Musel jí pomoct a byl rozhodnutý se kát a omlouvat, dokud mu aspoň trochu neodpustí.
Zvonil a klepal na její dveře. Jako obvykle nikdo neotvíral, ale na to byl připravený. Jednoduše použil stejný způsob, jako stovky zlodějů. Paklíč.
Potichu vešel. V celém bytě se nic nehýbalo ani neozývalo. Předsíň i obývák byly prakticky v nezměněném stavu od minula.
"Liz?" nikdo neodpověděl. Šel dál. Na stole v kuchyni bylo neumyté nádobí a několik hrnků se zbytkem kafe. Žádné známky po snaze uklidit. Už se chtěl podívat do další místnosti - ložnice, ale všiml si dvou nohou za stolem vedle linky.
Obešel převrácenou židli. Liz seděla opřená o dvířka. Nic neříkala, ale bedlivě ho sledovala. Bezpochyby byla sjetá.
"Liz … panebože, Liz, cos dělala?" sklonil se k ní. Stále ho jen sledovala. Dost nenávistně.
"Pojď. Takhle to nemůže zůstat. Vstávej, pomůžu ti," chytil ji a s ne příliš velkým úsilím vytáhl na nohy. Opřela se o kuchyňskou linku a setřásla jeho ruce. Byla pohublá, roztřesená, oproti krásné slečně, kterou znával, úplné nic.
"Liz, nech mě, ať ti pomůžu," prosil ji.
"Nechci pomoc. Vypadni!" chtěla ho od sebe odstrčit co nejdál.
"Poslouchej, tohle se dá zvládnout, jen mě nech, ať tě vezmu do nemocnice, dají tě zas do pořádku! Lizzie, já ti chci pomoct, chci se omluvit, chci udělat cokoliv, miluju tě!"
"Naaajednou," řekla dost arogantně.
"Jen jsem si to potřeboval uvědomit …"
"Nezájem. Vypadni, Flacku!" procedila výhružně mezi zuby.
"Ne bez tebe. Chci ti pomoct i kdybys mě pak měla odkopnout!"
"Říkám ne!" šátrala rukama na pultě za sebou.
"Buď rozumná, přece se nezničíš!"
"To tys mě zničil!"
"Omlouvám se, je mi to hrozně líto, uvědomuju si to a proto ti chci pomoct."
"Naposled říkám vypadni!"
Ani se nehnul, naopak ji chtěl znovu chytit a třeba násilím odvézt. Ať ho pak odkopne, nebo třeba zmlátí, nebo snad vezme na milost, nemohl si vzít na svědomí, že ji nechá osudu.
"Nešahej na mě!" zaječela, jako by jí vraždil, prsty obemkla rukojeť, kterou nahmátla, a máchla na svou obranu proti detektivovi.
Vyděšeně se podíval na dlouhou červenou stopu na své košili a poté na Liz.
"Tys mě pořezala …"
Tvářila se odhodlaně. Vypadala, že chce znovu zaútočit. Tentokrát přímo.
Duchaplně chytil její ruku s nožem za zápěstí a zkroutil ji za záda.
"Pust mě! VYPADNI! POMOC!" řvala, ale už zbytečně.
"Napadlas policistu. Můžu tě i zavřít!"
Měl štěstí, že mu jen rozsekla kůži na hrudi. Štípalo to a pálilo, ale nezabránilo mu už odtáhnout zmítající se Liz dolů do auta. Za doprovodu několika očí, vykukujících ze sousedních dveří. Nevýhoda výškových budov se spoustou bytů.
Cestou ho ještě Liz, která byla naprosto mimo a ve svém světě v rauši pro ni byl jen hrozba, které se chtěla bránit, stihla kousnout do dlaně a přidupnout mu podpatkem nohu. Nakonec ji ale hodil do auta a rychle zamířil do nemocnice.
Já o událostech v New Yorku neměla nejmenší tušení.
Byla jsem ve Francii pátý den. Bylo už po pohřbu a já chtěla jen odjet zpátky domů.
Obřadu, vedeném francouzsky, jsem nerozuměla, stejně, jako většině přítomných. S matkou jsem prohodila jen pár slov, nebylo potřeba. Ani nevypadala, že ji můj život zajímá a mně ten její nezajímal vůbec.
Ze hřbitova jsem odcházela rovnou do hotelu, zajistit si letenku na zítra. Alespoň jsem si myslela, že to tak udělám.
Za branou mě ale odchytla starší žena. Něco málo si ze své původní podoby uchovala, ale kdo ji neznal jako já, patrně by v ní zašlou hvězdu filmového světa nehledal.
Byla opálenější, místo dlouhých loken měla krátký prošedivělý sestřih, kolem očí i rtů zřetelné vrásky. Styl však nezměnila. Osobní návrhy šité na míru. Perfektně padnoucí kostýmek, klobouk dokonale sladěný, v ruce klíčky od nablýskaného renaultu.
"Abbygail."
"Co chceš?" divila jsem se, že mi vůbec dala o smrti otce vědět, natož, aby se mnou ještě mluvila. Byla jsem pro ni jen ta malá pošpiněná a nechutná holka, která může ohrozit jejich pohodlí. Jako bych za toho zvrhlíka mohla!
"Neviděly jsme se dlouho."
"No a? Vždyť jste o mně nestáli, tak co. Žiju si svůj život a ty si dělej co chceš. Vyhovovalo nám to tolik let."
"Ale přece … se to mohlo změnit."
"Nemohlo," spražila jsem ji pohledem.
"No, i kdyby nemohlo, jsi právník."
"A? To udělal otec bordel v závěti, nebo co?"
"Tak nějak. Potřebuju tvou pomoc, mohla bys tu ještě pár dní zůstat? Prosím tě, jako matka svou dceru …"
"Já nejsem tvá dcera od doby, co mě někdo znásilnil a kvůli vám vesele unikl trestu, vzpomínáš?" odsekla jsem.
"Jen pár dní. Stejně se toho řízení musíš účastnit."
"Snad mi něco nenechal," upřímně jsem se podivila.
"Zřejmě ano."
"Nic nepotřebuju. Mám co chci. Víc si ani nemůžu přát."
"Vidíš, já ani nevím, co s tebou je. Jak se máš."
"Sakra nech toho! Umřel ti manžel, tak najednou přeneseš pozornost na mě, abys nebyla sama? Tohle je fakt ubohé gesto, matko!"
"Pár dní by ti tak moc ublížilo?" zeptala se s dokonale hraným zoufalstvím.
"Ve státech mám práci a přítele. Nemůžu je jen tak nechat být!"
"Máš přítele?"
"To je překvapení, že?! Někdo chtěl vaši hnusnou špinavou dceru. Ano, mám. A je to šéf newyorské kriminálky, matko. Kdybys náhodou chtěla pátrat. Až tak vysoko jsem se dokázala vetřít!"
"To je fajn … děti nemáte?" zeptala se se zájmem zahraným jako v oscarovém snímku. A okatě přehlížela mou zuřivost. Co by neudělala pro rychlé vyřešení právních věcí a to tak, aby měla z otcova majetku co nejvíc.
"Ne. A buď si jistá, že i kdyby ano, rozhodně bych jim nechtěla představit takovou babičku."
"Jo, mám své chyby, ale to každý. Pomůžeš mi tedy?" ta věta zněla přesně, jako by se ji kdysi učila zpaměti i s výrazem.
"Jako vy jste pomohli mně? Oh, promiň, vlastně pomohli. Kdybyste se na mě nevykašlali, nejspíš bych nevěděla, co je normální život. Takže vlastně děkuju!" vyprskla jsem na ni. Ale ona se nevzdala.
"Jen týden, Abby. Určitě to nebude víc. Oni tě v New Yorku pochopí."
"Stejně nedáš pokoj, dokud nebudu souhlasit. Vždycky muselo být po tvém," rezignovala jsem.
Týden snad není tolik. Sice mě zajímalo, jak vypadá Lizbeth a jak si vede Adell na Floridě, ale za týden se snad tolik věcí nenahrne.
Netušila jsem, že z původních pěti dní budou tři týdny.
A už vůbec mě nenapadlo, co všechno se doma může stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat