17. června 2014

Rudozlatý Zmijozel 8

Nakonec jsem se ale rozhodla dopisem dál nezabývat a náušnice jednoduše nevytáhnout. Zbytek času do Vánoc byl stejně stále plný práce a domácích úkolů, z nichž nejhorší byly pro profesora Binnse, protože dějiny mě nudily každou hodinu víc a víc. Jeho výklad byl nudný, úplně nesrovnatelný s kýmkoli dalším na škole, a stejně nudná byla i látka. Koho přeci zajímá, co udělal nějaký dávno zapomenutý kouzelník před tisíci lety, a že si hnusní skřeti nebo kentauři nárokovali vlastní území a uznání za vyšší kategorii, než zvířata? Když nad tím přemýšlím, zdá se mi, že si několik věcí opravdu vybavím, ale zkrátka si to nešlo celé zapamatovat a ani neexistovala šance v tomto předmětu nahnat body, které jsme opravdu potřebovali. Ztráceli jsme je totiž každou hodinu lektvarů.

Na druhou stranu ale nutnost stále se učit nebyla tak špatná. Alespoň jsem netrávila moc času v ložnici s ostatními děvčaty - Cate McKinnonovou, Helen Giffordovou a Clarice Alingtonovou, která byla čistokrevná mudlovská šmejdka - s kterými jsem se prostě neměla o čem bavit a v případě Clarice je nemohla vystát, a když konečně začalo sněžit a síně a chodby zaplnilo jmelí, svíčky, kouzelné rampouchy a ve Velké síni se objevilo celých dvanáct vánočních stromů, ani mi už tak moc nevadilo, že jsem musela poslat Baltuse s potvrzením, že tedy domů nepřijedu. Ale bylo mi pořád líto zůstat sama a chyběla mi rodina. Babička. Táta.

Každé Vánoce, co si pamatuji, mi půjčil hůlku a společně jsme odlevitovali hvězdu na špičku stromku. A když mě máma posílala spát, posadil mě k sobě do křesla, že dnes ještě nemusím. Nedovedla jsem si představit, jak potom mohl jít a někomu ublížit. Byl vždycky tak... ale teď už může jen koukat z okna vězení a já místo rodinné večeře zamířit k učitelskému stolu, jedinému prostřenému pro profesory Brumbála, McGonagallovou, Snapea, Metcalffeho a osm studentů, a nemyslet na to. Možná jsem si ho prostě jen příliš malovala.
Stejně bych ale raději jeho přítomnost, než nikoho. Jocelyn totiž přeci jen odjela domů a všichni ostatní byli ze starších ročníků a já je neznala. Proto jsem jen rychle snědla večeři, převzala čokoládovou žabku, co nám všem Brumbál rozdal (našla jsem v ní kartičku Adalberta Žvanivého) a šla do pokoje.
Jen cestou jsem ujistila Buclatou dámu, že z Nebelvíru jsem tu opravdu jediná, a ona tak klidně může jít slavit do portrétu ve druhém patře.
Celá věž se pak ponořila do úplného zimního ticha.

To ale vydrželo jen do konce prázdnin, a ač jsem se bála, že se tu dlouhé dny budu jen nudit, obvyklý ruch se vrátil až nečekaně brzy. Den před začátkem vyučování se celý hrad zase zaplnil mumrajem a naše ložnice vzájemným překřikováním o tom, co kdo dostal, a jak se měl doma.
Tentokrát jsem se navíc přidala i já, protože Jocelyn neustále dotírala, abych jí vyprávěla, jak tu Vánoce vypadají a jestli se shodují s vyprávěním, a tak jsem seděla na posteli a popisovala jí výzdobu, kvůli které si Filch stěžoval na Protivu mnohem víc než jindy. Pak se ale zbytečně moc nahlas ozvala Cate.
„A to jste měli slyšet, jak má babička vyváděla, když zjistila, že mám ložnici společně s někým, koho vychovávali smrtijedi.“
Na to jsem zmlkla a Jocelyn se po ní zamračeně ohlédla. A přesně na to Cate nejspíš čekala.
„Řekla mi, abych se hned zeptala profesorky McGonagallové, jestli bych se nemohla přestěhovat, protože je přece neslýchané, aby tu se mnou bydlela holka, která má rodiče v Azkabanu mimo jiné proto, že jí zavraždili manžela a synovce i s celou rodinou!“ pak pohodila svými blonďatými vlasy a mně se chvilku zdálo, že před sebou mám strýce Malfoye. Jenže jsem vůbec neměla náladu se hádat.
„No a už ses zeptala?“ řekla jsem proto a všimla jsem si, že Helen, brunetka, která mě sice nejspíš ráda taky neměla, ale vždycky se snažila každou hádku urovnat dřív, než se příliš rozjede, otočila hlavu, abychom neviděli, jak se ušklíbá.
Cate to sice nepostřehla, ale stejně ji naštvalo, že nekřičím nebo jí neříkám to, co chce slyšet, a tak popadla hůlku. Než ji však stihla i použít, chytila ji Clarice.
„Nechte toho. Stejně se tady asi stěhovat nejde!“ podívala se na nás obě, čímž opravdu hádku zažehnala, protože bavit se s touhle mudlovskou šmejdkou, která krom toho, že měla matku z Londýnského úřadu a že to nikoho nezajímá zjistila až tady, měla protivný pisklavý hlas, jsem nechtěla ani za mák.
„S tebou se tu ale vůbec nikdo nebaví,“ odpověděla jsem jí proto, na Cate se už ani nepodívala a sáhla do balíčku na posteli, o němž jsem se předtím chystala říct Jocelyn. Ta mi totiž prozradila, že jí rodiče dali přehrávač hudby, který si ale nevzala, protože by v Bradavicích nesehnala nové baterky, i když to mi vůbec nedávalo smysl, a nové boty, a ptala se, co poslala babička mně. Tak jsem jí ukázala rukavice z dračí kůže, které se však nenosí na práci s rostlinami, ale jako normální oblečení, a jsou kouzelně upravené tak, aby se přizpůsobily rukám nositele. Hned si je chtěla vyzkoušet, ale to jsem jí nedovolila, protože jsem nechtěla zbytečně opotřebovávat kouzlo kvůli jejím rukám, a tak jsem jí jen dala jeden ze sirupových košíčků, co mi přišly ve velké krabici s přáním veselých Vánoc od tety a strýce.

Stejně mě ale zajímalo, jestli si Cate vymýšlela, nebo se doopravdy zeptá na jiný pokoj, jenže do konce pololetí se vůbec nic nezměnilo, a tak jsem usoudila, že je jen srab, který se snaží upoutat pozornost. Navíc přišla další velká várka učení, kterou bych bez Jocelyn možná vůbec nezvládla. Je to sice mudlák a umí být protivně otravná, ale nejde jí upřít talent. Nepochybně alespoň její poznámky z dějin mě zachránily před propadnutím a společné učení lektvarů zabránilo Snapeovi dát mi nejhorší známku. Docela jsem je uměla, jenže on byl na Nebelvír vždycky náročnější, než na jeho vlastní kolej, a Jocelyn byla nejlepší. Já jí zase na její naléhání poradila při bylinkářství, které se mi líbilo hlavně proto, že měl každý dost práce, než aby se staral o ostatní, že jsme neseděli v lavicích, ale pečovali o různé zajímavé rostliny venku, a nemuseli jsme jen tiše dávat pozor, takže jsme obě dokázaly projít všemi předměty a tak skončilo mé první pololetí v Bradavicích.
Asi nebylo tak hrozné, jak mohlo být a jak jsem se na začátku, kdy mě klobouk poslal do té nejnemožnější koleje, bála. Nestalo se ani moc věcí, kvůli kterým bych mohla nechtít studovat dál. Kromě úplně první hádky a nepovedeného kouzelnického souboje, co mě poslal na ošetřovnu, jsem někdy sice slýchala hloupé poznámky a ani já pak nešetřila a všem takovým pitomcům je vracela, ale nepřišel za to žádný trest a nikdo se nedostal do průšvihu. Stačilo si nevšímat těch, co za to nestáli, a myslet na to, kdo jsem. Jediný, kdo se opravdu snažil znepříjemnit pobyt v Bradavicích nejen mně, byl tak Snape a jeho hodiny ve sklepení, to se však dalo přežít, absolvovat a teď už i odjet zase domů, protože na pololetní prázdniny na rozdíl od vánočních mířili všichni.

Ale ne, že bych je trávila úplně spokojeně a s radostí. Když jsem totiž vystoupila na King's Cross na nástupiště a v davu našla babičku Druellu, která mě měla vyzvednout a přemístit se se mnou domů, ještě pořád jsem zůstávala ve stejném rozpoložení jako ve škole. Že sice patřím do Zmijozelské rodiny, ale ta už není tak významná a jestli se mi má ve škole líbit, nesmím na to myslet a radši hledat něco, co mě zaujme a snažit se to zvládnout. Proto jsem se nakonec bavila se spolužáky, proto jsem se bavila s Jocelyn, proto jsem přijala atmosféru hradu.
Babička ale zůstala paní Blacková se vším všudy, rozhlížela se po ostatních studentech, krátkým pohledem spočinula na Jocelyn, která mi říkala ahoj, a chytila mě za rameno. A když jsme se konečně dostaly domů, začala.
„Opravdu nechápu, kam jsi dala rozum!“
„Proč?“ zeptala jsem se opravdu nechápavě.
„Copak ses musela nechat zařadit do Nebelvíru? A ani se neomluvit?! Psala jsem řediteli, ale ten mi odpověděl, že by tě museli znovu zařazovat příští rok, ale že takovou situaci ve škole neměli, a že nevidí důvod, proč by to povolil!“
„Omluvit se? Ale... babičko já se nenechala zařadit dobrovolně! Já jsem říkala klobouku, že chci do Zmijozelu!“
„Kdyby sis to přála, tak tě tam přeci zařadí! Nelži mi, Gabriell!“
„Nelžu! Chtěla jsem to, ale on řekl, že to takhle musí být. Nevím proč. A navíc... učíme se stejné předměty a máme stejné učitele jako Zmijozel, tak na tom přeci tolik nezáleží,“ podotkla jsem naprosto pravdivou skutečnost.
„Jistě, že záleží. Nebo snad zapomínáš, že do tvé koleje chodí i mudlovští šmejdi a zrádci?“
„Ne, babičko. A jsou strašně otravní. Přeci vím, kam patří,“ podívala jsem se jí přímo do očí. Vlastně jsem to myslela i upřímně a nejspíš jí to stačilo. Prý takhle někdy vypadám jako má matka a ona se tak nechala utěšit, že se s mudlovskými šmejdy v koleji nechci paktovat.

Přeci jen to ale bylo jako znovu si zvykat na staré pořádky narušené školou a celý zbytek prázdnin každou chvíli prohodila, jak nemožný je Nebelvír a kdo všechno tam kdy chodil a jak se ukázal jako neskutečný mudlomil a hňup. Ani jednou se nezeptala na Nymfadoru a vůbec nereagovala když jsem jí řekla, že je nemehlo a rozhodně patří do Mrzimoru. Dokonce dělala, jako by neslyšela, a pouze řekla, že já se nemám čím chlubit. Odmítla mě i vzít za matčinou tetou Walburgou Blackovou, jejíž zdraví se prý neustále horší, ale nakonec zasvitlo malé světélko, když jsme šly těsně před koncem prázdnin nakupovat do Příčné ulice a já si mohla do školy odvézt nový hábit a celou sadu psacích potřeb, i když se mi ty staré ještě téměř neopotřebovaly.

Krom toho jsem si přivezla i novou vlnu nechuti k famfrpálu, protože při cestě zpátky do Bradavic se dveře mého kupé rozbily a ani já ani dvě šesťačky, které si ke mně přisedly, protože zbytek vlaku byl už plný, jsme je nedokázaly zavřít, takže k nám z toho vedlejšího dlouhou dobu doléhaly hlasité dohady o plánech na nový stadion pro mistrovství světa, které mělo proběhnout za celé tři roky, ale o kterém už dokázalo několik kluků živě diskutovat proto, že otec jednoho z nich, co jsem vyposlechla, patřil k výboru, který se o sportovní klání staral.
A tahle nechuť mi vydržela celou dlouhou dobu do dalšího zápasu školních mužstev, který se konal v březnu, a při němž jsem zažila asi nejhorší okamžik za celý první ročník.

Normálně bych asi celý zápas ignorovala a zůstala ve společenské místnosti ve věži, jenže jsem šla vrátit do knihovny Atlas kouzelnických rostlin, cestou se stavila i ve Velké síni, kde se ještě několik opozdilců ládovalo svačinou předtím, než se vydají na hřiště, a právě tam mě zastihl Baltus s dopisem. Zprávy z domova mi téměř nechodily a tak jsem byla zvědavá, co se děje, vrátila jsem se zase do Vstupní síně, roztrhla obálku a vytáhla popsaný pergamen.

A zatímco jsem přecházela sem a tam a stále zachmuřeněji ho četla, ucítila jsem, jak se mi něco otřelo o nohy. Podívala jsem se proto dolů a spatřila rozježenou srst školníkovy kočky, kterou tu stejně jako jeho nikdo nerad vídal, a které se očividně nelíbilo, že se nechovám jako ostatní studenti odcházející bránou z hradu.
„Zmizni, zablešenče,“ utrousila jsem proto, znovu se vrátila k dopisu a chtěla od ní poodejít dál, když jsem znovu ucítila dotyk, ale tentokrát ne kočičí. Nevšimla jsem si totiž, že jsem vešla do cesty přímo profesru Snapeovi.
„Lestrangeová, co tady děláte?“
„Nic. Byla jsem se trochu najíst. Nevšimla jsem si vás, pane,“ couvla jsem okamžitě o dva kroky.
„To zjevně, když máte něco nepochybně o moc důležitějšího, a čemu dáváte přednost před zápasem. Proč nejste dole na hřišti s ostatními?“ ptal se ledově a za to, že jsem do něj vrazila, byl určitě odhodlaný najít jakoukoli záminku, aby mi mohl zavařit.
„Famfrpál mě nebaví, chtěla jsem se vrátit zpátky do ložnice a učit se,“ odpověděla jsem mu naprosto popravdě. Ale to by to nesměl být Snape.
„Učit se? Lestrangeová nechtějte mi namluvit, že se nějaký student místo famfrpálu učí! A Vstupní síň také nevypadá, jako ložnice. Co to máte? Chcete využít prázdného hradu a porušit školní řád?“
„Přišel mi dopis! Pane profesore,“ trochu jsem zmírnila ostrý tón, kterým jsem na něj vyjela, protože jsem nechtěla, aby se vrtal v nepříjemných zprávách, ale nepomohlo to.
„Tak dopis? Potom vám nebude vadit, když si to ověřím. Vám rozhodně není radno důvěřovat,“ prostě mi pergamen vyškubl z ruky.

Chvíli po něm přelétal černýma neprostupnýma očima a já tiše pěnila a čekala, až mi ho vrátí. Tohle si přece nemůže dovolovat! Ale nejen, že si to dovolil, dokonce nevypadal ani trochu provinile, a to ani vzhledem k obsahu, který si přečetl.
„Oh, tak smrt v rodině. To vás muselo určitě zasáhnout. Je to sice matka Siriuse Blacka a vy kráčíte v jeho stopách, ale vaše matka ji určitě musela obdivovat, přeci jen souhlasila s Pánem Zla a Belatrix pro něj měla velkou slabost. Nejspíš toho bylo na paní Blackovou už příliš, že? Black, pak vy...“ podal mi dopis zpět a vyloženě s výsměchem čekal, že vybuchnu.
A já opravdu začala rudnout a těžko jsem se držela jen proto, že šlo o profesora. Nechápala jsem, jak tohle může říkat, když on sám byl stoupencem Pána Zla a já to věděla! Také jsem ale věděla, že pokud bych mu odpověděla, neovládla bych se, a vysloužila si školní trest. Takže jsem se jen s největším úsilím otočila a vykročila ke schodišti, ze kterého právě sešel jeden mrzimorský prvák mířící k bráně. Vzteky mi hučelo v uších, pergamen v ruce jsem už celý pomačkala a v duchu jsem soptila. Potřebovala jsem okamžitě do ložnice, kde se uklidním, protože teď stačilo jen málo, abych Snapeovi tu radost dopřála. Já ve stopách Siriuse Blacka?! Já a šílený Nebelvír?!
Drtila jsem mezi zuby kletby, abych nevykřikla nahlas, a ten kluk se na mě podíval. A to jsem nevydržela.
„Nezírej na mě, mudlomile!“

„Lestrangeová! Pět bodů dolů za vaše nevhodné chování! A pět dalších za urážení kouzelníků kvůli původu.“ Snape se už neskrývaně usmál a jako velký černý netopýr následoval vyděšeného prváka ven na pozemky.
A já zůstala nehnutě stát a nedokázala už nic pochopit.
On si přeci myslel mnohem horší věci. Byl smrtijed. Zabíjel a zrazoval pro Pána Zla. Neliší se od Siriuse Blacka, který zavraždil tolik lidí a udal Potterovy. Neliší se ani od mé matky nebo pratety. Má stejné názory.  Ale teď mě potrestal za to, že jsem je vyslovila. Tváří se, že by všichni měli mudly milovat, ale vysmívá se, že nepokračuji jako má rodina.
Nebyla jsem si jistá, jestli je mi pratety líto. Nikdy jsem k ní neměla zvláštní vztah. Ale najednou jsem byla zmatená a nechápala, co po mně všichni chtějí. Babička, rodiče, kouzelníci z ministerstva, Moudrý klobouk, Nebelvírští studenti, profesoři, Jocelyn, Cate, já sama. Všichni tvrdili něco jiného. Všichni si mysleli něco jiného. Měla jsem být vzorná a vznešená Blacková a pak přišli bystrozoři a řekli, že je to lež. Měla jsem chtít svět, kde kouzelníci zastoupí své místo, a Moudrý klobouk určil, že tam nepatřím. Měla jsem nenávidět mudlovské šmejdy a smrtijed mě za to trestá. A měla jsem věřit, že jen čistá krev si zaslouží ovládat kouzla a moc, ale teď mám chápat, že všechno může být úplně jinak. A jak jsem najednou měla vědět, co je to správnější? Jak mohla malá holka najít pravdu, kterou jí každý předkládal jinak?

Nevím, jestli mě Bradavice měly změnit nebo mi jen ukázat, že svět je mnohem složitější, než cesta vytyčená mou rodinou, nevím, jestli všechno nebyla jen náhoda, ale za celých sedm měsíců od chvíle, kdy jsem poprvé poznala i jiný pohled, než pohled Blacků ani za všechny další do konce školního roku, kdy jsem se k němu měla vrátit, se nenašlo nic, co by mi tak sesypalo všechno, čím jsem si byla jistá, jako Snapeova slova. Nebýt jich a deseti ztracených bodů, které stejně neměly při prohře školního poháru o 57 žádný význam, možná bych první ročník zakončila jako úplně jiný člověk. Stále jako Zmijozel, kterému nikdo nepotrhal duši rudozlatými drápy.

2 komentáře:

  1. Nádherné. Píšeš výborně. Dobrý námět.
    Objevil jsem tuto povídku až dnes a přečetl jsem všechny díly :) Jen tak dál a doufám, že další díl bude brzy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem moc ráda, že se to líbí :) Ale pokračování u tohoto nikdy není jisté, protože tenhle díl mi trval rok a další k do ví. Určitě nic neplánuju do konce měsíce, protože nemám čas, ale pak bych měla pohnout, ať se to trochu rozvine :)

      Vymazat