávy, že i nadále organizují Brumbálův odboj," Brumbálovo jméno vyslovil s obrovskou záští a s opovržením.
"Stěhují se, můj pane. Jakmile se nám podaří zjistit něčí úkryt, všichni jsou ihned pryč."
"Tak si s nimi rychle poraďte, nebo nebude Bellatrix jediná, kdo vás bude toužit vidět trpět."
Všem v tu chvíli přeběhl mráz po zádech a jeden přes druhého začali mumlat chvatné omluvy za svou opovážlivost existovat.
"A Bellatrix, po tobě žádám, abys zmírnila svůj vztek. Ne, že by si všichni špinaví mudlové nezasloužili smrt, ale jednáš bez rozmyslu. A i když si tvé schopnosti vyvraždit celou rodinu během pěti minut, jaks včera předvedla, cením, měla by ses držet toho, co je v plánu."
"Ano, můj pane …" vydechla. "Já vím." On řekl, že si jí cení … víc nepotřebovala slyšet. Nepřikazuje, žádá ji. Cení si jí. Všechen vztek byl ten tam. Vděčně se na svého mistra podívala a doufala alespoň v pohled, v jakýkoli náznak čehokoli vůči ní.
Voldemortovy hadí oči se už ale dávno upíraly na jiného smrtijeda vedle.
"Luciusi," usmál se tak, že Lucius raději zaryl pohled pevně do stolu, "jak se má vaše rodina? Jsi pyšný na svého syna? Na jeho úděl a budoucnost?" znělo to posměšně a on si toho byl dobře vědom.
"Já … čistokrevná, jiná by přece … můj pane my jsme …"
"My jsme velmi pyšní můj pane!" přerušila ho po další chvilce snahy něco říct Bellatrix. "Jsme hrdí, že i naše rodina rozšíří řady nového a čistého světa bez mudlovské chátry. A že přispěje do řad armády smrtijedů."
Nyní se Voldemortův nepříjemný pohled stočil na jmenovaného. Draco rychle rudl a snažil se být na své židli co nejmenší a pokud možno neviditelný.
Po několika dalších nepříjemných minutách výčitek neschopnosti smrtijedů a výsměchu Malfoyových, i když nemohl popřít, že je rád za zachování jejich čistokrevného rodu, poradu rozpustil a všichni se vrátili ke své práci.
Draco se vrátil až pozdě večer. Když šel po štěrkem vysypané cestě k hlavním dveřím Malfoy Manor, dalo se do deště. Na nějakou bouři to vypadalo celý den, ale až teď se nejspíš rozhodla definitivně propuknout. Kapky ledové vody doprovázel silný vítr, který si hrál s Dracovým pláštěm jako se suchým listem, štěrk pod nohama nepříjemně skřípal při každém kroku, ale nic z toho mu nemohlo pokazit dnešní dobrou náladu. Alespoň zatím.
Vešel do domu, hůlkou vysušil své oblečení a vlasy, které zůstaly trochu rozježené a kupodivu mu mnohem víc slušely.
"Co je?" zarazil se mezi dveřmi. Jeho matka, rudá v obličeji, stála v hale, v ruce třímala pomačkaný svitek pergamenu, a vypadala velmi nazlobeně.
"To tu byla Bellatrix?" zkusil hádat, i když věděl, že má pravdu. Vždycky to byla Bellatrix. Nikdo jiný nedokázal jeho navenek velice chladnou matku tolik rozčílit.
Narcissa přikývla. Chtěla ještě něco dodat, ale Draco ji nenechal.
"Nic si z ní nedělej. Až ji přejde strýcova smrt, přestane sem pořád chodit. Dnešek byl náhodou skvělý a já si ho od ní nenechám zkazit. A ty bys taky neměla. Pán Zla měl sice pár narážek na Roxanne, ale to nevadí. Na ministerstvo jsem pak totiž dorazil ve chvíli, kdy dostal ten budižkničemu Artur Weasley padáka, takže jsem byl přímo u toho. Konečně se ho rozhodli zbavit. A chtějí vyhodit i jeho syna od Gringottových. Osobně se divím, že tam ještě pracuje, když pomáhal řádu a jeho žena je navíc kříženec," rozhovořil se potěšeně nad osudem lůzy, kterou nechali dle jeho mínění až příliš dlouho pokojně žít na čistém světě. Vlastně bylo obrovské překvapení, když s nimi po Ronově dezerci k Potterovi a vší té aktivitě s řádem, nezatočili stejně, jako s ostatními. Ale asi jim za to nestáli.
"To je sice moc pěkné, Draco," ujala se konečně slova Narcissa a nasadila tón, jako by mluvila s nedočkavým dítětem, kterému musí říct, že Vánoce se zrušily, "ale Bellatrix tu dnes nebyla jen tak z rozmaru. Prostě nám dala ultimátum," povzdechla si. Poslední dobou se se svou sestrou hádala často, ale nikdy ne jako dnes.
Bellatrix prostě vtrhla dovnitř a dožadovala se Roxanne. Vypadala jako někdo, kdo už úplně ztratil trpělivost i nějakou soudnost. Narcisse bylo to děvče lhostejné, ale věděla, že vše kolem ní souvisí i s Dracem. Proto chtěla sestru ihned vyhodit. A ta znovu spustila naléhavou písničku o věrnosti Voldemortovi. To už Narcissa nevydržela.
"Podívej se na sebe. Kážeš loajalitu a přitom jsi necitelná zrůda! Ano, zrůda!" křičela. Věděla, že ona není svatá ani hodná, ale Belle se nikdy nedokázala rovnat. Ani o to nestála. Bella chtěla oponovat. Narcissa ji nenechala a nenávistně syčela dál. "Kdes byla, když zabili Rodolphuse? Chceš říct, že nejsi zrůda? Zavraždili ti manžela a tobě je to jedno! Stačilo, aby ti on řekl, že na tom nezáleží a ihned s ním souhlasíš! Hájíš to tím, že padl pro pána Zla. Co když ale nechtěl? Co když mu život obětovat nechtěl?! Proč sis ho vůbec brala, kdyžs ho nemilovala? Co ty jsi vůbec za člověka, Bello? Uděláš cokoli, aby ti pán Zla věnoval alespoň pohled. Ne, nediv se," zarazila znovu počínající vlnu rozhořčených protestů, "dávno jsem si toho všimla. Vidím do tebe. Ale nebuď naivní," zasmála se velmi pohrdavě a ani tentokrát se nedala přerušit, "jemu na tobě vůbec nezáleží. Obětovalas mu život. Bylas kvůli němu tolik let v Azkabanu. Obětovalas mu manželství. Lásku. Všechno, cos mohla. Ale jemu na tom nezáleží. Nedoufej, sestřičko, láska je pro něj slabost. Chtíč je slabost. City jsou slabost. A slabostem on nepodléhá. Vidí v tobě nástroj, který může využívat, nikdy pro něj nebudeš víc! Zabije tě, když bude chtít. A ty? Ty mu k tomu ještě klidně půjčíš hůlku!"
Konečně řekla vše, co měla na srdci. Konečně jí vyčetla bezmezný obdiv a hloupou nesmyslnou lásku k černokněžníkovi. A dohnala tím Bellu téměř k nepříčetnosti. Zavřeštěla, ať nemluví o věcech, kterým nerozumí, vrazila jí do ruky pergamen, jenž nechala zhotovit a jenž nyní celý pomuchlaný držela Narcissa, nekompromisně k ní dotáhla vyděšenou Roxanne, který nyní ještě pořád stála bez povšimnutí v koutě, do kterého se toužila při běsnění černovlasé čarodějky vmáčknout, tvrdě jí srazila na kolena před sebou a pronesla slova, která visela ve vzduchu, dokud se nevrátil Draco. A totiž "Svatba tak, jak je psáno" - kývla hlavou k pergamenu - "nebo Azkaban a Šedohřbet!"
Poté opustila chráněný pozemek Malfoy Manor a přemístila se.
"Jaké ultimátum?" ptal se Draco, když matka nápadně dlouho mlčela.
Beze slova mu podala oznámení. "Promiň," hlesla poté a Draco si s překvapením uvědomil, že v jejích modrých očích vidí … slzy?
Dřív, než si to mohl ověřit, se ale skoro neslyšně vytratila.
Rozvinul pergamen a znovu pocítil překvapení. Teď ale výsostně nepříjemné.
"To je … příšerné …" ozvalo se slabě za ním.
"To je …" přitakal a nespustil pohled z černých písmen, která ho upřímně děsila. "Příští týden … ona se zbláznila …"
"Ale já mluvím o těch Weasleyových!"
"Co?" otočil se po hlase. Roxanne se na něj dívala se strachem, ale i výčitkou.
"Znala jsem je. Jsou to skvělí lidé. A ty o nich mluvíš jako o budižkničemech? Vždyť to není fér, že ztratili práci a všichni se na ně dívají skrz prsty!"
"Rox to je ale teď úplně jedno! Uvědomuješ si, že nás Bellatrix nutí mít za pět dní svatbu?"
"Ale přece jsme od začátku věděli, že k tomu dojde. A není to jedno! Já vím, že ty nejsi zlý, ale jenom pořád žiješ v tom bludu, že je krev důležitá."
Věděla to o něm moc dobře. Vůbec nebyl zlý. Naopak ji tady chránil.
"Slyšelas vůbec, co jsem řekl? Máme se brát. A ty tu mluvíš o nějakých Weasleyových, kteří už jsou stejně odepsaní!" začínalo ho štvát, že jí to snad nedochází.
"Ano. Slyšela jsem to. A pořád mám stejný názor. Na tebe jsem ho změnila. Ale na nic jiného. Nemůžu se propůjčit tomuhle režimu a zlu. Nemůžu si tě vzít a mít s tebou dítě, Draco. Ani jeden to nechceme. A navíc … i kdyby to nebylo z donucení … pro Ty-víš-koho to já neudělám. Všichni, které jsem měla ráda, by tak zemřeli nadarmo. Všechno by bylo nadarmo."
"Ale víš, že pokud to neuděláme, tak tě Bella nechá Šedohřbetovi? Je to vlkodlak, Rox, dovedeš si představit, co s tebou udělá? Vzít se jak chtějí je jediná možnost, že nezemřeš!" naléhal dál. Nevěděl, proč ji přemlouvá, když měla pravdu. Ale nemohl se smířit s myšlenkou, že by ji nechal zemřít.
"Už jsem se s ním setkala," odpověděla mu stále stejně klidně.
"No vidíš. Nemáme šanci z toho uniknout. Matka nic nezmůže a otec Bellatrix podporuje, aby náhodou někdo neměl dojem, že není dostatečně věrný smrtijed! Nenapadá mě vůbec nic jiného. Ona to nevzdá. Budeme se muset vzít!"
"Nejde to."
"Posloucháš, co se ti tu snažím říct?"
"Ano. A neudělám to. Nemůžeme se vzít."
Žádné komentáře:
Okomentovat