Jedinou útěchou po dlouhý čas, kdy ho věznili a mučili, byla myšlenka na manželku a syna, které miloval nade vše na světě a kteří snad byli v bezpečí. Věděl od začátku, že je přivede na okraj společnosti, že je kvůli němu budou pronásledovat a nenávidět, ale ona, jeho milovaná, na podobné argumenty měla vždy odpověď. Svou lásku, které se nechtěla vzdát.
Netušil, jak dlouho tu vlastně je. Měsíc, dva, půl roku, dny mu splývaly v jednu dlouhou šílenou agonii, kterou, jak doufal, už brzy něco skončí.
Měl hlad a žízeň. Jeho věznitelům na něm nezáleželo natolik, aby mu dávali pravidelně jíst, ale zase nebyl dost bezcenný, aby ho konečně zabili.
Do ponuré cely, kde nebylo téměř nic, skrz malé okno s mřížemi dopadaly mdlé paprsky světla. Slunce nebo měsíc, to už nedokázal dost zřetelně rozeznat. Ani jedno nebylo tak jasné, jako si pamatoval. Doufal, že už to skončí. Přestalo mu záležet na životě, protože věděl, že ho ztratil.
Nebylo mu dobře. Už několik dní se cítil hůř a hůř. Pravidelně se to opakovalo. Každý měsíc před úplňkem. Ve stísněném prostoru se ale jeho vlčí instinkty nedokázaly dostatečně vybít a proto s každou proměnou cítil, že pokud ho nezabijí oni, brzy ublíží sám sobě. Nežádal milost, jen se děsil, co všechno se může stát. Vlkodlačí prokletí je příliš nebezpečné a neprobádané na to, aby dokázal určit následky šílenství a souboje vlčí části s lidskou, když lidská povoluje a uvadá. Alespoň nemohl ublížit nikomu dalšímu. Dosud.
Za silnými dveřmi jeho cely se něco ozvalo. Někdo tam byl a mluvil na něj. Lidský hlas už neslyšel dlouho, měl by být rád, ale tenhle hlas nebyl příjemný ani známý. Jen odměřený, posměšný a čišela z něj radost z jeho utrpení.
"Máš hlad, zrůdo?"
Takže nic zvláštního. Po dlouhé době mu opět předhodí pár kousků jídla. Ustoupil od dveří. Kdyby byl příliš blízko, zasáhla by ho kletba a to v tomto stavu nepotřeboval.
Místo špinavé misky však dovnitř dopadlo něčí tělo.
"Brzo bude úplněk," zašklebil se neznámý a zámek zacvakl zpět na své nepropustné místo.
Remus chvíli stál na místě, dokud nedozněly poslední zvuky, které k němu mohly dolehnout. Potom se opatrně přiblížil k tělu.
Netušil, kdo to je. Slunce, nebo snad měsíc, byla-li noc, bylo za mrakem a on dost dobře neviděl ani své vlastní ruce, které se těla chopily.
Pomalu a opatrně ho přetočil na záda. Nadechl se.
Bylo mu to povědomé. Tuhle vůni poznával. Poznával ji vždycky, když se jen přiblížil, nesmazatelně se mu vryla do paměti stejně, jako vše, co se k ní vázalo.
Malý okamžik však odmítal věřit. Odmítl uvěřit, že se to mohlo stát. Nemohli ji přece najít!
Zadržená slabě zasténala, ale neprobrala se.
Nebylo už nejmenších pochyb, co je zač.
Poté, co byl Harry Potter zabit, válka prohrána a Fénixův řád i jakýkoli jiný odboj rozprášen a jeho členové pronásledováni, zatýkáni a vražděni, ztratila většina kouzelníků naději.
On ne. Stále věřil. I když ho chytili a uvěznili, stále věřil, že jeho žena a syn to zvládnou, přečkají v bezpečí a bude jim dobře, protože takhle to přece nemůže zůstat. Jen díky téhle naději ještě nepodlehl.
Teď ji měl ztratit?
"Doro …"
Tohle přece ne … jeho život byl ten tam, ale proč i ten její! Myslel, že než ho chytili, stačil svou rodinu dost zabezpečit. Že jim dokázal dostatečně pomoct, ale teď viděl, že ne. A už ani nemůže, tady jí nemůže pomoct.
Seděl vedle ní, držel ji za ruku a čekal, až se probere. Jediné, co šlo dělat.
Jak jí asi chytili? Dostali se snad do jejich úkrytu? Udělali něco Teddymu? Kde ten je? A žije ještě? A co ostatní jejich přátelé?
Najednou ho začala pálit spousta otázek. Uvědomil si ale, že i když na ně snad dostane odpovědi, budou mu k ničemu. Na co mu bude vědomí co se děje nebo jak na tom kdo je, když on nebude moct zasáhnout. Do smrti už svět venku neuvidí. Ani jeden z nich. O to se smrtijedi postarají a velice rádi. Všechno začalo padat. Jeho sny byly vyhořelé, naděje podupaná, život odepsaný. Všechno co chtěl a po čem toužil bylo pryč a neměl už nic k čemu vzhlížet a v co doufat. Přesně o tohle Lordu Voldemortovi šlo. Nastolit beznaděj a strach. A nikdo se nemohl ubránit.
Zlo se ale nejspíš nedá porazit. Jak říkal Brumbál, možná lze jen odsunout dobu, kdy se s ním opět budeme muset potýkat.
Takže mu tam hodili Doru aby ji jako vlk zabil? To je ale hnusný! :D
OdpovědětVymazat