29. dubna 2016

Dračí píseň 7

Nepřivezla si s sebou svůj dornský luk, takže se musela nejprve pokusit najít zbrojnici a sehnat jiný, obyčejný, ale pořád slušně vyrobený. Doufala, že jí nějaký půjčí, takže se jedním z podloubí vrátila kolem pevnosti na nádvoří a očima hledala jakékoli vojáky. Usoudila, že tam, kde jich bude nejvíc, by mohla být kasárna, a tam, kde jsou kasárna, bývá zbrojnice.
Jediní vojáci, jaké spatřila, ale stáli na ochozech a drželi hlídku, a tak se bezradně rozhlížela kolem, dokud si nevšimla bílého záblesku. Z protější strany právě pospíchal rytíř královské gardy, nerozhlížel se napravo ani nalevo, a rázoval s něčím, co vypadalo jako dětský dřevěný cvičební meč. Jelikož měl ale svůj meč připnutý u boku a Jaenna velmi pochybovala, že by královská garda používala klacky, možná ho šel uklidit po výcviku pážat, a tak se potichu kradla za ním s úmyslem sledovat ho.

I zezadu jí bylo jasné, o koho jde. Sice neznala téměř nikoho ze slavné sedmičky králových rytířů, jen svého prastrýce Lewyna, ale záplava zlatých vlasů a mladická svižná chůze jí prozradily, že se před ní nese Jaime Lannister. A k její radosti ji nezklamal, protože minul bránu, ze které se linula hlasitá debata několika mužských hlasů, patrně kasárna, a otevřel kovaná vrata menšího přístavku vedle. A když do nich nakoukla, spatřila záplavu oceli. Byla na správném místě.
Jaime zrovna ukládal cvičný meč do stojanu mezi ostatní dřevěné náčiní, ale všiml si, že sluneční paprsky proudící dovnitř skrz otevřená vrata něco zastínilo. Otočil se proto a nemusel ani dlouho mhouřit oči, aby zjistil, kdo v nich stojí.
„Princezno?“

Tím vzal její nápad nenápadně si vypůjčit luk za své.
„Sere Jaime,“ nedala se ale odradit, nasadila milý úsměv a vykročila k němu. Byl vysoký, mnohem vyšší než ona, ale věkem jí stále konkuroval, a tak necítila nervozitu. Vlastně se rozhodla využít toho, že je tu právě on a ne nějaký starý nerudný zbrojmistr.
„Ztratila jste se?“ zeptal se upřímně, protože ho nenapadalo nic, kvůli čemu by byla ve zbrojnici.
„Právě naopak, našla jsem, co jsem chtěla.“
„Co by to asi tak mohlo být?“ usmál se na ni na oplátku.
„Sere Jaime, nemyslíte, že takové náznaky nezní příliš slušně?“ došla k němu už tak blízko, že je slunce neoslňovalo a ona ve větším šeru viděla jeho obličej jasněji. Nenuceně ji pozoroval a jeho rty naznačovaly pobavení a klid, přesně jak se od královské gardy čeká. Nic by je nemělo zaskočit. Ovšem v jeho zelených očích zahlédla i špetku nejistoty. Nebyl tak žoviální, jak předstíral. Byl ještě příliš mladý, než aby jí vrátil zpátky narážky přesahující dvorní etiketu. Ne jako Rhaegar, jehož by to z míry opravdu nevyvedlo, jak už si ověřila. Spíš stále trochu moc nezvyklý hrát.
„Zajímají mě zbraně, žádný strach. Jediný meč, který bych tu chtěla najít, je ten z oceli. Ačkoli ve skutečnosti bych raději luk.“
„K čemu potřebujete luk?“ zeptal se a vypadal, že je rád za změnu tématu. Jaká škoda, pomyslela si. Nerada bývala za koketu, ale když viděla, že proti ní stojí někdo nezkušený nebo někdo, kdo se necítí mezi hrátky s významy příliš dobře, zkusila to. Podle její septy se tak správná dáma nikdy nechová, ale podle Selenny Dalt, sestry rytířů z Citrolesa, je to nejlepší způsob, jak získat to, co chce, a ještě se bavit. Alespoň tak jí to říkala, když Jaenna jako malá pobíhala po vodních zahradách a ona v nich odrůstala dětským střevíčkům a rozhlížela se po vlastním nápadníkovi. A když tomu Jaenna začala rozumět, musela obdivovat, jak kolem sebe Selenna háže svůdné pohledy a flirtuje s jedním z důstojníků.
Od těch dob už sice uběhlo pár let, ale Jaenna si to živě pamatovala. A zjistila, že Selennina slova v sobě rozhodně skrývala víc pravdy než septino napomínání.

„Ke střelbě, samozřejmě. Doufala jsem, že si budu moct jeden půjčit. Můj jsem nechala v Dorne a nerada bych vyšla ze cviku.“
„Vy a lukostřelkyně?“ podivil se Jaime upřímně. Nikdy za celou dobu, kterou tu trávil, neviděl v Rudé baště ženu s jakoukoli zbraní v ruce. Snad jen kromě jehly nebo jídelního nože. Slyšel pověsti o Dorne a volnosti, kterou tam lidé, hlavně ženy mají, ale nikdy tomu nevěnoval pozornost. Proto ho překvapilo, že ta dívka před ním, malá princezna s rozevlátými vlasy, žádá luk. Ale když si ji prohlédl důkladněji, zkonstatoval, že zase tolik jako malá princezna nevypadá. Měla kalhoty, lehké, téměř průsvitné šaty, které rozhodně nezakrývaly její přednosti, a jemný plášť. Její výška zjevně jen klamala a trochu schovávala ženu. A pokud mohla klamat tím, její nevinné pohledy, kterých si krátce všiml po jejím příjezdu, nejspíš schovávaly i jiné talenty.
„Překvapuje vás to? Vaše sestra se nikdy neučila střílet z luku?“ vzpomněla si rychle, že sestru má. Dvojče. Slyšela o nich, když se jim narodil jejich skřetí bratr, jako celé království.
„Cersei? Myslím, že kdyby mohla, okamžitě po něm skočí. Ale otec jí to nikdy nedovolil.“
„A vy?“ podívala se na něj a zamrkala.
„To má být výzva?“
„Pokud mi konečně nějaký luk půjčíte, tak ano.“
„Měla najít sera Willema Darryho. Je zbrojmistr, má to tu celé na starosti. Nemůžu jen tak vydávat zbraně.“
„Vy se bojíte! Už chápu, proč jste sem nesl dřevěný meč,“ ušklíbla se a jakmile se Jaime nevědomky napřímil a napnul ramena, věděla, že ho má přesně tam, kde chtěla.
„S ním cvičil princ Viserys. Vás bych se nebál, ani kdybych měl ruce spoutané řetězem,“ prohlásil neochvějně, přešel dál do místnosti, zvedl toulec šípů a ze zdi sňal dva luky.

Kupodivu to bylo docela příjemné odpoledne. Spolu s Jaimem odešla do zastíněné části nádvoří, kde stály připravené terče. Sundala si z ramen plášť, který by jí překážel v plynulém pohybu, a když si potěžkala vypůjčený luk a zkusila ho natáhnout, zjistila, že jde o docela dobrou zbraň. Takže už ho nedala z ruky.
Střídali se ve střelbě z různých dálek a soutěžili, kdo lépe trefí jaké pole, a nakonec Jaime na její naléhání přitáhl i kvintánu, do níž se pokoušeli střelit, když ji předtím ten druhý rozpohyboval. Nebylo to sice obvyklé náčiní pro lukostřelbu, jenže lepší pohyblivý terč sehnat nemohli. A alespoň ona se při tom bavila. Jaime měl slušnou mušku, nikdy neminul, když mířil na nehybný terč, a i kvintáně dal poměrně zabrat, ale Jaennu porazit nemohl.
Drnčení tětiv navíc brzy přilákalo i několik dalších vojáků, kteří je pobaveně pozorovali a střídavě povzbuzovali, ačkoli jí neuniklo, že víc povzbuzují určitě ji, a ona si vychutnávala svůj triumf, když se poslední šíp zabodl kvintáně přímo do naznačené hlavy.
„To je čtrnáctý zásah nad vaše skóre, dobrý sere,“ zasmála se, spustila luk a otočila se k Jaimemu, jenž se ušklíbal, ale ne příliš vesele. Spíš si nabručeně přeměřoval všechno obecenstvo a pak se na Jaennu podíval jak nejpřezíravěji dokázal, aby si udržel tvář. Ale nakonec se raději rozhodl dostát pravidlům slušnosti.
„Musela jste mít štěstí. Gratuluji. I když mečem bych vás nepochybně porazil.“
Kolem nich se najednou začaly ozývat pokřiky hecující je právě k tomu. Aby se tedy chopili mečů.
„Snad. Slyšela jsem o vašich zásluhách v Královském lese. A rozhodně doufám, že našeho krále nechrání někdo, koho by porazila malá holka i v další disciplíně,“ usadila ho opět a vojáci kolem se rozesmáli naplno.
Jaime jí už bez úšklebku vzal luk a ze země sebral toulec na šípy. Nepochyboval, že do setmění se roznese po celém zámku, jak ho dornská princezna porazila ve střelbě a utahovala si z jeho bojových schopností. Zvlášť, když to vidělo tolik očí dychtivých po ponížení hrdého Lva ze Skály. Taková představa by nepotěšila někoho. Ale Jaenna se s ním nechtěla rozejít ve zlém.
„Ale nepochybuji, že mečem vládnete zručně, to by měl přece rytíř ovládat nejlépe. A střílel jste dobře, lépe než mnoho jiných mužů, které jsem viděla. Děkuji vám za tenhle malý trénink,“ usmála se na něj a sklopila oči, o čemž věděla, že v mužích vyvolává pocit nadřazenosti. I o tom jí řekla Selenna. A také to zabralo, protože cítila, jak se trochu uvolnil.
„Ale už se začíná připozdívat, měla bych jít.“

Pak se otočila na podpatku, mladého rytíře nechala poradit si s úklidem šípů, a prošla kruhem přihlížejících. Většina mužů se jí uctivě uklonila, jak se před dcerou z velkého urozeného rodu sluší, a ona je pustila z hlavy. Nebyla sice tak docela zvyklá na pozornost, ale dokázala si nevšímat, když někdo sledoval její trénink. A po několika společných lovech s Robertem se snadno naučila pouštět všechny mužské výkřiky jedním uchem tam a druhým ven.
Navíc měla prostě radost. Trénink ji vždycky rozpálil a nabil energií, pokud tedy nebyl naopak až příliš vyčerpávající, a ona po něm rozhodně nedokázala klidně ležet a číst nebo zasednout k večeři.
Rozhodně ale vnímala, že potřebuje pokud ne rovnou se převléct, alespoň znovu učesat vlasy, které jí teď vlály všude kolem hlavy, jak se nad nimi střídalo upocené slunce s mraky a větrem. Plánovala před večeří navštívit knihovnu, kde by mohla snadno na někoho narazit, a i když ráda škádlila oblečením, jako strašidlo vážně vypadat netoužila.

Pospíchala proto chodbami a pasážemi, v jedné ruce plášť, druhou si neustále odhrnovala vlasy z čela, až se ocitla na úpatí Maegorovy pevnosti. Odtamtud jí mělo chybět několik krátkých schodišť a byla by bezpečně za svými dveřmi, takže vstoupila do brány, jejíž vyřezávaná křídla zela dokořán. Okamžitě na kůži pocítila rozdíl mezi vyhřátým nádvořím a chladem kamenných zdí a stejně svižným krokem vyrazila dopředu. Došla k prvnímu schodišti, vedle nějž se táhla i úzká chodbička pro služebnictvo, a už téměř došlápla na první schod, když ji někdo stáhl stranou.
Bleskově po neznámém střelila pohledem a všimla si, že je jedním z hloučku vojáků, kteří ji a Jaimeho pozorovali při střelbě. Hnědovlasý, hladce oholený, oblečený v hnědé vlněné tunice a rozvázaném kabátci, vyšší než ona a určitě svalnatější. A jí srdce vynechal úder, když  ji odstrčil od schodů a zády přirazil ke zdi vedle nich, směrem do uličky.
Usmíval se.
Ale Jaenna pohledem nezastavila na jeho tváři. Rychle mrkla k jeho pasu.

„Líbí se mi, jak jsi setřela Lannisterovi ten samolibej pohled. A líbí se mi, jak se nestydíš. Slyšel jsem, že takový jsou všechny dornský holky. Že se nestydí. A že to maj rády. Nejlepší jsou prej ty nejdivočejší. Můžou v jedný ruce držet dřevěnej oštěp a v druhý-“ dřív, než stihl dopovědět, jaký oštěp by rád, aby chytila do druhé ruky, zařval.
Zatímco ji sám jednou chytil pod krkem a druhou jí přejížděl po jemné látce šatů, ona se mu vpíjela do očí naprosto vyděšeným pohledem. Páchl vínem. V očích měl lesk dravce. Jenže Jaenna mu vlastní rukou, jíž nevěnoval žádnou pozornost, vyškubla dýku, druhou ho popadla za zápěstí a bodla ho tak důkladně, že mu ji přišpendlila skrz naskrz ke zdi dřív, než si čehokoli stačil všimnout. Nejspíš v životě neviděl žádnou lady, která by se odvážila zaútočit. Kterou by to jen napadlo. A tak se nechal až příliš snadno omámit.

„V druhý nůž, tak jsi to myslel?“
On jí neodpověděl. Jejich místa se prohodila, princezna pořád svírala dýku a dlouhým ostřím ho bezbranného, zkrouceného a šokovaného držela u zdi.
„To vypadá bolestivě. V zápěstí je hodně žil a kostí. Myslím, že bys měl rychle vyhledat pomoc. Krvácí to,“ řekla mu na oko zaujatě, ale s ledovým chladem.
Voják se pokusil odstrčit její ruku a nahmatat nějakou další zbraň, ale ona ho hbitě a zkušeně kopla do míst, která beze zbroje nejsou chráněná tak, jak by možná měla. Jen znovu zaúpěl a svezl se po zdi o kousek níž, takže vypadal jako nějaký bizarní ukazatel cesty
„Jsem princezna, neměl bys být trochu zdvořilejší? Kde jsou tvé způsoby? Řekla jsem, že bys měl rychle jít a vyhledat pomoc!“
Voják zatnul zuby, a když se jeho pokus vytrhnout se jí nesetkal s úspěchem, došlo mu, co po něm může chtít.
„Ano. Smím odejít, princezno?“ procedil a úlevou vydechl, když mu Jaenna vytáhla dýku ze zápěstí.
„Ale ovšem, sere. Myslím, že byste měl vyhledat mistra. Mohl byste vykrvácet. A děkuji za váš dar, budu ji dobře opatrovat,“ udělala pukrle před jeho vytřeštěnýma očima a i s dýkou se vrátila ke schodům, po nichž rychle vyběhla nahoru. Teprve na druhém odpočívadle, když se ujistila, že ji nikdo nepronásleduje, se o zeď opřela sama.

Vyděsil ji. Vůbec doopravdy nemyslela, když mu vytrhla dýku z pochvy a probodla mu zápěstí, byl to instinkt. Nikdo se jí nesmí dotknout bez jejího svolení, ať se jmenuje jakkoli či ať drží jakýkoli titul, a když se o to pokusí, naučila se udeřit. Ale stejně ji vyděsil a nachytal nepřipravenou. Téměř by zapomněla, že muži jsou muži a že tady nemá ani ochranu v podobě otcových a strýcových stráží a ani zvyklostí, díky nimž v Dorne mužům krev z hlavy do jiných částí těla neodvede sotva odhalený kotníček.

Tedy ne úplně, několik mužů s sebou jako stráž přivedli, ale ti byli sami buď ve městě, nebo na každém konci chodby u jejích a Oberynových komnat. Oberyn si nikdy nepotrpěl na dohled a nepotřeboval mít kolem sebe stráž a Jaenna jim obvykle přikázala nechat ji být, protože nesnášela, když jí někdo neustále šlapal na paty. Dosud ani neviděla potřebu nechat se uvnitř paláce zvlášť hlídat a nelíbilo by se jí, kdyby to musela změnit. Otec by se pak dozvěděl úplně o všem. Ale jedna její část se stejně pořád trochu třásla a šeptala, že s párem mečů za zády by se to nestalo.
Pak se však nadechla a vystoupala ještě o jedno patro výš. Tohoto muže se zbavila a od nynějška bude opatrnější. Bude bedlivě sledovat své okolí, a když si všimne něčeho podezřelého, chopí se zbraně a neuteče nikam, kde zůstane sama. Teprve pak uzná, že potřebuje hlídat. Do té doby hned nemusí myslet na nejhorší.

Proto také znovu nasadila úsměv a zpomalila, aby dva muži na hlídce neměli žádné podezření. Jenže pak v duchu zaklela, když uviděla jednoho z nich u dveří své komnaty. Byla si totiž až příliš dobře vědoma kapek krve na šatech, které jí onen voják tak bezohledně potřísnil, když se snažil zachránit si ruku. Nebo možná život. Dýku zabalila do svého pláště, který nesla v náručí jako balík, ale šaty schovat nemohla. A i přes veškerou vynaloženou snahu, právě tam téměř okamžitě zabloudily oči strážného.
Otevřel pusu, aby něco řekl, ale Jaenna se rychle rozhodla.
„Ošklivé skvrny, že? Obávám se, že to už nepustí. Ale za ten rozbitý nos toho panoše to stálo, nevěřili, že jsem schopná cvičit s muži,“ zašvitořila a doufala, že jí uvěří a nebude si zjišťovat, zda po městě opravdu pobíhá panoš s rozbitým nosem. A nejspíš to zabralo.
„Rozhodla jste se budovat pověst i mimo Dorne?“ zeptal se.
„Naopak, rozhodla jsem se přispět k pověsti Dorne,“ odpověděla mu, protože věděla, že každý Dorn si zakládá na odlišnosti a divoké pověsti ve zbytku v Západozemí, nechala ho ustoupit a nonšalantně otevřela dveře své komnaty. Stejně zdánlivě bezstarostně překročila práh a zavřela je za sebou, ale pak se zase ve zmatku vrhla dovnitř a chtěla zamířit k posteli, nebo spíš k pokladu pod ní, jak to dělávala vždy, ale pohled jí padl na velký stín v křesle u okna.

Žádné komentáře:

Okomentovat