6. ledna 2014

Upírčin deník 20


Niklaus hekl překvapením a bolestí a upustil sklenici, která se na podlaze rozlétla na kousky, ale jeho vypěstované instinkty ho i přes ochromující bezmoc nutily do obrany. Jenže v další vteřině ucítil, jak ho někdo chytil za obě ruce a táhl je dozadu.
"Thyr-" naprázdno otevřel rty, přes které se její jméno už nedostalo.
Třásla se. Uvědomovala si s hrůzou, že život jeho a spousty dalších závisí jen na ní a několika málo vteřinách. A kdyby o tom, co udělá, měla přemýšlet, nedokázala by se rozhodnout. Proto všechny své myšlenky zahnala a odbourala veškeré vzpomínky a city.
"Je mi to líto. Ale zavinil sis to sám."
Sevřela dosud bijící bratrovo srdce v dlani a jediným prudkým škubnutím ho vyrvala z jeho hrudi.
Klausovy rty se ještě chvíli pohybovaly a oči se rozšířily smrtelným zděšením. Potom v rukou Elijaha a Rebeky, kteří ho drželi, aby se nemohl bránit, ochabl, jeho kůže zešedla a napnula se, žíly na rukou a obličeji mu temně vystoupily, z otevřené rány vytékala temně rudá krev a dopadala na drahý koberec.
Byl mrtvý.

Thyre se jako v šoku dívala na scénu před sebou. Na proměnu postihující Klausovo tělo. Upustila srdce, které dosud svírala ve zkrvavené ruce a ač se snažila své city si nepřipouštět, aby to vůbec mohla udělat, rozplakala se.
Rebekah nechala celou váhu nyní už neživého těla na Elijahovi, rozběhla se k sestře a objala ji.
"Je po všem. Už je po všem. Zvládla jsi to …" ale samotná se tak optimisticky necítila. Právě přišli o bratra. Definitivně a navždy. Už nikdy nikomu nezkomplikuje život, už nikdy nikomu neublíží, ale už tu také nikdy nebude.
Uvědomovali si to všichni, ale Thyre asi nejintenzivněji. Proto ji Rebekah odvedla do křesla, snažila se ji utěšit a oběma nalila z otevřené lahve, zatímco Damon kývl na Elijaha a ukázal na dveře.

Vzali Niklausovo tělo a vynesli ho ven.
Položili ho na chladnou kamennou dlažbu. Elijah si stoupl asi metr od něj a s uctivým pohřebním smutkem se díval před sebe. Ač se vůbec nedomlouvali, pochopil, co se teď musí stát a tak nechal Damona stáhnout z Klausova prstu prsten s lapisem.
Slunce právě zapadalo.
Ač byl Niklaus Mikaleson upír jen z části, stejně jako všichni jeho sourozenci a upíři, co stvořili, upíři celého světa, nesnesl kontakt se slunečním světlem. Jakmile jeho tělo nemělo lapisovou kouzelnou ochranu a na pokožku dopadly první paprsky, začala mrtvá kůže reagovat a během dalších vteřin vzplála.

Damon hned poté odešel domů a nechal Mikalesonovy vzpamatovat se. Sám věděl, že ho teď čeká cesta po boku Stefana, cesta, na jejímž konci snad bude zase jako dřív a vymaní se rozparovači uvnitř něj. Protože už ho neovlivňuje nic z toho, co udělal Klaus, musí teď bojovat sám se sebou a to nebude snadné. Cesta k napravení po minulém zlém období byla dlouhá a hodně trpká. Tato nebude jiná.

Elijah se vrátil k sestrám. Dlouho jen mlčky seděli a každý přemýšlel o budoucím osudu. Uvědomovali si, že právě skončila další etapa jejich života, a potřebovali vymyslet, jak začít novou.
Nakonec se dohodli, že z Mystic Falls odejdou. Že zmizí z místa, kde jejich bratr a vlastně i oni sami napáchali tolik škody, a které je tak nepříznivě ovlivnilo. Společně se někam přestěhují a začnou znovu jako rodina. Bez lží a tajností. Navždy spolu.
Vlastně po tom celou dobu toužili. A oni tři spolu od narození vycházeli vůbec nejlépe, takže doufali, že už je nečeká nic tolik katastrofálního.
Pak se každý oddal vlastním myšlenkám. Rebekah odešla do svého pokoje, Elijah zůstal v salonku a Thyre objevila pokoj Klause.
Bezmyšlenkovitě do něj vstoupila a usadila se na kraj jeho postele. Přepadl ji zvláštní pocit. Všechno v pokoji bylo tak normální a běžné, až očekávala, že se otevřou dveře, on vstoupí dovnitř a okřikne ji, že tam nemá co dělat.
Ale tyhle časy jsou nenávratně pryč.
Naposledy se něco podobného odehrálo asi před … třemi sty lety? Vážně už je to tak dávno? Tehdy ještě bydleli všichni v jednom domě.
Ale na rozdíl od dnešní noci se tehdy necítila a ani nemohla cítit tak svobodná a zároveň tak potřebná součást nějakého celku. Možná si to jen neuvědomovala, ale při tom celou dobu žila ve strachu z ostatních. V neidentifikovatelné hrozbě co se může stát, když udělá něco špatně. A teď se jí zbavila. Už jí nikdo nebude ovládat. Už bude rovnocenná.
Ale vrah.

S prudkým výdechem dopadla zády na matraci. Kéž by úlevou.
Měla by toho nechat. Salvatorovým a té dvojnici Katherine pomohla k dalšímu mileneckému vrkání a osvobodila svou rodinu, nebo snad ne? Udělala dobře a nemá čeho litovat. Už skončilo úplně všechno. Na Katherine přestalo záležet a dokonce i Peter se vrátil.
Peter …
Otočila hlavu k nočnímu stolku.
Uviděla na něm tenkou knížečku v kožené, stářím zašlé vazbě. Ethelin deník. Ještě tu přeci jen něco zbývá.
Ethel nechtěli probudit z jednoduchého důvodu. Rebekah se bála její reakce. Bolestivě ji mučila a umluvila Klause, aby se jí zbavil. Ale Thyre měla jiný.
Ethel byla vždycky moc krvelačná, divoká a nezodpovědná. Ovládala se jen, když sama upřímně chtěla a až nepříjemně se podobala otci. Ne, že by ji neměla ráda, ale jako by k nim nikdy nepatřila. A ani oni s ní teď nepočítali. Jenže bylo to fér?
Vzala knihu do rukou a prolistovala ji.

Už se odhodlala k jednomu radikálnímu kroku, další by neměla odkládat, proto zavolala na Rebeku a oběma sourozencům přednesla svůj návrh.
"Měli bychom odjet co nejdřív."
"Hmm … já si hned sbalím a myslím, že můžeme klidně ráno," souhlasila Rebekah, ač o dost méně nadšeně, než se dosud projevovala.
"To ne. Víte … ještě, než odjedeme, musíme něco udělat. Musíme se ještě vrátit k rakvím, kde nás držel Niklaus."
"Ale …" Rebece ihned došlo, co Thyre zamýšlí. A jak předpokládala, nepotěšilo ji to.
"Ty chceš pustit i Ethel?" ujistil se Elijah.
"Je to přeci také naše sestra. A navíc celou dobu znala pravdu a my jí celou dobu nevěřili a dávali jsme to dost hrubě najevo. Já vím, že vždy chtěla raději utéct a klidně nás opustit, ale … Klaus ji připravil o Samuela, má právo vědět, že už zaplatil. A my přeci nejsme jako on … A má právo vědět i že se objevil dvojník, a že ho Peter našel … vlastně jsem toho dvojníka zařizovala jen pro ni …" řekla to, o čem po návratu Petera přemýšlela a v čem se utvrdila, když si pročetla jako poslední Ethelin deník.
"Ale vždyť přece víš, jaká je. Chladná, nelítostná, jak miluje krev, jak se podobá otci. Vždyť tu zabila víc lidí, než my tři dohromady," odporovala ale stále Rebekah.
"A který upír takový není?" ozval se Elijah. "Má stejné právo žít, jako my. Když ji nepustíme, nebudeme lepší než on.""
"Elijah má pravdu. Pustíme ji, seženu Petera, řeknu jí o dvojníkovi a odjedeme."



Tak se ještě ten večer sešlo několik osob, aby se naposledy rozloučily, nebo snad aby se ujistily, že opravdu dodrží, co slíbily.
Mikaelsonovi u Rebečina velkého forda, do nějž naskládali několik svých věcí, se naposledy loučili s celým Mystic Falls zastoupeným Damonem a Elenou.
Dům, který Klaus pořídil a zvelebil, nechali svému osudu a prozatím chtěli odjet do Chicaga. Ale kdo ví, kde nakonec zůstanou.
Vedle pak stálo druhé auto, malý sporťák porshe, a o něj se opíraly dvě další osoby. Hromotlucký blonďák Peter, vypadal trochu nejistě a nepatřičně, ale naprosto oddaně svému úkolu, a asi pětadvacetiletá pobledlá dívka s dlouhými tmavě hnědými vlasy a zelenýma očima, v černých kalhotách a košili a kožené bundě.
Její temně fialové staré šaty a šperky ležely v kufru na zadním sedadle spolu s nějakými penězi, jakožto jediný majetek.
Ona sama se cítila zmatená a hlavně pohledem stále propalovala Rebeku a částečně i Damona, jehož existence ji ne příliš radostně překvapila. Nikdy si ho neoblíbila.

Před několika hodinami po dlouhých letech znovu procitla a dřív, než si stačila uvědomit, kdo ji k tomu vůbec pomohl, viděla Rebeku. Vlastní sestru, která ji bolestivě mučila pomocí sporýše. Proto si vůbec nevšímala krve, kterou ji kdosi, koho později identifikovala jako Thyre, podával, a vrhla se s obnaženými dravčími zuby na sestru. Thyre s Elijahem ji museli nějakou dobu násilím odtahovat, dokud se alespoň trochu neuklidnila.
A hned potom se dozvěděla, že její největší rival, nenáviděný bratr, je mrtvý. Že ho ostatní zabili, protože konečně pochopili pravdu, co jim tolik let předkládala a oni nevěřili. A že odjíždí.
Pak jí narychlo vysvětlili, jak vypadá současnost, že Salvatorovi jsou upíři, že tam venku je dvojnice Katherine, které ale není třeba nijak ubližovat, a že je ještě něco, co musí nutně vědět. Hlava se jí točila z toho množství informací, co stejně nebyla schopna najednou pobrat. I z toho, že náhle vidí své sourozence, navždy považované za ztracené. A na to Thyre vytáhla Peterem pořízené fotky mladého třicetiletého muže, jehož dávný předek se jmenoval Samuel.

Vysvětlila jí, že Andrew, jak se ten muž jmenuje, není dvojník Samuela jen díky své rodové linii a své podobě, možná ještě svému prokletí, ale i tím, jaké naprosto stejné reakce může vyvolat setkání s těmi, s kým se setkal i Samuel. A řekla, že by za ním měla jet. Že ji její věrný upír Peter může odvézt do Sheyboganu a pomoct jí se sžíváním se všemi novinkami. Pokud bude chtít.
Následně jí vrátila deník a nabídla jí vhodné nové oblečení.
Ethel byla tak zmatená a zaplavená nevstřebanými událostmi, že na všechny nabídky kývla, jen aby dostala prostor pro vlastní myšlenky.
A teď tu stála u vozu, ke kterému vůbec nepociťovala důvěru, s obrázky Andrewa pro ni záhadno jak vytvořenými a s naprostou nejistotou úplně ve všem.

"Takže odjezd … a už se sem nehodláte vrátit?" nadhodil Damon svůj osobitý, tedy necitlivý a ironický, způsob rozloučení.
"Myslím, že asi nikdo z nás," odpověděla mu Rebekah a zabloudila pohledem k Ethel.
"Asi určitě nikdo. Nebylo to tady nikdy moc příjemné," pokrčila ta rameny. "Navíc … já už tady nejsem vůbec potřeba, všechno víte, všechno jste si přečetli, že? Doufám, že ve Wisconsinu to dopadne jinak," nemohla jim totiž zapomenout, že se hrabali v jejích věcech a úplně všichni se dostali k jejím tajným zápiskům. Zvláště Damon, o kterém nikdy neměla valné myšlení.
"Tak už si to tak neber, máme naprosto stejný právo být naštvaní, moc jsi nás nešetřila, nemyslíš?" jenže právě on se vůbec nesnažil její mínění zlepšit.
"Tak tohle má být podle mé sestry ten 'dokonalý upír'? Zrovna se příliš nevyvedl," odsekla mu, když si vzpomněla na jeden svůj rozhovor o něm s Thyre. A o tom, že by byl krásný a úžasný jako upír. Bohužel, nebyl.
"Co takhle s tím přestat? Nebudeme se přece rozcházet ve zlém, ne?" rozhodl se utnout začínající hádku smírem. "Mimochodem," ale neodolal a vytrhl Ethel z ruky fotky Andrewa, "já jako upír nevypadám, ale on jako vlkodlak jo?"
"Dobrá, nepochybně se sem nikdo nevrátí!" vzala si je bez okolků zase zpátky a pomyslela si, že Damonovy způsoby se za dobu, co ho neviděla, vybrousily k dokonalosti. K dokonalé otravnosti.

"No, stýskat se vám přece nebude," odvětil s úsměvem Elijah ještě na původní otázku. Ethel mezitím za pomoci Petera nasedla do auta, stejně jako Rebekah za volant toho svého. "A navíc, třeba se ještě setkáme. Všichni máme před sebou celou věčnost."
"Skoro," poopravila ho Elena, protože byla člověk. Ale vypadalo to, že ohledně ní mají ti tři stejnou představu, jako Klaus. Protože ač Elijah nasedl ke své sestře, Thyre se ještě otočila.
"Zatím …" a chtěla se přidat k ostatním
"Ale … počkej!" Elena její poznámku dobře pochopila. A samotnou ji už několikrát napadla. Jak dlouho potrvá, než se Damon nebo Stefan nebudou chtít smířit s její smrtelností? "Jaký … je to pocit, být nesmrtelná? A vypnout emoce? A ovládat druhé? A … proč upíři nemůžou mít děti? Tohle vaše matka taky chtěla, když to stvořila? A …" pálila ji ještě velká spousta otázek, kterým možná sama bude muset čelit. A i když jí už dávno mohli dát a většinou dali odpovědi Salvatorovi, chtěla je slyšet od ní. Od dívky, která se stala upírkou ve stejném věku, jako je sama. Navíc není tak ledová, jako ostatní.
Thyre přeběhl po tváři lehký úsměv.
"Víš, Eleno …"

Dlouho byli osamělí. Tak, jako jsou všichni upíři.
Damon, Ethel, Rebekah, když jí nikdy nikdo nevěnoval to, po čem toužila, Elijah, co se snažil vyrovnat už tisíc let se svou krvavou existencí, i Thyre, která přicházela o svou rodinu.

12. září 2011

Život upíra je nekonečná a nesnadná cesta bez jakéhokoli skutečného cíle.
Ale pokud najde svůj směr a bude jím kráčet s někým, kdo jeho cestu pochopí a přijme za svou, může se změnit v nádhernou procházku, jako u každého jiného člověka, co netrpí jako my věčnou samotou. Alespoň na chvíli.
A i pro tyto chvíle, především pro ty, stojí za to žít.

Žádné komentáře:

Okomentovat