Moc jí to nevadilo, celý včerejší večer přemýšlela, s podivuhodně čistou hlavou, co by měla udělat dál, ale stále si tím nebyla jistá. Věděla, že pokud se rozhodne všemu podlehnout, neodehraje se žádný šťastný kousek života, spíš naopak její trápení jen tak neskončí, jen mezi nimi to bude jinak, ale nechtělo se jí ani úplně vše pohřbít. Jenže musela udělat jedno, najednou by dokázala oboje, a tak se nemohla rozhoupat k ničemu. Kdyby přišel, možná by pak udělal něco, co by jí trochu pomohlo, ale nepřišel. Ani hodinu po začátku směny se neukázal a ona zatím pracovala sama.
Nutno podotknout, že v mnohem větším klidu, než obvykle.
Jenže když nepřišel ani za další hodinu a půl, už se jí to přestalo zdát jako obyčejné zaspání. Ač nerada, vytočila nakonec jeho číslo. Když na sebe vzal průšvih s testem krve, tohle by Taylora rozzuřilo určitě ještě víc.
S úlevou zjistila, že jeho mobil není nedostupný.
Zazvonil jednou.
Zazvonil dvakrát.
Zazvonil asi osmkrát a nikdo ho nezvedl.
Začala mít nepříjemný pocit, že se děje něco závažnějšího. A k tomu se k ní místo úlevy vkrádala obava, že se mu něco stalo. A když se nikdo neozval při žádném z dalších pěti pokusů, začala se doopravdy bát. Paul nikdy nebyl vzorem dochvilnosti a přesnosti, ale aspoň by zvedl telefon. Nebo by už dávno přišel. Tohle nebylo v pořádku bez ohledu na všechno, co se mezi nimi stalo.
Něco musela udělat.
Odložila proto všechno náčiní a znovu opustila laboratoř. Nevěděla ale kam jít. Netušila, kdo z laborantů by tu o něm mohl vůbec něco vědět, a jít rovnou za Taylorem?
Nakonec se prostě jen vydala jedním směrem a doufala, že ji cestou něco napadne. Došla tak až k audiovizuálnímu oddělení, kde si všimla detektiva Taylora i Adama Rosse, jak se dívají na obrazovku počítače. Napadlo ji, že shánět Paula zrovna u Adama vůbec není dobrý nápad, ale jiný neměla. A tak vešla k nim.
„Ahoj.“
Oba ji pozdravili, ale nevypadali moc vesele.
„Macu neozval se ti Paul? Už tu měl skoro dvě hodiny být a nemůžu se mu dovolat.“
„No … neozval, ale …“
„Co se stalo?“ těkala pohledem z jednoho na druhého.
„Nic hezkýho,“ odpověděl jí Adam a spustil nahrávku, kterou společně s Taylorem před chvilkou poslouchali.
„Musíte sem rychle přijet, má v břiše nůž!“
„Dobře, klid, můžete mi říct adresu a kdo má v břiše nůž? A co se stalo?“ odpověděl mladý hlas dispečerky.
„Porvali se a jeden ho bodnul, má všude krev, v puse a všude! Jsme v pubu Highway to rock na-“ zbytek Adam vypnul, protože už nebyl důležitý.
„Děláte si … to jako že šlo o Paula?“
„Poslali nám to před chvílí. Máme i několik fotek od policie, dorazili tam chvilku před záchrankou kvůli rvačce. A taky jsem volal do nemocnice. Doktor říkal, že ta rána není tolik vážná, ale že Headley podcenil svůj stav a má horší zdravotní problémy kvůli karcinomu žaludku. Zatím vůbec neví, jak to s ním bude vypadat.“
Jenna už ho ale příliš neposlouchala. Otevřela na stole ležící složku s několika fotkami z předešlé noci a pomalu otáčela jednu po druhé.
Zakrvácený Paul na nosítkách, úplně rudý nůž, ruka od krve, která se při nakládání do sanitky uvolnila a přepadla přes okraj nosítek a vypadala skoro úplně bez života.
Tušila, že jednou sám na sebe dojede. A měl štěstí, že ho ještě můžou zachránit. Patřilo mu to a bylo jí ho líto. Myslela, že by měl by mít někoho, kdo ho podpoří a půjde se zajímat, a zároveň pochopila, že když teď fotky odloží, vrátí se do laboratoře a stoupne si k počítači, definitivně se ze všeho vysvobodí. Když to teď nechá plynout, už kvůli němu trpět nebude, nebude v její hlavě ani v srdci, ať dopadne jakkoli.
Dokázala by to. Byla klidná. Až moc klidná a necítila nic. Už ani strach, ani chlad. Přišla konečná linie. Poslední val.
...
„Je to tak, jak jsem říkal detektivovi. Pan Headley má karcinom žaludku a absolutně tomu neodpovídal jeho styl života ani nějaká léčba. A včera večer se jeho stav rapidně zhoršil. Nastalo krvácení, žaludeční stěna se kriticky ztenčila a hrozilo protržení a paradoxně, opravdu kdyby ho nepobodali a on sám by nevyhledal pomoc, tak by zemřel.“
„Ale teď, když je tady …?“ padla naznačená otázka, kterou nebylo třeba dopovědět.
„Není nemožné to léčit a pacienta relativně uzdravit. Děláme co můžeme a naštěstí ta bodná rána nám moc práce nepřidělává. Zatím nemůžu uvést žádné objektivní výsledky ani prognózu, ale můj osobní dojem je, že pokud nenastanou žádné další komplikaci, měl by to zvládnout. Nebude to snadná cesta, ale jsem v tomto případě optimista.“
„Děkuju, doktore. Je vzhůru?“
„Je hodně slabý a pod silnými léky, takže nejspíš nebude, ale můžete se za ním na pár minut podívat.“
Jenna přikývla, natáhla si pro jednou místo laboratorního ochranný plášť, jaký museli na oddělení nosit všechny návštěvy, a otevřela dveře do pokoje, k němuž ji doktor zavedl.
Paul byl úplně bílý a na posteli se všemi hadičkami a monitorujícími dráty a senzory až dojemně opuštěný. A to i sám sebou, vším, co pro něj bylo typické. Najednou byl jiný. Najednou opravdu potřeboval pomoc.
„Ty jsi tak tvrdohlavej pitomec, že se ti to málem povedlo.“
Jenna si stoupla těsně k jeho posteli. Opravdu spal.
„Já tě to ale stejně skončit nenechám. Když už v tom máme jet oba, nebudeme se tak trapně střídat a půjdeme do toho spolu, ne?“
Žádné komentáře:
Okomentovat