„Zacu? Co... se děje?“ zaraženě si sedla vedle něj. Její nejlepší kamarád, vždy jen kamarád, nikdy víc nehledě na to, co by si možná někdy přála, totiž seděl na schodech před domem, přestože už ráno měl být pryč z města. Rozhodl se odjet, protože na něj všechny události až příliš dolehly, nedokázal jednoduše přijmout existenci nadpřirozeného světa, a když se z jeho bratra, kterého mu rodiče vždy dávali za vzor, vyklubalo něco děsivého plného plamenů, nemohl zůstat dál. A ona ho nepřesvědčovala, i když moc chtěla, ať zůstane. Zvykla si, že se vším, co se stane, běží za ním, že i on se svěřuje právě jí, a že spoustu času tráví spolu. Nechtěla, ať to končí, ale respektovala jeho rozhodnutí. Jenže teď se patrně něco stalo a místo odjezdu vypadá téměř na zhroucení.
Kdyby se ráno rozhodla pro jinou cestu, než obvyklou kolem domu, kde bydlel Jordan Parrish a jeho bratr Zac, možná by to ani nevěděla, ale teď byla jen ráda, že to nezměnila. Takhle v první chvíli tiše zajásala, ale pak si všimla jeho utrápeného výrazu a hlavy v dlaních, zastavila, vystoupila a doufala, že se nestala žádná katastrofa. Jako že třeba Jordan není další obětí vražedného šílenství, které se Beacon Hills zmocňuje zhruba každý půlrok, protože Beacon Hills je a asi už navždy bude podivné město plné příšer, které však nehledají děti pod postelí, ale ve svých přátelích, sousedech, učitelích a kolezích.
„Co je? Proč jsi neodjel?“ opatrně mu položila ruku na záda a pokoušela se z něj dostat aspoň slovo. Ale on jen zavrtěl hlavou a neřekl nic.
„Zacu, mluv se mnou. Co se stalo? Je Jordan v pořádku? Není ti nic? Viděl jsi... o co jde?“ místo radosti ji to začalo doopravdy děsit. Odmítl se na ni vůbec podívat a ona netušila, jestli vůbec slyší. Kvůli komu by ale mohl takhle vyvádět? Vztah s Lydií, pokud se dal sex nazvat vztahem, už ukončili dávno a kdyby bylo něco s Lydií, dávno by to věděla přes Scotta, protože byla v jeho podivné a nesourodé smečce.
„Zacu, prosím. Prosím, řekni mi to. Pomůžu ti.“
Teprve potom pomalu zvedl hlavu a otočil se na ní. Měl vyděšený a smutný výraz a jeho oči... slabě zářily. V jasně modré probleskovala znatelná oranžová.
„Zacu...“
„Co vidíš? Jsem... já jsem... dneska ráno, prostě jsem... pohádali jsme se s Jordanem, že zase budu žít někde s bandou vyhulenců a nebude to stát za nic a najednou... stalo se to... jsem... monstrum...“ dostal ze sebe a ona konečně pochopila. Od chvíle, co se ho pokusili zabít a ona mu musela vysvětlit existenci vlkodlaků, banshee, kitsune a všech možných dalších bytostí, a od chvíle, co zjistil, že jeho bratr je cosi, co je spojené s ohněm, bál se. A teď, když mu došlo, že jeho bratr se stal tím, čím se stal, proto, že to už bylo v jeho krvi a že se s tím narodil, a že on se s tím tedy narodil také, nedokázal si poradit.
„To je přece v pořádku. Nejsi žádný monstrum. Notak, nejsi monstrum,“ okamžitě ho pevně objala.
„Moje oči, jsou... byly... jako jeho...“
„Ale nejsi monstrum. Jsi jen... to, co chceš být. Tak, jak se k tomu postavíš, tak to dopadne.“
„Vždyť nikdo ani neví, co to je! Tak jak se k tomu máme postavit!“
To byla pravda. Ještě nedokázali zjistit, co znamená Perrishova odolnost vůči ohni, jeho oranžové oči a... zatím nic víc. Ale ať šlo o nějakého podivného tvora nebo doslova ďábelské stvoření, nezáleželo jí na tom. Věděla, že Jordan je slušný člověk a ještě víc věděla, že Zac se nikdy nestane monstrem. Už proto, že se toho tolik bojí.
„Na tom nesejde. Prostě jsi, co jsi. Ale jsi to pořád ty. Pořád jsi DJ, pořád máš rád hudbu, pořád umíš rozhýbat dav a pořád úplně strašně vaříš. Nic se nezměnilo. Prostě jen... neuhoříš, když ti od sporáku chytne dům. To není tak zlý, ne?“ usmála se a pokusila se ho trochu povzbudit.
„Co když to bude postupovat dál? Co když... něco udělám?“
„Neuděláš. Budu tě hlídat. Teď už stejně nemusíš odjíždět. Naopak, teď musíš zůstat. Bez debat. Chtěl jsi odjet, protože toho bylo moc, ale teď jsi jeden z nás. Pomůžeme ti na všechno přijít, ty se můžeš usmířit s bratrem...“
„A co, dívat se... jak tu něco vraždí a jenom vědět, že... že už se mě to týká taky, víc, než předtím?“
„To, nebo... žít jako doteď. Ptal ses mě, co vidím. Víš, co vidím?“
Jen ale zakroutil hlavou.
Povzdechla si, chytila ho za tváře a podívala se mu přímo do očí.
„Tebe.“
Žádné komentáře:
Okomentovat