Turnaround to Blame 30

Nelli

„Ahoj Nelli, ráda tě vidím,“ usmála jsem se na malou holčičku s dvěma culíky po stranách, ozdobenými beruškami. Do kanceláře na úřadu sociálněprávní péče a ochrany dětí a mladistvých, ne příliš daleko od pracoviště sociální úřednice, která mě jako podezřelou vedla z nemocnice, kde se měl výslech konat, a která byla uzpůsobena pro práci s malými dětmi a s kamerou instalovanou v rohu, ji přivedla robustní, ale ne příliš vysoká a mile se tvářící černoška. Než ji pustila a odešla, něco jí potichu ještě rychle řekla. Snad něco uklidňujícího a povzbuzujícího, jak to takové pracovnice mají dělat.
„Ahoj,“ pípla nesměle Nelli. S takovým náhlým návalem cizích lidí a z cizího prostředí byla zmatená.
„Ničeho se neboj, nic se neděje, jenom si s tebou chci chvilku povídat,“ zkusila jsem ji uklidnit. Jen přikývla.
„Víš kdo jsem, viď? Už se známe. Už jsme se viděly.“
Znovu přikývla.
„Maminka Matta.“
„Přesně tak. Tak pojď, sedni si sem na ten gauč. Víš, o čem si s tebou chci povídat?“
Nelli se posadila, kamery si ani nevšimla, což nevadilo, protože v jejím věku souhlas s natáčením musela dát stejně matka, a pak zavrtěla hlavou. Ale potom promluvila: „O tom že tatínek praštil Matta?“
„Vidělas to?“
„Bolelo ho to. A potom ho vezli do nemocnice,“ řekla trochu smutně a zadívala se na špičky svých zelených bot.
„Neboj se. Za to tvůj tatínek nemůže. Matt snědl něco špatného a proto musel do nemocnice. Ale už je mu dobře. To nebylo kvůli té ráně,“ ujistila jsem ji.
„Paní učitelka to říkala, ale já jsem si stejně myslela, že to bylo,“ trvala ale pořád na svém. „Protože ho tatínek praštil.“
„A víš proč ho praštil?“ pořád jsem se snažila najít nejlepší způsob, jak najet na to, co jsem s ní potřebovala probrat. Mohlo to dopadnout jakkoli, stačilo špatně zvolené slovo a zasekla by se. Navíc jsem ji pořád musela ujišťovat, že ona neudělala nic špatného, na to jsem se připravovala. Ale každá dětská reakce znamená jen jednu velkou improvizaci. A tady zvlášť.
Nelli přikývla.
„A můžeš mi to říct?“ nechtěla jsem jí hned říkat, že to vím, a ani lhát, že mi to Matt neřekl. A tak jsem nedodala nic z toho, co mě napadlo.
Ona ale jen okamžitě zavrtěla hlavou.


„Adame? Už něco máš?“ Danny si všiml, že jakmile se objevil na chodbě, ve dveřích laboratoře přešlapoval laborant Ross. Ale neoslovil ho.
„No … jo, vlastně jo, ale Danny, uf …“ Adam si prohrábl rukou vlasy, jako by si nebyl jistý, jestli může svůj objev kolegovi ukázat. Pak ho pustil dovnitř.
„V mobilu jsem nenašel nic zvláštního. Vlastně vůbec nic, co nám stojí za pozornost. A počítač sám o sobě je taky v podstatě čistej …“ začal, ale potom se zarazil a znovu nervozně přešlapoval. Danny už se ho netrpělivě chystal okřiknout.
Adam ale konečně došel k rozhodnutí, že názorná ukázka pro něj bude snazší, než hledat slova, a tak otevřel na monitoru několik oken.
„Připojil jsem si jeho disk. Opět jsem tam nenašel nic, co by stálo za pozornost, ale pak jsem si všiml, že spousta videosoborů a fotek je vymazaná. Teda spíš že vysypal z koše spoustu fotek a videí, jenže takový soubor se nesmaže, jenom se označí jako smazaný. A při tom to vždycky mělo jiné názvy, jiná data, různou velikost, to mi nedávalo smysl, kdyby měl tolik fotek třeba svojí rodiny, tak jich desítky najednou nevymaže a za dalších pár dnů nestáhne nové. Tak jsem spustil můj program pro obnovu dat a … a zapojil taky jeho externí disk. Chvíli mi trvalo dostat se přes heslo, ale … no … já … podívej se sám,“ zakončil svou ukázku a otevřel složku obnovených souborů a souborů z disku.
Víc ani říkat nemusel.

Danny se díval na spoustu fotek malých dětí, převážně nahých dětí. Některé vypadaly jako ukradené z rodinných alb, jiné jako účelně pořízené. Při rychlém rolování zahlédl i několik videí.
„Tohle je asi to nejhorší, co jsem tu zatím viděl,“ poznamenal Adam, když Danny rázně vstal, protože už se na to nemohl dívat.
„Jenom za tohle ho můžeme dostat do kriminálu. A musíme. Kde to všechno vzal?“
„Na to se ještě musím mrknout. Nepochybně se dostal do nějaké komunity, protože tohle rozhodně volně na internetu neseženeš.“
„Fajn, Adame. A … budeme taky potřebovat zjistit, jestli na některých fotkách je jeho dcera.“
„Chceš mi říct, že si je musím prohlídnout jednu po druhý?!“ ohradil se laborant okamžitě.
„Zkus to prohnat systémem. Fakt bych to po tobě nechtěl, ale musíme to vědět. Já si ho jdu podat.“
Už nevydržel čekat, jak dopadne výslech malé Nelli. Pokud se mu nepodaří z pana McConwaye nic vyrazit, zkusí to po něm znovu. Ale teď mu potřeboval říct, jak hnusné prase to je.
„Zkusím se dostat k původnímu zdroji, jasně, ale … prohlížet je … co jsem komu udělal?“ zavrčel za Messerem ještě, ale potom musel splnit své povinnosti.


„Tak víš co? Budeme dělat něco jiného. Když mi to nemůžeš povědět, tak nevadí. Teď budu potřebovat pomoc já od tebe, ano? Mám tu totiž jednu malou Nelli,“ vytáhla jsem připravenou panenku, krásnou s dlouhými vlásky, kterou mi půjčili se zkušeností, že právě nějaká oblíbená nebo zajímavá věc často láme bariéry kolem dětí.
Skutečná Nelli se na ní podívala a nepochybně se jí zalíbila. Byla opravdu krásně vypracovaná s barevnými šaty.
„Jenže tahle Nelli je moc smutná. Je smutná, protože je to jenom malá holčička a někdo jí ubližuje. A já bych potřebovala zjistit kdo. Ona mi to ale nechce říct. Napadá tě něco?“ teď už jsem opravdu musela improvizovat. Dlouho jsem pracovala s dospělými lidmi a děti se do našich případů dostaly málokdy. Dokonce rozhodně ani není tolik sériových únosů a vražd dětí, na kterých pracujeme, jak by se mohlo z televize zdát.
Nelli ale jen zase zavrtěla hlavou.
„Vždycky je prý nejsmutnější, když maminka není doma. Většinou si hraje, maluje, pobíhá nebo skáče po posteli až praská matrace,“ nechala jsem panenku trochu „doskákat“ po gauči až k Nelli a potom ji „vyskočit“ k ní na klín, „a někdy skáče tak, že skoro vyletí do stropu,“ znovu jsem s panenkou zatřepala a polechtala Nelli jejími vlasy na tváři. Konečně se usmála a natáhla po ní ruce. „Ale potom se něco stane a ona je moc smutná.“ musela jsem změnit tón a trochu jsem šeptala. Zdálo se, že Nelli nastražila uši a vůbec si nevšimla, že se jedná jen o podobu toho, co se děje s ní.
„Kdo jí asi tak může ublížit, když je doma s tatínkem?“
Tentokrát se holčička na chvíli přestala na panenku dívat a rozhlédla se po místnosti.
„Možná se zlobí, že dělá hluk a neposlouchá. Možná ji potom i bije,“ nadhodila jsem, ale Nelli zase zavrtěla hlavou.

„Tatínek jí kupuje bonbóny. Ale to maminka nesmí vědět,“ rozhodla se konečně navázat na příběh jediným způsobem, který znala.
„No tak to je moc hodný. Ale to je Nelli smutná kvůli bonbónům?“
„On jí kupuje bonbóny a hračky. Ale ona za to nesmí nic říct.“
„Komu?“ ocitla jsem se na tenkém ledě. Nelli mluví. Nelli mluví o tom, co se děje doma, protože jiný příběh panenky vymyslet neumí. Ale já nemůžu vůbec nijak naznačit, že něco z toho vím, nebo že to není o panence.
„Nikomu. Mamince.“
„Tak to má asi s tatínkem veliké tajemství.“
Nelli horlivě přikyvovala na můj objevný tón.
„A líbí se jí to tajemství?“ posadila jsem panenku schválně pojmenovanou Nelli mezi nás, aby se děvče nemuselo dívat na mě, a aby to působilo, jako že pořád řešíme něco jiného. Ale bylo ticho. Až potom zavrtěla hlavou.
„Proč ne, když za něj dostává hračky?“
„Protože …“ Nelli se nadechla, ale nedořekla.
„Chodí spolu někam … kam nemají?“ nadhodila jsem. Ale Nelli zase nesouhlasila.
„On jí ukazuje věci. A chce, aby … aby na ně sahala … a aby … neměla oblečení,“ s očima zabořenýma pevně do panenky a žmoulaje lem své mikiny prozradila tu nejzásadnější věc. Musela jsem se ovládnout a ještě pořád dělat jako by nic.
„Proč chce takové věci?“
„Protože se mu to líbí a ona musí poslouchat, jinak by byla zlobivá.“
„Nelli, jak tě napadlo, že tohle po Nelli tatínek chce?“ byl čas přejít rovnou k ní. Pohádku o panence žádný soud neuzná a já zároveň věděla, že je to celé pravda.
Ale neodpovídala.
„Udělal ti to někdy tvůj tatínek? Dotýkal se tě?“


„Pořád hodláte všechno zapírat, McConwayi?!“ Ennise přivedli k výslechu a usadili ho na židli. Proti němu si sedla detektiv Jamie Lovato, ale Danny k tomu trpělivost neměl. Přecházel za ní sem a tam.
„Nevím co. Já nic neprovedl,“ mluvil téměř klidně a vážně.
„Byli jsme u vás doma. A zabavili jsme vám mobil a počítač k analýze,“ nadhodila Jamie a dala mu tak příležitost přiznat se.
„Tak to doufám, že je vrátíte.“
„To vám může být úplně jedno, protože vy to do ruky nedostanete! My to tam našli, McConwayi!“ Danny praštil do stolu a nahnul se nad něj.
„Co … co jste mohli najít?“ Ennis se pořád snažil vypadat vyrovnaně a jistě, ale oči ho prozrazovaly.
„Všechny ty příšerný fotky, co jste si tak rád prohlížel! A videa! Určitě jste si u nich dělal dobře, co? Víte, až vás zavřou a tohle se roznese mezi spoluvězni, doufám, že si taky začnou dělat dobře!“
Ennis McConway se nadechl, otevřel pusu na svou obhajobu, ale nebyl v první chvíli schopný nic říct.
„Teď už netvrdíte, že jste nevinný?“ slova se ujala Jamie. Chápala Dannyho útoky, ale nebylo by dobré nechat mu volnou ruku.
„Já … myslíte, že mám radost z toho, že se mi to líbí víc, než moje žena? Nemůžu si ale pomoct. Je to … já ty děti neznám, neubližuju jim, prostě se jenom dívám na fotky!“
„A představujete si prasárny, co?“ ozval se znovu Danny.
„A co vaše dcera? Té taky neubližujete?“ doplnila Jamie.
„Proč do toho taháte mou dceru? Ta na nich není!“ trochu zazmatkoval a začal těkat pohledem z jednoho na druhého.
„Ne, tu zneužíváte osobně. Bezbrannou vlastní dceru zneužíváte, když už vám fotky nestačí!“
„To je ale blbost! Neublížil bych jí. Klidně se jí zeptejte! Kdo vám něco tak šílenýho řekl?“
„Matthew Taylor. Nevzpomínáte si? Ten chlapec, kterého jste praštil, když se vaší dcery zastal! K vaší smůle měl jiný úraz a v nemocnici na to přišli. To je ale pech, co? Nejdřív neumíte smazat historii, potom vás práskne dítě. Jo a Nelli je teď s forenzní expertkou a povídají si o tom, jak jste se o ní pěkně staral,“ opřel se do něj Danny znovu dřív, než stačila zareagovat Lovato.
„Ne, jste vedle. Jestli něco řekla, tak si to vymyslela. Měl jsem ty fotky. Ale ji ne! Rozumíte?!“
„Když myslíte,“ věděli, že není třeba na něj naléhat. Až budou mít v ruce posudek, bude snadné výslech zopakovat. A on už jim neuteče. Za dětskou pornografii si odsedí své.
„Kde jste vůbec ty fotky bral? Posílal vám je někdo? Nebo jste je někde stahoval?“
„To je moje věc.“
„Potom můžeme předpokládat, že jste je sám fotil.“
„Jak jsem řekl, ne! Neznám ty děti na nich, vůbec, získával jsem je, ale nemusím vám říkat jak! Už tady trčím dost hodin. Chci právníka!“ stejně jako většina vyslýchaných nakonec přišel na to, jak alespoň na čas zastavit otravné otázky.
„Jestli myslíte, že vám pomůže, prosím. Času máme dost. I když některým bych ho přál spíš málo!“


Nelli McConwayová zareagovala jen krátkým přikývnutím.
„Tak jako Nelli?“
Opět přikývla.
„Můžeš na Nelli ukázat kde?“
Sotva pohnula rukou a lehce se dotkla panenčiny sukně a halenky. Kamera, umístěná přímo proti gauči, to určitě musela zaznamenat. Měla jsem v tu chvíli pocit, že mi někam odletěl žaludek i se vším příslušenstvím a prázdno, co po něm zbylo, se spolu s celým mým tělem stahuje.
„Chtěl, ať se ho taky dotýkáš?“
Nelli kývla. „Tam … co mají kluci. A pak se počůral. Ale já to nesměla říct mamince. Zlobila by se na mě.“
Asi přesně tehdy jsem chtěla výslech přerušit. Všechno ve mně začalo křičet, že potřebuji přestávku. Že víc slov o tak šílených skutcích z nevinného a ustrašeného obličeje najednou nesnesu.
Setkat se s tím jako s faktem ve spise, jako s položkou historie někoho, koho poznám až o spoustu let později, kdy začne šílet a vraždit, nemůže zasáhnout. Je to příliš daleko. Je to jen pojem, příčina, konkrétní jméno abstraktní skutečnosti. Je to zkrátka moc neskutečné. Ale slyšet totéž od dítěte, které je uprostřed toho, pro které je to současnost, realita, které ukazuje, co se možná dělo ještě včera odpoledne, nešlo snést.
Nerostla ve mně nenávist ani touha zvracet kvůli člověku, co se opovážil tvářit jako otec. Ale čím dál víc jsem cítila slabost a viděla obrovskou propast mezi analýzou zločince a skutečným prožíváním toho, z čeho čas dělá jen položky v deskách. A stejně jako žádná škola nepřipraví policistu na setkání s pozůstalým, žádná teorie nemůže vymazat city agenta. Ne agenta, co má dítě, vidí zlo a zná následky.
Navíc jsem nikdy neměla moc příležitostí otestovat svou slabou stránku, kterou dospělý psychopat rozhodně nebyl. A teď se to všechno dělo moc blízko. Potřebovala jsem na minutu všechno zahnat. Podívat se na to normální a získat pevnější půdu pod nohama.
Ale nemohla jsem. Přetnout ten miniaturní vesmír, ve kterém jsme se ocitly, a v kterém padal stud před touhou najít pomoc a vysvětlení, co se vlastně s jejím téměř pětiletým životem děje, přetnout ten vesmír pravdy, by bylo fatální. Nedostala bych už z ní ani slovo a možná bych už ani žádné slyšet nechtěla. Ale potřebovala jsem víc. Ta malá chudinka netušila, co se stalo. Nebyla smutná a vyděšená z toho, co jí otec dělal, ale z toho, že to přisuzovala vlastní vině a že to nechápala. A už vůbec nechápala, proč se to všechno tak sesypalo.

„Řekla jsi jí to někdy?“
Opět jen nesměle zavrtěla hlavou. A trochu se začervenala. „Já nechtěla být zlobivá a špatná,“ pak se podívala přímo na mě. „Ale nebylo to správně.“
„Ty nejsi špatná. vůbec nic špatného jsi neudělala. A už ti nikdo nebude ubližovat.“
„Říkal, že to není ubližování. A nebolelo to.“
„Kolikrát se to stalo?“
„Já nevím. Vždycky.“
„Takže tě nutil … dělat ty věci … hodněkrát?“
Udělala gesto mezi přikývnutím a pokrčením ramen. „Když byla maminka pryč.“
„A nikdy ti neudělal nic jiného, než že na tebe sahal?“
„Ne. Ale já neposlouchala,“ zase se začervenala.
„Neposlouchala?“
„Paní učitelka jednou říkala, že takové věci jsou špatné a nikdo to nesmí dělat. A já jsem řekla Mattovi, že to dělá. To, co říkala paní učitelka,“ přiznala i odpověď na úplně první otázku.
„Proto ho tvůj tatínek praštil?“
Přikývla a na tváři se jí objevila vůbec první slzička.
„Tatínek říkal, že když je to tajné, tak to není špatné.“

Snažila jsem se nedat ničím najevo vlastní pocity. Nezačít si tlačit na spánky, nezavírat oči ani se zhluboka nenadechnout. Ale bylo to těžké.
„Neměl pravdu. Tohle ti nikdo nesmí dělat. Nikdo. A ty jsi udělala moc správně, když jsi to řekla.“
„On mě potrestá.“
„Nepotrestá. A už nikdy ti nic neudělá. Nikdo tě nebude nutit ke špatným věcem. Nikdo. Už to bude dobré.“
„A co Nelli?“
Teď už jsem se musela na chvilku odmlčet a nadechnout se.
„Ta už taky nebude smutná.“