„Dobře, Tivane, to by stačilo. Jsme tu kvůli obchodu a buď ho vyřídíme nebo najdeme jiného kupce!“ ozvala se Gamora už nesmlouvavě a stoupla si přímo před Jennu. A Sběratel se usmál tím svým divným a trochu strašidelným způsobem, přikývl a obrátil oči k ní.
„Nuže dobrá. Prosím, ukažte mi, co jste přivezli.“
Peter sáhl po své tašce a vytáhl z ní orb. Jenna vlastně měla také teprve první možnost prohlédnout si, o co to tady vůbec jde. A zjistila, že kdyby na ten předmět sama narazila, nejspíš by jí nepřišel ničím výjimečný. Bylo to trochu větší než kulečníková koule, stříbrné a s vyřezanými ornamenty. Co ona mohla posoudit, vesmírné těžítko. Trochu kýčovité. Na svůj pracovní stůl by si ho asi nedala.
Sběratel se na kouli ale podíval téměř s nábožnou úctou a ve tváři se mu na zlomek vteřiny mihl ohromně chtivý výraz. Asi jako kdyby postavili sklenici vody před někoho, kdo měsíc bloudil pouští. Nebo před Tonyho Starka počítač, o kterém by prohlásili, že se do něj nedá nabourat. Pak si ji opatrně převzal a pod bedlivým dohledem všech přítomných ji zasadil do jakéhosi stojanu. I když Gamora víc než zvědavě vypadala netrpělivě, snad doufala, že si co nejrychleji ověří pravost její nabídky, zváží dostatečnou cenu, zaplatí a oni boudou moci vypadnout.
Jenže podivný mechanický stojan se náhle otočil o devadesát stupňů a rozjel se od sebe a vesmírné těžítko odhalilo, že vůbec není těžítko. Rozevřelo se na dvě poloviny a zevnitř zazářilo fialové světlo.
„Co to je?“ neudržela se Jenna.
„Zvláštní, že se ptáte zrovna vy.“
„A proč?“
Sběratel jí ale neodpověděl a znovu se jen trochu samolibě a hodně strašidelně ušklíbl.
„Co to je, je přece zřejmé na první pohled,“ vybídl místo toho ostatní, aby odpověděli, ale nikdo nic neřekl. Sběratel teatrálně protočil oči.
„To nikdo z vás tvorů netuší, co jste mi to sem přinesli?“
„Vypadá to... mocně? A jako kámen. Pásl po tom Ronan,“ zkusil to Peter. Možná tušili, ale nikdo z nich zjevně se skutečností seznámen nebyl.
„Nuže dobrá. Předpokládám, že je spravedlivé, abych vás před uzavřením obchodu spravil s podstatou tohoto... kamene. Ostatně, všiml jsem si, že to není od věci,“ znovu se nepatrně natočil k Jenně, pak se zadíval do světlé fialové záře vycházející z něčeho, co opravdu vypadalo jako malý kámen obklopený vlnícím se energetickým obalem, přešel k panelu vedle pultu se stojanem, zmáčkl několik tlačítek a na holografické obrazovce za ním se rozhýbal obraz vesmíru.
„Tak tohle bude divadlo, Groote,“ ozvalo se Rocketovo posměšné zavrčení. Mýval byl zřejmě stejně nedočkavý jako Gamora, ale Sběratel po něm jen střelil krátkým pohledem a Jenna pocítila napětí úplně jiného druhu. Pořád se musela vracet k té záři. Je docela přirozené, že člověk mívá chuť udělat ohromnou hloupost, když se ocitne poblíž nebezpečí a je ponechán vlastním myšlenkám. Přelézt zábradlí mostu, o které se opírá, skočit, když vyšplhá na rozhlednu, strčit ruku do plamenů, do kterých zírá, nebo sáhnout na rotující kotouč pily. Většina normálních lidí to samozřejmě neudělá a možná i popřou, že by je něco podobného napadalo, ale ty nápady jsou tam, zasuté někde hluboko, spolu s vrozenou zvráceností. Ale tohle nebyl ten případ. Neproblesklo jí hlavou udělat smrtelnou šílenost. Na kratičký moment prostě cítila jako by to bylo ne zvrácené, ale přirozené.
„Jistě jste všichni slyšeli alespoň něco málo o stvoření vesmíru. O bodu nula. Singularitě, jak to nazývají některé civilizace.“
„Velký třesk,“ poznamenala Jenna, když zavrtěla hlavou, aby se znovu soustředila na Tivanova slova. O tom opravdu slyšela. Kdysi se na jeden Velký třesk dokonce i dívala. Ale teď to bylo skoro jako v jiném životě.
„Tak. A také se dá popsat jako první smrt. První konec, první smrt, kterou následovalo rozpínání... začátek a život.“
Všichni se nechápavě zarazili a Sběratel ustoupil od obrazovky, kde se na černém pozadí vznášelo několik kamenů – onen fialový a pět dalších. Žlutý, modrý, červený, zelený a oranžový.
„To... nechápu,“ poznamenal Peter. Patrně měl o vzniku vesmíru stejné znalosti jako Jenna, tedy pozemské, možná doplněné o pár zdejších drobtů, a jí to také nedávalo smysl. Před rozpínám přece nebylo nic. Natož konec.
„Náboženství, věda, mýty, to vše popisuje totéž stvoření, pane Quille, stvoření, zamyslete se nad tím slovem, jen z jiného pohledu. Málokdo ví, jak to tehdy bylo doopravdy. Možná proto, že to zní příliš neuvěřitelně, možná proto, že by musel připustit existenci mnohem větší moci, než si dokáže představit, ale je to tak.“
„A tenhle kámen s tím souvisí?“ Peter dál ničemu nerozuměl, ale zdálo se, že Gamora pochopila, nebo věděla od začátku. Koneckonců, pracovala pro muže, který po něm šel.
„Je to kámen nekonečna.“
Sběratel kývl, jako by se jí poklonil.
„Co je kámen nekonečna?“ Jenna na tom ale byla stejně jako Peter. Vlastně neměla problém s připuštění existence mnohem větší moci, než si dokáže představit, mnoho lidí kolem ní celý její život vyznávalo boha a Ježíše a ona se s jejich představou sžila, ale tohle bylo zjevně něco jiného. Nebo ne? Neříkal, že náboženství popisuje totéž, co se jim chystá říct, pouze jinak?
„K tomu, abyste pochopili, je potřeba slyšet všechno od začátku. Civilizace a rasy vznikají a zanikají, čas pro naše vědomí plyne a většina z nás nikdy nebude schopna doopravdy obsáhnout taje existence, natož ji pochopit, ale tohle je prapočátek všeho.
Tehdy existovala... říkejme jí stvoření. Bytost. Možná znáte pojem konvergence, ale tohle nebyla konvergence tak, jak ji můžete chápat. Nebyla to jen provázanost, byla to jednota. V té „bytosti“ existovalo všechno a zároveň neexistovalo nic. Byla vším i ničím. Byla všeobjímající. Vše v ní splývalo v jedno, byla jediným konečným bodem a zároveň nekonečnou věčností. A nikdo nemůže říct, jak dlouho tak existovala, protože spolu se vším ostatním obsahovala i veškerý čas, který tak také nemůžeme definovat jak jsme zvyklý, protože existoval celý najednou. Někteří si ostatně myslí, že je to tak stále a já nejsem povolán k tomu, abych je zpochybňoval. Ale nenechte se mýlit představou bytosti visící v nicotě. Protože byla... preexistencí, byla jen ona. Žádná nicota kolem. Žádné nic. Neexistovalo množství, neexistovalo plynutí, prostor, hmota, energie, všechno bylo jedno a totéž. Jen ona. I když tehdy se nedala označit ani jako ona. Ale postupně si sama sebe začala uvědomovat. Nejsem schopný vylíčit vám jak, nikdo neví, co se změnilo a proč začala tato... veškerost vnímat svou existenci, ale stalo se to. A jakmile k tomu došlo, jakmile si uvědomila, že je, a protože je všechno, tak že je sama, vzniklo kromě ní i nic.“
Jenna na Sběratele zírala s pootevřenou pusou a snažila se to zpracovat. Pravda, možná marně, jak jí tak hlavou vířil chaos. A když se pokradmu podívala kolem, zjistila, že Drax rozhodně nerozumí ani polovině věcí, které Tivan řekl, a Groot to vzdal úplně. Raději zíral do jednoho z terárií s nějakým velmi podivným živočichem.
„Aaa tohle souvisí s orbem tak, že...?“ pobídl ho Peter.
„Představte si, že jste vy. A kromě vás jen nicota. Není divu, že začala být z náhlé samoty, kterou předtím nemohla vnímat, tak zoufalá, nebo že se rozhodla to skončit, nemyslíte? Nemohla si zase přestat uvědomovat sama sebe, ale mohla se pokusit všechno ukončit. A udělala to.“
V tu chvíli se na obrazovce za ním zablesklo a do černého prostoru náhle vystřelily silné proudy ostrých barev.
„Tím však narušila absolutní harmonii, která držela pohromadě jednotu. Vždy tu musí být harmonie, vždy tu musí být vyváženost, které dnes říkáme kosmická symetrie, a ona ji porušila. Jednota byla pryč. Když se dotkla své podstaty v pokusu se zničit, rozervala se na čtyři části. Čtyři protikladné entity, jež se od ní doslova odervaly a staly se podstatou nového propojeného metasystému naší současné existence, konvergenčním pojidlem vesmíru. Teprve poté se jí povedlo to, co zamýšlela. Jenže to rozervání také vypustilo tak masivní proud energie, že se ti čtyři rozletěli daleko od sebe a šest nejmocnějších paprsků čisté síly obsáhlo dosavadní neexistenci a začalo se rozpínat všude. Vy to znáte jako Velký třesk,“ kývl k Jenně.
„Jednota se rozpadla a stejně jako ony čtyři entity existují v protikladech, začalo vznikat v protikladech vše, co předtím splývalo do jediného, jako poslední zoufalý pokus zachování symetrie. A oněch šest nejmocnějších a nejjasnějších proudů, které při rozdělení vytryskly z nových entit a vzaly s sebou určitou sílu, vykrystalizovaly po hlavním náporu exploze, když se dostaly dostatečně daleko, zpomalily a začala se oddělovat energie a hmota, do šesti kamenů nekonečna,“ dopověděl a za ním na obrazovce se opět ze světla a barevných vírů zformovalo šest barevných kamenů, za kterými se vznášely mlhavé postavy nejasných tvarů.
„A ta bytost?“
„Povedl se jí její záměr. Zemřela.“
„Tak je mrtvá?“ zamračila se Jenna.
„Mrtvá. A nejsilnější entita, protože v ní stále zůstává vzpomínka na její všeobjímající jednotu. Na to, jak je vším a jak bez ní není nic. Znáte ji jako Smrt.“
Na to se Sběratel podíval přímo na ni. Ale ona to odmítala. Odmítala jakékoli spojení se Smrtí a už vůbec odmítala fakt, že by měla Smrt existovat i v jiné formě než prosté... zástavě životních funkcí. Že by měl existovat tak zásadní rozdíl mezi pojmem smrt a třeba... trávení. A vůbec, jak by to mělo souviset s ní? Proč se dívá na ni? Nemůže o ničem vědět, nemůže to vědět a určitě se plete.
„Cože?“
„Je to tak. Smrt je jednou ze čtyř entit. Jedním ze základních prvků veškeré existence. Smrt, Věčnost, Nekonečno a Zapomnění. A jejich moc vykrystalizovaná ve zdánlivě obyčejné úlomky kamene vesmíru, mysli, duše, času, poznání a síly roztroušených do všech koutů. Co se stalo s oněmi kameny však víme. Jsou známými předměty a středobodem touhy mnohých. Ovšem buď ztracené nebo bezpečně uložené v doufejme spolehlivých rukách. Co se stalo s entitami... je zajímavější. Samy o sobě nejsou schopny výrazně se projevit ani vnímat svou podstatu, jako se to podařilo oné dávné jedinosti, smím-li ji tak nazvat. Ale mohou se spojit s jinými, se skutečnými bytostmi, na čas v nich žít a tehdy vědět, co jsou zač. A pokud by nastal čas, kdy se všechny čtyři za plného sebeuvědomění setkají, získají i kameny a rozhodnou se opět spojit...“
„Přijde velký kolaps...“ vydechla Jenna.
Sběratel přikývl.
„I když by se to mělo spíš nazývat opětovnou jednotou. Nedojde ke kolapsu. Vše se vrátí do prapůvodního spojení a jedinosti. Ale uznávám, zní to strašidelně. Dlouho různé rasy bojovaly za to, aby tento den nenadešel. Strážily kameny, bály se entit a jen ty nejsilnější z nich byly schopné je využít pro vládu nad statusem quo. Poté na svůj boj zapomněly a začala válka o sebestředné vlastnictví kamenů a s nimi i neměřitelné moci a ovládnutí vesmíru. Ale teď, mí drazí přátelé, jako by vzpomínka na zrod a skutečné nebezpečí povstávala z prachu. Jako by se ten den přiblížil... mohli bychom si promluvit?“ jeho zasněný nadpozemský hlas najednou přepl k velice přítomnému a i tuhle otázku směřoval k Jenně. Byla připravená utéct.
„Hele, hele tak to pr,“ zasáhl ale Peter, protože jako jediný možná částečně pochopil, na co naráží. Jenna sama mu prozradila, že s takovým utrpěným zraněním musela zemřít navzdory svému nadání, takže něco společného se Smrtí asi měla. A on znal pověst Sběratele a jeho úchylku sbírat cokoli zajímavého a zamykat to do akvárií bez ohledu na to, zda je to věc nebo zvíře nebo zda s tím dokonce souhlasí. A ten lesk v jeho očích mu připadal až příliš zaujatý a příliš čitelný. Nehodlal dopustit, aby se v tom vrtal ještě víc. Byli tu jen kvůli obchodu. A jemu se najednou zachtělo rychle vypadnout.
Popadl proto Jennu za ruku a odtáhl ji o krok zpátky. Tím si vysloužil pozornost všech ostatních, dokonce i Groota, jenž pochopil, že příběh nad jeho chápání je konečně u konce.
„Teď, když víme, co to je, měli bychom zvýšit cenu, ale možná budeme štědří a necháme ji na původní hladině. Když zaplatíte, my vypadnem a tenhle kámen nekonečna zůstane pohřbený pěkně-“ ale nedořekl kde, protože ho odstrčila ona růžová otrokyně, která je do Sběratelova muzea přivedla.
Už se vůbec netvářila zlomeně a zkroušeně. Sálalo z ní šílené odhodlání, obličej se jí stáhl do dravčího výrazu a ona se vrhla ke stolu se stojanem. Sběratel na ni zakřičel, s upřímným zděšením, ale pozdě.
„Ne, už dál nebudu otrokyně!“
Skočila po orbu, kameni nekonečna nebo čemkoli, co to bylo, a sevřela ho v dlani. Zlomek vteřiny se nedělo nic. Nikdo se nepohnul, snad ani nedýchal. Snad se zastavil vesmír.
A pak vybuchl.
Žádné komentáře:
Okomentovat