Tohle jedno princ Oberyn objevil, když se se Zlatým společenstvím, nejslavnější žoldáckou společností celého Essosu, u níž tehdy podepsal krátký kontrakt, dostal až za brány města Volantisu, které si je tehdy najalo. Pravidelně se u něj střídala období, kdy trávil svůj čas doma mezi rodinou, přáteli a milenkami, kdy poznával svět a kdy dával průchod svým touhám na bojištích za dobrý žold, a tohle bylo jedno z nich. Začalo to v době jeho exilu. Nikdy se neupsal na příliš dlouho. Nemusel to dělat pro peníze. Dělal to pro zábavu. Líbilo se mu bojovat. Líbilo se mu, že obyčejní vojáci se ho bojí a ani kapitáni nemohou zcela zapomenout, že je skutečný princ, i když to byli i jeho kapitáni. A dostal se tak na spoustu míst. Poznal tak i Jaenninu matku. Příliš se nestaral o to, co je jejich úkolem a čeho chce Volantis a před ním jiná města, za něž bojoval, s jejich pomocí dosáhnout. Zajímaly ho jen exotická místa, exotické ženy a boje, a všeho našel dostatek.
A zároveň našel při svých podvečerních toulkách uličkami plnými všech možných lidí přepychově oděného bledého obchodníka se třemi otroky nesoucími několik dřevěných truhel. Tedy spíše naopak. Obchodník si našel jeho. Podle jeho oblečení a mléčné kůže okamžitě usoudil, že jde o muže ze starého a zvláštního města Qarth, a obchodník podle Oberynova rodového znaku vyšitého na tunice a poté přízvuku zase, že jde o Západozemce, takže ho promptně zastavil. Zatímco obyvatelé Essosu málo dbali na slova o tajemných nebo prastarých artefaktech s mocnými účinky dovezených z ostrova Ib nebo dalekých zemí Yi Ti, protože se je takto pokoušel obloudit každý druhý prodejce, lidé ze Západozemí obvykle všemu uvěřili, a tak čekal, že i teď odejde s kapsami naditými zlatem. Oberyn ale neměl v úmyslu nechat se ošálit, takže nad všemi lektvary a babskými kouzly jako někdo, kdo se téměř stal mistrem a znal podobné podvody, mávl rukou. Stejně jako nad krajkami, ozdobnými pásy a brožemi ve tvaru různého hmyzu. Ty by se sice mohly líbit jeho dcerám a neteři, jenže protože se ještě nějakou dobu neměl vrátit domů, nechtělo se mu neustále při sobě v armádě hlídat náklad cetek pro dívky.
Zaujala ho až poslední z truhlic. Tu přeochotný obchodník lačnící po výdělku vůbec nezmínil ani neotevřel. Byla z tmavého mahagonového dřeva a o dost menší, než všechny ostatní. Přesto ale honosnější a s pevnějším kováním.
„Co je v ní?“ zeptal se proto Oberyn Qarthéňana, jenž si teatrálně utíral slzy poté, co odmítl pochvu na dýku vykládanou ašajskými rubíny. Oberyn už věděl, že přehnaně lkát a zveličovat emoce při zklamání je pro Qarthéňany zvykem, ale nic to neměnilo na faktu, že mu to přišlo nechutné. Nemužné.
„Oh, velmi cenné zboží. To nejcennější, co mám. Ale vy stejně nebudete mít zájem. Ne, ne, nemáte zájem o nic tak vzrušujícího a tajemného.“
„Nejspíš ne,“ přisvědčil Oberyn. Už se chystal vykročit dál, což, přesně jak předpokládal, donutilo Qarthéňana k jednání.
„Je to jeden z mála kousků, co se může pochlubit tak temným původem. Možná vůbec jediný. Přímo ze Stínu za Ašajem. Sám jsem ho z města přivezl, když jsem tam byl naposledy. Mně k ničemu není, jsem obchodník. Jezdím z místa na místo a stále ho hlídat je vyčerpávající. Proto hledám kupce. Ale jeho cena je vysoká.“
„Čí cena? Další magické nesmysly? Otrávený smaragd, nebo useknutá opičí pracka?“ uchechtl se Oberyn. Každý věděl, že Ašaj a Stínozemí jsou temné krajiny plné temné magie, která sice nemusí být opravdová, ale rozhodně z nich nedělá příjemné místo, a tak se jim a předmětům odtamtud většina lidí vyhýbá.
„Uvidíte sám a dáte mi za pravdu. Ovšem musím vás varovat. Takové zboží v lidech často vyvolává různé touhy a myšlenky. A pokud o něj vy projevíte zájem, aniž byste chtěl platit vysokou, velmi vysokou cenu, musím zmínit, že mí otroci nejsou jen nosiči. Jak jistě chápete, na svých cestách se potřebuji především chránit.“
Oberyn pobaveně kývl, přesvědčený, že nikdo z těch tří chudáků s obojkem kolem krku mu nemůže být skutečným protivníkem, a především, že nikdo z nich opravdu netouží chránit svého pána, pokud by ho někdo chtěl zabít. Téměř znovu podotkl něco o bradavce dvanáctiprsé bohyně Letních ostrovů, což je jediná věc, jež je podle něj hodna takových ód. Jenže Qarthéňan už bez dalších řečí odklopil víko truhly.
Když Oberyn nahlédl dovnitř a spatřil oválný předmět velký jako dětská hlava posazený na sametových vycpávkách, neviděl jen poklad, jímž se může chlubit posledních několik lidí na světě. Viděl něco mnohem víc. Něco, kvůli čemu zůstala truhla o několik hodin později prázdná.
„Vážně?“
Jaenna přikývla. Možná mu to neměla říkat. Právě se s ním seznámila, nemohla tušit, zda mu důvěřovat. Na druhou stranu, Elia svému manželovi důvěřovala. Ve svých dopisech domů o princi Rhaegarovi mluvila vždy laskavě a i Jaenna cítila, že tento muž ji nechce podvést. Nevypadal jako Maegor, Aegon IV. nebo další jeho neslavně proslulí předkové. Také ho zajímali draci, spoustu toho věděl a ona dosud nenašla nikoho, s kým o nich mluvit. Ne takto. Ne vážně.
„Má hrozně tmavou barvu. Zdá se skoro černá, ale není, spíš... velmi tmavě modrá nebo fialová. A má zlaté žilky. A víte, co je nejzvláštnější?“
Rhaegar zakroutil hlavou. Před očima měl jasný obraz vejce a především draka, který v něm spal a který by měl mít stejnou, neobvyklou barvu.
„Někdy, když ho zahřeji a držím v rukou, zdá se mi, jako by ty zlaté žilky... víc zářily. Jako by...“ pulzovalo, chtěla říct. Takový pocit mívala. Někdy se jí prostě zachtělo položit ho k ohni nebo na žhavé uhlíky, a když už nebylo tak horké, že by popálilo její kůži, držet ho a pozorovat. Určitě zářilo. Určitě nebylo jen kamenem. Odpřísáhla by, že v takových chvílích cítí, jak v něm něco tepe. Možná to byl jen sen, jen zdání, jaké chtěla mít, ale možná to také byla kapka krve Staré Valyrie z její lysénské matky a dávnou princeznou Daenerys. Krve, co ji mohla spojit s bytostí uvnitř, ať už skutečnou nebo dávno mrtvou. Jenže věděla, že nic víc se nikdy nestane. „Ale to je samozřejmě nesmysl.“
„Četl jsem, že draci mohou ve vejcích přežít i desítky let,“ reagoval okamžitě, když pochopil, co mu naznačuje. Sám o tom nepochyboval. Pokud mohl Balerion žít víc než dvě stě let, proč by tak dlouho nemohlo přežít i mládě ukryté ve skořápce?
„I kdyby, nikdo už neví, jak se draci líhnou. A právě jste mi vyprávěl o tom, jak dopadl poslední pokus.“
„Právě proto jsem se snažil sehnat o nich co nejvíc vědomostí. Myslel jsem si, že jsem poslední drak. Princ, o němž mluví staré texty. Ale teď jsem si jistý, že je jím Aegon. A bez skutečných draků nikdy nebudeme celí.“
„Staré texty? Chcete říct, že můj malý bratránek je... součástí nějakého proroctví?“
Nikdy o žádném princi ze starých textů neslyšela. Znala příběhy o legendárních hrdinech, princezně Nymerii, jež před sedmi sty lety připlula do Dorne, a i několik pověstí z dalekého Essosu, ale žádné o targaryenských princech.
„Snad. A kdyby se mi podařilo sehnat živého draka... nikdo by o tom nepochyboval.“
„Takže svou snahu ještě nevzdáváte? Pořád hledáte informace?“
„Říkala jste, že by se vám líbilo, kdyby to někdo dokázal. Nebyla byste nadšená, kdybych našel nějaký návod?“
Jaenna sestoupila ze stupínku a vrátila se k jedné z větších lebek. Pomalu ji obešla dokola.
„Nejspíš. Snad i Aegon,“ postavila se doprostřed sálu a podívala se k trůnu, vedle něhož Rhaegar ve svém rudém plášti a se stříbrnými vlasy zapletenými do krátkého copu po straně tak, aby mu nepadaly do obličeje, zůstal stát. Pak se otočila a sama tichým krokem vyrazila ke dveřím.
„Ale to ze starých textů nebo v městských uličkách nezjistíte.“
Vrátila se do komnat, kde měla několik dní přespávat. Musela uznat, že v těchto částech pevnosti bylo téměř vylidněno, ale nemohla se divit. Jako příbuzní královské rodiny, bratr a neteř manželky korunního prince a strýc a sestřenice nejmladšího prince, jenž byl středem všech současných událostí, dostali ty nejlepší komnaty. Ostatní lordi a lady, kteří přijeli na velkou hostinu k oslavě Aegonova narození, se museli spokojit s jiným podlažím v Panenských komnatách, tedy pokud byli z Dorne, neboť tato věž byla přiřazena čestným hostům, jinými částmi Rudé bašty, nebo se rovnou ubytovat v různých zařízeních ve městě.
I když Jaenna nepochybovala, že kdyby to byl i jejich případ, Oberyn by se s radostí spokojil s hostincem. Nebo snad nevěstincem, pokud se ve městě rovnou nenacházelo zařízení nabízející kromě děvek i ubytování. Ani ona by pronajatým pokojem nepohrdla. Ne, že by ji lákala společnost nahých žen nebo prodávajících se mužů, vždy chtěla sdílet lože jen s tím, kdo by s ní šel dobrovolně a proto, že se mu líbí. Už dvakrát se ale vydala s otcem na cesty – jednou se plavila do Starého města a jednou ji vzal na objížďku vazalů v Dorne ve jménu strýce Dorana. A ani v jednom případě nešlo o cesty, kdy by každý den narazili na nějaký hrad se srdečným pánem. Dobrý hostinec s čistou postelí stačil. Nebo kajuta na lodi. Nebo pevný a zastíněný stan. V případě jejího otce pak i koňské sedlo, věděla, že jako žoldák přečkal daleko horší podmínky, než do jakých by se ona kdy měla nebo chtěla dostat.
Rozhodně si ale nestěžovala. Přesto, že už měla zkušenosti s přespáváním v hostincích a na lodi, rozhodně uvítala pohodlné komnaty a velkou, měkkou postel. Se spoustou polštářů. Měla ráda hromady polštářů. Do nich se také ihned, jak se svlékla, zabořila, a poslala pryč všechny služebné, co se jí pokusily přesvědčit ke koupeli a ptaly se, co by si přála k večeři. Prostě je nechala, ať jí položí tác s jídlem na stolek, a zavřela oči.
Docela jí chyběly Vodní zahrady. Kde by mohla po setmění nahá skočit do bazénu a užívat si ho úplně sama, protože děti, co se v nich obvykle ráchaly, spolu se sluncem vždy nemilosrdně zaženou rodiče nebo služebnictvé, poté se zabalená pouze do saténového županu posadit na okraj fontány a oloupat si jeden krvavý pomeranč. A jediný, kdo by ji viděl, by byl možná Areo Hotah, kapitán strýcových stráží. Ten viděl vždycky všechno. Věnoval by jí jeho typický káravý pohled, z čehož by si nic nedělala, usmála by se na něj, on by se poklonil a nechal by ji projít zpět do zámku. Nebo někdo z jeho mužů, jenž by mu její dovádění nahlásil, a káravý pohled by ji čekal druhý den. Ale tady mohla jen zírat do stropu, a tak raději nezírala nikam.
Stejně musela pořád myslet na krátkou procházku s princem. Na to, jak zapáleně mluvil o dracích, jak jí vyprávěl osudy všech příšer, po nichž v trůní síni zbylo jen pár obrovských kostí, a jak mu zasvítily oči, když mu sama prozradila, že vlastní jedno dračí vejce.
V tu chvíli se prudce posadila, seskočila z postele a rychle z pod ní vytáhla dřevěnou truhlu.
Nebyla to ta samá, v níž vejce přivezl obchodník z Qarthu. Tato byla z železostromu, tvrdého černého dřeva rostoucího na Severu, a jako zámek jí sloužilo rhoynské slunce, do něhož se zabodávalo místo klíče zlaté kopí, jež nosila kolem krku, tedy znak jejího rodu.
Okamžitě ho odemkla a velké šupinaté vejce vytáhla ven. Mělo přesně takovou barvu, jakou popisovala Rhaegarovi. Bylo temné. Jako noc. Jako noc nešlo jasně určit, zda je tmavě modré, fialové, nebo černé. I když jí vždy připadalo spíš fialové. Jen když se na něm odráželo světlo, měnilo barvu víc k černé. Asi jako její oči.
Bylo dostatečné teplo, aby krb v její komnatě nehořel, a kdyby si vyžádala dřevo, vyvolala by zbytečnou pozornost. Neměla tu ani železné koše a louče, jen svíčky, takže ho nemohla nahřát, jak to obvykle dělávala. Nemohla nic riskovat. Už tak bylo nebezpečné vzít vejce s sebou, ale nedokázala ho nechat doma. Rozloučit se s ním. Ale alespoň ho vzala do rukou a lehla si s ním na postel. Teď nehřálo tak, jako doma, ale stále měla ten neodbytný pocit, že v něm něco pulzuje a že ji to táhne. Měla pocit, že se zlaté žilky protkávající skořápku rozzařují a pohasínají, a že uvnitř něco žije. Ale když se snažila soustředit svými lidskými smysly a opravdu změnu vidět nebo nahmatat, nedokázala to. Jediné, co reagovalo, byla její intuice.
Sama pořád nevěděla, co si o svých pocitech myslet. Přišlo by jí úžasné, kdyby se vylíhl? Samozřejmě. Věří, že by to někdo ještě někdy dokázal? Nejspíš ne. Proto ji překvapilo, jak přesvědčeně Rhaegar vypadal. Neochvějně věřil, že může zjistit, jak na to. Byl bláhový? Nebo blázen?
Každopádně nemohla popřít, že byl okouzlující. Neměla tušení, zda se do něj její teta Elia poté, co se vzali, zamilovala, ale věřila, že je to možné. Vůbec nebyl jako jiní lordi, kteří právo na věrnost a oddanost své ženy odvozovali od toho, že jsou lordi. On byl okouzlující. Krásný, příjemný, vzdělaný, uměl hrát a zpívat, ne jen bojovat, a doopravdy se ženou mluvil. Nebo možná jen s ní? Proč byl s ní a vyprávěl jí stovky let staré příběhy o dracích, když by měl sedět u svého syna a manželky, která se nemůže sama zvednout z lůžka? Velmistr ji varoval už po porodu princezny Rhaenys, že je na děti příliš slabá a neduživá, ale ona Rhaegarovi porodila i přes riziko další. Neměl by být u ní, děkovat jí a zahrnovat jí láskou? Když se narodila Arianne a po ní Quentyn, její strýc Doran vždy jako by náhle omládl, často ho vídala s nimi v náručí a po povinném představení nových princat dvoru se s nimi na několik týdnů přestěhoval do klidu Vodních zahrad, než se znovu chopil svých tehdejších povinností rádce princezny Dorne a budoucího prince. Nedokázala si představit, že by místo toho provázel nějakou cizí lady po Slunečním oštěpu, zatímco Mellario by nezvládla ani vstát z postele.
Opět si lehla a vejce si položila na břicho. Jeho váha jí podivně uklidňovala, a to bylo něco, co teď nutně potřebovala. Copak mu na manželce vůbec nezáleželo? Všichni o něm říkali, jak je rytířský a každá by mohla podlehnout jeho kouzlu, o tom nepochybovala. Zkoušel snad učarovat jí? Proč? Nechápala to a vůbec netušila, co si o princi myslet.
Žádné komentáře:
Okomentovat