Turnaround to Blame 28

Týrání

"Můžete mi už konečně říct, co se děje?" vystartovala jsem po úřednici, když se usadila proti mně v jedné z místností určených pro výslechy.
"Můžete se uklidnit?" podívala se na mě přes obroučky svých tenkých brýlí.
"Až mi řeknete, proč nesmím za svým synem!"
"Není potřeba se znepokojovat, paní Taylorová. Vzhledem k situaci by také asi bylo lepší odložit vaši agenturu stranou," položila na stůl desky a policista, který nás doprovázel už z nemocnice, kufřík.
"Není potřeba se znepokojovat?" zopakovala jsem překvapeně. "Matthew leží v nemocnici, protože měl alergický záchvat! Jsem znepokojená od chvíle, co to vím. A to je to dost slabé slovo!"
"A proč jste znepokojená? Vadí vám, že je v nemocnici?"
"Máte nějaké děti? Máte pocit, že někomu připadá naprosto v pořádku, když mu oznámí, že pro jeho syna přijela sanitka?"
"Zajímalo mě, jestli vám dělá starosti jeho stav, nebo spíš to, co by se mohlo pobytem v nemocnici zjistit," upřesnila svou otázku.
"O … čem to teď mluvíte?" zarazila jsem se. Vůbec jsem ji nechápala. Ale začínalo mi docházet, že se děje patrně něco víc, než jen silná alergie, a že tahle žena si myslí, že u nás doma není všechno jak má být. A to dost tvrdě není, když sedím tady. "Chcete mi naznačit, že mu ubližuju?"
"Nenaznačuji v podstatě nic. A odpovězte mi prosím. Existuje něco, co by na něm mohli v nemocnici najít?"
"Takže vy se teď tváříte, jako že nejsem agent, abyste mě mohla vyslýchat kvůli … týrání?! Myslíte si, že ho týrám? To je HLOUPOST!" začínala mě štvát. A chtěla jsem vědět, jak mohla na podobný nápad přijít.
"Opravdu? Hned po Matthewově převozu volala nemocnice nám, protože při jeho ošetřování našli na jeho zádech velkou podlitinu ve tvaru pěsti. Prosím," otevřela složku a vytáhla z ní fotku Matta zezadu. Po jeho lopatce se rozlévala obrovská modrozelená skvrna, v níž se znatelně rýsovaly tmavší obrysy pokrčených prstů. Ona se na ni ale ani nepodívala a jen pozorně studovala můj obličej a čekala reakci.
"Tohle … panebože … vůbec … o ničem takovém nevím, nic takového neměl, když jsem ho vezla do školky, na nic si nestěžoval, nic …" vzpomněla jsem si, že mi chtěl něco říct, ale nevěřila jsem, že tu modřinu měl. Musela by ho hrozně bolet a navíc by mu ji musel udělat … táta? A to nikdy.
"Takže jste mu ji neudělala vy?"
"NE! Nikdy bych ho takhle nepraštila, nikdy … nikdo ho nikdy nebil. Rozumíte?!" jen ta představa, že bychom Matta týrali, byla úplně absurdní. A dotklo se mě, že cizí ženská, kterou jsem v životě neviděla, si myslí, že bych toho byla schopná, a že svého syna nemiluji.
"S vámi žije váš přítel, že? Podle dokladů je otcem Matthewa."
"Ano," vysvětlovat jí biologickou stránku jsem nechtěla a navíc měla pravdu. Ve všech dokladech to tak stálo.
"Je to původem kubánec, nyní pracuje tady na kriminálce," poznamenala.
"A? On to taky neudělal. Nikdy! Nikdy bychom mu neublížili, rozumíte? Já bych ho nikdy takhle nepraštila a Eric Delko není násilník! Nevím, co se stalo, ale Matt žádnou modřinu dneska ráno neměl! Je … je … vybarvuje se, muselo se mu to stát ne moc dlouho před hospitalizací …" podívala jsem se znovu na vyvolanou fotku, i když se mi to příčilo. Snažila jsem se potlačit všechny subjektivní pocity a najít jakýkoli důkaz, který by smetl ta šílená obvinění.
"Dá se to ověřit. Naštěstí útočník obtiskl do jeho zad svou pěst. Samozřejmě bohužel, ale pro důkazní řízení naštěstí. Prosím, abyste totéž udělala tady. Prašťte pravou rukou sevřenou v pěst do této hmoty. Uchováme tak její otisk a budeme ho moci porovnat," otevřela kufřík donesený policistou, v němž byla připravená pěna na snímání plastických otisků.

Když jsem požadovaný úkon provedla, úřednice se zvedla a nechala mě v místnosti se slovy, že pokud se otisk nebude shodovat, přijde mi to oznámit a patrně budu moci jít. Já už ji ale neposlouchala. Měla jsem akorát chuť vyskočit a pořádně s ní zatřást, aby se probrala a pochopila, že bych ničeho podobného nebyla schopná. Ani já, ani Eric, ani můj otec a ani June. A nikdo jiný krom učitelek ve školce ho nikdy za poslední dny neměl v péči.

Dřív, než jsem ale měla jakoukoli šanci to udělat, odešla z policie a když nepochodila u mě, další na prověření byl Eric.
Bez okolků a i bez svého uniformovaného doprovodu odjela přímo na kriminálku, kde našla kancelář detektiva Taylora. Vůbec se neohlížela na to, že v ní nebyl sám, ale s jedním dalším kriminalistou, s nímž podle fotek a tabletu s grafy v jeho rukou patrně diskutoval o nějakém případu. Jen krátce zaklepala a otevřela dveře.
"Promiňte, mluvím s detektivem Taylorem?"
"Ano, ale obávám se, že teď-" překvapený Mac ji chtěl zase vyprovodit ven, ať už byla kdokoli, protože vlézt někomu jen tak do pracovního rozhovoru nesnášel. Ale nenechala ho ani domluvit.
"Já se obávám, že teď je vhodná chvíle. Nejste vy kriminalista Delko?" podívala se také na snědého kriminalistu s tabletem v ruce.
"Jsem?" naznačil, že neví, proč ho shání.
"Výborně. Jsem z odboru sociální péče pro děti a mladistvé. A ráda bych s vámi mluvila."
"Co je s Mattem?" dovtípil se okamžitě a i Maca přešla chuť ženu vyhodit.
"Vaše přítelkyně vám nic neoznámila?"
"No … ne, v pracovní době … neberu soukromé hovory. Co se stalo?"
"Matthew byl hospitalizován kvůli silné alergické reakci. Byl ošetřen, lékaři mu dali léky a možná ještě dnes bude propuštěn," vysvětlila mu a dala mu několik vteřin na vstřebání.
"Alergie? To … jsme nevěděli, nevěděli jsme, že je na něco alergický. Danielle je u něj?" uvědomil si, že měl telefon zvednout, ať je to mezi námi jakkoli. Ale zmínka o propuštění ještě dnes ho i částečně uklidnila. Nebude to tedy tak zlé.
"Bohužel ne. Je na policejní stanici a čeká na ověření důkazů," zavrtěla sociální úřednice hlavou.
"Jakých důkazů? Proč se o to vůbec zajímáte vy?" napadlo ho konečně, že sociální úřady se obvykle do podobných v podstatě banálních nemocí rozhodně nemotají.
"Kromě toho, že měl váš syn prudkou reakci, došlo také k jeho násilnému zranění. Zranění, které mu úmyslně způsobil dospělý člověk."

"Kdo? A jaké zranění?" vložil se do rozhovoru už i Mac.
"Matthew utrpěl silnou ránu do zad. Podle slov lékařky a podle snímků šlo o dospělou pěst, která ho udeřila. A takových snímků už jsem u problémových rodin viděla moc."
"Copak si myslíte, že jsme to udělali my? Nikdy!" Eric se zatvářil šokovaně.
"Ano, už jsem od vaší partnerky slyšela, že jste ho údajně nikdy nebili a nikdo z vás by to nezpůsobil. Ovšem jak jistě chápete, slova mi nestačí a Matthew zatím nemůže vypovídat."
"Co chcete víc?" začala ho rozčilovat. Po uklidňujících slovech o stabilizovaném stavu nezůstalo ani památky. Někdo zbil jeho malého syna a místo aby se urychleně zjistilo kdo, obviňují jeho.
"Důkaz, přirozeně."
"Počkejte, tohle je vážně nesmyslná úvaha. Můžu vás ujistit, že Eric by malého nikdy nepraštil," přitakal i Mac. U Delka to vyvolalo další překvapení. Dokázal by si představit, že ho Taylor sám obviní, protože ho nikdy nepřijal a nehodlal se s ním smiřovat. Teď se ho ale zastal.
"Chápu vaše přesvědčení, detektive. Ale vy sám jistě rozumíte potřebě důkazů. Jelikož máme snímek otisku oné pěsti, postačí nám otisk kriminalisty Delka. Pokud ho vyloučí, bude to stačit i mně. A ostatně, vy sám se také nechcete dostat do podezření," přikývla.
"To si pište, že mě vyloučí. Ale potom chci najít toho hajzla, co to udělal!" Eric ji ochotně následoval, aby mohl dokázat svou nevinu, a po něm i Mac sám.

Všichni jsme byli z okruhu podezřelých vyloučeni prakticky ihned. Od té doby pak mohli jen čekat na to, co sám Matt řekne, protože jinak neměli vůbec nic. Ale oba nás propustili, tedy mě propustili a Erica nechal táta skončit ten den hned, a konečně jsme mohli za ním.
Jelikož moje auto stálo pořád v garážích FBI, musel mě Eric i vyzvednout. Dlouho jsme při tom po cestě mlčeli, oba naštvaní, dokud jsem to nevydržela. Musela jsem alespoň trochu upustit, když už ne bouchnout.

"Nemůžu uvěřit tomu, že mě podezřívali! Copak bych ho někdy týrala? Ještě, že ta ženská rovnou nevolala na centrálu a nevyžádala si povolení k zatčení!"
"Centrála? Povolení? Nevím, jestli to chápeš, ale někdo mlátil našeho syna! A ty se staráš zase jenom o svojí práci?" vyštěkl na mě Eric.
"Jistě, že to chápu! Vadí mi to! A chci zjistit kdo to byl. Jenže já to NEVÍM! Ráno mu nic nebylo, ráno jsi mě akorát úplně ignoroval!"
"Nezačínej o tomhle, jo? Tohle teď fakt řešit nechci. A nesváděj to na mě, já si jiný nehledal!"
"Fajn, Delko. Poslední poznámka. Já taky ne! Pořád ti opakuju, že jsem s ním nic mít nechtěla a neměla. O nic nešlo. Chci jenom tebe a vidět konečně Matta! On jediný může říct, co se vlastně stalo."
Eric už neodpověděl. Taky doufal, že to Matthew řekne a on si to bude moct s viníkem vyřídit. A taky mu byla líto včerejší hádka a vůbec celý incident s Jerrym. Věděl, že svou reakci přehnal, protože já s ním nic neměla a věřil, že jsem ho nepodvedla, ale nemohl mi to jen tak odpustit. Snažil se na to ale celý den nemyslet a teď, s Mattem v nemocnici, přišly důležitější věci.
"Mimochodem tvůj otec se mě před tou babou ze sociálního odboru zastal," nadhodil proto.
"Vážně?"
"Důrazně tvrdil, že já bych mu nikdy nic takového neprovedl. Vy dva se vážně umíte dokonale střídat ve vycházení s lidmi."

Doktorka Summersová se na mě sice nedívala příliš příjemně, ale teď už nás za Mattem pustit musela. Jak sama řekla, už byl vzhůru, ale na to, co se mu stalo, se ho zatím nikdo neptal. S tím byla řada na nás.
Vešla jsem do pokoje a zamířila k posteli u zdi.
"Ahoj, Matty. Jak je ti?"
"Mamí! Čau tati," odpověděl a posadil se. Ale pomalu. "Bylo mi špatně."
"Já vím, ale už to bude v pořádku. Jenom si budeme dávat pozor na buráky a nebudeme s nimi nic kupovat. A ty s nimi taky nesmíš nic jíst, ano?"
"Proč buráky?" ptal se zmateně.
"No protože po nich ti bylo tak špatně. Máš na ně alergii, takže je nemůžeš jíst, víš?" vysvětlil mu Eric.
"Zlatíčko, já jsem tak ráda, že jsi v pořádku …" objala jsem ho a asi příliš stiskla, neboť zakňučel bolestí.
Podívala jsem se na Erica. Chtěla jsem dát Mattovi šanci, aby všechno řekl sám.
"Bolí tě něco?"
Neodpovídal, jen zavrtěl hlavou.
"Přišlo mi, že tě něco bolí, když jsem ti sáhla na záda," dotkla jsem se znovu jeho zad a tentokrát cuknul.
"Tak co je, prcku?" přisadil i Eric.
Matt zaryl pohled do pokrývky a ještě chvilku nic neříkal. My mlčeli také, ale tušili jsme, že už to dlouho nevydrží.
"Bolí mě záda. Tady," ukázal zepředu na levou lopatku.
Když jsem mu vyhrnula erární košili, do které ho převlékli, modřina se rozlévala pořád ve své stejné velikosti, ale byla ještě tmavší a vybarvenější. Já byla připravená, ale Ericovi fotku paní úřednice neukázala. Nemohl potlačit znechucené překvapení.

"Broučku co se ti stalo?" sedl si k němu z druhé strany. Matt ale pořád vrtěl hlavou a odmítal mluvit.
"Podívej, měl bys říct, kdo ti to udělal. Protože teď si všichni doktoři myslí, že jsme tě takhle bili my."
Matt se na něj vyděšeně podíval. Ale neodpověděl.
"Matty, když jsem tě ráno vezla do školky, chtěl jsi mi něco říct. Pamatuješ si na to?" snažila jsem se trochu Ericovu snahu zmírnit.
Teď Matt kývl.
"Mluvil jsi o Nelli. To je ta tvoje kamarádka, která vždycky nosí dva culíky, viď? Ale nakonec jsi neřekl nic. Souvisí to nějak?"
"Když … já to nesmím žíct. Nebo mě zase praští … nebo ublíží zase Nelli!" vzlykl. Začalo být jasné, že ten, kdo ho praštil, má něco společného s malou holčičkou Nelli, a že se s ním oba už dostali do konfrontace. Jenže pořád nebylo jak si udělat jasný obrázek. Kdybych to v autě nenechala plavat a pobídla ho, ať mluví, třeba by se nic vůbec nestalo.
"Ale ráno v autě jsi mi o tom chtěl říct. Nebo ne?"
"Jenže ty jsi byla smutná. A pak by jsi byla ještě víc," obhajoval se.
"Broučku, když víš o někom, kdo ubližuje ostatním, vždycky mi to máš hned říct. Víš přece, že já, táta i děda chytáme zlé lidi, a když zjistíš, že je někdo zlý, hned za námi máš přijít. Protože když to uděláš, tak ty jsi ten, co těm hodným pomohl nejvíc. A teď potřebuje pomoc Nelli. Že ji potřebuje?" pohladila jsem ho po tváři. A on zase přikývl.
"Takže kdo to byl? Kdo tě praštil a ublížil Nelli?" zeptal se Eric.
"Její tatínek," pípnul Matt. Zřejmě se opravdu bál odplaty.

"Tatínek Nelli ublížil?"
"Jo. Ona mi to žekla. Žekla, že dělá ošklivé věci. A ráno ve školce jí praštil … já jsem mu to žekl a on pak praštil i mě."
"Co jsi mu řekl?" ptala jsem se teď já a přemýšlela, jaké ošklivé věci má na mysli.
"Že jí nemá mlátit a nemá jí dělat ty věci. A on mě praštil. A žekl, že když to někomu vykecám, tak že mě praští víc a taky, že už se s Nelli nebudu kamarádit. A že mi stejně nebude nikdo věžit. Maminko já ti to chtěl žíct, ale já se bál! A ona taky!" ze vzlyků přešel plynule do pláče a já ho znovu objala. Ale jen slabě, abych se nedotýkala té ošklivé bolestivé modřiny.
"Hlavně, že teď už to vím. Bylo od tebe moc hezké, že ses Nelli zastal, ale příště to hned řekni nám, protože zlý dospělý ti může moc ublížit, ano?"
Přikyvoval, zatímco jsem mu kapesníkem utírala slzy. Vždycky jsem ho učila, aby s každým problémem okamžitě přišel, a tak mě vůbec nenapadlo, že se mohl někoho zastat před patrně týráním a sám to odnést tak, že jsme z týrání byli obviněni my. Zároveň jsem ale celou situaci jasně pochopila a začala se pochmurně těšit na to, jak si tohle otec Nelli odnese. A nebyla jsem sama.
"Chytíte ho? Když je zlý a ubližuje?" těkal pohledem ze mě na Erica.
"Nenecháme to jenom tak," slíbil mu Eric ihned.
"Určitě?"
"Slibuju," dal mu pusu na tvář a pohladil ho po vlasech. "Neměj strach."