"Tak co, spokojen s péčí o Sally?" uvítala Seana, když i se psem dorazil domů.
"Jo, jo. Počítáš doufám dneska s tím pozváním? Aspoň jako poděkování."
"Určitě. Pokud tedy večer nehodláš prosedět na zadku."
"Jak je ctěné přání. Hele a … nejsi nějaká pobledlá?" propíchl její pohled svým. Odvrátila se. Nejen, že byla pobledlá. Také nebyla tak živá jako ještě ráno a neusmívala se.
"Ale ne. Všechno v pohodě. Tak v kolik a kde?"
"V osm? Tady před domem, svezu tě."
"Fajn. Budu se těšit."
Bylo šest a ona se konečně odhodlala opustit zdání bezpečného okruhu kolem domu a doběhla do chovatelské stanice.
Okamžitě se začala shánět po Tonnym.
"Curtisi! Někdo tě hledá!" zařval k budově onen neduživý černošský kolega, kterému ráno předal štěně. Tonny se objevil ve dveřích. Postavou vyplňoval celý prostor a ještě mu byl malý. Sklonil hlavu, aby se nepraštil o futro.
"Licy, Barryho máš ve výběhu."
"Díky. Ale ještě něco bych ráda věděla," stoupla před něj, ruce dala v bok a doufala, že nezapomněl.
"Ale nojo, já vím. Byl tady. Vypadá … jako nějakej prohnanej úředníček. Ke svýmu psovi se choval dost dobře, komunikoval … takže žádnej špatnej dojem. I když jeden si nemůže být nikdy jistý."
"To jsem chtěla slyšet. Tak já si jdu pro to tele a mizím," běžela zase k výběhu, připnula Barryho obojek na vodítko a pokračovala s ním v běhu.
"Počkeeej! Ještě tu před ním byli …" už nezaznamenala, že za ní něco křičí. Jen pro sebe zavrtěl hlavou.
Ta holka se tu objevila jednoho dne, nikdo nevěděl odkud, nikdo nevěděl proč, každý den sem začala docházet za psy, až si jednoho koupila. Vypadala na pohodovou, zamlklou, možná trochu ustrašenou. Město a doba ji změnily. Teď stejně jako ostatní pořád někam pospíchá.
Povzdechl si. Nemá smysl pospíchat, všechny kroky vedou ke stejnému cíli, ať jsou jakkoli rychlé.
"Nedívej se na mě tak. Já vím, že to ke mně moc nesedí, ale nepůjdu ven v teplákách!" otočila se na Barryho od zrcadla. Kriticky si jí prohlížel a snad byla ráda, že psi nedokáží mluvit.
Podívala se na hodiny nad vchodem do kuchyně. Za deset minut osm.
"Hochu, teď to tady zvládneš sám. Žádný blbiny! Hezky lehnout do košíku a klid!" zvedla se, popadla kabelku, zamkla a seběhla schody do přízemí.
"Myslel jsem, že budu čekat ještě dlouho," usmíval se na ni Sean.
"No každá ženská nepotřebuje hodiny na přípravu obyčejnýho povyražení, ne."
"No jasně. Tak nasedej," otevřel jí galantně dveře spolujezdce.
"Jsi tu dva dny a už víš, kde je jakej bar?"
"Ne, to fakt ne, ale pár jsem jich viděl. Samozřejmě nepochybuju, že ty je budeš znát."
"No, zase mě nepřeceňuj."
"Copak? Nechodíš se bavit?"
"Já na rozdíl od těch líných flákačů studuju," zasmála se, protože tím tak trochu myslela i jeho.
"Nejsem flákač, pracuju."
"Viděla jsem. Ale kde?"
"V jedný firmě. Dělám tam … no v managementu."
"Se tak někdo má. Já si vždycky odběhnu pomoct sekretářkám do malé firmičky."
"Zatím. Máš všechno před sebou."
"Mluvíš, jako by ti bylo šedesát."
Usmál se. "Polovina toho věku stačí."
"Mimochodem, nějak jsem přeslechla tvoje příjmení."
"Bude tím, že jsem ti žádné neřekl. Blake."
"Já jsem Levyová."
Dojeli a vešli do baru. Uvnitř hrála hudba, ale ještě tam nebyl takový provoz a nával, co je zvykem o hodinu, dvě později.
Sedli si a hned objednali nějaký lehčí alkohol.
"Nechceš mi o sobě něco říct, než se to tu rozjede a nebudem si rozumět ani slovo?" naklonil se blíž k ní.
"A co bys rád slyšel?"
"Třeba odkud jsi. Konkrétně. A proč taková pěkná holka zrovna není se svým přítelem."
"Třeba by ráda, ale žádnýho nemá."
"Nechce se mi věřit."
"Nevěř," řekla lhostejně a napila se.
"No a co ta první otázka? Odkud jsi a co děláš tady?"
"No … souvisí to s tím dalším. Měla jsem přítele, ale když to s námi skončilo, odstěhovala jsem se z domova."
"Kvůli rozchodu odletět na druhou polokouli … docela síla."
"Nebylo to kvůli rozchodu."
"Říkalas, že to mezi vámi …"
"Jo," přerušila ho, "ale nebyl to rozchod. Zemřel. Zabili ho," věděla, že by to neměla říkat, ale nemohla si pomoci.
"Ou to je mi líto …"
"Přešlo to." moment! Vypila jednu skleničku a už se tu rozkecává o něčem, co se vlastně nikdy nestalo? Brzdi holka, brzdi.
"Zvedej se, na tuhle písničku se dobře tancuje," sama vstala a popadla Seana kolem ramen.
"Jo, slíbil jsem ti to. Normálně ale netancuju."
"To nevadí. Nikdy není pozdě začít," vytáhla ho na parket.
Za pár minut hudba na okamžik ustala a vystřídala ji jiná, rychlejší.
"Stačilo, ne?" uchýlil se zpět k baru.
"No dobře. Ale nikdo tě nekousne, i když ti to nejde."
"Kousanců se nebojím."
"Pan drsňák. A ty nemáš přítelkyni?"
"Ne. Zrovna ne. Vždyť sama víš, že celý den pracuju."
"To je pak taky na nic," obrátila do sebe další skleničku. Sean už třetí.
"Ani ne, když tě práce baví. A bez ní bych neměl ani na byt ani na auto. Ani na Sally."
"Rodiče tě nezaloží?"
"Tebe snad jo, když pracuješ při škole?"
"Já nemám rodiče," pokrčila rameny a poručila si další pití.
"Tak to jsme na tom podobně … Alice! Brzdi s tím, nepovedu tě domů."
"Klid, mám se pod kontrolou. Mimochodem, dneska jsem viděla před domem nějaké černé auto. Stáli tam, prohlíželi si váš dům."
Sean trochu znejistěl. "Prohlíželi si dům? K čemu?"
"Já nevím, vypadali podezřele. Tak jsem doufala, že mi to řekneš ty."
"Já taky nevím. Co si jít ještě zatancovat?" přehodil najednou páku, nasadil široký úsměv. Alici nemusel nikdo dvakrát pobízet.
Byly asi dvě ráno, když se zvedli, zaplatili a odešli na parkoviště. Byla ve svých krocích trochu nejistá. Sean, který tolik nepil a byl vůči účinkům alkoholu odolnější, ji jistil. Otevřel dveře svého golfa, posadil jí do auta, obešel ho a sám nasedl. Nastartoval a rozsvítil světla. Nikdy se nebál řídit, i když měl trochu v krvi. A ona měla moc na protestování.
Ujel první dva metry a ve zpětném zrcátku si všiml nějakého pohybu. Alice vedle něj se dívala přes čelní sklo ven a nejspíš nezaregistrovala nic.
Vyjeli z parkoviště a zabočili doleva. Míjeli několik prosklených vitrýn a v jejich odlesku zahlédl Sean černou nezřetelnou šmouhu za nimi.
Zpomalil, šmouha zpomalila také. Zvedl oči znovu k zrcátku. Asi pět metrů za nimi, stejnou rychlostí a stejným směrem, jelo neosvícené tmavé auto.
Podíval se vedle sebe na Alici. Ta si stále ničeho nevšímala a tvářila se docela spokojeně. Přenesl pozornost zpět na cestu a nedal na sobě nic znát. Nesnažil se pronásledovatelům ztratit ani ujet.
Zastavil před jeho domem. Nenápadně se ohlédl. Bavorák zastavil až pěkný kus za nimi a ztrácel se ve tmě. Jako obvykle ne všechny lampy svítily.
Vystoupili oba naráz.
"Děkuju za večer. Bylo to moc fajn. Doufám, že si ho někdy zopakujeme," mávl na odcházející dívku přes střechu vozu.
"Určitě někdy ano. Taky se mi to líbilo," poslala mu vzdušný polibek a pak ji za nikdy zamčenými dveřmi ztratil z dohledu.
Zamkl golfa a ještě jednou se ohlédl. Ze stínu se právě vynořovala kola, pak kapota a pak celý vůz. Pomalu projel kolem něj. Pozorně sledoval kouřové okno řidiče, dokud mu i to nezmizelo z očí.
Sklonil hlavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat