Golden Gate 1

Výstřel.
Probudila se, celá zpocená a vyděšená s výkřikem na rtech.
Druhá noc. Druhá noc, kdy nespala déle, než těch pět minut, ve kterých stihl zamířit, vystřelit, ona vykřiknout a dát se na útěk. Pět minut spánku, kdy se odehrávalo totéž, co ve dne.
Už téměř rok se ty představy neozvaly. Rok měla klid, teď najednou je vše zpátky.

Ozval se štěkot.
"Barry! Klid! Ticho!" okřikla svého retrívra, který se druhou noc vřítil do ložnice na pomoc své paničce. Vyskočil na postel, ona ho podrbala za uchem. "Klid, všechno je v pořádku." položila se znovu na polštář.
Barry nechal svou hlavu na jejím klíně a kňučel. Cítil strach, ale svou psí dušičkou nedokázal pochopit, co se děje. Nepřestávala ho hladit.
Zapomeňte. Na vše zapomeňte. Copak to jde? Snažila se, ne že ne, ale asi marně. Kdyby si tak mohla s někým promluvit …
"S tebou můžu, viď Barry … ale ty mi neodpovíš," usmála se. Pes zvedl hlavu a tiše štěkl na odpověď. Možná jí rozuměl, možná jen zaslechl své jméno. "Nojo, já vím, že bys rád."

Na budíku blikaly tři hodiny ráno. Z ulice byl slyšet slabý ruch přes otevřené okno. Vstala. Na silnici vedle domu projelo pár aut, sem tam se mihla tmavá postava, jejíž obrysy se střídavě objevovaly a ztrácely ve světle pouličních lamp. Z předu zářila barevná světla centra, její byt ležel o pěkný kus dál, takže tady bylo možno spatřit výjimečně rozsvícené okno některé domácnosti. A tam v dálce..tam šumělo moře.
Kde jsou časy, kdy moře vídala leda na obrázku či při vzácných týdenních dovolených s rodinou.
Teplý noční vánek dorazil i k ní a hrál si s jejími dlouhými, mírně narezlými vlasy. Opřela se lokty o parapet. Kdo ví, co se teď děje doma. Doma..ne, tady má domov. Jiný už pro ni není. Nesmí na ně myslet. Čím víc bude myslet na svou matku, otce, bratra, přátele, tím víc jí budou chybět a tím víc jí bude bolet, že je nikdy neuvidí.

Barry k ní přiběhl a začal dávat najevo svou potřebu.
"Využíváš, že jsem vzhůru?" shodila z ramenou župan, rychle našla nějaké kalhoty a triko. Většinou tohle nosí, když si chodí zaběhat.
"Tak jdem!" popadla vodítko a otevřela dveře. Barry se protáhl kolem a už zmizel na chodbě. Nechtěla budit celé patro, věděla, že dole počká, takže ho nechala běžet a zamkla.
Seběhla schody, měla tak ve zvyku. Bydlí ve třetím poschodí a výtah většinou bývá až nahoře a pěšky je rychlejší. Čekala, že Barry bude netrpělivě sedět pod schody, mávat ocasem a pohledem se vysmívat pomalým dvounožcům. Nebyl tam. Dveře se na noc nezamykají.
Sakra! Blesklo jí hlavou. Kde já budu to tele ve čtvrt na čtyři hledat! Nikdy ještě neutekl. Vyběhla ven. Nechtěla křičet, tma a klid nepříjemně znásobovaly ozvěnu.
Rozhlížela se, jak jí osvětlení dovolovalo. Z prava se ozval štěkot. Rozběhla se tím směrem a našla jak svého tak i cizího retrívra. Ten druhý měl ovšem hnědou srst.

"Barry! To se dělá utíkat?" přicvakla okamžitě vodítko na obojek. "A co ty? Kde máš pána?"
"Tady," ozvalo se a ze tmy se vynořil vyšší, hnědovlasý, pohledný muž. Napadlo ji, že zrovna dneska nemůže mít horší účes a oblečení.
"Doufám, že vás jeho výlet za Sally nevyděsil," usmál se na ni. Neviděla barvu očí, ale přesto v nich plály jiskřičky. Ovšem jejich význam nešlo jasně určit.
"Ne. Jen to ještě nikdy neudělal. Moc lidí tu psa nemá. Vlastně vás jsem tu nikdy neviděla."
"Asi je to tím, že jsem se dneska přistěhoval."
"Sem?" kývla k budově vedle nich.
"Ne, kousek dál touhle ulicí," ukázal směrem, odkud přišla.
"Tam bydlím taky."
"Vážně? Jsem Sean," podával jí ruku.
"Alice," natáhla svou. "Nechci zdržovat takhle ráno," potlačila zívnutí, "asi s Barrym půjdeme."
"Jsem zvyklý ponocovat. A Sally má taky svoje zvyky," naznačil, že se ještě loučit nechce. Vzal vodítko svého psa a otočil se směrem, kterým původně šel. Tímtéž, co měla namířeno ona.
"Dobře," vykročili tedy spolu. "Takže nový obyvatel … odkud jste se přistěhoval, jestli se můžu zeptat?"
"Jasně. A budeme si tykat ne? Jsem z Carson City v Nevadě."
"Není zrovna za rohem," podívala se na něj. Zrovna procházeli ostrůvkem ostrého světla. Vteřinu měla zvláštní, ne dobrý pocit. Všiml si chvilkového stínu v jejích očích a odvrátil hlavu.
"Já vím. Ale změna je život a Nevada je jen poušť. Nebavila mě."
"Někdy se chci podívat do Las Vegas."
"Láká tě hazard?"
"Už ani ne."
Vybízel ji, aby pokračovala, ale odmítla. Se svou minulostí se nesmí svěřit nikomu. Ta už přestala existovat.
"Alice a ty jsi odsud? Máš zvláštní přízvuk."
"Ne, jsem …" zaváhala, "z Evropy."
"Proti Evropě rozhodně Nevada je za rohem." rozesmál se. Jí to směšné nepřipadalo, ale mlčela. Za jiných okolností možná …
"Jo, ale jak jsi říkal, změna je život," pozorovala jejich psy, kterým zjevně dost překáželo vodítko v bližším poznání a hrách. Noc a únava pánů je nezajímala.
"A jak dlouho tu žiješ?"
"Rok. Zhruba."
"No wow, jestli nejsi ze země, kde mluví anglicky, tak klobouk dolů."
"Učila jsem se od malička. Ale chci vidět někoho z Ameriky, jak by zvládl naši řeč."
"A ta je?" doufal, že se podřekne.
"Dost těžká," zasmála se pro změnu ona. "Promiň, ale už bych se vážně měla vrátit do postele. Škola a práce nepočkají, až se slečna uráčí vyspat."
"Ty studuješ při práci?"
"Spíš pracuju při škole. Nějak si vydělávat musím. Ale zvládám."
"Asi jsem se měl narodit jako Evropan, já školu nenáviděl a práce je přímo utrpení. Hele tak ať se vyspíš, měj se," trhl vodítkem a rozběhl se ke konci chodníku. Tam zabočil do vedlejší ulice a zvuk kroků zanikl.

"A my jdem domů Barry," otočila se a pomalu kráčela zpět. Vzpomínala na ten vteřinový záchvěv nejistoty. Jako by toho muže už někde viděla..a proč se setkali zrovna v době, kdy se po roce vrátily noční můry. Sean … Sean z Carson City. Tam nikdy nebyla, nemůže ho znát. Nikdy nenavštívila jiný stát USA, než její Kalifornii. Ráda by, ale zatím se neodvážila.
Proč z ní tahal minulost? Tolik ho zajímalo, odkud je …
Kolem projelo tmavé auto. Zdálo se, jako by u ní zpomalilo a až po pár metrech nabralo opět rychlost. Ohlédla se.
Popošla několik kroků a tlumeně se ozval ostrý zvuk. Něco jako prásknutí nebo … nebo výstřel …
Tak klid! Okřikla sama sebe. Asi je už paranoidní. Samozřejmě, že se Sean vyptával, vždyť mu podezřele nic nechtěla říct. Ten zvuk asi někdo práskl dveřmi no a auto..jelo pomalu celou dobu a ona blázní.
Podívala se na hodinky. Třičtvrtě na čtyři. Přidala do kroku, Barry věrně klusal vedle. Byli už u jejich domu. Strčila do nezamčených dveří a zamířila ke schodům. Pak se zarazila a viděla sama sebe zvednout ruku k tlačítku výtahu a přivolat ho.

Tak holka … co do tebe vjelo. Rozum začal vše přisuzovat snům a poručil nebát se. Výtah sjel dolů, ona nastoupila. Barryho pustila po schodech, tyhle stísněné prostory nemá rád.
Za několik minut už se opět převlékla do pyžama, ale nemohla usnout. Stoupla si k oknu, na stejné místo jako před téměř hodinou a vyhlédla ven.
Zavrzaly dveře protějšího domu. Zdálo se jí, že vchází dvě postavy. Jedna lidská a jedna psí. Pak zaklaply. Že by Sean bydlel naproti? A to by byl tak rychle zpátky?
Její zelené oči vpíjela do dveří, jejich obrys ve tmě jen tušila. Ty se ale už nepohnuly. V jednom z oken se rozsvítilo světlo, tlumené závěsy. V různých intervalech se před oknem míhal stín a ona ho pořád sledovala. Dokud světlo nezhaslo. Ospalá sice nebyla, ale jestli nezalehne, usne na zítřejší přednášce. Chystala se už okno zavřít, ale něco se v něm zalesklo. Odraz něčeho..skla nebo kovu. Vyhlédla proto znovu ven. Auto žádné nejelo, nikdo neprocházel kolem. Asi se jí něco zdálo.
Barry už dávno spal ve svém košíku v kuchyni a ona by měla taky.
Třeba se probudí a zjistí, že ke dnešnímu zvláštnímu setkání vůbec nedošlo. Doufala v to?