27. srpna 2015

Dračí píseň 4

Věděla, že nebylo vůbec jednoduché ho sehnat. Dračí vejce, i když většinou už dávno zkamenělá nebo poškozená, jsou velmi drahá a ve světě držená jako poklady. Sice už nikdo neoplývá vědomostmi o tom, jak z nich dostat dráčata na svět, ale kdo je má, stále se nemůže považovat za chudého, i kdyby sloužily jen k ozdobě.
Tohle jedno Oberyn našel, když se se Zlatým společenstvím, nejslavnější žoldáckou skupinou Essosu, dostal až za brány města Volantisu, které si je tehdy najalo. Pravidelně se u něj střídala období, kdy trávil svůj čas doma mezi rodinou, přáteli a milenkami, kdy poznával svět a kdy dával průchod svým touhám na bojištích za dobrý žold, a tohle bylo jedno z nich. Příliš se nestaral o to, co je jejich úkolem a čeho chce Volantis s jejich pomocí dosáhnout. Zajímaly ho jen exotická místa,exotické ženy a boje, a všeho našel dostatek.

A zároveň našel při svých toulkách uličkami plnými všech možných lidí na podvečerní cestě do nevěstince přepychově oděného obchodníka s třemi otroky nesoucími několik dřevěných truhel. Podle jeho oblečení okamžitě usoudil, že jde o muže ze starého a zvláštního města Qarth a obchodník zase, že jde o Západozemce, takže ho promptně zastavil. Zatímco obyvatelé Essosu málo dbali na slova o tajemných nebo prastarých artefaktech s mocnými účinky dovezených z ostrova Ib nebo dalekých zemí Yi Ti, protože se je takto pokoušel obloudit každý druhý prodejce, lidé ze Západozemí obvykle všemu uvěřili, a tak čekal, že i teď odejde s kapsami naditými zlatem. Oberyn ale neměl v úmyslu nechat se ošálit, takže nad všemi lektvary a babskými kouzly jako někdo, kdo se mohl stát mistrem ve znalosti jedů, mávl rukou, stejně jako nad krajkami, ozdobnými pásy a brožemi ve tvaru různého hmyzu, které by se sice mohly líbit jeho dcerám a neteři, jenže protože se ještě nějakou dobu neměl vrátit domů, nechtělo se mu neustále při sobě v armádě hlídat náklad cetek pro dívky.

Pak ho ale zaujala poslední z truhlic, kterou přeochotný obchodník lačnící po výdělku vůbec nezmínil ani neotevřel. Byla z tmavého mahagonového dřeva a o dost menší, než všechny ostatní. Přesto ale honosnější.
„Co je v ní?“ zeptal se proto qarthéňana, jenž si teatrálně utíral slzy poté, co odmítl pochvu na dýku vykládanou ašajskými rubíny. Oberyn věděl, že přehnaně lkát a zveličovat emoce při zklamání je pro qarthéňany zvykem, ale nic to neměnilo na faktu, že mu to přišlo nechutné.
„Oh, velmi cenné zboží. To nejcennější, co mám. Ale vy stejně nebudete mít zájem. Ne, ne, nemáte zájem o nic tak vzrušujícího a tajemného.“
„Nejspíš ne,“ přisvědčil Oberyn a už se chystal vykročit dál, což, přesně jak předpokládal, donutilo qarthéňana k jednání.
„Je to jeden z mála kousků, co se může pochlubit tak temným původem. Možná vůbec jediný. Přímo ze Stínu za Ašajem. Sám jsem ho z města přivezl, když jsem tam byl naposledy. Ale jeho cena je vysoká.“
„Čí cena? Další magické nesmysly? Otrávený smaragd nebo useknutá opičí pracka?“ uchechtl se Oberyn posměšně. Každý věděl, že Ašaj a Stínozemí jsou temné krajiny plné temné magie, která sice nemusí být opravdová, ale rozhodně z nich nedělá příjemné místo, a tak se jim většina lidí vyhýbá.
„Uvidíte sám a dáte mi za pravdu. Ale musím vás varovat. Takové zboží v lidech často vyvolává různé touhy a myšlenky. A pokud o něj vy projevíte zájem a pokusíte se ho vzít bez placení vysoké, velmi vysoké ceny, poznáte, že mí otroci nejsou jen nosiči. Jak jistě chápete, na svých cestách se potřebuji především chránit.“
Oberyn pobaveně kývl, přesvědčený, že nikdo z těch tří chudáků s obojkem kolem krku mu nemůže být skutečným protivníkem, a chtěl znovu podotknout něco o bradavce dvanáctiprsé bohyně Letních ostrovů, což je jediná věc, jež ho napadá jako hodná takových ód, ale qarthéňan už bez dalších řečí odklopil víko truhly. A když Oberyn nahlédl dovnitř a spatřil kulatý předmět velký jako hlava posazený na sametových vycpávkách, neviděl jen poklad, jímž se může chlubit posledních několik lidí na světě. Viděl něco mnohem víc. Něco, kvůli čemu zůstala truhla o několik hodin později prázdná.

„Vážně?“
Přikývla.
„Má hrozně tmavou barvu. Zdá se skoro černá, ale není, spíš... velmi tmavě modrá nebo fialová. A má zlaté žilky. A víte, co je nejzvláštnější?“
Rhaegar zakroutil hlavou. Ale před očima měl jasný obraz vejce a především draka, který v něm spal, a který by měl mít stejnou, neobvyklou barvu.
„Někdy, když ho zahřeji a držím v rukách, zdá se mi, jako by ty zlaté žilky... víc zářily. Jako by...“ pulzovalo, chtěla říct. Takový pocit mívala. Někdy se jí prostě zachtělo položit ho k ohni nebo na žhavé uhlíky, a když už nebylo tak horké, že by popálilo její kůži, držet ho a pozorovat. Určitě zářilo. Určitě nebylo jen kamenem. A ona by odpřísáhla, že v takových chvílích cítí, jak v něm něco tepe. Možná to byl jen sen, jen zdání, co chtěla mít, ale možná to také byla kapka krve Staré Valyrie z její lysénské matky. Krve, co ji mohla spojit s bytostí uvnitř, ať už skutečnou nebo dávno mrtvou. Jenže věděla, že nic víc se nikdy nestane. „Ale to je samozřejmě nesmysl.“
„Četl jsem, že draci mohou ve vejcích přežít i desítky let,“ reagoval okamžitě, když pochopil, co mu naznačuje. A sám o tom nepochyboval. Pokud mohl Balerion žít víc než dvě stě let, proč by tak dlouho nemohlo přežít i mládě ukryté ve skořápce?
„I kdyby, nikdo už neví, jak se draci líhnou. A právě jste mi vyprávěl o tom, jak dopadl poslední pokus.“

„Právě proto jsem se snažil sehnat o nich co nejvíc vědomostí. Myslel jsem si, že jsem poslední drak. Princ, o němž mluví staré texty. Ale teď jsem si jistý, že je jím Aegon. A bez skutečných draků nikdy nebudeme celí.“
„Staré texty? Chcete říct, že můj malý bratránek je... součástí nějakého proroctví?“
Nikdy o žádném princi ze starých textů neslyšela. Znala příběhy o legendárních hrdinech, královně Nymerii, jež před sedmi sty lety připlula do Dorne, a i několik pověstí z dalekého Essosu, ale žádné o targaryenských princech.
„Ano. A kdyby se mi podařilo sehnat živého draka... nikdo by o tom nepochyboval.“
„Takže svou snahu ještě nevzdáváte? Pořád hledáte informace?“
„Říkala jste, že by se vám líbilo, kdyby to někdo dokázal. Nebyla byste nadšená, kdybych našel nějaký návod?“
Jaenna sestoupila ze stupínku a vrátila se k jedné z větších lebek, kterou pomalu obešla dokola.
„To nevím. Aegon možná ano,“ postavila se doprostřed sálu a podívala se k trůnu, vedle něhož Rhaegar ve svém rudém plášti a se stříbrnými vlasy zapletenými do krátkého copu po straně tak, aby mu nepadaly do obličeje, zůstal stát. Pak se otočila a sama tichým krokem vyrazila ke dveřím.
„Ale to ze starých textů nebo v městských uličkách nezjistíte.“

Sama se pak vrátila do komnat, kde měla několik dní přespávat. Musela uznat, že v těchto částech pevnosti bylo téměř vylidněno, ale nemohla se divit. Jako příbuzní královské rodiny, bratr a neteř manželky korunního prince a strýc a sestřenice nejmladšího prince, jenž byl středem všech současných událostí, dostali ty nejlepší komnaty. Ostatní lordi a lady, kteří přijeli na velkou hostinu k oslavě Aegonova narození, se museli spokojit s jinými částmi Rudé bašty nebo se rovnou ubytovat v různých zařízeních ve městě.

I když Jaenna nepochybovala, že kdyby to byl i jejich případ, Oberyn by se s radostí spokojil s hostincem vedle nevěstince, pokud tu rovnou nebylo zařízení nabízející kromě děvek i ubytování, a ona sama by nejspíš pronajatým pokojem také nepohrdla. Ne, že by ji lákala společnost nahých žen nebo prodávajících se mužů, v duchu se vždy považovala za více tradiční a sdílet lože chtěla jen s tím, kdo by s ní šel dobrovolně a proto, že se mu líbí. Už dvakrát se ale vydala s otcem na cesty – jednou se plavila do Starého města a jednou ji vzal na objížďku vazalů v Dorne ve jménu strýce Dorana. A ani v jednom případě nešlo o cesty, kdy by každý den narazili na nějaký hrad, co by je srdečně uvítal.

Rozhodně si ale nestěžovala. Přesto, že ovládala zbraně a boj a přesto, že už měla zkušenosti s přespáváním v hostincích a na lodi, rozhodně uvítala pohodlné komnaty a velkou, měkkou postel. Do té se také ihned, jak se svlékla, zabořila, a poslala pryč všechny služebné, co se jí pokusily přesvědčit ke koupeli a optat se, co by si přála k večeři. Prostě je nechala, ať jí položí tác s jídlem na stolek, a zavřela oči.

Celkem jí chyběly Vodní zahrady, kde by mohla po setmění nahá skočit do bazénu a užívat si ho úplně sama, protože děti, co se v nich obvykle ráchaly, jsou spolu se sluncem vždy nemilosrdně zahrány rodiči, poté se zabalená pouze do saténového županu posadit na okraj fontány a oloupat si jeden krvavý pomeranč, a jediný, kdo by ji viděl, by byl možná Areo Hotah, kapitán strýcových stráží, co by jí pak věnoval jeho typický káravý pohled, z čehož by si nic nedělala, usmála by se na něj, on by se poklonil a nechal by ji projít zpět do zámku. Nebo někdo z jeho mužů, jenž by mu její dovádění nahlásil a káravý pohled by ji čekal druhý den. Ale tady mohla jen zírat do stropu, a tak raději nezírala nikam.

Stejně musela pořád myslet na krátkou procházku s princem. Na to, jak zapáleně mluvil o dracích, jak jí vyprávěl osudy všech příšer, po nichž v trůní síni zbylo jen pár obrovských kostí, a jak mu zasvítily oči, když mu sama prozradila, že vlastní jedno dračí vejce.

V tu chvíli se prudce posadila, seskočila z postele a rychle z pod ní vytáhla dřevěnou truhlu.
Nebyla to ta samá, v níž vejce přivezl obchodník z Qarthu. Tato byla z železostromu, tvrdého černého dřeva rostoucího na Severu, a jako zámek jí sloužilo rhoynské slunce, do něhož se zabodávalo zlaté kopí, tedy znak Martellů.

Okamžitě ho odemkla a velké šupinaté vejce vytáhla ven. Mělo přesně takovou barvu, jakou popisovala Rhaegarovi. Bylo temné. Tak temné, jako noc. Ale přesně jako noc nešlo jasně určit, zda je tmavě modré, fialové, nebo černé. I když jí vždy připadalo spíš fialové a jen když se na něm odráželo světlo, měnilo barvu víc k černé. Asi jako její oči.

Bylo dostatečné teplo, aby krb v její komnatě nehořel a ani nenesl známky nedávného zapalování, a kdyby si vyžádala dřevo, vyvolala by zbytečnou pozornost, takže ho nemohla nahřát, jak to obvykle dělávala. Ale alespoň ho vzala do rukou a lehla si s ním na postel. Teď nehřálo tak, jako doma, ale stále měla ten neodbytný pocit, že v něm něco pulzuje, a že ji to táhne. Měla pocit, že se zlaté žilky protkávající skořápku rozzařují a pohasínají, a že uvnitř něco žije. Ale když se snažila soustředit svými lidskými smysly a opravdu změnu vidět nebo nahmatat, nedokázala to. Jediné, co reagovalo, byla její intuice.
Sama pořád nevěděla, co si o svých pocitech myslet. Přišlo by jí úžasné, kdyby se vylíhl? Samozřejmě. Ale věří tomu, že by to někdo ještě někdy dokázal? Nejspíš ne. Proto ji překvapilo, jak přesvědčeně Rhaegar vypadal. Neochvějně věřil, že může zjistit, jak na to. Byl bláhový? Nebo blázen?

Každopádně nemohla popřít, že je okouzlující. Neměla tušení, zda se do něj její teta Elia poté, co se vzali, zamilovala, ale věřila, že je to možné. Vůbec nebyl jako jiní lordi, kteří právo na věrnost a oddanost své ženy odvozovali od toho, že jsou lordi. On byl okouzlující. Krásný, příjemný, vzdělaný, uměl hrát a zpívat a doopravdy se ženou mluvil. Nebo možná jen s ní? Proč byl s ní a vyprávěl jí stovky let staré příběhy o dracích, když by měl sedět u svého syna a manželky, která se nemůže sama zvednout z lůžka? Velmistr ji varoval už po porodu princezny Rhaenys, že je na děti příliš slabá a neduživá, ale ona Rhaegarovi porodila i přes riziko další. Neměl by být u ní, děkovat jí a zahrnovat jí láskou?

Opět si lehla a vejce si položila na břicho. Jeho váha jí podivně uklidňovala, a to bylo něco, co teď nutně potřebovala. Copak mu na manželce vůbec nezáleželo? Všichni o něm říkali, jak je rytířský a každá by mohla podlehnout jeho kouzlu, o tom nepochybovala. Zkoušel snad učarovat jí? Proč? Nechápala to a vůbec netušila, co si o princi myslet.

Žádné komentáře:

Okomentovat