Lullaby 6

Netušili, jak rychle dnes nastane večer. Mohli se řídit pouze úbytkem světla a šerem za jejich studenými mřížemi, ale i tak jim přišlo, že se čas hodně zpomalil.
Ovládalo je napětí a strach.
Ač si slíbili, že o tom nebudou mluvit, neustále mysleli na noc. Co udělají, jak to všechno skončí. A hlavně, kdo z nich, jestli vůbec, zůstane naživu.
V duchu začínal pomalu souhlasit se smrtijedy. Je jen zvíře, které by nemělo volně žít s ostatními lidmi. Je méněcenný a nebezpečný. Je divoká stvůra.

O kolik to mají ostatní jednodušší. Kdokoli jiný by tu prostě seděl a čekal na soudný den, který dříve či později přijde. Ale on se musí podrobit své vlčí části, kterou nedokáže ovládnout ať se snaží jakkoli. Musí ji nechat zvítězit nad vším, co je v něm lidské. Musí ji nechat bažit po krvi a mase a zabíjet. Nedokáže to zastavit a nemá na výběr. Jako malé dítě byl ke každoměsíčnímu utrpení násilně předurčen a není a nikdy nebylo cesty zpět.
Nevěděl, jak chutná lidské maso. Jediná věc, nad kterou slavil vítězství. Nikdy nenechal vlka v sobě zardousit člověka.
Teď už ale taky nemá na výběr.
Udělá to.
Nikdy se nepovažoval za zlého, ale teď, v situaci, kdy není žádné řešení, vidí, že je zlý. Horší, než oni. A nejde to změnit. Vlkodlaci prostě jsou špatná stvoření a on je jedním z nich.
Kdyby to řekl nahlas, nesouhlasila by. To věděl. Vždycky říkala, že pokud člověk umí rozpoznat zlo a označit ho zlem, i když mu slouží nebo je v jeho zajetí, nemůže být zlý. Jak dalece je ale on ještě člověk? A jak dlouho se k němu bude moct připodobňovat?

"Jak je ti?" byla opřená o jeho rameno a pevně zabalená do potrhaného pláště. Dnešní večer byl velice chladný. Kamenné zdi vězení nehřály nikdy, ale dnes byla zima zvláště znatelná.
Možná to byla další předzvěst nadcházejícího úplňku. Možná určitě.
"Celkem dobře … dobře," zalhal jí s nápodobou úsměvu na rtech. "Cítím se fajn."
"To je dobře …"
"A ty?" pohladil ji jednou rukou po tváři.
"Jde to," pokusila se o falešně veselý tón.
"Myslíš, že už bude večer?" zeptal se zdánlivě nenuceně.
"Ne, ještě určitě ne," odpověď zněla hraně přesvědčeně.

Ani jeden si nedokázal zdůvodnit, proč tomu druhému lže, když stejně oba znají odpovědi. Vědí, že je jim zle, že se noc blíží a že tohle ujišťování se o lžích nemá žádný smysl a ani trošku jim nepomůže.
Asi jen bylo snazší, než vyřknout pravdu. Lež je vždycky snazší, protože pravda ubližuje hned.
"Byla jsem hodně naivní, když jsem si myslela, že Voldemorta porazíme?" ona patřila k těm, kdo se nikdy nebáli vyslovit jeho jméno. Když byl u moci poprvé, byla příliš malá. A poté už byla schopná a silná bystrozorka.
Neodpověděl.
"Byla jsem tak naivní, když jsem si myslela, že Harry přežije a zabije ho? Že ho tři puberťáci dostanou a my budeme spokojeně žít?"
"Ne. Každý tomu věřil. Nic jiného nám nezbývalo, pokud jsme se s ním nechtěli smířit," snažil se ji přesvědčit, že ona není naivní ani hloupá.
"Ještě pořád může být naděje, viď?"
"Jistě. Je naděje, že Teddy bude ve svobodném světě."
Při zmínce o synovi se usmála. Neustávající napětí a stálé čekání jí pomalu otupovalo mysl. Poddala se rychle.
"Zvládnem to," tohle už nebyla otázka.
"Jo," přikývl bez rozmýšlení.
Lež lež a lež. Každé slovo byla lež, ale nechtělo se jim mluvit jinak. Věděli, co přijde a nebylo třeba na to upozorňovat.
"Určitě jo."
Začínal na sobě pociťovat stejné příznaky oddanosti osudu a otupělosti, jako Dora. Usmál se, jako by ho falešné ujištění ukolébalo k naprostému klidu a vyrovnanosti. Už nemyslel. Mozek nechtěl přijímat skutečnost a čím blíže byli osudné noci, tím méně si to připouštěl.

Dora spala. On nemohl usnout, i když by si to přál. Tak rád by měl tu moc vzít ji a odnést zpět domů. Položit do měkké postele, jít se podívat na malého Teddyho, jak spokojeně spinká a uvědomovat si, že šťastnější nemůže být.
Tyhle časy už jsou ale navždy pryč a nikdy se nevrátí. Má poslední hodiny. Možná ani ne. A vše bude zničeno. Definitivní konec pro veškeré jeho sny a přání. Definitivní konec pro jeho rodinu. Definitivní konec pro Doru.
Pomalu vstal. Opatrně, aby ji neprobudil, a stoupl si opět k otvoru s mřížemi. Dnešní noc byla jasná. Zřetelně viděl spousty hvězd rozprostírajících se nad ním. Jen měsíc ne. Ale nepotřeboval ho vidět. Cítil, jak se pomalu mění. Cítil úplněk i sílu svého prokletí.
Bude to dnes. Stane se to.

Přitiskl se do rohu mezi chladné dlažební kameny. Toužil vmáčknout se až do zdi a prostě zmizet. Zmizet od Dory a uchránit ji tak před vším zlým, co udělá. Bylo však jen málo kouzelníků, kteří dokázali kouzlit bez hůlky a ještě méně takových, kteří by zvládli tak složité kouzlo na tak těžce zabezpečeném místě.
Ruce sevřel v pěst a nehty zaryl do dlaní. Čas přicházel.
Prudce oddechoval, ale nepromluvil. Nechtěl ji děsit. Začínalo ho bolet celé tělo. Jeho kůže pálila a on měl chuť ji ze sebe servat. Bude ale trvat jen chvíli, než se sama změní v srst a z něj se stane zvíře.
Něco uvnitř něj se probouzelo.
Měl chuť řvát. Vyrazit ven, lokat doušky čerstvého nočního vzduchu, měl chuť vyběhnout v plné síle a lovit.
Nakonec se neubránil tichému zvuku, který vyšel z jeho hrdla. Prošel celou místností a do Dory zajel jako nůž. Prudce se posadila a otevřela oči.

"Reme …" vydechla.
Odpovědi se jí nedostalo.
Remus seděl na zemi, stočený do klubíčka a tvář tiskl k chladnému kameni. Bylo mu zle. Ale věděl, že za chvíli se mu uleví. Už nemohl dál odporovat. Už ho opustily poslední zbytky lidského rozumu.
"Reme ty …" věděla co se děje. A taky věděla, co to znamená.
Ozvalo se krátké zavrčení.
Šlehl po ní očima, ve kterých zazářil divoký rudý plamen.
Dora se jako ve snách zvedla na nohy a v ruce pevně sevřela stříbrnou dýku.
Je konec.