Nick znovu nastoupil asi týden po dni, který strávil s Ellou a její dcerou. Dokud byl na nemocenské, pravidelně se s nimi po směně vídal. Hlavně s Ellou, protože vždycky, když jela vyzvednout Melanie do školky, zastavila se na smluveném místě. Bylo jim fajn. Chovali se k sobě jako dobří přátelé a ona jen uvítala změnu a milý přístup. Nick byl … fajn. Příjemný, milý, snažil se, aby jí s ním bylo dobře. Líbil se jí. A snažila se to zakrýt před světem právě tím, že s nikým nekomunikovala. Dlouho ale nemohly její pocity v ilegalitě vydržet. Už to nebylo jen přátelství. Cítila to a taky věděla, že potřebuje poradit. Nebo to alespoň někomu říct. Mít jistotu, že se může svěřit a že se jí snad i dostane pochopení. Neměla přátele, dosud je ani nehledala, ale teď by je velmi potřebovala.
"Catherine? Můžu s tebou mluvit?" oslovila jedinou další ženu v týmu. K ostatním členům neměla moc důvěry a navíc předpokládala, že Catherine ji pochopí víc.
"Jistě, o co jde?"
"Je to … osobní. Potřebuju to někomu říct."
"Aha … tak fajn, klidně mluv."
"A budeš mlčet?"
"Ello, u mě je všechno jako v hrobě, nemusíš mít strach. Ale jestli mi nevěříš, tak mi to neříkej, neurazím se."
"Ne, musím o tom s někým mluvit a myslím, že bys mi..možná mohla i poradit."
"Tak už spusť," Catherine ukázala na židli vedle sebe v jinak prázdné místnosti.
"Catherine víš, že jsem vdaná."
"Jo, to víme všichni. A máš dceru, pokud se nepletu."
"Hm. A všichni si taky myslíte, že mám úžasné manželství, dokonalého partnera a šťastnou dceru, která má všechno, co chce, viď."
"Ale ono to tak není, co?" už tušila co se děje.
"Můj manžel je … příšernej člověk …"
"Tak se rozveď. Já se taky rozvedla a taky mám dceru. Není to lehký, ale je nám dobře."
"Ale ne, nemůžu se … rozvést. Jenže víš já jsem … budeš si myslet, že jsem hrozná manželka, ale já se … zamilovala."
"Ale to je celkem normální. Každý se může zamilovat. A co on?"
"Kdo on? Manžel? Ten to netuší!"
"Myslím ten šťastný."
"Aha … no … nevím co cítí, ale je nám spolu skvěle …"
"Tak potom je to snadné. Jestli s tvým manželem nevydržíš, rozveď se. A zkus to s tou tvou novou láskou, ne?"
"Kdyby to bylo tak jednoduchý … víš, Catherine, i kdyby se mi povedlo zbavit Aarona, tak … nemůžu být s ním … prostě … my dva spolu nesmíme nic mít …" povzdechla si.
"Jak to?"
"Je tu několik věcí, které nám to zakazují. A nemůžu to obejít, protože bych..přišla bych pak možná o hodně a …"
"Počkej. Můžeš mi říct, kdo je to? Neznám ho náhodou?" pozorovala ji zkoumavě.
Chvilku váhala a potom kývla na souhlas.
"Takže je odsud. Je to náš kolega?"
"Jo … ale prosím tě nikomu ani slovo!"
"Neboj se. Můžu jenom vědět, kdo je to?" ostatně tolik jich zase v laboratoři není.
"Ne, radši ne. Ale jsem si stoprocentně jistá, že lepšího chlapa jde najít těžko."
"A ten tvůj Aaron, je to s ním tak zlé? Nechceš s ním být?"
Zavrtěla hlavou.
"On tě bije, viď," podotkla Catherine potichu.
"Jak to víš?" vylétlo z Elly.
"Nejsem slepá. Ani ten nejlepší make-up nezakryje dokonale modřiny a … prostě to poznám. Víš jestli chceš radu, rozveď se. Možná nakonec nebudeš s tím dotyčným, do koho ses zamilovala, ale s Aaronem nesmíš zůstat. Co tvoje dcera?"
"Nikdy na ní nevztáhnul ruku … někdy už bylo na mále, ale nedovolila jsem mu to."
"Tak ho vymaž ze života dřív, než to odnese taky. Už tak to musí odnášet."
"Vybojuje si jí! Je to sice špatnej člověk, ale má kamarády tam, kde potřebuje."
"Ello, může mít, ale chlapovi, kterej bije svou manželku, žádnej soud dceru nesvěří."
"Takže myslíš, že se mám pustit do rozvodu?"
"A nejen to," usmála se Catherine.
"Co ještě?"
"Promluvit si s Nickem, třeba uvidíš, že to není tak složitý."
Ella na ni zírala jako na zjevení.
"Jsem přece kriminalistka," zasmála se Catherine, vstala a nechala ji v místnosti samotnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat