Šedá anebo Zpověď mafiána (2011)

Probudil jsem se do chladnýho Turínskýho rána. Když jsem se podíval z okna, bylo ještě šero, tak, jak bejvá chvíli před úsvitem. Takový chvíle mam nejradši. Vyjít ven, nepotkat živou a snad ani mrtvou duši a pročistit si hlavu po náročný noci.
Co mi ale ranní procházky fakt kazí a už mě slušně sere, je zima.
Mráz, co se vám zahryzne do kalhot a potom do stehen, který se ještě nevzpamatovaly z toho, že na nich ležela nějaká holka, není fakt nic příjemnýho.
V poslední době radši sedim doma o hoďku, dvě dýl. Rozední se, trochu oteplí a mý nohy už jsou povolnější. Akorát se dá častěji narazit na nějakýho pišingra s pudlíkem, kterýmu neříká jinak, než Lucyčko nebo Georginko. Nemám tyhle lidi rád.
Možná bych se moh přestěhovat na Sicílii. Ale na druhou stranu, vstávat každej den do vedra a s vedrem jít spát mě asi taky přestane brzo bavit. A asi tam ani nebude do čeho píchnout.
Člověk si nevybere. Ale proč si něco vybírat. Osud nás někam hodil, tak bychom to měli respektovat. Proč se třeba stěhovat na jih. Kdyby osud chtěl, abych tam bydlel, jsem černej a lovim slony. Ale já jsem normální bílej chlap, co stejně jako dalších 58 milionů lidí brebentí italsky.

Udělal jsem si silný kafe a zapnul televizi. Zrovna v ní mluvil nějakej politik. Nevim, kdo to byl. Naše země jich má spoustu a většina je stejně na hovno. Jenom se tváří, jako že to neví.
Mohl jsem bejt mezi nima. Máma chtěla, aby její syn slušně vydělával a táta mě poslal studovat mezinárodní vztahy. Já se ale nepotřebuju ukazovat v televizi a mile se usmívat na diváky, který stejně sprostě okrádám.
Jestli chcete vědět něco o mezinárodních vztazích, kupte si pár hispánek nebo rusek v nějakym francouzskym bordelu. Ukážou vám takový vztahy, že je budete celej den vyspávat. A zaplatíte míň, než za školu, která je vám stejně k ničemu.
Kdyby táta věděl, že jsem se na ní vykašlal, asi by mě zabil. Ale nestihnul to. Někdo totiž zabil jeho.
Dlouho ho nemohli najít a mámu to sebralo natolik, že za tři měsíce skočila z okna. Vlastně to byla sebevražda, ale stejně za ní mohl ten hajzl, co odpravil tátu.
Slíbil jsem si, že ho najdu a taky ho odpravím. To štěstí jsem ale neměl, už 20 let sedí za mřížema a já nějak ztratil nit.
Kvůli němu jsem se naučil s bouchačkou, těšil jsem se, až budu stát před ním a vystřelím mu mozek z hlavy. A jen tak někdo mě nepřepral. Joo, nenávist je slušnej hnací motor. Taky jsem byl mladej, blbej, bez určitýho cíle a navíc pesimista od chvíle, co za dvou horkých večerů spustili mý rodiče do země. Je celkem třeba si uvědomit, že svět je už dlouho v prdeli a nikam jinam váš život nesměřuje. Já si to uvědomil. A začala moje pochybná kariéra.
Takovýhle lidi totiž moc zajímaj zlý hochy. A že v Itálii jich není málo, i v tom nejmenším městečku najdete někoho, kdo dělá špinavou práci. Zalíbil jsem se jim a na oplátku toho, že jsem se k nim upsal, mě naučili krást a zabíjet.
Není to zrovna legální a přitažlivej job, ale vynáší a hodí se mi to. Až pustěj toho parchanta, bude ještě litovat, že jeho matka vlezla do postele s jeho otcem.
Na co bych vůbec potřeboval zákon a spořádanej život ve spořádaný rodině. Najíst se a zašukat si můžu i bez toho. Akorát chci, aby se mi ulevilo. Abych už nemusel čekat, až se budu moct pomstít a mohl si začít užívat. Mohl začít žít.

No a zatímco jsem se díval na dokonalej chrup blba v televizi a připomněl si tak svojí historii, kafe vychladlo. Studená břečka se nedá pít, vylil jsem ho, zapadnul do sprchy, našel pár čistých ponožek a kalhoty, minul ledničku s plesnivým sýrem a chlebník s tvrdýma houskama a vypadnul konečně ven.

Jo a zapomněl jsem na jednu důležitou maličkost. Kontroluju si zásobník mý věrný pistole, protože právě dneska pouští toho smrada, na kterýho dvacet let čekám. Nechal jsem si to hlídat a včera mi přišla tahle milá zpráva. Najdu si ho. A budu žít.