Rozhodně se jí tam nelíbilo. Peter jí cestou ještě shrnul, že jsou vlastně na hlavě jakési dávné obří bytosti, z které se těží všechno od kostí až po míchu, a Jenna v tu chvíli myslela, že bude zvracet. Jen s velkým sebezapřením se podívala kolem a rozhodla se na to zapomenout, protože z blízka to naštěstí jako obří hlava vůbec nevypadalo. Raději si představovala, že je na další planetě, někde u úplně obyčejných dolů na úplně obyčejné vesmírné uhlí. Alespoň to ale dávalo smysl. Jestli šlo o těžařskou kolonii, vzhled rozhodně ustupoval účelu a odpovídal tomu, že tu žijí dělníci. A na zvracení úplně zapomněla, když na ně Drax houkl, aby si dávali pozor, protože tohle místo je plné kriminálníků. Peter totiž prohlásil, že on pochází z planety kriminálníků a vyjmenoval pár legendárních zločinců jako Bonnie a Clydea, a to Jenna místo žaludku protočila oči. Ale radši nic nenamítala, na vysvětlování pozemské společnosti mimozemskému rváči, s kterým utekla z vězení, neměla náladu.
Docela ji ale zaskočilo, když kolem nich proběhlo několik otrhaných dětí, jež je začaly prosit o příspěvek. A i když je Rocket varoval, aby si hlídali peněženky, ona se nemusela bát. Neměla u sebe nic a jen sledovala, jak Groot s přátelským úsměvem vyčaroval jedné z holčiček květinu. I ona vypadala, že se jí to líbí, vzala si ji a odběhla.
„Páni... jak to dělá? To bylo... hezké,“ Jenna zamrkala, ale nikdo jí neodpověděl. Jen Groot se usmál i na ni, řekl své obligátní „Já jsem Groot“ a Peter ji popostrčil dál. Byli už téměř u budovy, ve které se podle všeho měli sejít s kupcem. Ať už to byl kdokoli.
„To je ono? Tohle?“ podivil se Rocket, když všichni vešli dovnitř. Podle Jenny to vypadalo jako nevelký, hodně přelidněný a zašlý bar ze středozápadu, akorát místo karet a pivních lahví se většina hostů tísnila u jakéhosi dlouhého stolu, po němž se patrně proháněla nějaká zvířata. Neviděla je přes záda všech hostů, ale občas zahlédla poskakující chlupatý hřbet a skoro jí to připadalo jako krysí závody. A přestože se Rocket i Drax zvědavě vmáčkli mezi všechny rozdováděné sázkaře, ona sama o to zájem nejevila. Gamora je ujistila, že kupec se ukáže, ale že to nejspíš bude nějakou dobu trvat, a začala si bedlivě prohlížet lokál. Jenna se jí nedivila, tady se mohlo skrývat úplně cokoli. Tedy kromě toho, s čím sama přiletěla. Ale kam se měla uklidit ona?
Naštěstí nad tím nemusela přemýšlet dlouho. Zahlédla totiž schody ke dveřím, za kterými se rozprostírala černá obloha, takže nejspíš na balkon, a i Peter, když si všiml, kam se dívá, kývl a vytáhl ji z tlačenice nahoru.
„Dost hlučný, co?“
„Nikdy jsem neměla ráda tenhle typ podniků. Už mi tu vážně chybí jenom jukebox s country písničkama a čekala bych, kdy si tu začnou opilci vyřizovat účty.“
Peter se podíval zpátky dolů do lokálu a pak se otočil zase k ní.
„Myslím, že to se může stát i bez jukeboxu.“
„Díky za uklidnění. Vážně jsem těch rvaček za posledních pár dní měla málo.“
„Nemyslel jsem to tak. A i kdyby, nikdo z nich není stráž z Kylnu, zvládnu je.“
„Ty?“ podívala se na něj s pochybami, chvíli si ho přeměřovala a pak se rozhodla, že by nepochybně víc věřila Gamoře, že je zvládne. Nebo Draxovi. A Grootovi. A možná Rocketovi, kdyby si sehnal dělo.
„Hej, nedej na první dojem! Ve mně je mnohem víc, než na co vypadám, třeba tamtoho bych dokázal zmlátit levou zadní,“ ukázal na jednoho z hostů. „A vůbec, nepodceňuj mě, jsem přece Star Lord.“
„Kecáš, Quille. To je tvůj způsob? Vykecáváš holkám díry do hlavy?“ musela se ušklíbnout.
„Oh, nemáš ani tušení, jak osvěžující je vidět tu někoho, kdo tyhle pozemský narážky konečně chápe! Je vidět, že jsi z tý správný planety.“
„Myslíš z planety kriminálníků jako Billy Kid?“ zasmála se už nahlas. „Máš trochu zastaralou databázi. Země se hodně rychle mění, třeba... tohle... to už dneska nikdo nepoužívá,“ kývla k jeho pasu, kde měl zavěšený walkman.
„A na čem posloucháte hudbu?“
„Rozhodně na něčem jiném. Ukázala bych ti to, kdybych to měla s sebou, ale... proč to vůbec pořád máš? Proč jsi riskoval a vracel se pro to? Už to přece nemůže pořádně fungovat a jenom to přehrává písničky.“
„Já jsem... je to to jediný, co mi zbylo.“
„Z domova?“ chtěla se ujistit. Peter ale chvíli neodpovídal a vzal do ruky sluchátka, která si matně pamatovala z raného dětství u své starší sestry. Na Zemi by to vážně většina lidí označila za starej šunt.
„Po mámě,“ řekl pak nakonec.
„Co se stalo? Kdo tě sem vůbec dostal?“
Peter se chvíli díval na sluchátka a buď přemýšlel, co má říct, nebo se rozmýšlel, jestli má vůbec promluvit. Když se na něj totiž podívala, všimla si, že má najednou hodně zasmušilý a smutný výraz.
„Promiň, asi to nebylo příjemný, nemusíš-“
„To je dobrý. Vlastně jsem o tom s nikým nikdy nemluvil, nikoho to nezajímalo a nebo by to nechápali, ale ty jsi...“
„Z tý správný planety,“ usmála se, když nemohl najít vhodný výraz. Ale Peter to neoplatil.
„Tenhle walkman a ta kazeta je to poslední, co mi zbylo po mámě. Byli jsme ten večer v nemocnici. Ona měla rakovinu a byla na tom už hodně špatně, ale já byl jenom kluk, nejspíš mi všechno úplně nedocházelo. Moc mi ani nevadilo být s ní v nemocnici. Chodil jsem za ní často, když se jí potřebovali chopit sestry nebo doktor, tak jsem šel okukovat novorozence, všichni se ke mně chovali mile, protože jsem nepobíral, že je jim mě líto, a trochu jsem to přijal. Ale ten večer bylo něco jinak. Byla už strašně slabá a já to cítil. Vyděsilo mě to.“
Pověsil si sluchátka zpátky na pásek a opřel se o zábradlí balkonu. Nemluvilo se mu lehce, tak ho Jenna vzala za ruku. Chápala, co chce říct, i když sama to nikdy nezažila.
„Asi jsem nedokázal přesně pochopit, že to, co cítím, je, že umírá, ale cítil jsem to a bál jsem se. Snažil jsem se nepanikařit, jenže když mě pak zavolali do jejího pokoje a já ji viděl, zamrznul jsem. Najednou jsem ji viděl úplně jinýma očima a skoro mi nepřipadala jako moje máma. Mluvila na mě, ale já ji nevnímal a dokonce jsem ani nebyl schopnej vzít si dárek, co pro mě měla. Děda mi ho musel dát do batohu, ale to jsem taky zjistil až potom. A pak mě chtěla vzít za ruku. Chtěla se se mnou rozloučit, chápeš, cítila to taky. Lidi to asi cítí vždycky, když to přichází. Ale já nemohl ani to. Koukal jsem na ni, ona mě prosila, ať ji chytím, a já nemohl,“ odmlčel se nakonec a díval se někam do černé dálky před nimi.
„Byl jsi jen dítě, je pochopitelné, že jsi měl strach...“
„A ona byla moje máma, nejbližší člověk na světě, a já se s ní ani nerozloučil. Pohnulo to se mnou až když po chvilce umřela. Pak jsem konečně začal panikařit a ani neumím popsat, co jsem cítil. Vztek na ni, na sebe, na doktory, na všechny, smutek, paniku... musel jsem pryč. Utek jsem ven... a pak se to stalo.“
„Loď?“ tipla si Jenna.
Peter přikývl.
„Rozzářilo se nade mnou světlo a já se ocitnul ve vesmírný lodi. A můžu ti říct, že tehdy mi nejspíš hráblo definitivně, protože to nebyla jenom loď. Byli to Plenitelé a Plenitelé jsou něco mezi gangem, mafií a cvokhausem. A unesli mě, aby mě někomu prodali, jenže pak se rozhodli, že to neudělají, já se pár měsíců pokoušel neumřít strachy, nějak jsem je přežil a teď jsem tady.“
„Aha...no... myslím, že jsi vyhrál,“ byla jediná reakce, na kterou se Jenna zmohla. Nevěděla, jestli mu po letech vyjadřovat soustrast, jestli se ptát na detaily nebo jestli vůbec mluvit o jeho matce. A tak se rozhodla nedělat ani jedno.
„Co?“
„Říkal jsi, že tobě připadá víc šílené to, co se stalo mně. Ale pokus o únos Lokim a nejspíš druhý vydařený únos... nezní zase tak zle ve srovnání s tvým příběhem.“
Peter pokrčil rameny.
„Dítě je tvárný. Ale je fakt, že ten den byl nejhorší v mým životě. Přišel jsem o Zemi, o mámu, do vesmíru mě odtáhla banda psychopatů, který vyhrožovali, že mě sní, a dokonce i ta holčička-“
Ale stejně jako před příletem na Kdovíkde, když jí začal vyprávět o své minulosti, i teď se zezdola ozval rachot, jenž ho přerušil. Tentokrát to ale neznělo jako něco těžkého padající na podlahu. Spíš jako Rocketův podnapilý křik.
„Ale ne...“ oba okamžitě zapomněli, o čem mluvili, a seběhli dolů, Jenna v závěsu za Peterem.
V lokále kus pod schody se utvořil kruh přihlížejících a v jeho středu byli Rocket a Drax. Velice živě jí to připomnělo jejich příchod na Kyln a ona doufala, že se opět obejdou bez násilí, jenže tentokrát to byl Rocket, kdo očividně provokoval.
„Co se tady děje?“
„Tahle chamraď mluví o věcech, o kterých nic neví!“
„Řekni mi chamraď ještě jednou, tvrďáku!“
„Dost, dost, nechte toho, oba!“ pokusil se je okřiknout Peter, ale z jejich mluvy i Rocketova potácení bylo zřejmé, že se hodně napili, a že to mělo efekt.
„Proč? Chce se mi jenom vysmívat, jako každej se mi chce vysmívat! Myslíte si snad, že jsem se o něco z toho prosil? Že jsem se vůbec prosil, aby mě trhali na kousky a skládali dohromady pořád dokola?!“ Rocket zuřil. Jeho pohár trpělivosti patrně právě přetekl, i když se nikdo ani trochu nesmál. Všichni spíš poněkud zaraženě zírali.
„Nikdo se ti přece nevysmívá.“
„Každej se vysmívá! Ale uvidíme, jak jim to půjde bez ksichtu!“ vyprsknul Rocket a najednou odněkud vytáhl další zbraň, kterou namířil nejdřív na Petera a pak jí zhoupnul Draxovým směrem.
„Rockete, polož to. Jsme tu kvůli obchodu. Dostaneš... jednotky. Ale když začneš střílet, dostaneme všichni akorát tak do zubů a nikam to nepovede. Nikdo se neprosil, aby tady byl. Petera unesli. Mě unesli. Ale brečet kvůli tomu nemá cenu a střílet už vůbec ne a...“ oslovila ho Jenna poprvé přímo a pokusila se ho uklidnit, když Peter očividně selhal. Nechtěla další Kyln. Jenže stejně neúspěšně.
„Ty vycouvej, vrhačko blesků, tebe jedinou možná nezabiju, protože seš mi ukradená, ale nemůžu slíbit, že to neudělám i s těma ostatníma pitomcema!“
Jenna i Peter proto trochu couvli, kdyby ho vážně napadlo střílet, ale tiché mručení všech kolem přerušované pouze Rocketovým křikem naštěstí přerušil další, dívčí hlas, jenž je nechal rychle na opilecký výstup zapomenout.
„Lady Gamoro a její společníci, mohu vás zavést ke svému pánovi?“
Byla to nějaká sytě růžová mimozemšťanka v bílých minišatech s dvěma culíky. Jenně připadala skoro jako ten typ roztleskávaček v posledním ročníku, jež chtějí vypadat co nejvíc sexy, zároveň si hrát co nejvíc na nevinné a zároveň skočit na každého kluka v dosahu. Akorát, že ve tváři téhle zahlédla trochu utrápenosti a to, co měla kolem krku, spíš připomínalo obojek než ozdobný límec. Roztleskávačka to asi nebyla.
Rocket pak trochu sklonil zbraň a všichni se podívali na Gamoru. Ta bez jediného slova následovala dívku a ostatním tak nezbývalo, než ji buď napodobit nebo se neúčastnit obchodu, takže krize byla přece jen alespoň prozatím zažehnána. Drax a Rocket se od sebe drželi v uctivé vzdálenosti, po Rocketově boku se opět objevil Groot, který se na něj díval jako na zlobivé dítě, a Jenna se pořád držela Petera. Neměla totiž nejmenší tušení, co může být před nimi, a když to zjistila, vyrazilo jí to dech.
Dívka je zavedla někam, kde to vypadalo jako futuristické muzeum naprostého šílence. Ve sklenících, akváriích a skleněných teráriích viděla nejrůznější rostliny a cosi jako zkameněliny, což potvrdila i jejich průvodkyně, když prohlásila, že zde mají nejkomplexnější sbírku rostlin a živočichů, včetně těch vyhynulých nebo vzácných, ze všech koutů vesmíru, ale nejvíc ji šokovalo, co viděla potom. Živá zvířata za sklem, dokonce si všimla i psa, pokud je možné, že tam byl pes, a pak... první bytost. Nemohla určit, jestli ta bledá tvář v další nádrži spí nebo je mrtvá, ale rozhodně připomínala jednoho z elfů, kteří před nějakou dobou napadli Londýn ve snaze zabít Thora. Upřímně doufala, že je mrtvý, i když by to potom byla velice morbidní a ujetá výstava. Jenže pak spatřila další, a tentokrát stoprocentně živou. Cosi s podivně zakřivenými ústy a výrůstky na tvářích, skoro jako nějaká postava ze Stargate, rezignovaně nahrbilo ramena, když procházeli kolem.
Jenna se bezmyšlenkovitě chytila Peterovy paže. Ať byl jejich kupec kdokoli, stále víc a víc jí připadalo, že je to maniak. Raději se už po dalších exponátech nerozhlížela a pokud musela, upírala oči na obrovskou nádrž s nažloutlým kokonem, nebo mrtvou vesmírnou housenkou, to si nemohla být jistá, dokud se nezastavili. Pak jí ze snahy nevidět pokud možno nic opět vyrušila růžová dívka a ona byla nucená znovu se podívat před sebe.
„Představuji vám Taneleera Tivana, Sběratele.“
„Gamoro, je čest vás zase vidět. A vaši společníci...“ ozval se zepředu nějaký muž, patrně kupec a pán ne tak docela roztleskávačky. Když prošel kolem Groota, u kterého se zastavil, spočinul na něm dlouhým, zaujatým pohledem a utrousil „Zajímavé“, viděla Jenna, že naprosto odpovídá svému muzeu. Byl vysoký a připadal jí podivně slizký. Měl úplně bílé vlasy a černou, sotva znatelnou bradku, jeho tvář... téměř jí připadalo, že nosí make-up, a to všechno bylo nic ve srovnání s jeho oblečením. Tak nesourodý kožešinově kožený kabát jí ze všeho nejvíc připomínal Cruellu de Vil. Vlastně tak trochu celý vypadal jako mužská verze Cruelly de Vil.
„Já jsem Groot...“ zavrčel na něj Groot, když na něj zíral až moc dlouho, ale Jenna si všimla, že to tohohle Taneleera Sběratele vůbec nevyvedlo z míry.
„Nikdy mě nenapadlo, že potkám jednoho z Grootů. A tohle je... váš mazlíček?“ padl mu zrak i na Rocketa, jenž se okamžitě znovu naježil, a tak rychle zasáhla Gamora.
„Jsme tu kvůli obchodu, Tivane.“
„Jistě, na obchody já nezapomínám,“ téměř ji ale ignoroval a procházel mezi jejich malou skupinkou dál. Minul Draxe, na něj se jen krátce ušklíbl, a pak stanul před Peterem, ke kterému se tiskla Jenna.
„O vás už jsem slyšel, pane Quille. A tohle...“
„Ehm... ahoj. Jenna.“
Nic jí na to neodpověděl, jen si ji dál prohlížel, a jí to bylo velmi nepříjemné. Na jednu stranu měla chuť mu něco vpálit, ale tušila, že to by jim příliš nepomohlo.
„Ze Země. Takže jste o mě určitě neslyšel.“
Sběratel ji ale pohledem propaloval dál. Částečně zvědavě a částečně jako něco, co snad čekal. Najednou ji napadlo, jestli buď nemá chuť přidat si ji k exponátům, protože moc pozemšťanů určitě nepotkal, a nebo zda neexistuje něco jako vesmírný internet. Třeba proto tolik zdržoval – nejdřív si je proklepnul a teď už ví, že jsou uprchlíci.
„Země. Tady jí říkáme Terra, i když je velmi vzácné, aby se tu objevil někdo z takové nevyspělé dálky.“
Nejdřív chtěla odpovědět něco ohledně nevyspělosti, ale pak si uvědomila, že v porovnání i se zdejší pouhou dělnickou kolonií má Země co dohánět. Místo toho jen pokrčila rameny.
„Taky nemůžu říct, že bych sem zrovna chtěla nebo že bych si vybrala objevit se tu, takže můžeme teď pokračovat s tou... věcí... tam?“ kývla k Peterově tašce a ke Gamoře, ale Tivan jako by stále neposlouchal.
„Jak jste se ocitla na Kylnu?“
A je to tady, pomyslela si. Vesmírný internet a Nova Corps pátrá. Začala se cítit ještě nepříjemněji.
„Není to jedno? Nikdy se nestaráte, odkud prodávající nebo zboží pochází, ale pokud nemáte zájem-“ zkusila to zase Gamora, ale Sběratel ji uťal.
„Nepropadla jste náručí Smrti?“
Žádné komentáře:
Okomentovat