Úplně tak zapomněla na všechny ostatní povinnosti a tak ani netrvalo dlouho a musela si vyslechnout velmi nepříjemné kázání od doktorky Dearingové, že březí dinosaurus ji z pravidelných porad neomlouvá, a že má být stále k ruce. A jestli na to zapomněla, nebo se rozhodla vykašlat na svého nadřízeného. A pak, po nekonečných pěti minutách peskování, se dozvěděla, že doktor Grady se od ranního příjezdu nové skupiny návštěvníků neozval, jeho vysílačka je hluchá a ona se s ním nutně potřebuje setkat. Tedy – Jenna pro něj má okamžitě jet.
Mělo to být poprvé od testování mosasauřice, co s ním bude mluvit, a vůbec podruhé, co se podívá k jeho chatě. A i když se už dokázala připravit trochu lépe a neforemnou bundu i vysoké boty nechala ve skříni, nechtělo se jí. Už kvůli dalšímu prodírání pralesem, dalšímu opuštění turistických cest, dalšímu doufání, že se jí k tělu nepřiblíží žádná havěť a to všechno pro Owena a jeho pobřežní grandhotel na konci. Dokonce tak nemohla ani doufat, že by jí uvařil kafe. Vůbec pochybovala, že tam má konvici. Nebo třeba elektriku. A co když začne mosasauřice rodit? Neměli ani hrubý odhad průměrné délky březosti a ani netušili, jak dlouho už mládě čeká. Ta představa ji rozladila ještě víc, ale na druhou stranu i donutila k rychlému jednání.
Sedla do jeepu a cestu, teď už trochu známou, urazila jak nejrychleji mohla. Z lesa na mýtinku u pobřeží vyjela v rekordním čase a kdyby jí nezapraskala vysílačka u pasu, všechno by vyřídila okamžitě. Takhle ale musela ještě otráveně prsknout na Claire „Jo, jo, už jsem tam!“. Alespoň, že do chaty se dobývat nemusela, protože Owen stál venku a už od jejího příjezdu ji pozoroval.
Jenna k němu proto rázně došla, nadechla se a chtěla spustit, ale on ji vůbec nenechal promluvit.
„Já vím, já vím, neozval jsem se ti, měl jsem se ozvat a příště se ozvu, takže tohle můžeme přeskočit.“
Chtěla tak reagovat alespoň na to a přeci jen si odlít kapku vzteku, ale ani tehdy jí promluvit nebylo dopřáno. Z chaty za Owenem totiž vyskočil nějaký kluk, od pohledu asi desetiletý, a přiběhl k nim.
„Ahoj. Tak to je ona? Vy jste ta jeho holka?“ zeptal se Jenny úplně bez obalu.
Ta překvapeně zamrkala.
„Ne...“
„Divný, sem nikdo jinej nejezdí a prej ho budete chtít seřvat. Ale děláte dobře, on je hrozně protivnej,“ zkonstatoval a na důraz svých slov pokýval hlavou.
„Zajeď zpátky, Ty. Dělej!“
„Máš mě hlídat, ne věznit! A s nikým krom tebe se tu jinak mluvit nedá!“ ohradil se malý Ty okamžitě, když ho Owen popadl za límec trička a otočil k chatě.
„Jo a má být vždycky po jeho, s ním fakt chodit nezkoušejte,“ dodal ještě a šel.
„Proč jsi ho zahnal, zrovna mě to začalo zajímat,“ poznamenala Jenna, když se přivřely dveře a Ty zmizel uvnitř.
„Jasně. On je vůbec pro všechny ohromně zajímavej.“
„Je tvůj...?“
„Můj,“ přikývl a Jenně překvapeně vylétlo obočí skoro až do vlasů.
„Bratr.“
Obočí zase spadlo dolů na své místo a Jenna se zasmála.
„Nejste si moc podobní.“
„Moc ne. Pořád se navíc chová jako malý otravný dítě.“
„Nebo jako raptor,“ vzpomněla si na přirovnání a kupodivu na jeho tváři vyvolala úsměv.
„Jo, to dost často. Přijel dneska ráno na pár dní, ale máma nemohla a samotný v Centru nemůže bydlet. Tak ho mám tady. Tak proč jsi přijela?“
„Hádej. Kde máš vysílačku?“
„Možná si s ní hrál Ty?“
Jenna protočila oči v sloup.
„Touží po tobě Dearingová. Takže jsem opět musela přijet.“
„A jo, já bych na to kvůli Tyovi úplně zapomněl. Hele mohla bys ho vzít do Centra a ukázat mu něco, čím se zabaví? Nevim, jak dlouho to s Claire bude trvat,“ plácl se Owen do čela, když si konečně vzpomněl, co měl dnes v plánu.
„Ale... já přece...“ Jenna se chtěla bránit, jenže Owen už křikl k chatě na svého bratra, ať si vezme něco na sebe a jede s doktorkou Deglerovou do Centra. Pak nasedl na svou motorku, nahodil motor a s díky puštěným do větru odjel.
„Že je to cvok?“ ozvalo se vedle Jenny a když sklonila pohled, zjistila, že tam stojí Ty a stejně jako ona se dívá za Owenem mizícím v lese.
Jenna tedy i s malým Tyem odjela do Centra, i když neměla ani tušení, co si s ním počne.
„Tak co bys chtěl vidět?“
„Owenovo raptory!“ dostalo se jí okamžitě nadšené odpovědi.
Jenna si povzdechla
„Ti nejsou součástí expozice.“
„Tak proč je tady chováte?“
„Budou součástí, ale nejdřív musí proběhnout Owenův výzkum a musíme se ujistit, že je můžeme předvádět, jestli nejsou až příliš nebezpeční,“ vysvětlila mu.
„A tyranosaura můžete předvádět?“
„Jistě, ten je v sekci suchozemských dravců.“
„A není tyranosaurus taky nebezpečný, jako raptoři?“ pokračoval Ty ve střelbě z otázkového kulometu.
„Ano, ale máme tu jen dva, zato raptorů smečku. A tyranosaura nepřehlédneš.“
„Tak co tu ještě máte? Můžu k nějakým zvířatům blíž?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou důrazně.
„Tak co tu máte? Nebudu sedět někde zavřený a koukat se na filmy.“
Jennu v tu chvíli napadlo, jak krásné by bylo, kdyby přesně tohle chtěl.
„Můžu tě přidat k nějaké vyhlídkové jízdě. Co bys chtěl? Suchozemské dravce, podmořský svět, sauropody nebo létající ještěry?“
Ty se zadíval přes čelní sklo jeepu na cestu a přemýšlel.
„Dravce.“
„Fajn, zařídím ti místo v nejbližší jízdě. Ale tvůj bratr mi tě dal na starost, takže jestli něco provedeš, hodím jim tě do krmení.“
„Tím mi Owen vyhrožuje už od rána,“ mávl Ty rukou a zjevně ho to vůbec nevzrušilo. „A kde vůbec je?“
„Owen? Nevím... asi má rande,“ pokrčila Jenna rameny a snažila se, aby to znělo naprosto ledabyle. Ale Ty se pobaveně ušklíbl.
„Jo? A ne s raptorkou? Tak to už musí být něco.“
Jenna sice nevěděla přesně, co tím myslí, ale v hrudi jí zastudilo něco zklamaného a naštvaného. Proč sakra musí mít i takový neandrtálec nároky, které splňuje maximálně lékařská modelka Claire?
Pak dojela před hlavní budovu, odkud vyjížděly jednotlivé skupiny, zjistila, že další odjíždí za deset minut, postavila Tye ke skupince turistů s důrazným upozorněním, aby se jich držel, jednomu z průvodců vysvětlila, že ho má mít stále na dohled, doběhla si do vlastního pokoje ve druhém patře vzdálenější budovy pro tablet a zamířila k mořskému světu.
Ten malý kluk jí zase musel připomenout, že nestojí za nic, i když o tom vůbec nevěděl. Jistě, že pokud si tu měl Owen s někým začít, nemohl to být nikdo nižší, než Claire. A teď to došlo tak daleko, že ji využívají jako poslíčka, když si potřebují domluvit rande. Rozhodně se tak tvářil, určitě se tvářil, jako že má s Claire opravdu schůzku, a na ní se samozřejmě nikdo nebude ohlížet. Nedorazil na romantickou večeři? Dojeď mi pro něj, Deglerová. Nemám čas? Pohlídej mi bratra, Deglerová. Nechce se mi rýpat v nebezpečném zvířeti? Udělej to za mě, Deglerová!
Vztekle odsunula stoh vytištěných grafů a kdyby se o něj nebála, tak by tabletem na uvolněné místo na stole v monitorovací laboratoři třískla. Vždyť ona tu má seriózní práci a čeká přelomovou událost, není žádný poskok!
Pak se posadila za stůl, připojila se kabelem do interní sítě parku, která měla několik základních okruhů - jako třeba právě Mořský svět - a nechala načíst spojení s ostatními počítači v místnosti. Zaslechla za sebou také zvuk těžkých dveří posazených na pantech, co vlivem slaného mořského vzduchu zněly, jako by už nutně potřebovaly promazat, pozdravila trochu prkenně Pierce, aniž by se na něj otočila, protože nepochybovala, že nikdo jiný sem teď určitě nepůjde, a klepala netrpělivě nehtem na displej tabletu, aby co nejrychleji prošla jednotlivé soubory z dnešního dne. Oproti včerejšímu nevykazovaly žádné zvláštnosti, kterým by byla třeba věnovat pozornost, ale musela to udělat, a když si ověřila i to, že technici samici do krmení stále přidávají vitamíny a další podpůrné látky v doporučeném množství, zaměřila pozornost k monitoru, na nějž promítala obraz kamera natočená směrem k jeskyni. Obvyklou ploutev nebo jinou část těla mosasauřice ale tentokrát neviděla.
„Pierci, ona tam není...“
„Jak není? Poslední dny se většinou nehla jinam,“ reagoval Pierce okamžitě, odstrčil svou pojízdnou židli od stolu na druhé straně, kam před chvilkou usedl, a dojel až k Jenně.
„No není, nevidím ji tu. Proplaval tudy akorát samec. Projeďte hned kamery, to by ještě chybělo, aby se zašila mimo záběr.“
Pierce tedy odjel zpět na svoje místo a přepínal z jednoho obrazu na druhý. Až konečně narazil na to, co hledal.
„A2, mám ji. Vyplavala nahoru!“ nahlásil Jenně a ta ihned přepnula na požadovaný záběr. Chvíli se dívala na značnou část těla a pak vytřeštila oči.
„Proboha... vypadá to, jako by se trochu svíjela a... ona snad už rodí! Okamžitě zavolejte Dearingovou a ostatní! Pierci, ona už asi rodí, už to tady bude!“ vyjekla vzrušeně.
Potom už šlo všechno velmi rychle. Pierce rozhlásil všem odborníkům a hlavní ošetřovatelce co se děje a ti během několika minut přijeli připravení k zásahu. Nikdo nevěděl, jestli bude možné nechat mládě ihned v akváriu s rodiči, nikdo nevěděl, zda bude v pořádku nebo nastanou komplikace, ale byli připraveni uspat zbývající zvířata a převézt ho do izolace a pečlivě se o něj postarat hned. A nejvíc ze všech Jenna. Ta zůstala přilepená k monitoru, úplně ignorovala, že Pierce připravil i velkou projekci na stěnu laboratoře, aby dobře viděli všichni zúčastnění, a hodlala to dotáhnout do konce stůj co stůj. Hrozně se na mládě těšila. Těšila se tak, že si podobný pocit napětí a očekávání vybavila snad leda z chvíle přijetí na školu a schválení žádosti s výzkumem v parku. Najednou, s tím jak se okamžik, kdy se mládě dostane na svět a mosasauřice se snažila tu chvíli zvládnout, už totiž neviděla ani tak objekty své práce a ani nebezpečného tvora, jehož se bojí. Tohle bylo teď něco nového a úplně neznámého. Nikdy nebyla u zvířecího porodu a s líhnutím z vajec v laboratoři se to nedalo srovnávat. Teď před sebou měla obraz ne pravěkého monstra, ale samice, která bude mít své mládě. Která bude poprvé matka. A která nemá vůbec nic, co by jí pomohlo v tak těžké a neznámé situaci a tak se jen zmítá těsně u hladiny. Fandila jí. Brala je jako své svěřence. Dokonce jí přišlo trochu necitlivé, že ostatní se na ni nejspíš dívají jen jako na úžasný projekt a vůbec nemají potřebu docenit, co se před nimi odehrává.
„Notak, holka, už to bude, vydrž, tak šup,“ povzbuzovala ji proto tiše a ani si to příliš neuvědomovala. Tiskla při tom opěrku své židle, protože samou nervozitou už dávno stála na nohou, a přešlapovala na místě.
„Dělej, notak, vedeš si skvěle!“
Mosasauřice se přitom dál zmítala na hranici hladiny a kolem ní začala voda temnět krví. Obraz se tak o dost zhoršil, ale pořád mohli jasně rozeznat, co se děje. V tu chvíli také v Jenně zatrnulo, protože neměli čas myslet na ostatní dva mosasaury, ale pak, asi po dvou minutách, si všimla dalšího malého ocasu, který už se dral ven z matčina těla.
„Jo, jo, už to bude!“ ozval se výkřik i někoho dalšího a následovalo několik napjatých desítek vteřin divokého rozmetávání krve dál a dál do oceánu a postupného odhalování dalšího a dalšího kousku těla mláděte. Jenže pak všem vědcům a technikům najednou zmizel nedočkavý úsměv z tváří, jako by se sami ocitli ve studené vodě.
„Co se to s ní děje? Tohle je... to je normální?“ zeptal se někdo.
„Proboha, vždyť vypadá jako by zešílela!“ přidal se další a všichni nechápavě sledovali stále divočejší pohyby samice, která se chovala, jako by právě uvízla uprostřed sítě. Oháněla se, snažila se zuby dosáhnout na druhý konec těla, mávala kolem sebe ploutvemi. Množství krve ve vodě se také náhle zvýšilo a zdálo se, že kdyby byla na souši, uslyší nejen ošetřovatelé zoufalý řev.
„Co je s tebou, holka? To zvládneš, nepřestávej!“ Jenna odsunula židli a udělala krok k monitoru. Stála teď těsně před ním a bez mrknutí zírala. Jenže porod se zřejmě vážně na půl cesty zastavil a mosasauřice musela trpět.
„Pošlete tam někoho, ať ji uspí a okamžitě operují!“ navrhl Sorkin, jehož nakrčené čelo prozrazovalo, že si jasně představuje, jakou bolest asi teď zvíře cítí.
„Zbláznil jste se? To by je zabilo oba!“ usadila ho ale Claire. Sice pochopila, že jde nejspíš o velmi vážné komplikace a boj o život, ale uvědomovala si, že není nic, co může udělat. Uspat samici v této fázi porodu by bylo fatální a pod vodou, vyděšené a v bolestech, jí není pomoci.
„Ale něco se s ní-“ začala Jenna svůj odpor. Než ale dořekla, přišel další temný proud a mosasauřice se přestala hýbat. „Ježiši, podívejte!“
Kousek od velkého matčina těla se najednou v oblaku černé vody vznášel jasný obrys malého tělíčka. Celou laboratoř zachvátilo absolutní ticho a oči všech se upřely na jediný společný bod.
A pak začlo mládě bez jediného pohybu zvolna klesat ke dnu.
Matka, zmožená a na pokraji sil, se otočila a pokusila se svého potomka postrčit čumákem. Přimět ho k plavání a rozhýbat jeho žábry. Ale i když ho nadzvedla, i když do něj šťouchala a nehlasně ho vyzývala k životu, on vždycky zase padal zpátky do hlubin. Byl mrtvý a ona to nedokázala pochopit. Pořád se potápěla hlouběji spolu s ním a snažila se ho probrat, ale jediný další pohyb zastával pouze samec kroužící kolem krví znečištěného prostoru a sledující celou scénu.
Jenna poslepu šátrala po své židli, aby se mohla posadit. Rukou si zakrývala ústa, kroutila hlavou a nechtěla tomu uvěřit. Nepovedlo se. Zbabrali to. Konec.
Pak se ale z řad ošetřovatelů ozval ještě jeden zvuk, něco mezi zděšeným výkřikem a znechuceným odfrknutím. Zvedla proto naposledy oči k monitoru. Celá scéna se teď dostala ke kameře A3, na kterou Pierce přenos rychle přepnul.
Samec právě prudce odstrčil zmatenou samici, bleskovou rychlostí proplul kolem ní, chytil neživé mládě do zubů a vyprovokovaný krví a stopou smrti si ho nadhodil do tlamy a stiskl. A bylo po všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat