Tedy ne všechny. Buď nenápadně sledovala, aby zjistila, co dělá sama špatně, nebo jí oči sklouzly na tváře, které už několikrát viděla potit se o několik metrů dál.
Jeho tvář byla jednou z nich.
Vídala ho tu často. Vlastně od začátku. Vždycky přišel sám a odcházel sám a mezi těmito dvěma chvílemi jednoduše dřel. Bylo to na něm znát. Silné ruce, pod tílkem jasně viditelné vypracované svaly a navíc, když procházel kolem, hezký obličej, který se snadno mohl proměnit v klukovsky roztomile veselý, ovšem kdyby se pořád netvářil tak vážně. Nebo spíš smutně.
Později nejspíš i on uložil její existenci do své paměti, protože se i v takovém obrovském anonymním městě, jako je Vancouver, začali při příchodu zdravit. Jen prohození neosobního "Dobrý den" a ještě později "Ahoj", když se míjeli cestou k šatnám.
Samozřejmě znala jeho jméno. Boháčů tu není tolik a milionářů už vůbec ne. Navíc věděla o jeho firmě. Prostě věděla, kdo to je. Ale nikdy ji nenapadlo zneužít náhody, že navštěvuje stejné fitness centrum jako on, nikdy ji vlastně nenapadlo vůbec nic, nebyla odvařená z toho, že jí pan Cross říká ahoj. On nebyl celebrita v pravém slova smyslu. Nechoval se namyšleně a ajťáci navíc asi nikdy nebudou tak v kurzu. Vlastně vůbec netušila, jaký je, mohla se jen dohadovat. Ale dívat se na něj občas pokradmu nepřestala.
A někdy, když potřebovala krátkou pauzu, ani přemýšlet, co se stalo. Pořád působil na někoho tak úspěšného, vypracovaného, sexy a bohatého až nemístně pochmurně.
A dnes obzvlášť.
Netušila ale, co se dnes obzvlášť skrývá za tou smutnou maskou. Co vidí a snaží se nevidět. Co se snaží dostat spolu s potem z těla pořád zuřivěji.
On doufal, že když zabere a dá si do těla víc, než jindy, přejde ho to. Nebude na to myslet. Přeci jen to dokázal dva roky. Vcelku normálně fungovat, dokonce se i chodit bavit. A dnes v to doufal také.
Jenže to nešlo.
Pokaždé, když zvedl činku, a nezáleželo, kolik váží, viděl ty obrovské ostré a špičaté zuby. S každým napnutím svalů viděl, jak se to tělo nakrčilo a vyrazilo. S každým úderem rozpumpovaného srdce cítil pach krve řinoucí se všude kolem.
Všechno nářadí a dokonce i zdi a podlahy mu před očima zmizely.
Viděl jen obrovské zelenohnědé smrtící monstrum drápat a kousat.
Viděl krev kapající z jeho tlamy.
Jako smyslů zbavený pohyboval závažími v rukou nahoru a dolů.
Rychleji.
Slyšel smrtelný ženský křik.
Rychleji.
Chrapot.
Odporné mlaskavé zvuky a vrčení.
Rychleji!
Pevně semkl víčka, ale obraz zmasakrovaného těla v rudé kaluži se mu propaloval skrz ně.
Ucítil pnutí a záškub a činka mu vypadla z rozbolavělé ruky, do které se právě dostavila křeč.
Tak usilovně se snažil vzpomínek zbavit, že zapomněl na pravidla. Těžký kov dutě narazil do podlahy pokryté kobercem a Evan se chytil za paží s napjatým úšklebkem.
Dnes skončil.
Naštvaný sám na sebe se neobtěžoval opuštěnou činku uklidit a zamířil rovnou do pánských šaten. Jane, která v tu chvíli úplně zapomněla na puštěný pás, ho zneklidněně sledovala, dokud za ním nezapadly dveře.
Určitě se s ním něco děje, ale co? Jak už si dobře uvědomovala, Evan Cross není ten typ boháče, o kterém se každou chvíli něco píše, takže asi nemá šanci to zjistit. Vlastně ani pořádně nevěděla, proč by to měla chtít zjistit. Nemohla se označit ani za jeho známou, spíš..poznanou. Rozhodla se pokusit na celý incident radši zapomenout. Ona je jemu patrně úplně ukradená a navíc má své vlastní starosti.
Právě se dostala na praxi na chirurgii a nastoupila na chirurgickou ambulanci, dokončila poslední zkoušky tohoto semestru a také nechala bouchnout zdroj od tabletu její sestry a stále se jí ještě nepodařilo sehnat nový.
Vůbec její sestra July jí někdy uměla život docela zkomplikovat. Nebydlela s ní a po smrti rodičů měla už jen ji, přesto si s ní ale mohla dost užít. Na rozdíl od Jane byla July sportovec a Jane jen těžko odolávala tenisu, běhání, cyklistice, bruslím a aerobicu, až nakonec podlehla posilování ve fitku. A navíc se na praxi dostala do téže nemocnice, kde July pracuje jako laborant, takže nepochybovala, že krom nemístného jednostranného zaujetí pro pana Crosse jí bude moci poděkovat ještě za mnoho dalších věcí.
Když konečně skončila svou sadu cvičení, vysprchovala se a důkladně zachumlaná do teplé zimní bundy opustila vyhřívanou budovu, okamžitě zamířila ke svému autu a rozjela se právě k July. Její vlastní pračka totiž začala odmítat plnit svou funkci úplně správně, tedy další položka k seznamu starostí, co by měly mít před "kolegou z tělocvičny" dalekou přednost, a tak měla dnes nechat svoje prádlo u sestry.
Jenže jakmile dorazila až k jejímu bytu, ani nemusela zvonit, protože přes desku dveří jasně slyšela dva ne zrovna příjemně naladěné hlasy. Jeden Julyin, druhý Samův. Sam Zackariah Jennings už od středoškolských let s její sestrou chodil. S několika přestávkami a s několika nepřátelskými obdobími vydržel jejich vztah až doteď a Jane pochopila, že momentálně prožívá další zatěžkávací zkoušku. Ihned se tedy sebrala a vrátila do auta.
A zjistila, že neví, co dělat.
Mohla jet domů, dát si ještě jednu sprchu, na něco se dívat a třeba se taky najíst, to vše při topení na doraz, nebo vymyslet něco jiného. A protože se jí nechtělo sedět sama doma, rozhodla se pro druhou možnost.
Vancouver je velké město, ale pro někoho, kdo v něm žije, brzy na velikosti ztratí. Znala několik příjemných kaváren, několik obchodů, kam moc ráda chodila a několik studoven, kde se dalo na spoustu hodin zašít a alespoň předstírat práci.
Pro dnešek si však vybrala něco jiného. Bar, na který narazila, ještě nikdy nenavštívila, ale absence hluku a taneční hudby ji nalákala. Neměla ráda podobná místa a chodit sám do takových podniků stejně ani nemá smysl. Tady to ale vypadalo dobře.
Tedy jen dokud nevstoupila dovnitř. Všechny stoly totiž byly beznadějně obsazené. Pokusila se tedy alespoň projít dozadu, v naději, že přeci jen místo objeví. Opuštěný stůl však nikde nestál.
Jen jeden skoro opuštěný.
Seděl u něj v šedém svetru a bez jakékoli společnosti Evan Cross.
Věděla, že nejrozumnější by v této chvíli bylo otočit se a jít. Jít domů na ten nesmyslný film a osamocenou večeři. Jenže když už ho konečně viděla i v jiném prostředí, když už se jednou zamýšlela, co se mu mohlo stát, když byla svědkem dnešního podivného jednání, nadechla se, vykročila a promluvila dřív, než si stihla zase všechno rozmyslet.
"Ahoj, je tu volno? Nikde jinde už se sednout nedá."
Jen lhostejně přikývl a pokrčil rameny.
Jane s omluvným úsměvem odsunula židli a posadila se.
"Vy jste ta slečna z fitka, že jo?" zahleděl se jí na chvilku do tváře.
"Jo, vídáme se tam," znovu se prchavě usmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho. "Co vaše ruka?"
"Ruka?" zopakoval nechápavě.
"Viděla jsem, že se vám dneska moc nedařilo."
Znovu jen přikývl a ona si v tu chvíli začala nadávat, proč radši nemlčela. Co to do ní vjelo, když tohle není zrovna její styl. Lovit milionáře, ačkoli se jako milionáři moc nechovají.
"Už je v pohodě, trochu jsem to přehnal."
"Ah, bála jsem se, že jste si něco udělal. Vypadal jste rozčíleně," pokračovala dál, aniž by vlastně vůbec tušila, o čem má mluvit.
"Ne, ne to s rukou … nesouvisí …" tentokrát se usmál on, ale poněkud trpce. "Mimochodem … Evan Cross."
Já vím, málem vylétlo z Jane, "Jane Simmonsová."
"Jane Simmonsová z fitka," znovu přikývl.
"No, teď spíš z chirurgie, já …"
Vlastně není tak špatný a vážný, jak se mohlo zdát. Mluvili spolu docela dlouho. Chvíli o ní, chvíli o něm, o ničem zvláštním. Prostě se poznali. A on vypadal, že mu společnost, dělá dobře. Že je rád, že nemusí být sám.
Jane mu zrovna vyprávěla jak se dostala k zálibě ve cvičení a on se chtěl napít ze své sklenice.
Přiblížil ji k ústům a zrak mu na zlomek vteřiny padl na hladinu nápoje.
Není najednou nějaký červený?
Ucítil krátký nepříjemný tlak v hlavě a zaslechl výkřik. Výkřik o pomoc. Před očima se mu znovu mihlo obrovské šupinaté tělo.
Pevně je zavřel, aby tu vidinu vypudil.
Jane ztichla.
"Co?" Evan otevřel oči až když náhlý přepad vzpomínek pominul a podíval se na Jane jen jako by se nad něčím zamyslel. Rozhodně jí nechtěl nic říkat.
"Jste v pořádku?"
"Toho si nevšímejte. Jsem. Nebo … zítra už určitě budu."
A dál se snažil dělat, jako že se nic nestalo. Jane se ho znovu nezeptala. Ale krom několika nových věcí, co se o panu Crossovi dozvěděla, získala také pocit, že něco zamlčuje. Něco důležitého. A ona na to přijde.
Žádné komentáře:
Okomentovat