Potřebovala by si od něj odpočinout. Včerejší hádka se přidala na hromadu všech nepříjemností a zvedla jí tak už skoro nad hranici jejího zdravého rozumu.
Když ale došla až do šatny a mimoděk přejela očima po jmenovce na jeho skříňce, cítila, jak se ta hranice zahoupala a včerejší pocit, že se jí dělá zle, se vrátil. A s malou pomocí absence snídaně a těla nezvyklého na odbourávání tvrdého alkoholu, ve větší síle.
Rychle vběhla do jedné z kabinek a zvrátila nepříliš pestrý obsah svého žaludku.
Když jí pak přešlo dávení, na chvíli se opřela o studené dlaždičky na stěně a potom si pomalu stoupla k umyvadlu, aby si vypláchla pusu. Všimla si, že její odraz v zrcadle nad kohoutkem je úplně bílý.
„Ty vypadáš …“
Zjistila také, že vedle ní stojí další žena, laborantka, kterou znala jen křestním jménem.
„Asi jo,“ odpověděla jí mdle.
„Nejsi v tom? S Headleym?“ zeptala se laborantka. Jenna na ni vytřeštila oči.
„Já jen … viděla jsem vás včera se hádat a pak tu facku...no a to by mu bylo podobný,“ pokrčila rameny.
„On už tu s někým takový problém měl?“
„Neslyšela jsem o tom, ale s jeho pověstí …“ nechala větu nedokončenou, jako by bylo jasné, že někdo jako on by těhotenství partnerky rozhodně nepřijal dobře a ona by pak měla důvod se s ním hádat.
„Aha. No, já rozhodně těhotná nejsem. A kdybych byla, určitě ne s ním,“ rozhodla se Jenna zarazit možné drby hned v počátku. Laborantka jí pak ještě řekla, že pokud má tedy virózu nebo něco podobného, bylo by lepší nedráždit ani sebe ani důkazy a chvíli zůstat doma a odešla ze šatny.
Jenna to okamžitě zavrhla a vydala se do laboratoře.
Paul tam nebyl. S úlevou si tak natáhla plášť a doufala, že stihne začít pracovat a zabrat se do analýzy dřív, než se objeví, a stihne ji svou pouhou přítomností rozptýlit, ale za skleněnou stěnou zahlédla, že k ní míří někdo jiný. Adam Ross.
Jako by jí někdo cvakl vypínačem, hned si uvědomila, že od schůzky v pubu s ním téměř nemluvila. A také, že jí to příliš nevadí. Přesto v ní ale bodl osten viny za to, že ho pobláznila a pak prostě odložila. Nepochybovala, že právě to chce řešit.
„Ahoj,“ pozdravila ho proto s trochu nuceným úsměvem první.
„Ahoj,“ on se usmál taky, ale hned zase trochu zvážněl, „jak se máš?“
„Hodně práce, teď s tím únosem … trochu se mi to nepovedlo, je toho na mě ještě pořád moc,“ snažila se, aby to znělo ledabyle, ale on stejně asi moc neposlouchal.
„Jo … já slyšel, že máš něco s Headleym? Že s ním … chodíš?“ zeptal se trochu opatrně. Snad doufal, že to okamžitě popře.
Vlastně to popřela, ale asi ne tak úplně, jak by si představoval.
„A kdes to slyšel? Tohle je hloupost. Podívej, Adame … nechodím s ním. Ale pořád se tu dohadujeme a tak … protože my se známe už ze střední školy. A je to tak trochu složitější. Navíc je to pitomec, to tady ví snad každý.“
„Aha, takže s ním nic nemáš?“ ujistil se ještě.
„Leda tak tenhle pracovní stůl,“ přikývla.
„A … se mnou?“
Vydechla a očima zabloudila k podlaze. Adam pokýval hlavou.
„No jasně.“
„Promiň, moc jsem to uspěchala, asi jsem … neměla jsem s tebou randit, když jsem věděla, že to stejně nikam nepovede, já … si nejsem jistá, že teď někoho chci.“
„Tak já jsem s tím začal, pozval jsem tě, takže to zase … tak úplně tvoje vina není, no,“ řekl po chvilce mlčení, kdy nemohla odhadnout, co se v něm odehrává. A chtěl hned jít.
„Počkej. Já … není to v tobě, jo? Prostě teď nemám na další rande a nějaké vztahy, ale jsi fajn společnost. Vážně moc,“ pokusila se ho ještě přesvědčit, že není špatný, protože zjistila, že se sebevědomím mívá někdy problémy, další výrazný rozdíl mezi ním a Paulem, ale netušila, jestli to mělo nějaký účinek. Jen se totiž znovu ne příliš vesele usmál a zavřel za sebou. Potom akorát viděla, jak míří do své laboratoře.
Znovu se jí tedy nepodařilo zabrat se do práce. Opřela se o stůl a pomalu a zhluboka se nadechla a vydechla. Jako by nástup do zaměstnání nebyl dostatečný nápor, musí se jí hroutit ještě všechno ostatní. Asi měla dát na sebe a nabídku svého otce nepřijímat.
Teprve asi po dalších deseti minutách nakráčel do laboratoře i Paul. Neměl na sobě plášť a vypadal, jako by právě dorazil.
„Tak já jsem tu možná poslední den a ty zrovna dneska přijdeš pozdě?“ ani se na něj nepodívala. A říkala to spíš přešle a rezignovaně.
„Nepřišel jsem pozdě, jsem tu už nějakou chvíli. A nejsi tu naposled,“ odpověděl jí.
„Jak to můžeš vědět?“
„Pokud jsi nedala výpověď, tak tě nikdo nevyhodí. Byl jsem právě za Taylorem no a … řekl jsem mu, jak to bylo. Že je to celé moje chyba. Takže díky mně tě určitě nevyhodí.“
„Díky tobě?“ mrskla sebou tak rychle, že to sotva postřehl, a stála najednou proti němu. Po otupělé rezignaci nezbylo ani stopy.
„Jo, přiznal jsem se, Taylor mě sjel, myslím, že mi strhne něco z platu a mám podmínku. Takže díky mně, vůbec jsem to dělat nemusel, když ty jsi mu to prý neřekla.“
Jenna na něj chvíli oněměle zírala. Pak se zase zhluboka nadechla.
„A to si snad myslíš, že ti teď samou vděčností skočím kolem krku nebo co?! Myslíš, že teď seš nějakej hrdina? Že ti budu DĚKOVAT?!“
Paul se na ni zůstal jen překvapeně dívat.
„No tak já to … udělal pro tebe,“ pokusil se trochu bránit.
„Pro mě? Víš ty co děláš pro mě? Ty mi už několik let likviduješ život! A úplně všechno! Tak tohle ubohý gesto už sis mohl nechat! Nezajímá mě, žes mu to řekl! Myslíš, že to bylo něco ušlechtilýho, nebo co? Mně je to jedno! Ty jsi takovej kretén, že nikdy pro nikoho neděláš nic dobrýho, takže jedna banalita to nezachrání! A dokud to nepochopíš, nezmění se vůbec nic! A ty to nepochopíš. Na to tvoje hlava nestačí, ta stačí jenom na chlast a děvky!“ konečně se rozčílila natolik, že vztek v sobě nedusila, kvůli čemuž pak vždycky přišla deprese, ale nechala ho vybuchnout a křičela tak na něj přes celou laboratoř. A jelikož skleněné stěny určitě nebyly zvukotěsné, i přes celé ostatní laboratoře.
„To trochu přeháníš.“
„Já nepřeháním! Ty přeháníš! Všechno přeháníš, protože chceš být za bezstarostnýho chlapáka, co je mu všechno ukradený! Jenže víš co? Ty jsi pořád jenom ukradenější ostatním! Měli tě tam v té hospodě praštit tím půllitrem víc, třeba by se ti rozsvítilo! Ty to fakt nevidíš? Nechápeš, co seš?“
„Aha, takže ti konečně přeskočilo? Tohleto nebudu poslouchat. Jenom jsem řek, že jsem to se šéfem vyřídil.“
„A to myslíš jako, že mě dostaneš? Žes tím všechno smazal a bude to v pohodě? Vůbec nic nechápeš! Ty … panebože proč na všechno nemůžu kašlat taky takhle jako ty? Proč prostě nemůžu být jako ty, aby mi to bylo fuk?! Proč se nemůžeme aspoň na jeden den vyměnit, abys to chápal? Proč prostě … to nejde nějak … zastavit?“ podívala se přímo na něj, couval o krok zpátky, pak se chvilku sunula zády podél stolu, až dosedla na stoličku vedle.
„Nenávidím tohle, nenávidím tebe! Je to jenom kvůli tobě. Já chtěla jenom normální život a normální práci, ale musel jsi tu být ty a všechno zase poslat do háje a teď se divíš, že pošlu do háje já tebe, jako bych na to snad už konečně neměla taky právo! Proč bych nemohla jednou taky mít? Já přece nejsem jenom … nejsem … já už … tohleto je moc …“
Když se vztek, co v ní vířil, začal rychle měnit v zoufalství, že takhle vybuchla právě před ním, a že to slyšeli i ostatní, a to jen chvíli potom, co Adama ujistila, že s Paulem vůbec nic nemá, ale teď to vypadá naopak, zakryla si obličej dlaněmi.
„Já se snažila, fakt jsem se snažila to udělat jinak … Co JEŠTĚ?“
Paul stál celou dobu beze slova proti ní. I když si všiml, že potlačuje vzlyky, jen stál a zíral, neschopný cokoli udělat, a asi i neochotný pokusit se něco dělat. Ona k němu už ale pohled nezvedla. Přesně tomu se snažila vyhnout. Aby znovu spadla do kolotoče kolem něj, aby zase trpěla jen proto, že si z ní dělá nejbližší svod a zároveň nic víc, ale teď předvedla nejspíš, že přesně to se stalo.
Proto, když se několik dalších vteřin ani nehnul a dál na ni zíral, zvedla se, a utekla do šatny. Měla pocit, že se v jeho očích degradovala na hysterickou holčičku, a jako by i v okolních laboratořích zůstávalo nepříjemné ticho, a jako by ji všichni pozorovali, a vytvářeli si svoje nepříjemné závěry. Ona ale musela pryč, potřebovala se uklidnit, posbírat síly, pochopit, proč se zhroutila zrovna teď a proč ji k tomu vyprovokovala taková hloupost, a zůstat chvíli o samotě.
Měla to přeci přejít. Udal se, o to lépe, je to teď tedy jen na něm, pátrání pokračuje, její otec ho seřval, s Adamem to skončila bez rozruchu, všechno je jak má být. Všechno mělo jít normálně dál! Ale jí musely zrovna v tu chvíli, kdy se jí zdálo, že se tvářil jako největší dobrodinec, povolit nervy. A musela na něj vykřičet všechno a téměř dodat i jak se bojí, aby se do něj znovu nezamilovala.
Co ji to vůbec napadlo? Vždyť by se jí nejspíš jen vysmál. Byla přesvědčená, že už teď se určitě ušklíbá a možná někomu z odvážnějších, co se přišli zeptat, co se stalo, přezíravě vysvětluje, že Jenna Taylorová je jen nevyrovnaná hysterická osoba nestojící za řeč.
To ji ale tolik netrápilo. Jestli o ní chtěl roznášet drby, ať to klidně dělá. Ale že se zhroutila před ním, že mu po vší snaze dala najevo, jak s ní pořád mává, za to se chtěla propadnout. A také za to, že nedokázala být silnější, a teď tu sedí, trhaně dýchá a nemůže se sebrat.
Ani ji nenapadlo, že by mu cokoli z toho mohlo být byť minimálně líto. Nemohlo se to přeci dostat dost hluboko, vůbec to k němu nemohlo proniknout.
Když se proto na studené podlaze ozvaly kroky, nečekala to, a překvapilo ji, že přišel právě on. O to akutněji se pokoušela uklidnit alespoň svůj dech. Nešlo jí to.
Paul došel až k lavičce, na které seděla, a beze slova se zastavil. Jenna se prudce nadechla a zvedla se s úmyslem okamžitě odejít. Vzdouvala se v ní nová vlna roztrpčení, že ani tady ji nemůže nechat být.
Když ho ale míjela, otočila se k němu, a nevěděla, jestli on ji nebo ona jeho, ale v příští chvíli už se objímali, choulila se k němu a plakala. A on ji nechal a co víc, hladil ji po zádech.
Ani jeden pořád nic neříkal. Ani neměli co. Paul si nebyl moc jistý tím, co zrovna dělá, natož proč to dělá, a Jenna si nemohla dostatečně uvědomovat, kdo ji nemotorně utěšuje. Prostě se nechala objímat, houpat v náručí a líbat do vlasů.
A jak ze sebe nechávala s pláčem vyplout všechno, co na ni doléhalo, všechno, co ji ničilo a trápilo, nahrazovalo to v ní zvláštní hřejivý pocit, který jako by se do ní šířil z jeho rukou a jeho těla tisknoucího se k jejímu.
Chtěla cítit už jen to. Chtěla, aby jí to naplnilo, aby přestala plakat a nevnímala nic jiného. Nezáleželo na tom, že je to Paul, teď ne, teď to snad ani nebyl on. Teď to byl někdo, koho strašně moc potřebovala.
Nepřemýšlela nad tím. Nechala rozhodnout něco za ni. Něco, čemu nerozuměla, ale co poslechla, a tak po chvilce náhle zvedla hlavu a políbila ho.
Nezatvářil se překvapeně, ani se neodtáhl. Jako by šlo o nejpřirozenější věc na světě, oplatil jí to a chytil ji o něco pevněji. A jako by pokračovali v tom, co začali před několika dny v laboratoři, ale jinak, mnohem pomaleji a zároveň s mnohem větší nutností, nechala ho, aby jí z ramen stáhl plášť. Tentokrát ho ale neodstrčila. Spadl na podlahu jako poslední padlá obraná linie nebo symbol překročení hranice, za níž se už nevrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat