Ostatní nijak zvlášť nevnímala. Zaslechla nějaké dohadování Petera a mývala Rocketa zezadu. Jak pochytila, Rocket, který se ukázal nesmírně inteligentním, se pokoušel sestavit bombu a Peterovi se to přirozeně nelíbilo. Alespoň ne v jeho lodi. Rocket pak naštvaně prohlásil, že mu musí zkazit každou zábavu, a Jenna si náhle vzpomněla na Tonyho Starka. Trochu to znělo jako něco, co by provedl, a ona pocítila osten smutku.
Jediná další žena Gamora stála odhodlaně u řídícího pultu a nechtěla nikomu svěřit, kam má namířeno, a děsivý Drax nehnutě seděl na dalším místě a čekal. Jennu napadlo, jestli je prostě v jeho povaze působit jako hrozivý kus šutru, nebo je naopak upřený pohled na jedno místo a strnulost formou relaxace. Ale nikdy by se neodvážila zeptat, a tak by nejspíš i ona sama zůstala strnule sedět, kdyby sebou neškubla, když se před ní najednou objevil strom Groot.
„Já jsem Groot?“ podíval se na ni a nejspíš se jí pokoušel něco říct, ale ona neměla tušení co. Nikdy ho neslyšela vyslovit víc než tato tři slova a tak nevěděla, jestli jde o tvora s nízkou inteligencí, co víc neumí, nebo o vážně hodně divný jazyk. Takže mu neodpověděla.
„Já jsem Groot,“ ozvalo se zase, tentokrát jiným tónem. Připadalo jí, že trochu měkčím. Ale ona byla pořád až příliš nedůvěřivá a vyděšená, než aby mohla klidně přemýšlet, natož se svěřovat s děsem, který cítila ani ne tolik kvůli tomu, kde se ocitla, ale kvůli tomu, co se z ní vyklubalo. A nejspíš nechtěla, aby na ni dál civěl.
„Já... jsem jen unavená,“ řekla potichu.
„Já jsem Groot...“ zabručel pak obr a zvedl ruku. Lekla se, že jí chce ublížit, ale jeho dlouhé dřevěné prsty ji jen překvapivě jemně poplácaly po hlavě. Možná to mělo vyznít jako útěcha?
Pomalu k němu zvedla oči a všimla si, že se svým stromovým způsobem usmívá.
„Nojo, nojo, jenom se z ní nezblázni,“ prosmýknul se kolem nich Rocket. „A ty, konečně už řekni, co máš v plánu!“ vyrazil za Gamorou a Groot ho věrně následoval. Jenna jen vzdechla a znovu se rozhlédla kolem.
Loď se jí moc nezamlouvala. Ne, že by tušila, jak by měl vypadat interiér vesmírné lodi, ale měla dojem, že by mu neškodil pořádek. Zato tady všude byly poházené kabely, součástky, na jednom pultu dokonce leželo něco, co vypadalo jako zbytky jídla, a když se šla Gamora převléct, dobře si všimla, co hodila po Peterovi. Kalhotky nějaké mimozemšťanky. Na druhou stranu, nedivila se tak moc. Původně tu žil pouze Peter.
A i ten se konečně objevil, když se převlékl ze žlutých trestaneckých tepláků. Jenna si všimla, že na sobě má něco, co pozemské oblečení připomínalo nejvíc ze všech. Kalhoty, tričko a červenou koženou bundu. Jenže to vypadalo pevnější a odolnější a nejspíš to bylo z příhodnějších materiálů. A hlavně mu to velice lichotilo.
Prošel kolem ní, krátce se na ni usmál, spíš tak, jako by ji ujišťoval, že je všechno v pořádku, než jakkoli jinak, a zamířil stejným směrem jako Rocket. Ale ani nemusel, protože oba dva, Rocket i Gamora, se za neustálého dohadování vrátili do patrně hlavní místnosti celé lodi, kde seděla i Jenna.
„Takže ty nám neřekneš, kam míříme? Je to přece moje loď,“ ohradil se Peter, když Gamora stále neodpovídala.
„Nastavila jsem kurz. Až dorazíme ke kupci, uvidíš. A potom si s tvou lodí dělej co chceš.“
„A kdo je ten kupec? Když tam letíme všichni, měla bys nám o něm něco říct, nerad bych padnul do další pasti!“ prsknul na ni znovu Rocket.
„Ta první past vůbec nebyla pro tebe. A jestli se ti to nelíbí, nikam letět nemusíš, křečku,“ ohradila se Gamora a střelila po něm velmi nepříjemným pohledem.
„Tak to pr, slečinko, mně je úplně jedno, jestli si říkáš Thanosův zabiják nebo třeba postrach vesmíru, nebejt mě, tak ještě pořád trčíte v báni, tak si rozmysli, jak se mnou mluvíš!“
„Kdybyste se vy dva nepletli pod nohy a nezkoušeli chytit tohohle idiota, vůbec bychom se do vězení nedostali!“
„Já jsem Groot?“ ozval se Groot dotčeně, když zjistil, že se Gamora opřela i do něj.
„Kdo je tu idiot? Pokud vím, ten orb jsem získal já a taky jsem to byl já, kdo ho neodevzdal Plenitelům, nebýt mě, nemáme vůbec co prodávat!“ urazil se i Peter a Jenna cítila, že se schyluje k pořádnému výbuchu.
Tohle nebylo dobré, tohle nemohlo skončit dobře a ona se začala o to víc bát. Zatím si jí nikdo nevšímal, ale jak dlouho to potrvá? Měla tušit, že najednou všechno klouže až moc hladce. Stále víc se třásla spolu s tím, jak se ostatní stále víc hádali. Začínala mít pocit, že křičí pořád hlasitěji a že atmosféra kolem ní hmatatelně houstne. Přitiskla si ruce na uši a pevně zavřela oči, ale slyšela a cítila to stejně.
„Neboj se, počítám s tím, že si budeme muset jednotky za orb rozdělit napůl!“
„Já jsem Groot!“
„Jasně, jak napůl, minimálně na třetiny!“
„Já jsem Groot!“
„Fajn, fajn, minimálně na čtvrtiny! Ale pokud správně počítám, pořád nás tu je šest!“
„Já nechci vaše jednotky, jediné, co žádám, je Ronanova hlava. Já chci pomstu!“
Všechny hlasy začaly vykřikovat jeden přes druhého a v jejích uších už splývali do jediného vysokého jekotu.
„Dost... prosím, dost...“
Nemohla to vydržet. Poslepu praštila do pultu vedle ní, aby je utišila a přesměrovala bolest, která se jí začala ozývat v hlavě. Ale nejspíš to dělat neměla.
Ucítila, jak jí tělem projel záblesk energie a vystřelil rukama a téměř okamžitě ucítila i kouř. A když úlekem otevřela oči, viděla, že se kolem ní rozprostírá hromada zčernalých součástek přístroje, do kterého úderem do kovového pultu nevědomky pustila obrovské množství elektřiny. I když efekt to mělo okamžitý. Všichni na ni zírali v hrobovém tichu.
„Já... jednotky taky nechci...“ vyrazila ze sebe potichu, pak se znovu podívala na zničený přístroj a schovala si hlavu do dlaní. Tohle vůbec nechtěla udělat. Nedokázala se ovládnout, ani netušila, že to přijde. Vytrysklo to z ní úplně samo stejně jako předešlou noc ve vězení a měla štěstí, že nikoho nezasáhla. Jenže příště už to štěstí mít nemusí. Uvědomila si, že je nebezpečná. A že jestli se to stane znovu a ona ublíží dalším tvorům, zase někoho spálí na uhel, budou se na ni dívat jako na monstrum. Kterým možná je. Zase zavřela oči a očekávala další křik, tentokrát směřovaný na ni.
Po chvíli však místo něj ucítila dotek na ruce. Odtáhla se, ale nepomohlo to, někdo jí stejně jemně chytil a ruku jí odtáhnul od obličeje.
„Já jsem to nechtěla... Samo to...“
„Jestli máme tenhle let přežít, tohle už se nebude opakovat,“ slyšela Rocketův hlas, který ale zase okamžitě zmlknul a nahradil ho mnohem tišší a měkčí.
„Vypadáš unaveně. Potřebuješ se převléct a vyspat se. Měli jsme si toho všimnout dřív.“
Zavrtěla hlavou.
„Já vím, že jsi to nechtěla udělat. A nic se nestalo, nikomu nic není. Vyspat se ti pomůže, když jsi rozrušená, hůř se ovládáš, tak pojď.“
Konečně zvedla hlavu a podívala se na Petera. Chtěla něco namítnout. Zeptat se, kam má asi tak jít a proč zrovna s ním. Pořád se snažila sama sebe přimět, aby mu hned bláznivě nevěřila, a rozhodně nevěřila ostatním. Ale uznala, že má pravdu. Bylo jí úplně jedno, co je orb, komu ho prodají a jak se rozdělí. Nebo co jsou vůbec jednotky. Chtěla jen domů.
„Já jsem Groot.“
„Pomůže ti to.“
Nakonec se rozhodla podvolit a zvedla se. Peter ji stále držel za ruku, jemně ale jistě, a vedl ji chodbičkou do jiné části lodi.
Když pak vystoupala za ním po krátkém žebříku, viděla, že ji vzal někam, kde se to dá nejvíc ze všeho nazvat ložnicí. Stála tam ne zrovna ustlaná postel a na zemi se válela bota a červený kožený kabát, který hned zvedl a hodil za sebe.
„Nebylo to tu navržené pro víc cestujících, takže tohle je rozhodně to nejpohodlnější místo. Nevím, jak dlouho potrvá let, ale podle Gamory máme docela dost času, takže... se klidně chovej jako doma,“ pokusil se na ni usmát a kývnul k posteli, patrně jeho. Ale Jenna si po krátkém přelétnutí místnosti očima uvědomila ještě něco.
„Já si nemyslím, že si můžu zabrat tvou postel.“
„Žádnej strach, půjdu zase dolů, nikdo tě nebude rušit. Svý ruce mám až moc rád na to, abych je měl-“ pak se uťal, protože si uvědomil, že není nejlepší chvíle na žertování o jejích elektrických výbojích, a pokrčil rameny.
„Ne, nejde o to, já... já... sice nejsem z vesmíru, pro všechny jsem jenom člověk, ale... asi jste už pochopili, že jsem i... ještě něco. Podle mého odhadu něco, co vypadá jako člověk, ale je odjinud. A tvoje postel by mě asi neunesla.“
Při zmínce o tom, že je člověk, Peter zpozorněl, ale teď vůbec nechápal, co se snaží říct. Jestli postel unese jeho, unese i polovičního, jako je ona.
„Je to prostě tím. Větší hustota kostí a svalů. Doma jsem musela mít zvláštní nábytek,“ vysvětlila mu rychle. „Zvykla jsem si a brzo mi to nepřišlo zvláštní, ale víš, co je děsný? U nás se takový nábytek vyrábí pro morbidně tlustý lidi, co váží víc jak čtvrt tuny. Nechci ani myslet na to, co napadalo ostatní, když ho táta zařizoval. Museli si myslet, že má doma slona. A přitom se na mě podívej.“
Peter se podíval. A musel se usmát.
„Přitom měl doma jenom krásnou holku. Neboj se, klidně si lehni. Tyhle lodě počítají s různýma rasama. Ti, co je používají nejvíc, jsou sbírka ze všech koutů vesmíru, takže jsou přizpůsobené. Unese tě,“ ujistil ji přesvědčeně. Věděl, že když nemá tělesnou stavbu takovou, že by ovlivňovala celou loď, nemusí se bát. Mezi Plenitely, kteří létali loděmi typu Milano, byla spousta různých a různě těžkých tvorů a on sám tuhle konkrétní postel už dávno otestoval s nejednou zástupkyní nejrůznějších ras s nejrůznějšími zvláštnostmi. Ale s tím se Jenně přirozeně nehodlal svěřovat.
„Aha, dobře... ale nemůžu takhle a nemám do čeho se převléct...“
„Ty sis nevyzvedla svoje věci?“
Podívala se na podlahu k Peterovým nohám. Věděla, že k detailům o tom, co se stalo s ní, musí dřív nebo později dojít, ale nechtěla se o ně dělit o nic méně. A teď nejspíš přišla ta chvíle.
„Měla jsem jenom oblečení, a to bylo děravé a zakrvácené.“
„Tys byla zraněná? Kde? Proč jsi nic neřekla? Nevypadáš...“ zraněně? Zesláble? Nevěděl, jak by měl větu dokončit, ale ani nemusel. Protože Jenna se při pomyšlení na to, jak se dostala na Kyln a jak šíleně to všechno vypadá, konečně zlomila.
„Já nevím! Byla jsem! Měla jsem umřít nebo jsem byla mrtvá!“
Bez dalšího ostychu si sedla na postel a snažila se utřít pár slz, které už neudržela.
„Měla jsem být mrtvá, ale pak jsem se objevila tady!“
„To nechápu,“ přiznal Peter popravdě. Kdyby byla mrtvá, nemohla by tu sedět. Nemohla by cestovat vesmírem a skončit ve vězení. A už vůbec by nemohla najednou přijít o všechna zranění. Nebo ano? Seškvařila spoluvězně na prach. Co všechno by mohla ještě dokázat? Co je vůbec zač? Myslel na to část minulé noci, ale pak ho úplně pohltily plány na útěk a až teď se jeho pozornost vrátila zpátky ke křehké dívce, jež nejspíš křehce jen vypadala.
„A myslíš, že já jo?“ obořila se na něj, ale pak roztřeseně vydechla, zavřela oči a několik vteřin se snažila uklidnit. Vyváděním nikam nedojde. A když bude pokračovat, zase ucítí brnění v rukách a zase všechno zhorší.
„Byla jsem.. já netuším, kde jsme. Nebo kde je Kyln. Já byla na Zemi. Jsem odtamtud, znáš to?“
Ale měla nejasný pocit, že zná, že k ní má mnohem blíž než ostatní, a tak rovnou pokračovala.
„Jsem Jenna Coulsonová. A měla jsem být normální člověk, ale moje matka... jsem si jistá, že je mimozemšťan. Nikdy mi nikdo nic neřekl, ale nejsem úplně dutá. Proto mě táta tak nekompromisně zatáhnul do S.H.I.E.L.D.u. To je organizace, která... řeší všechno divné, co se na Zemi stane a co by neměla vědět veřejnost,“ dodala, když pochopila, že Peterovi to nic neřekne.
„Jenže se ukázalo, že S.H.I.E.L.D. byl celou dobu infiltrovaný jinou, zlou organizací, a ta se pokusila o převrat a likvidaci všech, co by jí mohli stát v cestě. Mně se povedlo dostat do bezpečí, ale nemohla jsem tam zůstat. Měli v plánu masovou vraždu ohromných rozměrů, měli připravené zvláštní zbraně, co by dokázaly zlikvidovat všechny vybrané osoby najednou, a tak jsem se ještě s několika dalšíma lidma vloupala na velitelství. Tam šlo všechno celkem podle plánu. Zabavili jsme nepřítele a Steve měl proniknout k panelům a vyměnit karty s daty o plánovaných obětech za prázdné. Ale oni za ním poslali svého zabijáka a já byla tak pitomá, že jsem se mu dostala do cesty.“
„Takže jestli to správně chápu, chtěli jste... zabránit zločinecké organizaci, aby zabila spoustu lidí, a tys byla... vedlejší ztráta?“
„V podstatě. Já jsem se ani nechtěla pokoušet ho zastavit, jenom bylo jasné, že se to neobejde bez obětí a já kontrolovala to patro. A on se tam objevil... ani se nerozhlédl. Podíval se na mě a vystřelil. Nevím, co bylo děsivější. Jestli ty jeho prázdné oči nebo šok, když jsem najednou ležela na podlaze a viděla, jak ze mě teče krev. V tu chvíli jsem necítila bolest, ta přišla až později. Možná o vteřinu, ale bylo to jako věčnost. Jeho prázdné oči a takový... chlad. A pak prostě zmizel, pokračoval dál a já tam ležela a věděla jsem, že umírám.“
Na moment se odmlčela, aby mu dala šanci to vstřebat, ale k jeho zděšení ještě zdaleka nekončila.
„Víš, k mojí stavbě těla ještě patří rychlá a pro lidi nemožná regenerace. Vždycky jsem se dokázala dostat z jakéhokoli zranění, dokonce se mi někdy povedlo i převzít cizí zranění a někoho tak vyléčit, ale neumím to pořád moc ovládat. Děje se to samo, a když jsem to jednou zkoušela úmyslně, to... raději bych o tom nemluvila. Jenže tohle bylo moc. Velká ráže, když jsem se podívala na díry po kulkách, bylo to, jako by mi úplně roztrhaly hrudník, a nedělo se nic. Nezatahovaly se. Cítila jsem, jak pořád slábnu, jak nemůžu dýchat a věřila jsem, že to je konec, že z toho se nedostanu. Nejsem si jistá, jak dlouho jsem tam tak mohla ležet. Vypadlo mi sluchátko, takže jsem se nemohla nikomu ozvat. Pak jsem ale najednou slyšela hroznej rachot. Přímo do toho patra se propadal helli- obří letoun. A všechno zčernalo a já měla asi umřít.“
Peter na ni beze slova zíral. Ztrácel se ve vyprávění o organizacích, vraždění, likvidaci nepohodlných lidí a vůbec nepochopil, jakou roli v tom měla, ale dokázal si dobře představit to nejdůležitější. A bezděky zatoužil vyhrnout jí žluté tričko, protože už tušil, že pod ním nebude mít po střelách ani stopy.
„Jak vidíš, tak jsem ale neumřela. Ale dál už si ani skoro nic nepamatuju. Bylo to... já nevím. Divný. Jako proplouvat mozkem feťáka. Barvy, halucinace, světlo, zvuky... nic z toho nebylo dost jasný, abych to poznala nebo mohla popsat. Jenom jedna věc, a ta mě na tom děsí ze všeho nejvíc.“
Podívala se stranou a ještě jednou si přehrála několik horečnatých útržků, jež se jí podařilo vytáhnout z paměti. Nemohla to být jen představa. Byl tam.
Peter jí gestem naznačil, aby pokračovala.
„Loki.“
Žádné komentáře:
Okomentovat