A co když na to přijde? 11

Jeanette dorazila domů v ještě horší náladě, než v jaké opouštěla kriminálku. Věděla, že po vyslechnutí vraha jí nebude nejlépe, ale takovou dopálenost nečekala.
Chtěla si hned otevřít láhev a nalít si něco, co jí možná uleví. Také to udělala, ale potom zaváhala.
Vždycky sama tvrdila, že alkohol problémy neřeší a ani nepomáhá, často působí spíš jako vzpomínáček, přestože pomocí něj zkouší lidé pořád a pořád zapomínat.
Odhodlávala se zahodit racionální myšlenky a konečně prolomit chmury aspoň jedním lokem tak dlouho, až jí od toho odvedlo něco dalšího.

Zazvonil telefon.
Ani se nepodívala na jméno volajícího a zvedla ho.
"Croftová."
"Ahoj Jeanette," ozvalo se hlas z druhého konce. Velmi známý hlas. Hlas, co jí dokázal tak snadno znejistit.
"Co ještě, co ještě?! Co sakra ještě?" zněla už zoufale. Tentokrát se nechtěla nechat znejistit. Bylo to spíš unavené. Jako by z ní dnešek vysál poslední síly jak fyzické, tak všechny, co jí držely nad vodou. Jako by přišla o všechnu sebekontrolu a klid.
"Já … chtěl vědět, jestli jsi v pořádku, odešla jsi hodně narychlo, a tak …" Tima to vykolejilo. Nečekal, že bude tak vyvádět i teď.
"A tak co? Tak se mi budeš plést do života dál? Nikdy jsi to nedělal! Teda pardon, v tom baru, ale to bylo za dobu, co se známe, výjimka!"
"Jeanette nepřeháněj! To tě mám nechat jen tak, když vidím, že ti není dobře?!" nevědomky přecházel do stejného útočného tónu, co se jí držel už od výslechu Blaira.
"To není tvoje starost. Time nic, co se mě týká, nemusí být tvoje starost!"
"Tak promiň, že jsem se do tebe cpal!" rozhořčeně ukončil hovor.

Ale sotva odložila telefon na stolek, rozezvonil se znovu.
"Ještě ti to nestačilo?" vřískla rozhořčeně, absolutně přesvědčená, že se rozhodl otravovat dál. "Tak já ti něco řeknu, Speedle, dej mi laskavě -" s každým slovem přidávala na razanci, ale docela tichý a smířlivý hlas na druhé straně ji v mžiku zarazil.
"Jeanette, jen jsem ti chtěl říct, že případ je vyřešený. Ale jestli volám nevhod, tak někdy jindy."
"Horatio … ježiš promiň, myslela jsem … to je jedno, omlouvám se …" zrudla jako rak.
"V pořádku. Jestli ale správně chápu, Tim už s tebou mluvil. Takže už asi víš, jak případ skončil."
"No vlastně … já jsem vlastně … ne, neřekl. Tim skončil … teda případ skončil …Takže skončil. No a kdo je vrah? Teda - je to ten milenecký páreček?" trochu se zadrhávala, protože se snažila zakrýt lež, že nic neví, a zároveň se mohla propadnout za to, že vyjela na Horatia a prozradila mu tak, že mezi ní a Timem není vše v pořádku.
"Ano. Vrah je za mřížemi, ale jeho milenku jsme bohužel zatknout nemohli. Je mi to moc líto, ale Olivera si vybrali náhodou, měl sloužit jenom jako prostředek, kterým se zbaví manžela," věděl, že tady může říct všechno a naplno, protože Jeanette jednak žádné milosrdné vytáčky nesnášela a jednak byla od začátku připravená na to, že zemřel vlastně bezdůvodně.
"Jo … čekala jsem to … Horatio promiň, ještě jednou se omlouvám za ten výbuch a … měla bych … no … zatím," snažila se mu naznačit, že v rozhovoru nechce pokračovat.
"Jistě, Jeanette. Mrzí mě, že jsme nemohli udělat víc. Drž se," a sám to položil.

Dobře věděl, že tenhle případ znamená pro Tima víc, než jiný obyčejný. Tedy, znamenal určitě pro všechny, vždyť šlo o jejich kolegyni, ale on ho nesl nejhůř. Zdálo se ale, že ani s jeho koncem se mu neuleví.

"Tak Speede, co je? Nejdeš s námi? Holky už čekaj," Eric zavíral svou skříňku v šatně, ale jeho kolega stále seděl na lavičce.
"Co? Jo … jo promiň, nemám náladu, vyřiď jim, že až někdy příště."
To poslední, co teď chtěl, bylo trávit večer se svými kolegy někde v baru. Jindy chodil rád, ale dnes byl příliš..ani to sám neuměl pojmenovat. Byl naštvaný? Nebo zhrzený? Nebo přehnaně starostlivý?
"Je to vyřešený, Jeanette přijde co nevidět zpátky do práce a všechno bude zase při starém. Tak co je?" nedal se Delko a páčil ze svého kamaráda dál.
"Hele, dej mi s ní pokoj! Já se o ní starat nebudu, nestojí o to, tak proč by mě měla zajímat!" vyjel okamžitě Speedle, jako v poslední době pokaždé při zmínce o detektivu Croftové.
"A seš si jistej, že o to nestojí?" dle Ericova názoru zkrátka od začátku vysílali pohledy jeden k druhému a rozhodně je to nepřešlo. A vypadalo to, že Tim se do toho potápí čím dál víc. Ale určitě ani Jeanette nepřestala vyhledávat záminky a přijímat signály. Byl si jistý. A že se bezesporu vyznal.
"Řekla mi to."
"Jo tak to byl ten hádavej telefonát, kterej sis sice zkoušel vyřizovat v soukromí, ale přeslechnout tě nešlo?"
"No v tom případě nechápu, co jsi ještě nepochopil. Je očividný, že mě má dost. Snažil jsem se celé vyšetřování jí nějak pomáhat, ale … puf … viděls sám."
"Podívej, bylo toho na ní moc. Na nás všechny. Být neprávem podezřelý z vraždy je dost zničující, zkus si uvědomit, jak jí teď je. A taky si zkus uvědomit, že všechny ty tvoje pomáhací pokusy skončily křikem. V čem to asi bude?"
"Delko teď si hraješ na psychologa?" zahučel otráveně.
"Tak na rovinu. Ty jí chceš, ale seš tak natvrdlej, že to ani nezkusíš. Jenom se s ní pohádáš, hraješ uraženýho a viníš z toho jí. Co když zájem má? Zahodíš to? Vykašleš se na to a budeš se dál litovat a tvářit se na všechny kysele jenom proto, že seš zbabělec?"
Po poslední větě Tim vyskočil na nohy a zatvářil se nebezpečně. Ale Eric se nelekl. Přesně takhle vyprovokovat ho chtěl, i když netušil, jestli to zabere tak, jak má.
"Takže děvkař mi tady bude přiblble kázat ohledně … já nejsem zbabělec, jenom nutně nemusím dostat každou, která se mihne kolem, do postele! Navíc, když o to evidentně nestojí! Já vím, že před tebou padaj na kolena, ale Jeanette není žádná obyčejná …" v krku se mu zaseklo slovo děvka, protože do takové ráže se ještě nedostal a nikdy by ho nenapadlo si to o ní myslet, "takže laskavě zmlkni!"
"Hm, hm hm hm, jasně, takže teď jsem ten špatnej zase já? Já a ona můžeme za to, že si sedíš v koutku a místo toho, abys něco udělal se necháš odbýt momentální blbou náladou? Ona tě chce, Speedle, ale víš, proč tě odhání? Nechce litujícího se ufňukánka!" takhle spolu nikdy nemluvili. Tedy spíš se tak nikdy nehádali, ale Eric už ho měl dost. Ta jeho skleslost, kyselost, zhrzenost a pohledy nemohly trvat věčně a Speedle sám by s nimi nejspíš nic neudělal. Potřeboval nakopnout a protože fyzicky by to kamarádovi neudělal, zkusil to alespoň symbolicky.
Jen doufal, když se Tim naštvaně otočil a bez dalšího slova popadl klíčky od motorky, zabouchl dvířka skříňky a opustil šatnu, že správným směrem.

Slunce se pomalu sklánělo k moři a oslepovalo ho při rychlé jízdě. Ale nemířil domů. Dnes ne. Dnes bylo všechno jinak a i jeho cesta měla jiný cíl.
Ještě tu nikdy nebyl.
Ale všechno musí být poprvé.
A ona nepotřebuje, aby se litoval, ale aby konal.
Večerní vítr, který už nebavilo pouze si hrát s vlnami a čechrat listy palem, mu rozcuchal vlasy, když slezl ze svého stroje a sundal helmu. Nenosil jí rád, ale nejednou mu vyčetla, že takhle se akorát zabije. Možná proto to změnil. Tohle. Jednu věc kvůli ní. Nebyl čas na další?

Na chvilku ho napadlo, že by měl možná zase nasednout a odjet. Nehrát si na nic a jet domů. Ale možná, že právě to by byla jenom hra. Hrál by si na ublíženého a očekával by její kroky a soucit ostatních, nebo by hrál prostě jen uraženého zbabělce.
Teď se musel konečně rozhodnout. Jestli je ta mizerná role, nebo chlap, který ví, co chce, a něco pro to udělá.
Ostatně existovaly pouze dvě možnosti. Buď ho stále ve špatné náladě vyhodí, nebo půjde dál. Ani nezkoušel odhadnout, za kterou by byl radši.

Když chce člověk získat, musí i obětovat. Hrdost. Ješitnost. Svou "nezlomnou" pravdu. Trochu odvahy.
Se skloněnou hlavou, snad s lichou obavou, aby si ho nikdo nevšiml, vešel do domu, vyběhl schody do prvního patra a zastavil se před dveřmi jejího bytu.
Zaklepat, nebo zazvonit?
Riskovat, že neuslyší klepání, nebo že jí podráždí zvonek?
V duchu viděl Delka, jak se směje jeho hloupému banálnímu dilema a prostě zazvonil.
Nejdřív se nic nedělo a tak ho napadlo, jestli nespí, nebo nejde jinak nevhod. Chtěl zazvonit ještě jednou a pak to vzdát, ale nestačil.
Jeanette otevřela a podívala se na něj očima zčervenalýma pláčem.
Když si uvědomila, kdo před ní stojí, frustrovaně vydechla a chystala se zabouchnout.
"Počkej! Musíme si promluvit …"
"A o čem, chceš mi dělat psychologa, nebo vysvětlovat, že za to nemůžu a že ses mi snažil pomoct? Nemusíš se namáhat," opřela se o stěnu vedle dveří, protože se na něj nechtěla dívat a nechtěla, aby se on díval takhle na ni.
Fajn, je čas se vzmužit. "Ale já se chci namáhat, tak mě prosím pusť dovnitř."
Neměla náladu ani sílu se s ním dohadovat, takže nakonec svolila. Teprve potom si všimnul, jak je celá zbědovaná.
"Jsi v pořádku?" Skvěle. Hloupá otázka, Speedle. Vážně boduješ.
Na mizivý moment se usmála. "To je jedno. Co potřebuješ? O čem chceš mluvit?"
"O nás."
"O jakých nás? Vždyť není žádné my, Speedle!" zabořila pohled někam doprostřed jeho košile, asi neměla dost kuráže podívat se mu do očí. A potom si sedla na sedačku. Do ruky znovu vzala skleničku, ze které bylo sotva upito. Z přehrávače za ní se linula velmi tichá pomalá hudba a mezi nimi panovalo dusivé ticho.

"Můžu si sednout?" Tim ukázal na křeslo proti ní.
"Klidně. Ale fakt netuším, o čem chceš mluvit," tekutina ve skleničce zavířila, jak se Jeanette zatřásla ruka. Bylo jí mizerně a jeho příchod ji celou rozklepal.
"Mluvit … nejdřív spíš omluvit. Myslel jsem, že se ti snažím pomáhat, ale asi jsem ti moc nepřidával. Při tom výslechu se Stetlerem jsem mohl udělat víc a mrzí mě, že neudělal."
"Všichni viděli, jak mě táhne do vyslýchačky jako nějakého vraha. To už nezměníš ani omluvou. Ani ty věci, na které se ptal, bylo to tak ponižující a tys tam jenom stál a ani nic neřekl, tohle už nespravíš," snažila se, aby při vzpomínkách na Stetlerovo vysměvačné zacházení dokázala zadržet slzy. Nebyla tak slabá, ale dnešní večer už nezvládala.
"Já vím. Ale není to jenom tohle, měl jsem už dávno udělat víc a teď..po celém tom případu …" nevěděl, jak přesně vyjádřit, že je mu líto, jak se choval, když nejvíc potřebovala pravý opak.
"Když ho zabili, byla jsem v šoku...nevím, co jsem k němu cítila předtím, ale začal mě pronásledovat a já ho nenávidět. Ale pak, po jeho zbytečné smrti jsem zjistila, že jsem ho mohla nenávidět klidně ještě stokrát víc, ale stejně mi to bude hrozně líto a nedokážu to jen tak hodit za hlavu..a pak ses začal ty chovat jako uraženej žárlivej … jako on!"
Cítila se zmateně. Všechno, co bylo s Oliverem vystupovalo znovu na povrch po jeho chladnokrevné zbytečné vraždě a do toho se začalo zamotávat něco neurčitého a nového, co ji přitahovalo k Timovi. Ale ten jí nepomohl nic rozplést a jen vše zhoršil. Místo podpory křik, neproniknutelné pohledy, neodhadnutelné chování a potom ten bar, kde se kvůli ní porval a ani tehdy jí neřekl ani slovo. Proč tam vlastně šel, o co mu jde, proč se snaží vůbec s ní mluvit a setkat, když ve finále to nedokáže.
"V něčem asi jo. Měl tě rád. Nechtěl tě ztratit …" zatřásl hlavou. Tohle by tu neměl říkat. Zlobí se na něj a on tu mele o něčem, v čem sám nemá jasno. "Nezvládnul jsem to. Chtěl jsem ti pomoct, ale moc jsem se do toho zabral a snažil jsem se bezhlavě tě z toho dostat. Ale … i když se mi to nakonec povedlo … stejně …"
"Počkej … tys našel ten záznam, jak od něj odjíždím?" zarazila ho. Horatio neřekl, kdo vlastně ji z podezření vysekal.
"Jo … hledali jsme auto, které odvezlo Oliverovo tělo a … taky jsem na záznamech hledal, kdys odjela ty. Věřil jsem, že jsi nevinná a musel to nějak dokázat."
Vpíjela se mu do očí. Tohle nebylo žádné vytahování nebo vychloubání, jako by se to skoro styděl říct …
"Děkuju, Time …"
Takže mu křivdila neprávem? Má se snad cítit ještě hůř? Roztřeseně vydechla a znovu se pro jistotu dívala jinam, než na něj.
"A i když to nechceš slyšet," nakonec se zvedl a přesunul se z křesla vedle Jeanette na sedačku, "nemůžeš za to."
"Kdybych od něj neodjela nebo … se chovala trochu jinak …"
"Tak možná ublížili ještě tobě. Nic jsi udělat nemohla."
"Ale co když mohla?"
Zakroutil hlavou a instinktivně ji objal. Cítil, že to potřebuje. Ona se o něj opřela a i když se snažil dát jí trochu pocitu bezpečí, třásla se.
Možná nejen kvůli všemu, co se stalo, ale taky kvůli jeho nenadálé blízkosti. Někdy, teď jí připadalo, že v hodně vzdálených dobách, si na okamžik představovala, že je mu ještě blíž, že cítí jeho vůni a jeho kůži na své, že … ale byly to jen představy.
Teď je tady a jí se srdce rozbušilo tak, že to snad musí i slyšet.

Tim myslel, že si pořád klade všechno za vinu a nemůže se zbavit vzpomínek a proto se tak třese, proto se k němu choulí. Ale on toužil udělat ještě víc. Aspoň to zkusit.
Pomalá hudba, která stále hrála, byla jako protiklad jejich divoce bijících srdcí a nervozity.
Stačilo se naklonit o několik centimetrů, stačilo přestat pochybovat a na nic nečekat. Stačila malá chvilka..
Ale Jeanette rázně vstala.
"Tohle nejde," došla rychle k přehrávači a vypnula ho. Zvedla ze stolku odloženou skleničku, ale pak ji jen znovu položila. Přecházela po místnosti sem a tam a zřejmě v sobě měla stejný chaos, jaký propukl ve Speedlovi. Akorát, že on se dokázal ovládnout.
"Co nejde?"
"Nemůžu tu s tebou sedět, nemůžu jenom tak … nemůžu se přestat obviňovat a ty mě nemůžeš uklidňovat, ty tu vůbec nemůžeš být, my tady nemůžeme jen tak …"
"Jeanette … už je po všem. A i když to, co se stalo, způsobilo hodně problémů a zasáhlo to do tvého života, už není nic, co by říkalo, že nemůžeme. A já tu budu sedět a budu tě uklidňovat tak dlouho, dokud ti nebude lépe."
"Jenže to nejde … nemáš proč to dělat, není žádné my, tohle je všechno špatně! Všechno brání, všechno říká, že nemůžu!"
Vůbec nevěděla, co říká. Nedokázala se ovládat a musela ze sebe nějak dostat všechny pochyby.
"Uklidni se, prosím … není my, ale to neznamená, že je něco špatně."

Možná měl pravdu. Ale co když ne? Ona chce. Bože jak ona chce něco udělat, chce se znovu přitulit do jeho teplé náruče, chce, ale přece to nejde. Nemůže jen tak říct 'Time, byla chyba začínat si s někým jiným a ignorovat tě, protože tě chci už dlouho a jen jsem se tomu nesmyslně bránila'. Co když se ve všem plete!
"Jeanette, sedni si …"
Aniž by si to uvědomovala, poslechla ho.
"Chci ti pomoct aspoň teď, když dřív jsem to jenom kazil."
Pomoct, pomoct, co vůbec znamená ta pomoc? Jestli jí chtěl pomoct, tak by jí měl obejmout a nepustit. Jestli jí chtěl pomoct, tak by jí měl políbit a nenechat se odbýt. A jestli jí měl pomoct, musela mu dát příležitost.
Vždycky jí něco bránilo. Vzdálenost, práce, ostych, vždycky bylo něco, co jí bránilo být doopravdy šťastná. A musí to něco hledat i teď? Nebo opravdu nic není? Opravdu ho nemusela přerušit?

Najednou jí k rozhodnutí stačila vteřina. Rychlým pohybem znovu zapnula hudbu, možná, aby si dodala odvahu a nezůstala nehnutě sedět.
"Tak už to nekaž …"
Tázavě zvedl obočí. Jeanette tomu ale nevěnovala pozornost. Znovu se k němu přitiskla a všechno jeho překvapení nechala zmizet v dlouhém a žádoucím polibku.
Jestli jim vážně nic nebrání, nesmí ztratit už ani minutu. Vždycky může být všechno jediným mávnutím zničeno. Tak alespoň teď musí riskovat.