„Jo aha! Nemusíš mu věřit, můžeš říkat, že je zločinec, ale věř alespoň mně! Nepodvedl by mě, nic by na mě nenastražil, prostě je to můj otec, i když se po něm nejmenuju, tak toho nech! Udělal teď pro nás dost!“ obořila se Jenna na Mikea, který jen zíral střídavě na ni a na místo, odkud odjelo auto Raye Donovana, odstrčila ho a zamířila k jejich vlastnímu autu. Věděla, že to nebude schvalovat. A věděla, co je její otec zač. Zločinec... i tak by se to dalo popsat. Zahlazuje průšvihy horních deseti tisíc po celém LA a nebojí si umazat ruce, třeba i krví. Ale není žádný mafián, nebo vrah. Prostě má jen své způsoby a kontakty. Musí to překousnout.
Nasedla na místo řidiče a nastartovala motor, což konečně Mikea probralo, takže se rozběhl za ní.
„Já jen... vím, co je zač. Co všechno na něj FBI měla, než šel případ k ledu. A není to bezpečný, i když tobě možná neublíží.“
„Mikey, prosím... sklapni,“ odpověděla mu, aniž by se na něj podívala, a rozjela se.
„Fajn, fajn, tak pardon, že o tebe mám strach,“ Mike se ale očividně urazil a zbytek cesty až do Gracelandu probíhal v naprosté tichosti. Oba dva se snažili druhého ignorovat a předstírat, že jsou v autě sami. Jennu už přitom zase začala bolet hlava a Mike se cítil... zbytečný. Zbytečný, k ničemu a navíc. Mimoděk si proto dal ruku na břicho, do míst, kam se mu nedávno zabodl nůž, a začal si nervozně kousat jazyk. A když si druhou ruku začal ještě nervozněji třít o stehno, Jenna se na něj úkosem podívala, stiskla zuby, sáhla do přirhádky a hodila po něm balíček s připravenými léky. Původně měly sloužit jako falešná stopa při zabezpečování svědkyně a pomoci jejich případu a krytí, ale ona už úplně ztratila trpělivost.
On se na ni jen tázavě podíval zpátky.
O několik kilometrů dál zatím nervozně přešlapovala na místě dívka. Stejně nervozní, jako Mike, možná ještě o něco víc. Každou chvíli měli dorazit. Měli přijít s plánem, jak ji dostat z téhle situace, umožnit jí svědčit a přežít. Věděla, že bude muset do programu na ochranu svědků. A věděla, že nejspíš musí nafingovat svou vlastní smrt. Neskutečně ji to děsilo, ale byla to jediná šance, jak uniknout mexickému drogovému gangu, který její život viděl jako hrozbu od chvíle, kdy promluvila s agenty, a ani stažení jejího svědectví už ji nemohlo zachránit.
Konečně před budovou, která jí měla sloužit jako dočasné bezpečné útočiště, o němž věděla jen agentka Taylorová a její nadřízení, zaslechla přijíždět auto.
Za Jennou zapadly domovní dveře dřív, než stihl Mike vůbec vystoupit. Ani nevěděl, do kterého pokoje zmizela, ale on se usadil v kuchyni, kde nebyl vůbec nikdo, protože vůbec nikdo další nebyl v celém domě, a balíček s léky položil na stůl před sebou. Nenáviděl, když ho nezasvětila do svých plánů. Nenáviděl, když něco nevěděl. A nenáviděl, když se ptala, kolik prášků a jak často bere. Pořád měl bolesti, i když si nebyl jistý, jestli si je jen nepředstavuje. A aby je utišil, potřeboval stále víc. Navíc mu to pomáhalo nemyslet na horor, v který se proměnil jeho pobyt v nemocnici, když se dostal do klinické smrti. Ona o tom neměla ani tušení, nikdy nic podobného nezažila, nemohla vědět, jaké to je. Musel to všechno utišit. Prostě to potřeboval.
Otevřel proto balíček a několik tabletek vzal. Natočil si sklenici vody a všechny najednou spolkl, načež si sedl zpátky ke stolu a opřel si hlavu do dlaní.
„Co tu děláš?“
„Co bych tu dělal? Jsem federální agent,“ zasmál se opálený muž s krátce střiženými černými vlasy, když viděl, jak šokovaně a vyděšeně se zatvářila. Myslela si, že přijela její záchrana. Že dorazila agentka Taylorová, a že provedou nějaký svůj plán. Ale on si dokázal sehnat falešný průkaz a získat tak federální informace, a teď už jí žádná agentka nepomůže. Sáhl si dozadu za pásek a vytáhl zabitou zbraň.
„Prosím... prosím, všechno vezmu zpátky! Nic jsem jim neřekla a všechno vezmu zpátky, nic nepotvrdím!“
„Nelži! Zjistil jsem si, co všechno jsi jim vykecala! Myslíš si, že nechám naší práci padnout kvůli jedný malý děvce, co se připletla, kam neměla?“ zamířil na ní a pobaveně sledoval, jak v hrůze klesla na kolena. Začala v panice mělce dýchat. Třásla se jí čelist i ruce.
Nemohla ani chytit a udržet kalhoty, do kterých se chtěla převléct. To, co v autě začalo jako krátké, tupé návaly bolesti, značně zesílilo, a teď jí rezonovalo v celé hlavě. Když už se počtvrté pokusila rozepnout knoflík, vztekle odhodila připravené oblečení a s dupáním seběhla po schodech. A když už se téměř dostala ke studené vodě, co jí měla pomoct alespoň do chvíle, než najde své léky, všimla si, že Mike sedí zhroucený u stolu a balík s prášky je před ním otevřený. A na dotaz, co to dělá, vůbec neodpověděl.
„Mikeu! MIKEU! Slyšíš mě?!“ praštila ho, což ho přimělo zvednout hlavu.
„Víš, cos mě donutila udělat?“
„Já?! Což... o čem to mluvíš?“
„Zase jsi do mě ryla! A pak i tvůj otec, Ray zasraný Donovan!“
„Jo?! A kvůli tomu ses musel předávkovat?!“ vzteky a bolestí, která její vztek ještě zesilovala, do něj strčila, takže spadl ze židle a téměř skončil na zemi, ale v poslední chvíli se chytil stolu.
„JÁ tě nedonutila k ničemu! Ty sám ses upnul na prášky! Seš závislej jenom kvůli sobě!“ strčila do něj znovu a sebrala několik tablet, co vypadly z balíčku. Sevřela je v pěsti a zbytek pak smetla ze stolu.
„Je to tvoje vina!“
„Jenom tvoje. Kdybys držela hubu od začátku, nemuselo se to stát. Teď už ti prosby nepomůžou, chica.“
Z jejího vyděšeného hrdla vyšlo ještě koktavé prosím, a dál už nic. Dívala se do hlavně pistole a nemohla ani mluvit, ani přemýšlet. Z očí jí jen dál tekly slzy paniky, hrůzy a zklamání. Měla tohle přežít. Měla se z toho dostat s pomocí FBI, měla odjet na druhý konec států a začít nový život. Ale nic nevyšlo. Všechno šlo do háje. Možná měl pravdu, možná měla prostě mlčet. Nic jí do celého případu nebylo, jen se zachovala jako správná občanka. A to ji má stát život? Zkurvená poslušnost? V posledním zoufalém záchvěvu instinktů zvedla ruce.
Pak si do úst hodila všechny tablety najednou a zapila je půlkou Mikeovy sklenice. Účinek se dostavil téměř okamžitě. Opřela se o dřez a bolest nechala pomalu odplouvat, zatímco se jí zmocňovala příjemná otupělost. Ani si nevšimla, že se Mike odlepil od stolu a stoupl si za ni. Nevnímala nic a bylo jí tak dobře. Bylo to lepší, než bolest, lepší, než vztek, lepší, než obviňování Mikea i sebe.
A pak ucítila jen ruce. Ruce kolem jejího pasu, ruce na ramenou, na bocích, na prsou, ruce, co jí vyhrnuly tričko a rozeply kalhoty, s kterými chvíli předtím tak bojovala. Ruce na těle, ruce uvnitř. Pak rty. Na krku, na zádech, na ramenou. A jeho jazyk. Hlavu zvrátila dohadu a opřela si ji o jeho rameno. Přitiskla se těsně k němu.
A pak cítila, jak ji přirazil k lince. Už nebyla opřená, ruce už jí nebloudili po těle. Bylo to, jako by propadla do ledové vody. Jako by do ní zaryl nůž. Jako by jí do těla pronikla kulka.
Byla to vteřina. Možná ani ne. Dívala se na něj, přes závoj slz vnímala rozmazanou hlaveň a snědou tvář, a pak nic. Vůbec nic. Rána musela přijít dřív, než uslyšela ten zvuk, ale neuvědomila si ji. Ostré prásknutí a pak nic. Nebolelo to, ta vteřina nebolela. Bylo to, jako by byla dlouhá celý život, ale nebolela. Ani si nestihla uvědomit, že tekutina, co jí teče po čele, je krev vytékající z díry, kterou jí do hlavy vyvrtala kulka. Nepotřebovala to vědět. Nepotřebovala nic. Vnímala jen, jak se jí v hrdle zasekl dech, a tmu.
Už za moment se ale obrysy kolem ní zase projasnily. Bylo to šílené. Ještě nikdy tohle necítila. Nebylo to nepříjemné. Ostré, jako by ji to šokem probralo z omámení, ale jen na chvíli, než se sama rukama zapřela o pult a začala instinktivně reagovat na Mikeovy pohyby. Brzy se s ní začalo všechno točit, a tak zavřela oči. Neviděla, neslyšela, cítila jen vlny vzrušení, jak do ní vytrvale naráží, dokud nedosáhly vrcholu a ona nevykřikla. A pak se všechno uklidnilo a všechno spolu s jeho vlastním vrcholem zapadlo na své místo. Jeho prsty na jejích bocích, jejich těla opřená jedno o druhé a popadající dech, žádný křik, žádné hádky, žádný okolní svět. Jen oni dva jako jeden.
Konečně si připadala živá. Všechno se zase napraví.
Žádné komentáře:
Okomentovat