A co jsem já? 5

„Loki? Jako ten... Asgarďan, co si u Thanose půjčil armádu Chitauri?“

Jenna trochu zamrkala. Když se na Zemi řeklo Loki, byla zvyklá, že jedna z prvních reakcí vždy zněla: „Ten Thorův bratr?“ nebo alespoň: „Ten, co napadl New York?“ Málokdo si vůbec pamatoval, jak se říkalo jeho podivným mimozemským vojákům a jméno Thanos jí neznělo povědomě vůbec, ale pak si uvědomila, že je asi v úplně jiném konci vesmíru a že tady se spíš setká s Chitauri než civilizovaným Asgardem.

„Ten. Napadl s nimi Zemi. Ale odrazili jsme ho a škody způsobil jenom v New Yorku a jednom německém plesovém sále, nebo co to bylo,“ dodala ještě, když si všimla, jak se Peter při zmínce o napadení Země trochu zhrozil.

„Ale to není to nejdůležitější.“

To nejdůležitější vlastně bylo, že jí tehdy zabil otce. Technicky, protože její otec momentálně nebyl mrtvý. Ale k tomu se nechtěla vracet, zabřednout zpátky by bylo až příliš děsivé. Co tehdy udělala, bylo děsivé.

„On se po neúspěchu vrátil znova?“

„Ne. Nebo... možná? Nejsem si jistá. Tohle se stalo před lety, ale už tehdy... pokusil se mě unést.“

„Upřímně, to už trochu zní jako posedlost. Vypadá na nějakýho úchyla.“

Jenna se ušklíbla.

„Tak mi to v tu chvíli taky připadalo. Vůbec nic mi neřekl, jen že mě odnese s sebou. Jasně, že jsem měla spoustu šílených nápadů, o co mu jde. Bála jsem se. Zabíjel lidi, bojoval proti mé rodině, proti mým známým, měl armádu zrůd, nad New Yorkem otevřel portál a tím svým žezlem... dokázal hrozný věci.“

„Jak ses z toho dostala?“

„Moje sestra. Pracuje taky pro tu organizaci, pro S.H.I.E.L.D. A pracovala i tehdy a přišla do budovy, kde mě držel. Vyhodila mě z okna těsně předtím, než dostala od Lokiho pecku do žeber.“

„Aha... a ty sis ty svoje nezlámala pádem? Ty říkáš, že všechno tady je šílený, ale mně spíš tohle zní jako pěkně ujetá divočina.“

Jenna se znovu ušklíbla. Skoro by se jí chtělo smát, skoro by chtěla zapomenout, že se nebaví o banalitách s kamarádem.

„Ale ne. Ve vzduchu mě chytil Iron man. Ostatně, letěla jsem z jeho bytu.“

„Nejsem si jistý, že chci vědět, co je Iron man,“ zopakoval po ní Peter a v duchu potlačoval představu žehličky.

„To je... to je fuk. Ale v tu chvíli jsem ještě pořád netušila, o co mu mohlo jít, ale pak... když mě Fury vytáhnul a přinutil pracovat na... a hlavně teď... myslím, že tohle v tom hrálo roli.“

„To, co umíš?“

Přikývla. Ale necítila úlevu, že to konečně pochopila. Nebo že si myslí, že to pochopila. Spíš právě naopak, všechno to o to víc zamotalo. Kdyby ji chtěl unést jako obyčejné rukojmí nebo kdyby měl jakýkoli úmysl z těch, co ji napadly, bylo by to logické. Děsivé, ale logické. Jenže jestli to chtěl udělat kvůli schopnostem... jak o nich mohl vědět? To, že dokáže léčit nejen sebe, vědělo jen velmi málo lidí, a o elektřině netušil nikdo doteď. I když musela přiznat, že je to divné. Pokusil se ji unést Loki a u ní se vyvinuly schopnosti podobné jeho nevlastnímu bratrovi. Na zlomek vteřiny si představila, co by asi řekl Thor. Ale nenapadlo ji nic, jen jeho překvapený pohled, přes který by si stále snažil udržet tvář nebojácného válečníka. Jenže byl pryč, stejně jako všichni ostatní. Místo něj tu teď seděl jiný svalovec, místo Natashy kontrolovala navigaci jiná drsňačka, místo Tonyho tu provokoval a šmejdil po lodi jiný zjevný technický génius a místo nebezpečí Brucova výbuchu se snažili předejít výbuchu vzteku jiného zeleného obra. Zasmála by se nad tou absurdní podobností, když si to uvědomila. Zase ucítila krátký nával touhy předstírat úplně nevinný rozhovor. Ale rychle ji to přešlo. I kdyby mohla věřit, že se dostala z nejhoršího a nějak to zvládne, pořád tu byla jedna věc, jíž se hrozila.

„Já ale zjistila až na Kylnu, že to umím. A... netuším, co s tím. Co když se to stane znova? A ne jako teď, že uškvařím kousek plechu, ale že uškvařím někoho dalšího?“

„To se nestane,“ pokusil se ji uklidnit Peter. Ovšem moc to nefungovalo, to si všiml okamžitě. Celé ráno během jejich útěku předstírala, jak se drží pohromadě. Až je skoro ošálila a oni si mysleli, že to zvládla. Jenže to zjevně tak snadné nebylo.

„Jak to víš? Ani nechápu, jak jsem to mohla dokázat. Kde se to vzalo a jak bych to mohla ovládnout. Vytrysklo to ze mě úplně samo a co hůř, v tu chvíli se mi to líbilo, cítila jsem se tak silná... ale nechci to! Proč se museli tvářit, že jsem jako člověk, když... proč mi prostě nemohl říct, co jsem zač, nebo aspoň co je moje matka?“

Peter neměl, co odpovědět. Nic z toho nevěděl. Naopak mu to nepřišlo zase tolik šokující. Během všech let strávených ve vesmíru už viděl hodně a pokud se s nimi rovnou nesetkal, minimálně slyšel o rasách s úžasnou mocí. Jako jsou třeba Asgarďané, ale i další. Pro ni to však bylo nové a děsivé, což chápal. Stačilo mu vzpomenout si na první měsíce po svém únosu ze Země. I kdyby ho unesla spořádaná rodina z Xandaru, byl by to šok a děs, ale jeho unesli Plenitelé. A to nakonec asi nebylo tak rozdílné od náhlého objevení se na Kylnu.

„Promiň. Já prostě jen... ničemu nerozumím. Sotva jsem se probrala z vlastní smrti, zjistila jsem, že jsem na nějakém Kylnu. A sotva jsem zjistila to, jsem zase tady. A do včerejšího rána jsem neznala žádné mimozemšťany kromě Lokiho a Thora a ti vypadali jako lidi a navíc jsem je potkala na Zemi. Teď ale ani nemám tušení, kde vůbec Země může být.“

„To taky nevím, musel bych se na to chvíli podívat. Ale jsi daleko.“

„Jo, přesně. Daleko, sama, mezi... příšerama, nic proti vám, ale doma nic takového nepotkám. A přitom zjišťuju, že sama jsem taky příšera a...“

„Co to říkáš? Máš jenom... jiný původ. Nejsi žádná příšera, viděla jsi někdy A'askavariany? Chapadla a jehly místo zubů. To jsou příšery, věř mi, já to zažil doslova na vlastní kůži. A umět něco zvláštního není špatně. Naopak, mně by se docela líbilo dokázat vystřelit blesku z rukou,“ usmál se na ni, ale moc to nezabralo.

„Není? A co umět zabíjet dotykem? To není špatně? To není divný? Nebo... najednou všem rozumět, jak to, že všem rozumím? A vy mně?“ zeptala se konečně na to, co jí vrtalo hlavou téměř od začátku.

Peter zavrtěl hlavou.

„Já mám implantovaný čip, který mi překládá většinu běžných jazyků. To je docela rozšířený mezi všemi, co cestujou. Je to šikovná věcička, dost by se mi hodila jako malýmu, když do mě tehdy hustili francouzštinu. Ale jak to děláš ty, netuším.“

„Francouzštinu?“ zarazila se. „Ty ses učil francouzštinu? Kdo vůbec jsi? Ty... máš něco společného se Zemí?“

Jenže už tušila, co jí možná odpoví. Bylo to najednou až příliš zjevné. Proto ji tak přitahoval na Kylnu. To byl ten důvod. A pak to i potvrdil.

„No... já se tam narodil. A nikdy mě nenapadlo, že bych mohl potkat někoho takového. Kdo se sem... nedostal proto, že by ho z Terry přivezla mimozemská loď. Ze Země,“ dodal a po dlouhých letech zase ochutnal zvuk toho slova, které tu nikdo nepoužíval. Pro všechny byl Terran, ale Země znělo jinak. Blíž.

A aby byl upřímný, nebyl úplně jediným člověkem, jenž se kdy dostal do vzdáleného vesmíru, to věděl, ale vždycky za tím stálo jejich plné vědomí. I když alespoň v jeho případě ne tak docela i ochota.

„Tebe sem přivezla loď?“

„Jo, když jsem byl malej, tak mě unesli a-“

V tu chvíli, než stačil doříct, se ale ozvala rána a na podlahu se někde sesypalo něco kovového a těžkého.

„Já tu pruhovanou krysu přetrhnu, jestli mi něco rozbil!“ zavrčel Peter s najednou úplně změněným výrazem, zvedl se a nabručně vydupadl z ložnice.

Jenna si povzdechla a praštila sebou do postele. Zjistila, že je vážně celkem měkká a příjemná a že stejně nemůže dělat nic, než čekat, co se stane příště. A protože se Peter ani po chvíli nevrátil, zapomněla na své vězeňské oblečení, zavřela oči a doufala, že usne a pak se probudí přímo doma.

Místo toho ji ale probudily hlasy. Velmi hlasité a zmiňující... její jméno? Prudce se posadila. Na sobě měla pořád ještě žlutý komplet z Kylnu a právě to zrovna rozzlobeně říkala i Gamora. Takže to nebyl sen.

„V tom každý pozná, že utekla z vězení! Bude příliš nápadná!“

„Má pravdu, Quille. Tady je esence anarchie, nemůžeme jí vytáhnout ven, bude v tom svítit jak slunce na Luminu,“ dal jí za pravdu i Rocket, což byla jedna z mála příležitostí, při kterých se shodli.

„Nemůžeme ji tu ani nechat samotnou, kdo ví, jak tam budeme dlouho? A jak to dopadne? Nenechám ji samotnou v týhle lodi,“ ohradil se Peter proti jejich nápadu.

„Já jsem Groot.“

„Jo, to je vážně bezvadnej nápad, Groote, jak asi pomůže zavřít ji do jiný lodi? A vidíš tu nějakou jinou?!“ Rocket vyjel na svého dřevěného společníka a pak se obrátil zpátky k Peterovi.

„Je to na tobě, Quille, ale v těch vězeňských hadrech ven nevyleze.“

Takže přistáli, jak pochopila. Byli u cíle a u kupce toho jejich Orbu. A ať to bylo kdekoli, nejspíš nešlo o moc příjemné místo. Esence anarchie? Možná to byl další Kyln, tentokrát jen bez stráží a zdí. Upřímně, docela ráda by v takovém případě poslechla Rocketa a Gamoru a zůstala tady. Nepotřebovala by nikam jít. Prostě by zůstala v posteli. Peter ji ale chtěl vzít s sebou, chtěl ji... ohlídat nebo před ní ohlídat zbytek? I když na tom asi nezáleželo. Možná to bylo nakonec lepší, než být tu úplně sama.

„Jenže já nic jiného nemám. A nejsem hluchá,“ rozhodla se proto do hádky zakročit sama. Když si vybrala důvěřovat Peterovi a jeho návrhu vzít ji s sebou, měla by se za něj i postavit.

„Tos jako rázovala po impériu Novy nahá nebo co? Proto tě zavřeli?“ zamračil se Rocket, ale Peter mu stihl odpovědět dřív, než ona stačila cokoli vymyslet.

„Nemohla si vzít zpátky svoje oblečení. Ale hele... já tu zkusím něco vyštrachat, aspoň ať na první pohled není všem jasný, odkud jsme vylezli.“

Pak kolem ní prošel někam dozadu a všichni jen netrpělivě a ne moc chápavě čekali, s čím přijde. Zvlášť Jenna. Jak by asi mohl najít cokoli, co by si mohla obléct? Upřímně doufala, že nepřinese nic svého, v tom by nejspíš musela plavat a byla by možná ještě nápadnější. Kromě toho by se nejspíš nehrnula si to obléct - měla značné pochyby o hygienických možnostech na cestách vesmírem. Jenže ukázalo se, že to bude horší.

„Já myslim, že tohle tričko by ti mohlo sedět. A tahle sukně... nevim, co ráda nosíš, ale...“

„Quille, tos to právě někomu ukradl nebo nám o sobě něco tajíš?“ Gamora podezřívavě přimhouřila oči, když přinesl zřetelně dámské věci.

„A neříkej mi, že je to po nějaký tvojí holce!“ vzpomněla si Jenna na nalezené kalhotky a otřásla se. Vážně čekal, že si obleče cizí věci, které z někoho stáhnul?

„No jednu jsem tu měl. Prolítli jsme trochu turbulencí a jí se vysypala celá taška. Nějak ale pospíchala až moc rychle zase ven z lodi, takže tu půlku nechala a...“

Jenna jen protočila oči. Nemělo to smysl. Jestli se chtěla i ona dostat z lodi, potřebovala na sebe něco víc normálního. A když neměli šanci najít jiné oblečení, rozhodla se zatnout zuby. Ostatně, nebylo to tak zmačkané, aby to vypadalo, že ho někdo svléknul a odhodil, snad si ho ta neznámá vážně přinesla s sebou a zapomněla. Prostě zašla ostatním z dohledu a rychle prohrabala to, co tu mělo po Peterově expřítelkyni zůstat. Nebyla si jistá, jestli sukně, které nosila, opravdu jsou její styl, ale podstatné bylo, že jí pasovaly. Pravda, tričko bylo trochu volné, říkala si, jestli i ve vesmíru dělají silikony, ale nebylo tak zlé. Naopak se kupodivu cítila lépe. Teď už ze sebe shodila veškerý Kyln, za předpokladu, že je Nova Corps nenajdou, a mohla se alespoň chvíli pokusit tvářit, že sem taky patří. O čemž tušila, že bude potřeba.