7. dubna 2015

Vybrala jsem si? (2015)

„A kdo že by je měl hrát?“ zeptal se John zvědavě své kolegyně Jenny, když mu oznámila, že zaslechla, že pár producentů projevilo zájem zfilmovat vlastní příběh o Avengerech, hrdinech, kteří zachránili New York před invazí mimozemšťanů a jejich sláva nepohasla ani ve chvíli, kdy teroristická nacistická organizace Hydra vystrčila růžky a prozradila, že infiltrovala jejich domovskou organizaci – SHIELD.
„To netuším, ale jsem fakt zvědavá, jestli to udělaj. Bude to trhák, superhrdinský filmy táhnou, ale stejně si to nedovedu moc představit.“
„To já... taky ne. Navíc by mi to asi přišlo trochu... nevim, trapný? Vymyslet si svět a postavy a zfilmovat kdeco, proč ne, ale dělat to s lidma, co skutečně existujou? Pochybuju, že by se jim to líbilo.“
„Jsem si docela jistá, že Stark by to bral jako reklamu a osobně by se angažoval při castingu,“ pokrčila Jenna rameny a ušklíbla se. Vlastně spíš myslela na to, že Tony by byl schopný celý film nakonec režírovat sám, jak ho znala. Znala ho totiž dobře, jen to Johnovi nesměla přiznat. Nemělo být obecně známo, že spolu s ostatními žije v Avengers tower a její práce tady je vlastně jen krytí pro její osobu.
„No možná on, každej už někdy slyšel o jeho... čemkoli, ale ostatní? Mně by se asi moc nelíbilo, kdyby z mýho života udělali film.“
„Babička mi vyprávěla, že po válce se vysílaly rozhlasový hry s kapitánem Amerikou. Prý, že už tehdy jí to přišlo trochu přitažený, a že když je srovná s tvorbou z jejího stáří, tak se jim musí smát. Takže asi tak.“
„Dneska by ale snad někdo napsal lepší scénář. A vem si, že ta invaze mimozemšťanů se bude psát úplně sama, stačí se toho jenom držet. Šílenej jelen s armádou skřetů vyskakujou z obřího červa a pokouší se strhnout nejobludnější mrakodrap v New Yorku.“
Na to se Jenna nahlas rozesmála. Naštěstí už ale jejich směna končila a v kině, kde oba dva pracovali, nebyli už téměř žádní lidé, takže se neměl kdo na ni dívat jako na blázna.
„Prosím, napiš ten scénář ty!“
„S radostí! Mám zkušeností ze všech akčních filmů až dost! Takže... to by byla hlavní zápletka. Ale něco se tam musí přidat, něco, co přitáhne i někoho jinýho než puberťáky natěšený na výbuchy. Musí se tam přidat osobní problémy pro intoše, humor pro běžného diváka a romance pro holky.“

„Takže potřebuješ někoho ze superhrdinů spárovat, co?“ ušklíbla se znovu a čekala, s čím přijde. Neměl ani tušení, že ona o nich ví mnohem víc, a že se královsky baví při představě, jak by se Avengeři tvářili. Především jeden z nich.
„Jo. V týmu je jedna žena, co? Ale to nikdy nedělá dobrotu, chce to někoho mimo hlavní postavy, tak je to vždycky. Superhrdina zachraňuje svět, ale víc to dělá pro svou holku. Který často ještě tají svou identitu a ke konci je nucenej ji prozradit. Takže z toho vynecháme Starka, ten se chlubí i tím, co ještě není.“
Jenna se snažila tlumit další záchvat smíchu.
„Jo, navíc jsem četla v jednom časopise, že už nějakou dobu chodí s ředitelkou Stark Industries a to mladý fanynky zajímat nebude,“ přitakala, ač to pro ni nebyl tak docela článek, ale každodenní realita. Pokud tedy zrovna nebyli v Malibu.
„Přesně. Navíc každá holka chce vidět romantickýho polonahýho superhrdinu se supersvaly, což o něm taky neplatí.“
„Jak to myslíš, každá?“
„A ne? Proč myslíš, že ženské postavy v komixech mají přiléhavej nebo extra krátkej kostým a přehnaný přednosti a superhrdinové mají obrovský svaly, i když je vzhledem k dalším schopnostem třeba moc nepotřebujou? Musí to bejt atraktivní a vyzáblej ajťák atraktivní není, nebo jo?“
„No... to nemůžeš tak generalizovat...“
„Dobře, Profesor X, je atraktivní?“
Jenna protočila oči a kývla.
„Chápu, kam míříš.“
„Jo, takže na tu romanci nejlíp asi sedí kapitán, ne? Prospal desítky let v ledu a teď se vynořil v současnosti a má hned bojovat s mimozemšťanama. Navíc mu napumpovali svaly a jestli se dá aspoň ve zlomku věřit komixům, co s ním mám, tak je to pan slušňák. To se musí líbit.“
„Já o něm vlastně žádný komixy nečetla. Sice  bych jich doma našla asi tunu, ale... fakt nejsou moje,“ Jenna zavrtěla hlavou. „Takže ho vyobrazujou jako slušňáka?“
„V podstatě. Ale moc se mi tomu věřit nechce, je to přece voják. Bojoval ve válce, která je hodnocená jako největší masakr v dějinách, geneticky ho upravili, je z něj najednou bouchač, proč by měl bejt slušňák? Vojáci nejsou slušňáci,“ prohlásil John kategoricky, když společně scházeli ze schodů k vedlejšímu vchodu na parkoviště.

„Ale co když nejde o to, že je voják, ale že je superhrdina?“
„Jak to myslíš?“ nechápal.
„No... kdyby byl zlej, rváč, protivnej, mocichtivej, kdyby si nechal svaly stoupnout do hlavy, tak je ze superhrdiny superpadouch, tak to přece ve filmech taky chodí. A právě to, že superhrdina se nechová jako idiot, mu umožňuje zůstat superhrdinou.“
„Nojo, ale všechno okolo... hele kdybych já vypadal jako on, tak...“
„Si užíváš od rána do večera, je mi to jasný,“ zasmála se. Nemohla mu v žádném případě říct, jaký je Steve doopravdy. Ani nikdo další. Ale na druhou stranu, beztrestně teď mohla popustit uzdu své fantazii.
„A proč ne? Svaly, sláva, síla, stačilo by jenom zajít do baru a už to by mi zajistilo deset holek na každym prstu. A neměl bych důvod mít jakejkoli komplex. Ale on podle všech těch příběhů... ne, spíš působí trošku jako... nejnudnější, nejusedlejší a nejmíň atraktivní Avenger. I přes všechen potenciál. Proto by v tom jednoznačně potřeboval romanci, jinak by nikoho nebavil. Buď a nebo mobil.“
„Jo, scéna, jak se učí zacházet s mobilem, by byla klenot, tomu věřím,“ Jenna přitakala a vzpomněla si, jak skoro zlikvidovala omítku, když už to nevydržela a při Stevovu padesátém pokusu o napsání a odeslání sms tloukla hlavou do zdi.
„No, prostě... musel by tam mít holku, jinak to fakt není nejoblíbenější postava.“
„A kdo je?“
„Co?“
„Tvoje nejoblíbenější postava z týmu Avengers,“ zeptala se Jenna.
„Musíš se mě ptát?“
„Aha, já zapomněla na tu fotku Black Widow z bitvy,“ ušklíbla se.
„No a co tvůj? Svaly, peníze, monstrum? Nebo sis nevybrala?“
Jenna se nadechla k odpovědi, ale blízko nich se ozval řev motorky. Oba se podívali směrem ke vjezdu a spatřili Harley s vysokou postavou za řídítky. John mohl na stroji oči nechat, a tak si ani neuvědomil, že míří k nim, dokud nezastavil přímo vedle. Řidič si pak sundal přilbu, kterou sice nenosil příliš rád, ale na naléhání Jenny s tím začal, a usmál se. Nebylo nejmenších pochyb o tom, kdo to je, i když svou uniformu s hvězdami a pruhy nechal doma, stejně jako štít.

„Ahoj. Promiň za zpoždění.“
Jenna mu úsměv opětovala a nasedla za něj.
„V pohodě. Můžeme?“
Blonďák přikývl a znovu si nasadil helmu.
„Mimochodem, vybrala jsem si.“

............................................................................................

Od příhody se Stevem s ním nemluvila. Ale ani o něm. Neřekla Stevovi, proč jejímu kolegovi spadla brada, když pro ni přijel, a on se na to neptal, a s ním samotným se až do dnešního večera neviděla. Ovšem nepochybovala, že tím nezmiňování se o kapitánovi na motorce končí.
A měla pravdu.
„Proč jsi mi neřekla, že s ním chodíš? Teď vypadám jako blbec,“ obořil se na ni John hned.
„Proč myslíš, že tak vypadáš?“
„Mluvil jsem o... víš o čem,“ protočil oči v naštvaném gestu.
„A byla to zábava. Navíc jsi nebyl úplně mimo.“
„Jo, až na ty holky.“
„My spolu nechodíme.“
„Tak proč tě ale vozí domů?“ nechtěl se nechat odbýt.
„Je to kamarád,“ Jenna pokrčila rameny.
„Jasně, kamarád. Tohle.“
„Nemusíš mi to věřit, mně je to jedno, ale je. Nechodím s ním. Jak jsi sám říkal, je to sice ujetý, ale... ohledně vztahů to nemá jednoduchý.“
„To ti tak urrrčitě budu věřit.“
Chtěla mu ještě něco kousavého odpovědět, ale už to nestihla.
„Víš co, radši se vrať hezky zpátky, než ti sem prolezou lidi bez lístků,“ odstrčila ho od pultu, o který se opíral, a nasměrovala znovu ke vchodu do haly kina, ke kterému se začínali trousit návštěvníci prvních filmů.

Neochotně ji poslechl a začal divákům označovat lístky, i když po ní každou chvíli znovu střelil pohledem. Nevěděl, proč jí nedokáže věřit, že jsou jen přátelé. I když možná věděl. Ze všech komixů a článků měl o kapitánovi obrázek jednoduše jako o superhrdinovi, ale vidět ho naživo ho jen utvrdilo v domnění, že neexistuje důvod, proč by před ním nešla do kolen každá. Byl sexy a hrdina. On sám zatím je jen... exot. Ano, to asi bylo vhodné slovo, rozhodně byl divný, a to ne v moc pozitivním smyslu. A připadal si docela trapně, proto se ani nedíval, kdo kolem něj prochází, a mechanicky dokola opakoval uvítací formuli, zvyklý na to, že většina lidí mu stejně neodpoví.
Pak se ale ozvalo:
„Ahoj, doufám, že bude co si užívat.“

Překvapeně zvedl hlavu a zjistil, že se nedívá na někoho cizího, ale na Andrewa Garnera, psychiatra, který krom výuky na univerzitě provozoval i soukromou praxi, svého dobrého známého. Pak ještě zaostřil na lístek ve své ruce a podal mu ho zpátky.
„Doktore. Vy jdete... na Popelku?“ zeptal se zaraženě. Andrew se ale jen zasmál.
„No ovšem. Sám bych si asi vybral něco jiného, ale Amandě nikdo neodolá,“ mávl zpět k pokladnám a okamžitě k němu přiběhla asi dvanáctiletá dívka. Pokud mohl soudit, patrně jeho dcera.
„Slyšel jsem, že to není špatné.“
„To doufám. Tak zatím, uvidíme se ve středu,“ kývl na něj Andrew a i s děvčetem prošel dál, aby nezdržoval několik dalších lidí za sebou. Proto si už John nemohl všimnout, že je neméně překvapeně sleduje Jenna, k níž Andrew zamířil hned potom.

„Doktore, dobrý večer.“
„Rád tě vidím. A koukám, že Stark ti pořád tvou práci nerozmluvil.“
„To se mu nepovede. Je to takhle snazší. Co si dáte?“
Andrew nechal svou dceru nadiktovat typickou filmovou objednávku, ačkoli byl tím, kdo platil.
„Nikdy jste neřekl, že... máte děti.“
„V něčem jsme si byli s Melindou dost blízcí,“ Andrew poukázal na stejné nesdílení osobních informací, kterým je známá jeho bývalá žena, agentka May, a jen bezstarostně pokrčil rameny.
„Neříkejte, že ona...“
„Neříkám nic,“ usmál se. „A doufám, že se uvidíme příští týden. Zavolej, kdyby se to nehodilo.“
A s tím odešel o kyblík popcornu těžší a peněžnkou lehčí do sálu.

Když pak film začal, první v odpoledním vysílání a na hodinu a půl jediný, John se vrátil k pultu. Možná chtěl pokračovat ve snaze donutit Jennu přiznat, že randí s kapitánem Amerikou, ale ona ho nenechala. Ji samotnou totiž pálila jiná otázka.
„Ty znáš Andrewa?“
„Doktora Garnera? Znám, a co?“
Pokrčila rameny.
„Nic, jen... že se s tebou tak bavil.“
„Chodím k němu. Jak ho znáš ty?“
„Je to psychiatr, jak myslíš? Chodíme spolu na kuželky,“ zakroutila hlavou ironicky.
„Neměl jsem tušení, že... máš nějaký problémy... s kuželkama.“
„Ani jsem nehodlala se ti svěřovat. Proto mám jeho,“ odsekla mu.
„Jo, nápodobně. Ale neměl jsem ani tušení, že má dceru. Nebo vůbec rodinu.“
„Já taky ne. Znám jeho bývalou manželku, ale to je někdo... s kým by měl rodinu tak možná sebevrah nebo masochista.“
Zasmál se.
„Proto je asi bývalá.“
„Jo. Ale stejně... je fajn, že s ní chodí do kina. Ukazuje, že ví, jak se chovat jako táta.“
„S tebou ten tvůj nechodil do kina?“ zeptal se John zvědavě.
„No... ne, občas jsme se dívali na filmy doma, ale byl pořád v práci a pořád někam jezdil... někdy jsem jezdila s ním, ale nebylo to ono, furt to byla práce, byla jsem tam s ním, ale on tam nebyl se mnou, chápeš.“
„Můj se mnou... kdysi jsme byli v autokině. Ale pak jsme se hodně odcizili.“
„Kvůli čemu?“ zaujalo ji.
„Prostě se se mnou něco stalo a... on to... neunesl.“
„Já myslela, že... máš přítelkyni...“ zamračila se. Okamžitě ji napadlo, že jeho otec prostě nevydržel, když se ukázalo, že má syna gaye, ale pak si uvědomila, že ho vídá s dívkou, co prodává vstupenky, a že je poměrně veřejně známý jejich vztah.
„Co? Ne, já nejsem teplej! Stalo se něco jinýho, ale... prostě to na něj bylo moc.“
„Aha.“
Už se radši dál nevyptávala. Pochopila, že jí to nechce prozradit, a ona ho zase nechtěla naštvat.

„Hele přihraj sem kolu.“
„Tak si jí zaplať,“ zakřenila se na něj.
„Nojo, hlavně jí sem dej, mám na ní děsnou chuť a teď se tu ještě hodinu neukáže ani noha.“
Jenna se tedy otočila a připravila mu plný kelímek střední koly.
„Chcete i led, pane?“
„Zvládnu to bez něj. A s brčkem se neobtěžuj,“ mávl rukou, když se chystala kelímek zavřít.
„Fajn, tady to máš.“ postavila ho tedy na pult před něj a zvedla peníze.
„Konečně, už jsem myslel, že umřu na dehydrataci,“ ušklíbl se, zvedl nápoj, ale nechytil ho moc dobře, takže mu zase vyklouznul z ruky. V té chvíli do něj ještě strčil oběma rukama, jak se ho snažil instinktivně zachytit a vystrčil je před sebe, a odpálkoval kelímek za pult. Oba dva už už proto viděli červený koberec politý tmavou tekutinou, kterou budou muset naštvaně drhnout ale nic takového se nestalo.
Místo toho užasle zírali na kouli přelévající se tekutiny visící ve vzduchu mezi jeho dlaněmi a na to, jak kelímek ani nedopadl na zem, jen obkroužil Jennu jako podivný plastový bumerang a vrátil se na pult. V další vteřině do něj pak kola šplouchla zpátky a nechala jen několik kapek na Johnových rukách.

Všechno se to stalo tak rychle, že nejdřív ani nevěděla, co vlastně vidí, nebo jestli vůbec něco viděla. Možná šlo ani ne o pět vteřin. Ale když se ujistila, že nikde kolem ní není potopa, byla si jistá. Stalo se to. Udržel půl litru koly ve vzduchu a pak přivolal kelímek, do kterého ji zase vrátil. Musel to udělat on.
Proto znal Andrewa.
Proto se s otcem odcizil.
Musel být taky zvláštní.
Musel být telekinetik.

Žádné komentáře:

Okomentovat