13. srpna 2015

Dračí píseň 2

Jejich ubytování bylo více než přepychové, i když nešlo o největší místnosti v pevnosti. Jaennina komnata obsahovala rudé koberce, obrovskou postel s vyřezávanými sloupky, pohodlná sametová křesla a balkón s výhledem na moře, zatímco Oberynova na opačné straně chodby měla okna na nádvoří. Sloužící za nimi hned vynesli i zavazadla, co si na několik plánovaných dní přivezli, Jaenna se rychle převlékla z jezdeckého a oba pak, po rozloučení s lordem Conningtonem a poté, co Oberyn zastavil jednu z dvorních dam a požádal ji o ukázání cesty do královských komnat, zamířili za princeznou Eliou a jejím novorozeným synem Aegonem.

Návštěva to ale byla až příliš krátká, než aby si ji někdo z nich mohl doopravdy užít. Malý Aegon, miminko, o němž Jaenna sotva dokázala říct, jestli je podobné svým rodičům, spal, a Elia ležela ve své posteli, pobledlá a i přes nedávný porod na pohled vyhublá a unavená. Byla sice velmi ráda, že svou rodinu vidí, vřele je přivítala, vyslechla si pozdravy od nejstaršího bratra Dorana, prince Dorne, a příběhy o svých malých neteřích, Doranově Arianne a Oberynových písečných hadech, jak se začalo děvčatům přezdívat, když prokázaly vrozený talent k práci se smrtícími zbraněmi, a o Quentynovi, Arianninu bratrovi. Nechala také zavolat princeznu Rhaenys, svou starší dceru, roztomilé dítě s dornskými tmavými vlasy, co s sebou věčně tahalo černé kotě pojmenované Balerion, stejně jako se jmenoval drak Aegona Dobyvatele, aby pozdravila strýce, ale brzy byla příliš unavená, než aby zvládala sledovat rozhovor, a potřebovala spát.

„Je mi jí líto,“ řekla potom Jaenna Oberynovi, když společně kráčeli po chodbách zpátky do svých komnat, aby si konečně vybalili.
„Bude v pořádku. Když se narodila Rhaenys, vypadala stejně slabě, ale uzdravila se. A zvládne to určitě i teď.“
„Ale když říkala, že princ tráví tolik času někde na cestách nebo v knihovně... je mi jí líto. Je to její manžel, měl by se o ni starat. Nemusí do ní být zamilovaný, proto se nebrali, ale je to jeho povinnost.“
„Máš pravdu. A to je také důvod, proč jsem tě nikdy nenutil vdát se.“
„Oh a já už myslela, že proto, že jako dcera mladšího bratra stejně zdědím akorát tvůj oštěp a příštích deset sester, které si přivezeš bohové ví odkud, takže by o mě nikdo nestál,“ řekla trochu veseleji. Nikdy jí nevadilo, že její otec nevládne Dorne, nebo že příští dědičkou království je její malá sestřenice. Nemusela se alespoň o nic starat, a i když i ji učila septa být správnou lady, Oberyn bojovým uměním a Doran schválil i výuku historie, jazyků a politiky, kterou budou především podstupovat jeho děti, nemusela se bát, že to nezvládne a přivede Dorne k úpadku.
„Je spousta mladých mužů, co by mělo zájem o tvou ruku. Dokonce i Yronwoodové měli tu drzost zkoušet štěstí.“
„Zbláznili se? Jak si mohli myslet, že bych se provdala k někomu, kdo si před připlutím královny Nymerie hrál na krále a dělal z nás sluhy?“ zamračila se Jaenna.
„Možná by alespoň některým z nás opět rádi vládli. Ale odmítl jsem. Vdáš se, až najdeš někoho, koho budeš chtít. Nebo někoho, kdo se odmítnout nedá, a toho, koho budeš chtít, si necháš jako milence.“
„Ani jedno, ani druhé se nestane. Nepotřebuju se vdávat. Stačí mi vídat muže kolem, aby mě přešla chuť.“
Oberyn se zasmál.
„Ne všichni jsou jako ten jelen, co by si měl spíš říkat býk, z Bouřlivého konce.“
„Robert je skvělá společnost na lov, i když už jsem ho dlouho neviděla. Ale všichni muži zatím byli jako on. Horkokrevní, tvrdohlaví, zapálení do boje, schopní sáhnout po první děvce, která na ně vystrčí-“ pak se ale zarazila a zrudla. Před ní se z ohybu chodby vynořila vysoká postava se stříbrnými vlasy a rudým pláštěm a nepochybně celé její lamentování slyšela.

„Princi,“ Oberyn naznačil poklonu a Jaenna zrudla ještě víc. Nejen, že mluvila o děvkách před cizincem, ale ona o nich mluvila před korunním princem Západozemí. Potupně proto zaryla oči do podlahy a sklopila hlavu. Lepší úvod si pro sebe nemohla přichystat.
„Vidím, že jste už stihli navštívit Eliu. Jsem rád, že jste tady, moc se na vás těšila.“
Jaenně ten hlas přišel povědomý. Nezněl ani příliš tiše ani příliš hlasitě, byl příjemně zabarvený a jako by se v něm skrýval osten smutku. Nemohla si ale vybavit, odkud by ho měla znát, a stále se cítila příliš trapně, než aby zvedla oči.
„A rád poznávám i vás, princezno Jaenno.“
To už ji donutilo se na prince podívat. A v tu chvíli měla pocit, že nejen zrudla, ale rovnou celá zkameněla. Teď už přes hlavu sice neměl přehozenou kápi, ale tu tvář, ty oči a ten úsměv poznala okamžitě. Bard, co jí na ulici mezi pekařskými krámky věnoval růži, a jehož chtěla nechat zahrát v paláci. Akorát, že to nebyl žádný bard.
„V...výsosti...“ zakoktala a po dlouhé době, kdy si bez problémů dobírala domácí stráže i okolní lordy a dokonce i prudkého Roberta Baratheona z Bouřlivého konce, když několikrát zavítal do Dorne během návštěv domova, zatímco sloužil jako panoš v Údolí Arryn, neměla co říct.

Nebyla své matce podobná. Měla otcovy tmavé, vlnité vlasy, tmavé oči a dornským sluncem opálenou pokožku. Nikdo nemohl na pohled říct, jestli v ní opravdu koluje pár kapek dračí krve, jako v lysénské ženě, s níž se před šestnácti lety Oberyn pustil do bezhlavé romance. Ale teď si připadala, že v ní hoří stovka draků samotných.
„Já... omlouvám se, nemyslela jsem... co jsem řekla bylo... ne všichni...“
Rhaegar její koktání ale zarazil.
„Neslyšel jsem nic, co by mě pohoršilo nebo urazilo.“
„Já... to jsem ráda, omlouvám se.“
„Není za co. Zaslechl jsem zmínku o lordu Baratheonovi. Možná, že o něm je správná,“ usmál se trochu.
„Vy ho znáte?“
„Znal jsem jeho otce. Mrzí mě, co se mu stalo kvůli mně.“
„Mně také. Když jsem se dozvěděla, jak to bylo... nevím, jestli jsem někdy slyšela o něčem tragičtějším,“ musela přikývnout na souhlas. Když jí Robert poté, co si jednou nepřiměřeně užíval dornského červeného, vyprávěl, jak spolu se svým bratrem Stannisem stál na hradbách Bouřlivého konce, sledoval loď s jejich rodiči, která se vracela z Essosu po neúspěšném hledání vhodné manželky pro prince Rhaegara, jak se těšil, až je bude moci konečně přivítat doma, a jak, přímo na dohled od břehu, před jejich zděšenýma očima, náhle plachty nezvládly poryv prudké bouře, celá loď ztratila směr, kymácela se na vlnách až se převrhla a potopila, a jediný, koho po několika dnech našli vyplaveného na břeh, byl malomyslný šašek Strakoš, nedokázala si tu hrůzu ani představit. Tehdy to také bylo nejspíš poprvé a naposledy, kdy viděla Roberta doopravdy nešťastného a zdrceného onou šílenou vzpomínkou.

„Jste soucitná duše, princezno. A slyšel jsem, že i velmi zvídavá. Dovolíte, abych vám ukázal zbytek paláce?“
Jaenna se ohlédla na svého otce, jenž stál celou dobu za ní a měřil si mladého prince pohledem. Nebyl to pro něj neznámý člověk, už měl tu čest se svým švagrem poznat při svatbě a po narození Rhaenys, a také nikdy nezakazoval žádné své dceři hledat si jakékoli společníky a jít si za čím chtějí, jakmile je naučil se bránit. Vždycky jim říkal, že nebude hlídat, jestli se pokouší někoho nevhodného svádět nebo si najdou špatné přátele, milence či manžely. Jen jim dá možnost umět se jim ubránit a takovou volbu vůbec udělat. Dá jim možnost být zodpovědné za vlastní život.
Ale přesto se mu něco v tom, jak se Rhaegar na jeho dceru díval, nelíbilo. Vždycky měl trochu melancholický výraz a oči mu málo jiskřily životem, moc odlišné to nebylo ani teď. Jenže pořád si v jeho pohledu dokázal všimnout záblesku zájmu a to, že jí věnoval svou přízeň venku před hradbami, přestože musel vidět, kdo je, a přestože v královských komnatách leží jeho žena s novorozeným synem, se mu nepozdávalo už vůbec.
Neřekl ale nic, Jaenna přijala Rhaegarovo rámě a společně vyrazili dál, do jí neznámých útrob Rudé bašty.

Žádné komentáře:

Okomentovat