„Slyšíte?“
Uvědomila si, že na ni Pierce promluvil.
„Pardon, co?“
„Mrzí mě ta událost, fakt, vím, že jste to brala dost vážně, to my všichni, ale potřebuju teď odpojit váš počítač a sbalit ho. A pak musíme uzavřít všechny velké propustě v akváriích, aby voda nepoškodila statiku.“
„Jo... jasně, fajn. Myslíte, že to bude tak divoké?“ rozhodla se nechat ho při tom, že jí stále až příliš trápí ztráta mláděte. A také si všimla, že se o ní vyjádřil jako o události. Jak typické, nikdo z nich nemá odvahu ani vyslovit, co se stalo doopravdy, a bude z toho teď událost, příhoda a u těch statečnějších ještě fiasko.
„To nevím, ale vlny se určitě zvednou, takže pro jistotu,“ pokrčil Pierce rameny. „Děláme to tak vždycky.“
Jennu napadlo, kolikrát se to vždycky už odehrálo, když Mořský svět stojí chvilku, ale nahlas neřekla nic. Napadlo ji totiž také ještě, že sráz za Owenovou chatou není moc vysoký a jestli budou průměrné vlny, jaké znala ze zpráv o tropických bouřích, snadno dosáhnou až nahoru. A v kombinaci s větrem nešlo o vůbec nic příjemného.
„Fajn, jděte ven zajistit manuální ovládání. Já si ten počítač sbalím,“ poslala proto Pierce pryč, a když šel, nepopadla počítač, ale vysílačku.
„Owene, okamžitě se mi ohlaš!“
Nic. Jen suché praskání.
„Owene!“
Ale stále nic. Vysílačku zase odložila a začala balit. Trochu razantněji, než měla v úmyslu, protože ji popadl vztek. Na nebi pořád žádné zvláštní stopy po zlověstném živlu znát nebyly, jen se trochu zvedal vítr, ale stejně by byla jistější, kdyby už byli oba zpátky.
„Hotovo,“ Pierce zase vešel dovnitř. „Máme ještě skoro čtyři hodiny, takže doporočuju sbalit všechno přenosné a vzít to s sebou a ustájit jeep. A taky si zavřete okenice, až to začne mlátit, ať vám nevypadne sklo.“
„Díky. A co zvířata, budou v pohodě?“
„Ta naše jo. Proto jsem zavřel větší propusti, nedostanou se k nim vlny.“
„Myslela jsem, že to děláte kvůli statice akvárií,“ zaváhala Jenna.
„Taky, ale když nechám proudit vodu moc divoce, tak to může zvířata omlátit o stěny. Takhle budou docela v normálu a zvlášť ta samice teď potřebuje... pardon,“ zmlknul zase, když viděl její pohled.
„Tak já teda jedu.“
Jenna ještě popadla svůj tablet a externí disky, odnesla je do jeepu a rozjela se k Centru. Věděla, že dnes funguje pouze ranní prohlídka, která končí před obědem, protože z odpolední by se nestihli návštěvníci včas vrátit, a navíc nepochybovala, že značná část z nich bude z ohlášené bouře stejně vyděšená, jako ona, protože s ní zkušenosti nemají, a tak ji nepřekvapilo, že po cestě potkala jen několik zaměstnanců kontrolujících hlavní uzly plotů. Zato v Centru bylo narváno, lidé si nakupovali zásoby tyčinek a lupínků a půjčovali si nejrůznější filmy (k dispozici totiž byly dokumenty o prehistorii), aby měli jak trávit dlouhé odpoledne po zákazu vycházení, někteří z těch, jimž vedení zrušilo program, se dožadovalo alespoň vstupu do expozice, v níž Jenna ráno nachytala Tye s Owenem, a většina jen posedávala po restauraci a vyměňovala si s okolím své dojmy předtím, než se odeberou do pokoje.
Jen Owen nikde nebyl, i když se snažila rozhlížet maximálně důkladně. Už zbývalo jen něco málo přes tři hodiny, vítr se zvedl o další stupeň a za okny viděla, jak sice pro laika všechno stále vypadá jako krásný a slunečný den, ale jak se rychle hromadí mraky, z nichž brzy začne pršet. Nenapadlo ji tedy nic lepšího, než projít dlouhou spojovací chodbou do hotelu a protlačit se na recepci.
„Ahoj, můžete mi říct, jestli se ubytoval Owen Grady? Doktor Owen Grady? Je to zaměstnanec.“
„Všichni zaměstnanci jsou přeci ubytovaní od nástupu a žádní noví tu nejsou,“ informovala ji mladá recepční v tmavě zelené halence.
„Jo, ale tenhle měl vlastní bydlení na pobřeží a dneska se tu měl ubytovat kvůli bouřce, můžete se podívat? Owen Grady. Měl s sebou Tye Gradyho,“ aspoň myslím, dodala v duchu. Vlastně netušila, jestli se oba jmenují stejně.
„Tak moment, strpení,“ požádala ji recepční a zadala jméno do počítače. „Píše se s R-A-D?“ ujistila se ještě a když jí to Jenna odkývala, chvilku se dívala na monitor.
„Máte pravdu, jeden pokoj je zamluvený na jméno Grady a v poznámce mám zaměstnanec. Podle všeho už dostal i klíče, takže by měl být ubytovaný.“
„Jaké je to číslo?“
„35 A. Nežádal o zaměstnanecké apartmá, jen základní třídu bez vlastní koupelny, proto jsem to přehlédla.“
„Děkuju,“ vydechla Jenna s úlevou a zamířila okamžitě po schodech nahoru. Jistě, že žádal obyčejný pokoj, určitě má v plánu zase se vrátit do chaty, jakmile se bouřka přežene. Ale její výčitky, že kašle na vysílačku a nechává ji bát se, ty se jen tak nepřeženou.
S tou myšlenkou prošla chodbou až ke dveřím s číslicí 35 a zaklepala. Nic se neozvalo, tak zaklepala znovu a zkusila vzít za kliku, ale bylo zamčeno.
„Owene, jsi tam?“ zabušila na ně už o dost prudčeji.
„Není tu!“ ozval se za nimi konečně hlas, ale ne Owenův. Dětský.
„Ty?“
„Jo, to jsem já. Vy jste Jenna?“ pochopil, že moc lidí na ostrově asi jeho jméno znát nebude a ještě méně lidí bude shánět jeho bratra.
„Ano. Kde je Owen?“
„Zamknul mě tu, abych prej nikam neutek!“
„Cože? Ty nemáš klíče?“
„Ne! Nechal mi tu iPod a filmy a říkal, že se za chvíli vrátí. Musel ještě do chaty.“
„Já ho přerazím. Máš tam co jíst a pít?“
„Jo,“ zahučel bezstarostně. „Zavřel okenice a mám tu náš chlaďák. Ale nebaví mě to tu!“
„Dobře, hele Ty, vzal si s sebou vysílačku?“
„Mmm, moment,“ křikl a pak bylo slyšet, jak s něčím praštil. „Ne, má jí v tašce a tašku má tady.“
„Přerazím ho fakt hodně tupou sekerou. Já ho seženu, jo? Vydrž.“
„Jásně, počkám tady,“ zaslechla ještě ironické a rozběhla se zpátky k recepci a východu. Naprosto typický Owen. Ale nesmí z toho být utopený Owen.
Zatímco startovala svůj před chvílí tak pečlivě zamčený jeep, v duchu počítala. Cesta tam jí bude trvat přibližně pětadvacet minut. I kdyby začalo pršet, terén v lese neprovlhne tak rychle a na bahno se promění až později. Musela tedy počítat s hodinou jízdy. Nějakou dobu určitě zabere přesvědčování Owena, hlavně, pokud ještě není hotový s pracemi na chatě, takže spíš hodinu a půl, možná víc. Měli šanci stihnout to do stanovených tří, hodinu před avizovaným hlavním náporem bouřky. Ale jestli se stane cokoli, a že poslední dobou šla komplikace za komplikací... no, tak se utopíme aspoň oba, prohodila sama k sobě v duchu a uháněla silnicí k pralesní odbočce pouze pro povolané.
Jasně ve vzduchu cítila chladnou vodu, i když s předpovídáním počasí bez satelitu zkušenosti neměla. Vítr, co se jí hnal kolem uší při rychlé jízdě byl navíc ještě zesílený jeho stále vyšší rychlostí a moc jí na odvaze nepřidalo, když při zpomalení kvůli vjezdu na prašnou stezku zaslechla v dálce nervózní řev tyranosaura. Ještě, aby tak vypadl proud.
Žádné komentáře:
Okomentovat