18. dubna 2013

Lullaby 3


Dlouhou dobu trávili v mlčenlivosti. Za téhle situace ani jeden netušil, co říct. Bylo příliš těžké uvědomit si, že tohle je doopravdy konečná, a popřít to? Zhola nemožné. Nebyla naděje na záchranu a oni se ani nepokoušeli přemýšlet, jak by se mohli dostat ven. Zkrátka nemohli.
Dora ležela na zemi. Možná se jí podařilo usnout, možná jen předstírala. A možná sama nevěděla, zda bdí či spí, protože strach a temnota byly všude kolem ní neustále.
Remus stál pod oknem. Díval se ven. Tma byla čím dál větší, nejspíš zašlo slunce a byl pozdní večer, nebo noc. Tady to nebylo důležité. Nic ho nemohlo vytrhnout z chmurných myšlenek. Kdyby aspoň mohl vidět hvězdy a měsíc..měsíc..sevřelo se mu hrdlo a cítil, že se mu dělá mdlo.
Něco uvnitř se začínalo probouzet.
Opřel se o zeď a chvíli jen ztěžka dýchal. Zavřel oči, před kterými se míhaly rudé zášlehy. Za sebou zaznamenal pohyb a prudce se otočil.
"Remusi je ti … je ti zle?" Dora byla ještě stále trochu omámená vzpomínkami či sny, ve kterých do této chvíle byla.
Tiše zavrčel a sjel podél zdi na podlahu.
"Re … Reme … co se děje?" opatrně se k němu přibližovala. Trhnul hlavou a krátce se jí podíval do očí.
"Panebože!" vyjekla a ustoupila o krok zpět. Právě jí všechno došlo. Už ví, proč ji sem zavřeli, už chápe, oč jde.
"Úplněk … brzy bude úplněk …"

Remus se pomalu vzpamatovával. Chvíli proto trvalo, než mu došel plný význam jejích slov.
"Ne …" vydechl. Tohle mu vůbec nedošlo od chvíle, kdy ji opět mohl vidět.
"Ano … zavřeli mě sem, aby … bude úplněk a ty … jak dlouho ti nedali najíst?" centimetr po centimetru od něj bezděčně couvala. Milovala ho. Ale měl nastat čas, kdy se změní ve stvůru. Měl nastat čas, kdy ji zabije.
"Nevím … tohle ale … až bude úplněk … bez lektvaru … já ti nechci ublížit," vydechl chabě.
Zastavila se a udělala opatrný krok opět k němu. Poznala, že teď je to zas on. Ale na jak dlouho.
"Ještě máme trochu času. Třeba..třeba se to dá nějak zvládnout, když se budeme snažit nějak to překonat, tak …"
"A jak! Jak asi! Sama dobře víš, že bez lektvaru nejde prokletí zastavit! Jestli tu se mnou budeš i při úplňku, nedokážu nic, nebudu to já! Bude to něco, co bude chtít tě roztrhat a já to nebudu moct zastavit!"
"Reme musíme aspoň zkusit všechno co půjde. Nesmíš se tomu poddat, no tak miláčku, věř mi!" po tvářích se jí kutálely slzy. Sama vůbec nevěřila, že je možné přemoct vlkodlaka a přimět ho nezardousit všechno živé v jeho okolí, když má hlad. A ji tam smrtijedi hodili jenom jako kus masa.
"Já jsem zrůda. A to nezměníš. Nikdy jsem ti nechtěl nijak ublížit ani tě ohrozit, ale teď..budu tě muset …"
"Nemluv tak … prosím," chtěla ho chytit za ruku, ale on se jí vyškubl a znovu si stoupl k oknu. Vyčítavě hleděl na nebe. Proč on! Proč ona! Nikdy neměl dovolit, aby si ho vzala. Nikdy neměl přistoupit na jejich vztah. Nestalo by se to. Jak se teď má smířit s tím, že brzy přijde noc, kdy svou manželku zabije? Kdyby tu měl cokoliv, čím mohl sprovodit ze světa sebe, udělal by to! Hned!

Dora tiše seděla na svém plášti ve vzdálenějším koutě a plakala. Čekala cokoliv. Čekala, že ji budou mučit, že ji budou trápit hlady v tmavé kobce, čekala, že ji zabijí. Ale ne tohle. Krutost smrtijedů a Pána zla nezná mezí, ale tohle už není krutost. Nenašla vhodné slovo, čím jejich chování nazvat. Neodvážila se ani na Remuse promluvit. Co by taky měla říct? Přesvědčovat ho, že to nebude tak hrozné? Že se najednou dokáže udržet, i když to za celé dlouhé roky nikdy nedokázal? Že tu příšernou kletbu přemůže ze dne na den?

Dnes ještě ne. Dnes nenastane úplněk, věděli to, protože už byla hluboká noc a Remus se stále držel bez větších problémů. Cítil by, kdyby přicházela chvíle proměny a dnes to ještě nebude. Ale co když už zítra? Nebo pozítří? Co vůbec může znamenat "brzy"? Co když je čeká poslední noc, kdy budou oba moct dýchat těžký zatuchlý vzduch prosycený pachem strachu a zatracení?
"Promiň," otočil se konečně od okna. Byla to spíš zamřížovaná díra v kamenné zdi. "Nechtěl jsem tak vyjet."
Vzhlédla. Měl, aspoň podle toho, co mohla vidět, ustaraný výraz. Zřejmě se rozhodl na chvilku zapomenout, co je čeká, a neznepříjemňovat jí možná poslední chvíle na tomto světě.
"To je v pořádku … znám tě. Vím jaký jsi. Vím co pro tebe znamená trpět před každým úplňkem."
"Jenže tenhle bude … bude … vždycky jsem pro tebe chtěl to nejlepší a ne ti připravit peklo!"
"Reme, už se přestaň omlouvat. Ty za nic nemůžeš. Nezpůsobil jsi to. Neudělal jsi mi nic, co by bylo špatně. Tohle není tvá vina," řekla důrazně a chtěla vstát. Pod pláštěm ale ucítila nějaký předmět. Zarazila se. Nevzpomínala si, že by u sebe něco měla.

Opatrně odhrnula látku a podívala se na zem. Do tmy zazářila stříbrná dýka.

1 komentář:

  1. Jak nazvat chování smrtijedů a pána Zla?
    Já bych to nazvala zvrácenost :)

    OdpovědětVymazat