Když ale konečně došli na vrchol jednoho schodiště a před nimi čekalo několik dalších chodeb, Rhaegar mlčení prolomil.
„Tamtudy se jde do menšího sálu a k postrannímu vstupu do komnaty malé rady. Ale ostatními bychom se dostali k trůnnímu sálu, ke knihovně nebo ven na nádvoří. Co byste ráda viděla?“
„Myslím, že... slyšela jsem asi jako každý o dračích lebkách, ale... nechci rušit cokoli, co se v trůnním sále může právě dít,“ odpověděla mu a tajně doufala, že někdy bude mít příležitost se do něj podívat, aniž by upozornila krále Aeryse. Každý, kdo přijel do hlavního města, toužil vidět to, co zbylo po obrovských, majestátních dracích, s nimiž si Targaryeni tak dlouho udržovali moc nad Západozemím.
„Trůnní sál je obvykle touto dobou prázdný. Státnické záležitosti se řeší pouze ráno a jen výjimečně trvají až doteď. S žádostmi za králem… chodí čím dál méně lidí. Navíc se teď všichni soustředí na připravování slavnosti. Jen pokud se malá rada dohodne na něčem důležitém, co si žádá okamžité oznámení, svolává se zvláštní setkání. I když to spousta lidí neví, většinou je ve skutečnosti prázdný.“
„Pak mi bude ctí, když mě do něj zavedete.“
Zamířil s ní tedy jednou z dalších chodeb dál. Cestou míjeli stráže v brnění a přilbách se znakem draka, jak si žádá královský rod, a pak konečně došli k velkým kovaným dveřím, které Rhaegar snadno otevřel.
Za nimi bylo opravdu ohromné, duté prázdno. Tedy až na několik velkých stínů podél zdí.
„Oh!“ Jaenna bez přemýšlení vyrazila dopředu, přímo k největší ze všech devatenácti zubatých lebek.
„Jsou úchvatné, že? Tohle je Balerion, přezdívaný Černý děs. Největší drak, jaký se kdy v Západozemí objevil.“
„A na kterém jezdil Aegon Dobyvatel. Je... děsivě krásný,“ Jaenna se dívala obří lebce do prázdných očních důlků. Neměla z ní strach, byla to jen lebka. Jen stín toho, čím kdysi bylo zvíře, co ji nosilo pod kůží. Ale měla pocit, jako by ji pozorovala.
„A tohle?“ ukázala na trochu menší, ale ne zase o moc, o několik kroků dál.
„Vhagar. Drak královny Visenyi. Druhý ze tří, co dobývali Západozemí. Třetí-“
„Meraxes zemřel i s Rhaenys v dornské poušti u Peklolesa. A teď je tu nová Rhaenys, jejíž matka je z Dorne. Já vím. Je to ironické. Ale třeba to znamená, že bude prosperovat v míru a nezopakuje se další zbytečná smrt.“
„Myslíte, že byla zbytečná?“
„Většina smrtí je zbytečná. Muži si představují, že zemřít v bitvě nebo při obrovském neštěstí a zapsat se do historie a do písní, je hrdinské. Ale ve skutečnosti je to zbytečné. Jen… to už nevidí oni. Vidí to jejich vdovy, jejich děti a jejich lid. Jediná smrt, která za to stojí, je smrt, co přinese spravedlnost.“
„To je odvážné tvrzení.“
„Pravdivé. Proč nalhávat něco o hrdinech a heroických bitvách? Proč jednoduše nepřiznat, že mě baví boj a pravděpodobně v něm jednou zemřu, stejně jako jiného baví sedět na trůně, cucat bonbóny a pravděpodobně při tom jednou zemřít? Co je na čemkoli z toho hrdinského? Proč skrývat vášeň ve slovech o nutnosti a písních? Proč ji radši otevřeně nežít? Můj… otec to tak říká,“ dodala pak ještě, když si uvědomila nečekanou prudkost svých slov.
Rhaegar jí na to neodpověděl a jen se na ni dlouze zadíval. Pak se odvrátil zpět k lebkám.
„Třeba to není vždy tak snadné.“
Jaenna už měla na jazyku další slova a téměř se nahlas zeptala, co je jeho vášeň, ale pak se zarazila. Uvědomila si, že už tak je to téměř nevhodné. Raději se proto vrátila i myšlenkami zpátky.
„Znáte jména i ostatních draků?“
Brzy ji Rhaegar provedl kolem všech vystavených ostatků a doprovodil prohlídku i krátkým příběhem o každém z nich. Kouřomoř. Ten příběh ji ale zaujal nejvíc. Spolu s Addamem Velaryonem se vrhl do boje, ve kterém neměl žádnou šanci. Ani na výběr, pokud měl dokázat svou věrnost. A on to věděl.
„Vypadá to, že jsou draci vaší velkou zálibou, princi.“
„Nebo možná mým osudem,“ pokrčil rameny a jen neochotně odvrátil oči od poslední lebky, zdeformované, maličké, na stupínku přímo vedle železného trůnu, kde oba stáli.
„Jak to myslíte?“
„Slyšela jste o Létohradu?“
„O tom vypáleném letním sídle Vašeho rodu?“
Rhaegar přikývl.
„Narodil jsem se tam. Přesně v den, kdy se můj praděd Aegon V. pokusil vylíhnout několik vajec. Byla to prý strašná tragédie. Žádní draci z ní samozřejmě nevzešli, ale Létohrad, Aegon a spousta dalších lidí... lehli popelem.“
„A vy... jste se narodil uprostřed toho chaosu? Královna musí být velmi silná žena. Jen škoda, že to byl marný pokus,“ Jaenna o událostech v Létohradu vlastně nikdy nic neslyšela. Věděla jen, že vyhořel ještě před jejím narozením a nebyl daleko od dornských průsmyků, ale nikdy o něm nikdo nechtěl doopravdy mluvit. Bylo to jedno z těch míst, nad nimiž visí temné mraky, jež slunce nemůže protrhnout. Protože je tvoří utrpení.
„Byl?… Nu, drakům je zkrátka konec. Nikdo už neví, jak je přivést zpátky. Snažil jsem se najít návod v různých starých spisech, ale nikdy jsem se nedostal příliš daleko.“
„Líbilo by se mi, kdyby to někdo dokázal.“
„To zní, jako by byli draci i vaší zálibou.“
„Možná... mám něco, co mě k ní přivedlo,“ usmála se na něj a mrkla, čímž si zajistila, že už se na ni plně soustředil.
„Opravdu?“
Jaenna kývla.
„Otec mi ho přivezl z cest po Essosu. Když mu babička dovolila návrat a ubytovali mě ve Vodních zahradách, začal brzy znovu cestovat. A minulý rok mi ho přivezl. Je... nádherné.“
„Ale co?“ Rhaegar se tvářil zmateně.
Jaenna se naklonila těsně k němu, jako by se bála, že by je mohl někdo slyšet.
„Vejce.“
Žádné komentáře:
Okomentovat