Poté se oblékla do jezdeckých kalhot, lehké pískově žluté tuniky a oranžového pláště, možná, aby se mohla snadno pohybovat, možná, aby trochu podráždila cit zdejších upjatých dam, a vydala se na nádvoří. Ještě ze včera si pamatovala cestu, kterou jí popsal Rhaegar, a tak rázným krokem vyšla ven.
Ráno bylo příjemné. Ještě nenastoupilo polední horko, vlál mírný vítr, co jí cuchal nespletené vlasy, v nichž měla pouze dva pramínky ozdobně sepnuté dozadu, nádvoří bylo plné lidí a z jednoho konce zaslechla třesk zbraní. Nebála se, že jde o boj nebo útok, ihned ji napadlo, že se nejspíš cvičí pážata, panoši, rytíři královské gardy, nebo se někteří z přítomných lordů rozhodli pro přátelské utkání.
Když ale vyběhla na jeden z balkonů okolo, aby měla dobrý rozhled, zjistila, že nejde o přátelské utkání. Rozhodně ne mezi těmi, kdo se ho účastnili. Na jedné straně malého kruhu přihlížejících, který se utvořil, stál její otec s mečem, což pro něj sice byla neobvyklá zbraň, ale nic, co by neovládal, a úšklebkem na tváři kynul svému protivníkovi, jenž ležel na zemi a snažil se rychle zvednout. A když se mu to konečně podařilo, všimla si Jaenna, že jde o lorda Conningtona, který je včera jménem krále jako jeho pobočník uvítal.
„Jestli všichni muži z Korunních zemí bojují jako vy, nedivím se, že jste Dorne nedokázali porazit, dokud se nerozhodlo vzít si Targaryeny do ložnice,“ slyšela otce, jak se ušklíbl.
„Já pocházím z Bouřlivých zemí. A ty-“
„Ty mají Roberta Baratheona, zuřivého býka, pardon, jelena, a... ještě někoho? Ne, o nikom dalším, kdo by uměl třímat alespoň kladivo, jsem neslyšel.“
Lord Connington se po těchto slovech na Oberyna ihned vrhl. Jenže jeho útoky, přesně jak Oberyn předpokládal, byly vedeny spíš vztekem a ponížením kvůli urážkám, a neměl tak nejmenší šanci na vítězství. A navíc skutečně nebyl tak dobrý válečník, jako jeho dornský protivník. Opět skončil na zemi se špičkou Oberynova meče u hrdla.
„Mrtvý.“
Jaenna se nahlas zasmála. Myslela si, že je sama, a tak nijak neskrývala pobavení.
„Princ Oberyn je rozhodně schopný. A nejen s jeho pověstným oštěpem.“
Po tom sebou Jaenna trhla a otočila se.
„Rozhodl jste se, že mě budete lekat celý můj pobyt, princi?“
„Lekám vás? To mě mrzí,“ řekl, ale usmál se na ni.
„Máte pravdu. Otec je proslulý v boji s oštěpem. Ale není to všechno, co umí. Byl byste překvapen. A lord pobočník naopak... není příliš dobrý, zdá se mi. Nechá se rozzuřit a poté nepřemýšlí. Útočí příliš zprudka. Příliš předvídatelně. Vůbec ho nenapadá použít nějakou lest nebo předstírání. Je před ním ještě dost cvičení s mečem, než bude moct mého otce porazit. A to proto, že až umění boje ovládne, bude otec příliš starý.“
„Vy se vyznáte i v boji?“
„Říkala jsem vám, že nejsem žádná běžná lady a že mě otec učil. Odkud myslíte, že plyne mé přesvědčení, že boj a smrt v něm není hrdinství?“
„Takže se sama oháníte mečem?“
„Učila jsem se to. Ale nejlépe mi to jde s lukem a šípem. Dornské luky jsou navíc těžko překonatelné, lepší jsou už jen luky z černého dřeva Letních ostrovů, ale takový se mi stále nedaří sehnat. Nikdo z ostrovanů je nechce prodávat,“ oplatila mu úsměv, pustila zábradlí balkonu a zamířila zpátky ke schodům na nádvoří.
„Myslím, že ještě lepší jste v útěcích z konverzace.“
„Útěcích? Já přece neutíkám, výsosti.“
„Ne?“
„Otec zvítězil, musím mu jít pogratulovat. Nestává se každý den, aby porazil pobočníka krále.“
„A včera? To jste musela také někomu gratulovat?“
Jaenna se mu podívala do očí, které nevyjadřovaly žádné opovržení, zlobu nebo znechucení, a to jí dodalo kuráž.
„Vlastně jsem doufala, že budu moci gratulovat vám.“
„A k čemu?“ v tu chvíli byl opravdu zmatený.
„K tomu, že navštívíte vaši manželku a vašeho syna, strávíte s nimi zbytek večera a budete se o ně zajímat. Víte o tom, že Elia je stále tak slabá, že nesmí vstávat z lůžka?“
„Jistě. Je to má rodina, ovšem, že to vím.“
„A o tom, že Aegonovy oči se zbarvily jasně fialově? Ne kalně, jako některé, ne tak temně, že je to sotva poznatelné, jako ty mé, ale jasnou, zářivou fialovou?“
Rhaeagar se nejprve nadechoval a připravoval si nejistou odpověď, ale pak ho něco zarazilo.
„Vy máte fialové oči?“
„Je to sotva poznat, ale ano, většinou se mi zdají fialové. Notak, nebuďte tak překvapený, princi, jsem z Dorne. Existují tam rody, co se jimi též vyznačují a i mezi mými předky je několik Targaryenů. Ale především, má matka pocházela z Lysu.“
„Ah. Nikdy jsem si nevšiml.“
„V přítmí hradu se zdají většinou černé. A teď mě vidíte poprvé na přímém světle,“ vysvětlila mu.
„Ne poprvé.“
„Můj... tehdy... jste měl sotva čas podívat se mi do očí, projížděli jsme kolem vás rychle. A... nikdy by mě nenapadlo, že nejste bard, ale princ,“ zakoktala se při vzpomínce na svůj příjezd a bláhový dotaz, zda by onoho barda nemohli vzít do paláce s sebou. A pak si uvědomila, že původně chtěla vyčinit ona jemu a ne se cítit trapně, když to proti ní otočí.
„Byl jsem tam jako bard.“
„Ovšem. Jen s královskou gardou poblíž, že? Ale vážně myslím, že byste měl jít za Eliou a projevit jí trochu... čehokoli, co ve vašem manželství je.“
„Čehokoli? Běžně by lidé asi říkali lásky.“
Jaenna se usmála, ale už o něco méně vesele.
„Ano, lásku by si má teta zasloužila. Ale vím, že váš sňatek byl dohodnutý a pochybuji, že se v takovém dá najít skutečná láska.“
„To vás musí dost rmoutit.“
„Proč? Já si vezmu jen toho, koho budu skutečně chtít. To je výhoda pozice potomka druhého syna a Rudé zmije Dorne. Nemusím se bát o zajištění království. A teď, když dovolíte, opravdu půjdu pogratulovat otci a zjistit, jestli hodlá ponížit ještě další lordy v královských službách.“
Nenechala ho dál reagovat a odešla.
Neodpověděl jí, i když to čekala. Docela se divila, že rovnou nevybuchl a nenechal ji potrestat, když ho poučovala, co by měl udělat, a vlastně ho obvinila, že svou manželku nemiluje. Od draka by poté asi čekala plameny. Ale Rheagar, i když se ho to možná dotklo a srazilo jeho ješitnost, nedal najevo nic. Jen znovu obrátil její slova proti ní a jen náhodou narazil na téma, s nímž si nedělala starosti. Nikdy na svou vlastní svatbu ani nepomyslela a byla si jistá, že ji otec nebude do žádné nutit. Pokud najde vhodného nápadníka, vezme si ho. A pokud ne... taková možnost snad ani není. Byla si jistá, že jednou nějakého najde.
Vlastně se kolem ní točilo mnoho atraktivních mužů. Budoucí lord Uller, manželský bratr krásné Ellarie Písek, na níž mohl oči a někdy ruce nechat její otec, na ni pomrkával kdykoli se ocitl v její blízkosti a kdyby nebyl známý tím, že vypije cokoli, co teče, možná by mu i dala šanci. Nebo Robert Baratheon, skvělý společník do hostince i do boje a poté, co se s ní seznámil, rozhodně častější návštěvník Dorne. Akorát, že až příliš věnuje pozornost děvkám a hlavně je zasnoubený se seveřankou, o níž od té doby neustále pěje ódy. A musela uznat, že i Jaime Lannister, syn Starého lva a původního pobočníka krále, mladík přibližně jejího věku, jehož potkala brzy po svém příjezdu, vůbec nebyl k zahození, naopak, byl velice pohledný, ale jeho bílý plášť a hlídky u královských komnat mu zapovídaly jakékoli námluvy a manželství. Byla si ale jistá, že najde někoho, kdo těmito nedostatky trpět nebude, i kdyby to nebyl velký lord. Možná i jednou uprosí otce, aby ji vzal do Svobodných měst, a pozná nějakého statného obchodníka. Nebo šlechtice, do nějž se bláznivě zamiluje, jak se to stalo jemu s její matkou. Nebo alespoň žoldáka, co jí bude stát za vášnivý románek a trochu zábavy.
Nedokázala si představit, že jí někoho vyberou, přinutí ji vzít si ho, sdílet s ním lože, porodit mu děti a poté jen sedět v pozadí a dělat, co jí řekne, jako se to odehrává na mnoha jiných místech Západozemí. Nebo spíš všech kromě Dorne. I tam sice mnoho mužů považovalo ženu za svůj majetek a za nikoho, kdo by mu mohl být pravou konkurentkou, ale takoví ji nezajímali. Martellové si to nemysleli nikdy. A ona byla Martell. Jaenna Nymeros Martell. Byla konkurentka. Nebála se hloupých mužů s hlavou příliš nahoře. Nebála se výzev. A možná se nebála ani draka.
Žádné komentáře:
Okomentovat