17. srpna 2015

Dračí píseň 3

Nejdřív šli v tichosti, v níž bylo jen slabě slyšet šustění hedvábí Jaenniných lehkých šatů v barvě krvavých pomerančů po kamenné podlaze. Všimla si už při příjezdu do honosnějších částí města, že se její móda od té v přístavišti značně liší. Ona byla na rozdíl od místních dam zvyklá na lehké a vzdušné materiály, volné rukávy, co spíš než opravdové šaty připomínaly závoj, nesnažila se úzkostlivě zakrývat ramena či mít cudný výstřih, a než se převlékla, měla pro jízdu na koni své vlastní kožené kalhoty a jezdecké boty, tedy něco, co ženy mimo Dorne jen velmi zřídka nosí. Ale pro ni to bylo běžné a naopak se divila, že se ostatní ženy v těžkých látkách a dlouhých trumpetových rukávech nevaří zaživa. Mnohem sympatičtější jí připadaly oděvy služebných a komorných z neurozených rodin, které si na šlechtické zvyklosti a kopírování targaryenských žen nepotrpěly a upřednostňovaly praktičnost.

Když ale konečně došli na vrchol schodiště a před nimi čekalo několik dalších chodeb, Rhaegar mlčení prolomil.
„Tamtudy se jde do prostor velmistra. Ale ostatními bychom se dostali k trůnnímu sálu, ke knihovně nebo ven na nádvoří. Co byste ráda viděla?“
„Myslím, že... slyšela jsem asi jako každý o dračích lebkách, ale... nechci rušit cokoli, co se v trůnním sále může právě dít,“ odpověděla mu a tajně doufala, že někdy bude mít příležitost se do něj podívat, aniž by upozornila krále Aeryse. Každý, kdo přijel do hlavního města, toužil vidět to, co zbylo po obrovských, majestátních dracích, s nimiž si Targaryeni tak dlouho udržovali moc nad Západozemím.
„Trůnní sál je obvykle prázdný. Státnické záležitosti se řeší pouze ráno a pokud se malá rada nedohodne na něčem důležitém, co si žádá okamžité oznámení, tak se setkání nesvolává. I když to spousta lidí neví, většinou je ve skutečnosti prázdný.“
„Pak mi bude ctí, když mě do něj zavedete.“

Zamířil s ní tedy jednou z dalších chodeb dál. Cestou míjeli stráže v brnění a přilbách se znakem draka, jak si žádá královský rod, a pak konečně došli k velkým kovaným dveřím, které Rhaegar snadno otevřel.
Za nimi bylo opravdu prázdno. Tedy až na několik velkých stínů podél zdí.

„Oh!“ Jaenna se bez přemýšlení rozběhla dopředu, přímo k největší ze všech devatenácti zubatých lebek.
„Jsou úchvatné, že? Tohle je Balerion, přezdívaný Černý děs. Největší drak, jaký se kdy v Západozemí objevil.“
„A na kterém jezdil Aegon Dobyvatel. Je... děsivě krásný,“ Jaenna se dívala obří lebce do prázdných očních důlků. Neměla z ní strach, byla to jen lebka. Jen stín toho, čím kdysi bylo zvíře, co ji nosilo pod kůží. Ale měla pocit, jako by ji pozorovala.
„A tohle?“ ukázala na trochu menší, ale ne zase o moc, o několik kroků dál.
„Vhagar. Drak královny Visenyi. Druhý ze tří, co dobývali Západozemí. Třetí-“
„Meraxes zemřel i s Rhaenys v dornské poušti. A teď je tu nová Rhaenys, jejíž matka je z Dorne. Já vím. Je to ironické. A také zvláštní, že už jste mě znovu přivedl k myšlenkám o zbytečné smrti předků.“
„Myslíte, že byla zbytečná?“
„Většina smrtí je zbytečná. Muži si představují, že zemřít v bitvě nebo při obrovském neštěstí, co se zapíše do historie, je hrdinské. Ale ve skutečnosti je to zbytečné. Jediná smrt, která za to stojí, je smrt, co přinese spravedlnost.“
„To je odvážné tvrzení.“
„Ale pravdivé. Proč nalhávat něco o hrdinech a heroických bitvách? Proč jednoduše nepřiznat, že mě baví boj a pravděpodobně v něm jednou zemřu, stejně jako jiného baví sedět na trůně, cucat bonbóny a pravděpodobně při tom jednou zemřít? Co je na čemkoli z toho hrdinského? Proč skrývat vášeň ve slovech o nutnosti a písních? Proč ji radši otevřeně nežít?“
Rhaegar jí na to neodpověděl a jen se na ni dlouze zadíval. Pak se odvrátil zpět k lebkám.
„Třeba to není vždy tak snadné.“
Jaenna už měla na jazyku další slova a téměř se nahlas zeptala, co je jeho vášeň, ale pak se zarazila. Uvědomila si, že by to bylo velmi nevhodné. Raději se proto vrátila i myšlenkami zpátky.
„Znáte jména i ostatních draků?“

Brzy ji Rhaegar provedl kolem všech vystavených ostatků a doprovodil prohlídku i krátkým příběhem o každém z nich.
„Vypadá to, že jsou draci vaší velkou zálibou, princi.“
„Nebo možná mým osudem,“ pokrčil rameny a jen neochotně odvrátil oči od poslední lebky, zdeformované a maličké, ležící na stupínku přímo vedle železného trůnu, kde oba stáli.
„Jak to myslíte?“
„Slyšela jste o Letohradu?“
„O tom vypáleném letním sídle vaší rodiny?“
Rhaegar přikývl.
„Narodil jsem se tam. Přesně v den, kdy se můj praděd Aegon V. pokusil vylíhnout několik vajec. Byla to prý strašná tragédie. Žádní draci z ní samozřejmě nevzešli, ale Letohrad, Aegon a spousta dalších lidí... lehli popelem.“
„A vy... jste se narodil uprostřed toho chaosu? Královna musí být velmi silná žena. Jen škoda, že to byl marný pokus,“ Jaenna o událostech v Letohradu vlastně nikdy nic neslyšela. Věděla jen, že vyhořel ještě před jejím narozením a nebyl daleko od dornských průsmyků, ale nikdy o něm nikdo nechtěl doopravdy mluvit.
„Drakům je prostě konec. Nikdo už neví, jak je přivést zpátky. Snažil jsem se najít návod v různých starých spisech, ale nikdy jsem se nedostal příliš daleko.“
„Líbilo by se mi, kdyby to někdo dokázal.“
„To zní, jako by byli draci i vaší zálibou.“
„Možná... mám něco, co mě k ní přivedlo,“ usmála se na něj a mrkla, čímž si zajistila, že už se na ni plně soustředil.
„Opravdu?“
Jaenna kývla.
„Otec mi ho přivezl z cest po Essosu. Když mu strýc Doran dovolil návrat domů a usadil mě ve Vodních zahradách, začal brzy znovu cestovat. A minulý rok mi ho přivezl. Je... nádherné.“
„Ale co?“ Rhaegar se tvářil zmateně.
Jaenna se naklonila těsně k němu, jako by se bála, že by je mohl někdo slyšet.
„Vejce.“

Žádné komentáře:

Okomentovat