Jenna si natáhla kalhotky a dívala se na Paula, jako by nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Jako by ji to právě teď překvapilo, i když se nebránila a políbila ho první.
Nadechla se, ale zůstala jen stát s pootevřenými rty, přes která nakonec žádná slova nepřešla, a otočila se ke své skříňce. Rychle při tom sebrala kalhoty a podívala se na sebe do zrcadla. Vlasy měla trochu moc rozcuchané, tužka na oči se jí rozpila do příliš širokých linek a ani pomocí zrcadla si nedokázala odpovědět na otázku, proč to nechala dojít až do konce, a jak se teď vlastně cítí.
Asi to dělat neměla. Asi určitě. Vestoje, v šatně laboratoře, skoro na veřejnosti, nepohodlně, ze zoufalství, poprvé a … s Paulem.
Tomu se ale ticho zdálo už příliš dlouhé a zřejmě žádnými pochybami netrpěl.
„Páni.“
„Co? Uprav se trochu,“ otočila se k němu zpátky a hodila po něm balíček papírových kapesníků. Pak si ale všimla, že na něm už není znát nic. Dokonce i vlasy mu stačilo prohrábnout si rukou a vypadal normálně. Normálně blbě, chtělo se jí dodat, ale nemohla se k té škodolibosti donutit. I když jedna její část, zase ta, která jí působila problémy, se začala ozývat, že ji dostal, a že má to, co chtěl, takže by mu měla srazit hřebínek hned v zárodku.
„No já že překvapivý zvrat. Příjemně překvapivý.“
„Jestli si myslíš, že tím je to smazané, tak to fakt není,“ vyhrkla v souladu s tou částí, co ho pořád chtěla udržet přišláplého při zemi. „Za tolik to zase nestálo,“ dodala ještě bez většího rozmyslu a byla si jistá, že lže, protože jí všechno z hlavy úplně vymazal a pro těch několik vteřin zapomněla na celé roky. Ale zasáhla.
Okamžik se na ni beze slova díval absolutně nevěřícným a téměř šokovaným pohledem a pak se sebral a i s její zásobou kapesníčků odešel.
Jenna, s kalhotami pořád v ruce, a s výrazem náhlého pochopení, dosedla zpátky na lavičku. Právě jí totiž došlo, co se opravdu stalo. Snad přímo slyšela zvuk lámající se minulosti.
Ovládla ho. A nejen to.
Najednou dokázala všechno vidět úplně jinak, všechno odsunout a byla si naprosto jistá, že je teď jenom na ní, co se stane dál, protože ne jí, ale jemu na tom začalo záležet.
Spolu s tím si ale uvědomila ještě něco. Že toho nezneužije, že nemůže být stejná, jako byl on, než k tomu došlo, a hrát si s ním, ale že brzy bude stát před rozhodnutím. Před mnohem důležitější linií, než překonala teď, a myslela si, že je poslední.
Paul na tom byl ale o poznání hůř. Sám příliš nechápal, proč ho to tak vzalo. Došlo k něčemu, co s ní nikdy neplánoval, jen tak najednou, poté, co za ní přišel, když plakala, přiznal se, že za její chybu může on a vzal na sebe trest, dokázal ji upřímně objímat a líbat a chtěl to všechno dělat. Ale nechápal proč. A proč ho tak zasáhlo, když pohrdavě řekla, že to za moc nestálo. Mohla lhát. A nebo to mohla být pravda, na níž by mu nemuselo záležet.
Jenže záleží a štve ho to.
Tohle nemohla myslet vážně. Tiskla se k němu, nepouštěla ho a najednou...nemohl tomu uvěřit. Proč?
Celý zbytek dne se tak v duchu ptal a nenacházel odpověď. Nedokázal dokonce ani nadávat na ni a říct si, že je to mrcha, která to tak chtěla a udělala schválně.
Nemohl se proto už ani soustředit na práci. Jenna se v laboratoři ukázala asi až za další hodinu a on se na ni ani nepodíval, ani nepromluvil. Naopak využíval každé příležitosti, kdy zmizet, bez ohledu na to, co si o něm bude myslet. Stejně byl přesvědčen, že si nemyslí nic moc dobrého.
Prostě jen čekal na odpoledne a konec.
Hned, jak potom mohl, se sbalil a místo domů zamířil do pubu, kde se od rvačky s bandou černých hoperů raději neukazoval.
Tentokrát si ale ani nesedl k baru a nikoho ani nepozdravil. Nebylo mu zrovna nejlépe. Jen si pro začátek objednal pivo a odnesl si ho k jednomu ze stolů. Ignoroval přitom jak se mu obrací žaludek a vůbec celé břicho. Jednak na to nikdy nedbal, jenom tušil, že si asi zase bude muset vzít léky, a jednak to připisoval nové nepříjemné situaci, na kterou rozhodně nikdy nebyl zvyklý. Kdyby se totiž chtěl chovat tak, jak měl při potížích, okamžitě by odešel. A to nemohl. Potřeboval se napít, i když věděl, že na jeho psychiku to účinkovat nebude. Prostě jen neměl žádnou jinou ventilaci. A když ho začalo bolet břicho, prostě se rozhodl to přepít. Jako vůbec celý dnešek.
Z reproduktorů na stěně tentokrát sice nehráli jeho oblíbení Iron Maiden, ale jako každý čtvrtek pouze Black Sabbath, ale jinak si tu měl připadat jako vždycky. Několik lidí už mělo něco v sobě, takže se dohadovali nebo povalovali své hlavy po stole, ostatní měli svou zábavu, a většina z těch, co by si k němu za normálních okolností přisedla, tu nebyla. Vlastně dneska zatím přišlo vůbec málo lidí. Možná i proto si ho nikdo zvlášť nevšímal.
Byl za to i rád. Pořád musel myslet na to, co se děje. Co se s ním asi děje. Proč mu najednou tak záleží na Jenně, proč ji utěšoval, proč se milovali opření o skříňky v šatně v práci, a proč se pak zachovala tak, jak se zachovala. Přeci k ní najednou něco necítí. Protože kdyby měl, kdyby se měl...zrovna do ní...když přišel na tohle vysvětlení, rázně dopil pivo a poručil si absinth, který, jak moc dobře věděl, tajně prodávali také.
Jenže když se ho napil, měl pocit, jako by mu žaludek konečně započatou otočku dokončil. A nejen to, jako by mu úplně překroutil i střeva a jako by mu za ten kolotoč ještě naštvaně vrazil pěstí zevnitř. Takový pocit ještě nikdy neměl, ne tak intenzivní a ostrý.
V první chvíli mu prolétlo hlavou, že by měl hned jít, a pokud ne do nemocnice, alespoň domů. To však, jako všechny svoje první nápady, neposlouchal. Pro jistotu si ale chtěl dát v mezičase obyčejnou vodu a počkat na toaletách, dokud ho nepřejde nastupující nápor nevolnosti. Proto se zvedl od stolu.
Ve stejné chvíli se ale otevřely dveře a Paul spolu s některými dalšími zažil silný pocit deja vu, který byl ale víc než pocitem skutečností.
Do lokálu totiž vešlo několik mužů v mikinách a příliš volných kalhotách. Tentokrát ale i s malou změnou.
Jeden z nich neměl zbraň zastrčenou vzadu pod trikem, ale držel ji v ruce, a ostatní měli buď připravený nůž nebo alespoň boxer.
„No kurvaaa …“ ujelo mu docela hlasitě.
„Kurva? Kdo je tu kurva, ha? Kdo to řek? Řekni mi to do očí!“ začal se ten vepředu ohánět pistolí a vyzývat všechny kolem.
Zůstalo ale ticho.
„Tak kdo je kurva, ha? Kdo pude první? Ty? Ty?“ ukazoval na jednoho po druhém. Za ním při tom s nožem v levé ruce popotáhnul další černoch se zasádrovaným pravým zápěstím. Nepochybně šlo tedy o skupinku, která se lépe ozbrojená přišla mstít. A už nezáleželo jen na Harryho problémech, ale chtěli si vztek vylít na komkoli.
Začali se krok po kroku rozptylovat po větším prostoru.
Paul je ale moc neposlouchal. Byli mu ukradení, protože nepříjemný tlak a bolest z jeho útrob se docela šířila. A když mu nezbývalo nic jiného než projít kolem nich, aby se dostal na záchod, prostě to chtěl udělat.
„Tak ty, jo? Cool, teď se dívejte jak dopadne držka každýho, co neví, jak se má chovat!“ otočil se samozvaný boss jejich nejspíš gangu na Paula.
„Naser si,“ ten se jím ale zabývat nechtěl a hodlal prostě jít dál.
„Heej, to je ten čurák! Moje ruka, pamatuješ? Zlámu ti obě, ty hajzle!“ ozval se ale mladík se sádrou a jakmile se k Paulovi otočil a chtěl na něj vystartovat, byl to signál pro všechny.
Co se ale od toho momentu přesně dělo, to Paul nikdy nezjistil.
Slyšel jen vřavu a věděl, že začala nová rvačka. Neslyšel žádný výstřel, což znamenalo, že ti drsní gangsteři přeci jen střílet nechtějí. Ale také viděl, zvláštně zpomaleně, jak se k němu černoch se sádrou hrne dál.
Zastavil se a věděl, že musí něco udělat. Chtěl něco udělat. Ale zdálo se mu, že se na všechno dívá odjinud, že není ve svém těle, a že ho ani nedokáže přimět k akci. Vlastně už nedokázal ani pořádně vnímat, co se odehrává. Ohnul se a pokusil se potlačit dávení, což se mu ale úplně nepovedlo. Když se potom podíval na svou ruku, zjistil, že je od krve.
A v další vteřině ucítil nápor ostré bolesti.
Žádné komentáře:
Okomentovat