Ian netrpělivě přešlapoval na chodbě vedoucí od Havraspárské společenské místnosti ke vstupní síni. Blížila se večerka a on čekal na smluvenou schůzku a doufal, že se neobjeví ani nevrlý školník Filch, co by ho nejspíš zahnal zpátky, ani jeho kočka paní Norrisová, ani žádný z příliš zvědavých učitelů. A už vůbec strašidlo Protiva, který by mu mohl nadělat víc problémů, než všichni ostatní dohromady. Navíc už uběhlo pět minut po chvíli, kdy se měla objevit.
Začínal se bát, že si to rozmyslela. Ostatně, on nebyl žádný zvláštní hezoun. Bledý, kudrnatý zrzek, který ani nemohl využít zbraně jiných slavných bradavických zrzků – Weasleyových – a to dostávat spolužáky do kolen humorem. Byl totiž i trochu zakřiknutý, a i když sám míval bláznivé nápady a rád se nechal zatáhnout do různých výmyslů, nebyl tím, koho děvčata vyhledávala. A ona? Potterová. Sestra slavného Harryho Pottera, jíž, jak se neoficiálně vědělo, by nepohrdl ani Draco Malfoy. A i když se spolu už několikrát sešli a často spolupracovali na úkolech v knihovně, bál se, že si to rozmyslí.
Po další minutě se ale objevila na schodišti a rychle a co nejtišeji seběhla k němu.
„Promiň, Levandule se strašně dlouho vykecávala u portrétu Buclaté dámy a já nechtěla, ať si někdo všimne, že odcházím.“
„To nic, v pohodě, nečekám dlouho,“ usmál se na ni. Oba byli oblečení ve svých školních uniformách, ale přesto mu připadalo, že je s ní něco jinak. Že se mu na ní něco líbí ještě víc.
„Tak co jsi mi chtěl ukázat?“ zeptala se ho nedočkavě. Bylo to totiž to jediné, co jí řekl. Aby přišla těsně před večerkou do vstupní síně, a že jí potom někam vezme. Nemyslela si, že by na hradě bylo nějaké místo, kde se dá po setmění a v soukromí příjemně trávit čas, vlastně vůbec neměla představu, co chce dělat, ale souhlasila. Líbilo se jí být v jeho společnosti a setkávání se před vyučováním na společných hodinách nebo několikrát v týdnu v knihovně jí nestačilo a víc neměli šanci, protože ona byla stejně jako její bratr naprostá Nebelvírka a Fitz se svým bystrým mozkem ukončoval studium v Havraspáru.
„Uvidíš. Musíme do sedmého patra.“
„Jestli nás někdo chytí...“
„Věř mi, prostě pojď. Jenom dávej pozor na Protivu.“
A pak ji chytil za ruku a zamířil zpátky ke schodišti. Už velmi dlouho chtěl mít s Jennou skutečnou schůzku. Ne učit se, ne pozdravit se na obědě nebo trávit přestávku na nádvoří v hluku ostatních spolužáků, ale opravdovou schůzku, kde by byli jen oni dva, nehrozilo by, že je přeruší zvonění, profesor nebo kamarád, a ani že je někdo načapá a vyhodí, protože už se zavírá. A výlety do Prasinek nebyly tak časté a hlavně se nedalo nenarazit na někoho známého úplně všude.
„Co je vůbec v sedmém patře? Jen umývárny a... Komnata nejvyšší potřeby? Ale tu už nepoužíváme, Brumbálova Armáda už po odchodu Umbridgeové přece-“ začala Jenna hlasitým šepotem přemýšlet, ale Ian ji utnul.
„Já vím, ale nezapomeň, že my v Havraspáru víme o hradu víc, než dost, a taky víme, jak s různými místy zacházet.“
„Jasně, vy v Havraspáru jste geniální, proto mi nikdy nic neřekneš a vyhodíš mě z okna,“ ohradila se hned.
„To se stalo jen jednou. A měl jsem to připravené.“
„Nebo když mi uprostřed vyučování magicky pošleš vzkaz, kvůli kterýmu mi pak McGonagallová strhne pět bodů.“
„Slibuju, že tě nechci házet z okna, ani ti posílat vzkazy,“ ušklíbl se nad vzpomínkami na jeho náhlé nápady, které s Jennou vždycky hned zrealizoval. Možná ho před svým odchodem ke konci loňského školního roku zkazila dvojčata Weasleyovic, nebo to v něm bylo a jen se potřeboval osmělit, ale když se s Jennou začal víc přátelit, nebál se ji zahrnovat do svých pokusů. Jen stále váhal, jestli tohle, co už přátelskou hranici překračuje, neodmítne.
„Tak teď jsem vážně zvědavá,“ zakroutila hlavou Jenna, když vystoupali už do šestého patra. Zatím cesta probíhala bez komplikací a Ian se pomalu radoval, že při něm dnes večer stojí štěstí, ale pak se přímo před nimi ze zdi vynořila průsvitná postava.
„Oh, slečno Potterová, dobrý večer. Co děláte tak pozdě mimo nebelvírské prostory?“ otázal se vysoký muž ve středověkém oděvu s vysokým okružím kolem krku.
„Nicku, zdravím!“ vyjekla hned Jenna a horečně přemýšlela, co říct. Nebelvírský kolejní duch nepatřil k těm, kdo by chtěl dělat studentům problémy, ale ani k těm, kdo by je podporoval v porušování školního řádu. Asi jako jejich představená a Jennu už mnohokrát napadlo, jestli charakteristika jednotlivých kolejí opravdu sahá tak hluboko úplně ve všem.
„A kdo je váš havraspárský přítel?“ pokračoval Nick. Jako kolejní duch sice se studenty mluvil častěji než ostatní duchové, co v Bradavicích přebývali, ale o studentech mimo Nebelvír příliš velký přehled neměl.
„To je... hm... my totiž...“
„Jsem Ian a... chtěl jsem Jenně něco...“ zakoktali se oba dva.
„Oh, chápu. Mladá láska,“ usmál se skoro bezhlavý Nick na dvojici před sebou. Ian okamžitě zrudl a Jenna začala stejně koktavě protestovat, dokud ji Nick nepřerušil.
„Stejně byste se tu ale neměli toulat téměř už po večerce.“
„Já vím, Nicku, ale prosím, neprozradíte nás? Máme teď spoustu práce a málo času a-“
„Také jsem byl takový. Ach, to byly časy, když lady-,“ zarazil se a decentně si odkašlal. Nejspíš si uvědomil, že je nevhodné sdílet své vlastní milostné eskapády se studenty. „Jen buďte opatrní v dnešních časech,“ dodal, poklonil se, až se mu hlava na téměř odseknutém krku zakymácela, a odplachtil vlastní cestou.
„To bylo o fous,“ oddechla si Jenna. Ale Ian jen mávl rukou.
„Máte docela ukecanýho ducha, kdybychom potkali Šedou dámu, ani si nás nevšimne.“
„Nojo, už jsem pochopila, že v Havraspáru je všechno lepší a ty génius, tak o co jde?“
„Ještě jedno patro. A nejsem génius. Jenom jsem na to zvyklý a... Nebelvír se mi zdá taky fajn.“
„Nebelvír?“
„Dobře, ty.“
Jenna se usmála a oba rychle vyběhli poslední schodiště do chodby vedoucí ke gobelínu s Barnabášem Blouznivým.
„Takže vážně jdeme do Komnaty?“
„Jo.“
„A vážně mi neřekneš proč?“
„Věříš mi?“
Jenna kývla na souhlas. Ian se tedy jen otočil, stoupl si čelem ke zdi, za kterou se má komnata nacházet, a tak, jak to znala už mnohokrát z loňských schůzek Brumbálovy Armády přešel třikrát sem a tam se zavřenýma očima.
Byla vážně zvědavá, co připravil. Od odchodu Freda a George už se nedalo čekat, že bude zkoušet nejrůznější vtípky a k učení zvláštní komnatu nepotřebovali. Proto se nenechala dlouho pobízet, když se před nimi konečně objevily elegantní dubové dveře, které Ian otevřel a pustil tak do jinak potemnělé chodby tlumené světlo svíček.
„Tak se předveď,“ zamumlala ještě pro sebe a vešla do dveří. Na jejich prahu ale zůstala ohromeně stát.
Komnata nebyla tak velká, jako když v ní nacvičovali obranná kouzla. Působila spíš jako prostorný pokoj a i tak vypadala. Na stěnách nad dvěma křesílky, odkládacím stolkem a vedle zrcadla visely ozdobné svícny, okna zakrývaly elegantní závěsy, na podlaze byl místo studeného kamene příjemný koberec, v krbu přímo proti dveřím hořel oheň a pak Jenně pohled po několika živých květinách sklouzl až k velké, od pohledu měkké posteli s nebesy. Všechno navíc vůbec nepřipomínalo vybavení v hradních ložnicích nebo společenských místnostech. Nebylo vůbec opotřebované nebo poskládané z různorodých kusů, ale vyladěné do posledního detailu, jako by to připravoval prvotřídní návrhář. Akorát, že Jenna nepochybovala, že je to práce samotné Komnaty, která dostala od Iana příkaz ukázat se jako místo pro... co vlastně?
S vykulenýma očima se na něj otočila.
„Páni...“
„Líbí se ti to?“ zeptal se nejistě.
„Tohle je... páni... tohle... je krásný,“ vydechla.
„To jsem rád,“ odpověděl tónem, který napovídal, že se mu ulevilo, vtáhl Jennu úplně dovnitř, aby za ní mohl zavřít dveře, a na nejbližší stolek postavil papírovou taštičku, která se po mávnutí hůlkou rozložila a předměty v ní ukryté – lahev máslového ležáku a několik zákusků nepochybně pocházejících z kuchyně – se zvětšily do původní velikosti.
„Takže jsi mě... vylákal na rande,“ konstatovala, když to viděla.
„Chtěl jsem... víš, že nás pořád něco ruší, chtěl jsem, abychom spolu mohli být někde... v klidu a... aby to bylo příjemné místo na schůzku, tohle zařídila komnata.“
„A já myslela, že jako Havraspár víš, že komnata zařídí přesně to, co si člověk přeje,“ Jenna s úsměvem postoupila do místnosti a přejela prstem po vyřezávaném sloupku postele.
„Možná trochu,“ usmál se taky a nedokázal dál popírat, že jde opravdu o rande. „Dáš si?“
Jenna kývla a Ian nalil do dvou sklenic ležák. Potom si oba sedli do křesílek a dřív, než se mezi nimi stihlo rozhostit trapné ticho po několika prvních locích, Jenna znovu vydechla překvapené páni.
„Levandule? Tady je cítit levandule?“
„Myslím, že ty svíčky na římse.“
„Oh... počkej a fialové růže? Jak jsi dokázal... a jak vůbec víš, že fialovou a levandule miluju?“
Ian pokrčil rameny.
„Všiml jsem si. A trocha kouzel stačí.“
Jenna sklouzla pohledem z růže v křišťálové váze na podlahu a skousla si ret.
„Nečekala jsem... něco takovýho.“
„Já vím, čekala jsi další praštěnej pokus nebo nějakou hloupost, co jsem náhodou objevil.“
„Možná. Nejsem zvyklá, aby mě někdo... ani v Prasinkách jsem si nikdy nepřipadala takhle, i když jsme tam byli jen my dva.“
„Ale... líbí se ti to?“ ujišťoval se Ian ještě jednou.
„Moc. Sice by se asi každýmu zdálo trochu podezřelý, když ho vezmeš do romantický ložnice, ale...“ nahlas se zasmála, „líbí.“
Ian ji s úlevou vzal za ruku.
„Nemyslel jsem to nijak... takhle.“
„Jasně, tohle je jen taková rozlučka před tím, než se budeš muset začít ještě víc učit na OVCE a odejdeš ze školy, zatímco já tu budu ještě rok.“
„Ani mi to nepřipomínej,“ zakroutil hlavou nad myšlenkou, že je o ročník výš než Jenna a tak se po prázdninách dlouho neuvidí.
„Víš, co bych vážně moc chtěla? Být s tebou alespoň o prázdninách. V Kvikálkově to nikdy nestojí za nic, je to spíš peklo, a vážně bych chtěla odjet za tebou do Irska.“
„No a proč ne?“ ten nápad se mu okamžitě zalíbil.
„Však víš... všechna ochranná opatření a nebezpečí pro všechny, u koho zrovna jsem...“
„To by se dalo vyřešit. Byl bych moc rád, kdybys přijela.“
„Já taky. Bude mic chybět... že mě taháš z postele nebo nutíš pomáhat s úkoly...“
„Hej, teď jsme ještě tady, proč se tím zabývat,“ natáhl se k ní přes stolek a chytil ji za ruku.
Jenna přikývla a zvedla se ze svého křesílka.
„Máš pravdu, ještě je čas, měli bychom...“ pak jí ale pohled padl na stolek mezi nimi, kam konečně zabloudila po nadšeném průzkumu Komnaty.
„Kdes vzal kremrole?“
„Znáš skřítky,“ pokrčil Ian rameny.
„A proč zrovna kremrole?“
„Vždycky si je kupuješ v Medovém ráji.“
„Ty jsi tak... všímavý a... a úžasný... chtěla jsem... říct spoustu věcí o tom, proč bych s tebou chtěla být o prázdninách, proč mě štve, že jsi o rok výš a všechno, ale... teď chci udělat něco jinýho,“ znovu si skousla ret a sedla si přímo Ianovi do klína. Pak ho políbila. Nebylo to úplně poprvé. Pusa na tvář pro ně začala být běžná záležitost, ale skutečný polibek? Opravdový, dlouhý a plný touhy? Ani by si nemyslela, že je schopná to udělat. Ale všechno, co udělal on pro ni, tohle místo, její oblíbená vůně a on sám, pochybovala, že existuje lepší chvíle. Nebyla jeho kamarádka, nechtěla být jen kamarádka a teď nastala jediná chvíle, kdy se cítila dost odhodlaná nebo pošetilá mu to po všech náznacích bez odezvy a schůzkách do ztracena dokázat.
„Páni... to... ty jsi úžasná.“
Ian byl nejdřív překvapený, ale pak jí polibek oplatil. A přistihl se, že nechce zůstat u jednoho.
„Já vím. Ale ty jsi tohle zařídil. A... já vážně chci...“ trochu jí zčervenaly tváře, když se snažila najít vhodná slova pro svou náhlou touhu, „vyzkoušet tu... hezkou postel. Třeba jenom... jestli je tak měkká jak vypadá...“
„Určitě?“ zeptal se Ian trochu nervozně, protože skutečně nic podobného neplánoval, a když si přál příjemný pokoj, kam by mohl přivést na schůzku děvče, které pro něj tolik znamená, nemyslel na nic víc, než na obyčejné rande. Ale teď musel uznat, že se nechce vracet do ložnice ke spolužákům.
Jenna ho přiměla zvednout se z křesla a políbila ho znovu.
„Jsem nadšená a zbožňuju tě, tak toho využij.“
Ian ještě chvíli nerozhodně přešlapoval na místě. Jenna se znovu otočila k posteli, odsunula trochu závěs, ruku obtočila kolem sloupku a vyčkávavě se na ni posadila. Obličej jí tak přímo ozařovala jedna ze zapálených svící a odrážela jí v očích svůj plamen. Připadalo mu díky tomu také, že jsou tmavší a hlubší, a že její rty, najednou plné a rudé, potřebuje cítit na svých. Nikdy si nebyl moc jistý, jestli je dobrý nápad být víc, než přátelé, jestli by s ní mohl začít chodit a jestli se do ní může zamilovat. Pořád byla Jenna Potterová, sestra slavného Harryho Pottera, a dívka, která byla pro znovuzrozenou hrozbu tam venku hledaný číslo dvě. Nebál se kvůli tomu o svůj život, ale bál se komplikací a toho, že to proto nevyjde. Jenže teď ji chtěl. Možná to opravdu zařídila Komnata a něco ve vzduchu je povzbuzovalo, nebo za to mohl sám, ale odložil sklenici s ležákem a pomalu se přesunul vedle ní.
„Nechci ničeho využívat.“
„Ani já nechci, abys mě využíval.“
„Nebudu.“
„Já vím.“
„Chci, aby se ti to líbilo.“
„Chci, abys to byl ty.“
Po tomhle se mu rychle rozbušilo srdce. V hlavě měl najednou úplně prázdno, ještě víc, než celý večer, a nevěděl, co by měl říct nebo udělat. Tak ji prostě přitáhl blíž a políbil. Oba se potom položili na sametové polštáře, Jenna mu povolila školní kravatu a přitiskla se k němu tak těsně, že cítila nervozní tep v každém kousku jeho těla.
„Myslím, že ta postel bude měkká.“
Žádné komentáře:
Okomentovat