22. června 2016

Dračí píseň 10

Nevzpomínala si, jak se dostala do svých komnat. Vlastně si ani nevzpomínala, co se všechno stalo. Jen si s údivem všimla, že v rukách drží své dračí vejce, a že úplně stejně s ním musela urazit celou cestu zpátky z knihovny. Nejspíš jen tak. Šaty, do kterých ho zabalila, totiž nepřinesla.
Čím dál lepší, pomyslela si. A pak si vzpomněla na svého strážného a co všechno musel vidět a myslet si. Jenže jí na tom kupodivu nezáleželo. Koho zajímá, co si pomyslí jeden voják? Jeho slovo má možná váhu pro Oberyna, ale její je převáží. A hlavně to nebylo to nejdůležitější. To princ Rhaegar.
Rhaegar.
Rhaegar se svými stříbrnými vlasy. Podmanivým pohledem. A rty najednou útočícími na její.
Jak dlouho to trvalo? Okamžik? Dva? Hodinu? Nevnímala čas. Jako by nebyl. Řekl jí něco? Utekla nebo mu propadla? Bohové, proč se cítí, jako kdyby kráčela snem s mlhou všude kolem?

Ne že by ji tak vyvedl z míry jeden polibek. Už políbila muže. Když byla malá, několik polibků si ukradl syn správce Vodních zahrad. Byli děti, pravda, ale stále byl první. A později, v rozkvětu ženství, ráda nechávala pány a rytíře dvořit se jí, lichotit jí, líbat jí ruce a dva nebo tři nejodvážnější poctila vlastními rty. Dokud se o totéž nepokusil budoucí lord Ulrick Uller a ze zápachu vína a hadí dušeniny v jeho ústech se jí téměř nepřetočil žaludek. Od té doby se jim dostávalo pouze polibků jejího oštěpu, pokud byli tak stateční nebo pošetilí, že se uvolili k boji.

Jenže tohle bylo jiné, tohle chutnalo... jak to vůbec chutnalo? Určitě ne jako hadí dušenina. Možná trochu jako dračí oheň, možná... oh, hloupé děvče, jak snadno se nechala pobláznit! Jak se tak mohla zachovat dcera Rudé zmije? I když na to byla snadná odpověď.

Už když se s ním setkala poprvé, byl okouzlující, rytířský, mírný, nerozčílil se dokonce, ani když ho urazila. A krásný, byl krásný. Nikdy ne docela veselý úsměv a oči... když na ně pomyslela, napadlo ji, že by se v nich mohla utopit. Fialové, jako všech z jeho rodu, ale přitom jiné. Hluboké, tak hluboké a smutné... a rty, chutnající po skořici. Ano, teď si vzpomněla, po skořici a ohnivých švestkách nebo pomerančích čerstvě utržených na vyhřátém nádvoří. Nedokázala to přesně pojmenovat, připomnělo jí to domov. Není divu, že by se v něm dokázala ztratit a písečný had nebo ne, propadnout kouzlu dokonalého prince.
Jenže ženatého.

Zatřásla hlavou. Tohle ji tolik vyvedlo z míry, ne jen obyčejný polibek. Byla svobodná urozená dívka. Měla právo snít o jiných mužích, jako Dornka dokonce i líbat je a vzít do své postele. Věděla přitom, že mnozí by neprotestovali, stačilo by jen svléknout si šaty. Nebo to nechat udělat kohokoli, kdo by ji svedl. Ale ne zaslíbeného jiné, na které ji záleží. Takoví vůbec neměli právo ji svádět. Neměl na to právo. Tohle její tetě nemůže udělat. Proč se vůbec pokusil? A o co se to pokusil? Měl být rytíř, o němž básní celá říše. Že by se v něm spletla? Že by se všichni spletli? A on je jako Robert, Ulrick, Damon nebo její otec také jen muž?
Zmatenost a zasněnost ji pomalu opouštěla a střídal ji vztek. Kdyby to byl kdokoli jiný, ani by nemrkla. Rytíř, lord, zbrojnoš, pro Stařeninu seschlou kůži, klidně i zahanbený Zlatý Jaime Lannister! Ale princ? Jen pár dní poté, co mu vyčetla, jak se nezajímá o Eliu?

Ovšem neměla vztek jen na něj. Ani ona mu neutekla, i na to už si vzpomněla. Zlehka mu položila dlaň na tvář a nechala se k němu přitisknout. Jako by byl bájnou sirénou, o kterých kdysi četla, tvorem, jenž dokáže pouhým hlasem omámit kohokoli se mu zamane. Oplácela mu to jako ještě nikomu předtím. Líbala ho. Líbala manžela své tety a místo výčitek pak proplouvala snem, jako kdyby byl jen dalším dornským lorďátkem marně doufajícím, že místo zmijího kousnutí získá zmijí dceru. A ještě se jí to líbilo!
Věděla, že se o Dornech říká spousta nehezkých věcí a mnoho mužů považuje dornské ženy za děvky. Nepopírala to, ženy i muži, všichni si v Dorne užívali bez okovů dvorské přetvářky, pokud chtěli. Ale ona ne, ona... z ní nikdo děvku dělat nebude. Musí se okamžitě probrat. Zapomenout. Zvlášť, když ji dnes čeká společná večeře.

A nejlepší způsob, jak zapomenout, vyčistit si hlavu a opět vklouznout do své neohrožené dračí kůže zmije, podle ní bylo vypořádat se co nejrychleji se vším, co její eskapáda mohla způsobit. Uložila proto vejce zpátky do truhly, krátce se na sebe podívala v zrcadle a vyšla z komnaty.
Kousek od jejích dveří stál onen strážný, kterého s sebou vzala do knihovny. Došla proto k němu, postavila se před něj a zadívala se do jeho nezúčastněného obličeje.
Strážný jí trochu nejistě pohled opětoval.
„Ehm,“ odkašlala si. A sledovala ho dál.
„Mhm...“ oplatil jí pohled a nechápal, o co jde.
„Obávám se, že se mi v knihovně udělalo slabo.“
„...obávám se, že ano, princezno,“ přikývl trochu zmateně.
„A také se obávám, že... jsem si nedala příliš pozor... ohledně...“
Jenže strážný opravdu vypadal zmateněji a zmateněji. Musela se posledních několik minut chovat jako blázen.
„Vážně jsem nebyla sama sebou, myslím, že jsem se tu procházela s...“
„Oh,“ pochopil konečně, „princ nás ohledně vašeho majetku instruoval. Nabídl jsem vám svůj plášť, byla jste bledá, nebylo vám dobře a my máme jasné rozkazy nenechat nikoho zahlédnout, co jste si přivezla.“
Samozřejmě. Nebylo zase tak obrovským tajemstvím, že vlastní cenné vejce, ale stejně tak nepotřebovala, aby se to rozkřiklo do celé říše. Takže byli stráže jejího otce, tady teď vlastně i její, poučeni, aby na ně dávali pozor.
„Samozřejmě. Ale uvítala bych, kdybych si o tom mohla s otcem promluvit sama,“ prohlásila pak, když si uvědomila, že si opravdu na rozdíl od všeho ostatního nevzpomíná na zpáteční cestu, ale že mu bude věřit. Nechtěla to otci říkat, naopak, ale kdyby ho neujistila, že to udělá, nepochybně by mu vše nahlásil. A ona by se cítila ještě hůř. Oberyn uměl poznat, když lže. Ostatně, proto bude muset být velmi opatrná i s historkou o panoši s rozbitým nosem.

Když jí pak přikývl, ostatně co také mohl dělat, byla jeho princeznou, sešla po schodech do přízemí. Krátce se přitom ohlédla na místo, kde ji ke zdi přirazil přiopilý voják, a všimla si, že je tam stále krvavá skvrna. To si jí doteď nikdo nevšiml? Nebo neměl čas ji vyčistit? Alespoň na načervenalých kamenech tolik nevynikala.
Ale ani na tom nezáleželo. Raději se zase podívala před sebe a prošla bránou, i když vlastně nevěděla, kam míří. Prostě jen nedokázala zůstat na místě. Ovšem to za ni brzy vyřešila dívka, možná o pár let starší než ona sama, oblečená ve světle zelených šatech s dlouhou sukní, avšak s na zádech hluboce vykrojeným živůtkem s hrozny vína vyšitými zlatou nití. Podle barev by si myslela, že je z Tyrellů, ale hrozny byly znakem Redwynů. Nejznámější rody Roviny a ti, které Dorne od dávných dob nenávidí. Tedy ne, že naopak by to bylo jinak. A zvlášť od doby, kdy její otec vyjel v turnaji proti Willasi Tyrellovi, dědici Vysoké zahrady, srazil ho a jeho kůň se zamotal do vlastních nohou a rozdrtil i jednu lordskou. Willas ho z toho nevinil. Oberyn mu daroval jako omluvu sokola a Willas mu občas psal. Asi dvakrát dokonce napsal zdvořilostní dopis ke dni jména i jí. Ale ostatní Tyrellové a jejich rodina to viděli jinak. Překvapilo ji proto, že s ní tahle dáma Roviny, ať už Tyrell nebo Redwyne, což je prašť nebo uhoď, chtěla mít něco společného.

„Princezno Jaenno,“ vysekla jí malé pukrle.
„Lady...“ chvíli přemýšlela, kdo by to mohl být, aby ji vhodně oslovila, ale nakonec to vzdala. Neměla nejmenší tušení, jak se mnohé mladé růžičky jmenují.
„Mina Tyrell, princezno. Oh, promiňte, nějakou dobu už Redwyne, není tak snadné si zvyknout,“ zasmála se a zamrkala. Takže Jaenna měla pravdu. Lady Redwyne. Manželka lorďátka, které si myslí, že jejich Stromovinské víno může konkurovat Dornskému.
„Ah, o tom nepochybuji,“ přikývla a čekala, co jí hnědovlasá dívka s velkýma hnědýma očima řekne dál. Pomyslela si, že to nejspíš bude velmi zajímavé, když si ani nedokáže zapamatovat své jméno. Správně by sice měla začít, jak ji těší, že se setkaly, a pogratulovat ke sňatku, ale neviděla důvod. Jejich setkání ji nijak zvlášť netěšilo a jestli si vzala lorda Redwyna nebo pasáka ovcí jí bylo úplně lhostejné. Hlavně ve chvíli, kdy jí v hlavě stále ještě pulsoval Rhaegar a vztek smísený se zmatením nad její vlastní reakcí. Ostatně, zdvořilosti a falešné lichocení ji znechucovalo. Nebyla taková vždy, vlastně velice podezírala Obařin vliv, protože Obaru nikdy nevychovávala žádná septa, ona se nikdy nebála říct, co si myslí, včetně toho, že chce někoho zabít, a Jaenna se jí vždycky potřebovala vyrovnat. Byly téměř stejného věku a soupeřily spolu o vše. Samozřejmě v dobrém.

„Doufala jsem, že vás zastihnu. Ne...rada bych vás tedy obtěžovala...“ zamračila se trochu, když si všimla, že jí Jaenna nevěnuje příliš pozornosti.
Ta ale konečně pochopila, o co jde. Rovina byla až teatrálně oddaná Targaryenům a ona se nepochybně rozhodla pokusit spřátelit s neteří budoucí královny. To nebylo nic nového. I když se Jaenna neměla nikdy dostat k trůnu nebo k jakékoli jiné židli jakéhokoli jiného vládce, byla jejich příbuznou, a to stačilo, aby s ní mnozí chtěli zůstat zadobře. Vždycky je lepší mít přítele v královnině neteři než nemít zastání vůbec žádné. A také si uvědomila, že drzost jí nepomůže. Naopak nějaká kvokající tradiční lady by mohla alespoň nějak odvést její myšlenky. Ať už k čemukoli od písní po oblečení.
„Oh, vůbec ne. Přemýšlela jsem, co podniknout, a dnešní počasí je jako stvořené pro čas strávený ve společnosti,“ usmála se na ni proto, byť trochu falešně.
„Opravdu? Byla bych nesmírně poctěna, kdybyste se přidala ke mně a mým sestřenicím na šálek čaje. Nechaly jsme si ho připravit v růžovém altánu. Hned po slavnostní hostině mám totiž opustit město a odjet do Stromoviny a zdejší zahrady jsou nejlepší místo, ke trávit poslední dny ve městě.“

Jaenna ji tedy nechala zaháknout se za její ruku a prakticky odtáhnout k růžovému altánku. Cestou, po velmi krátkém zdvořilém úvodu sestávajícím z „Jak se vám líbí v Králově přístavišti“ a ještě zdvořilejším „Je to jiné než domov“, přitom poslouchala Miniu ódu na lorda Paxtera a jeho ohromnou flotilu. Popisovala ho jako mužného a přitažlivého zrzka, vyjádřila obavy, aby mu porodila stejně ztepilé syny a se začervenáním jí prozradila, že i když se od jejího odjezdu do hlavního města neviděli, protože on se musel zabývat důležitými obchodními záležitostmi ve Stromovině a ona vyrazila se svou Tyrellskou rodinou, nezřídka se o to snaží. Možná by nakonec opravdu měla raději mluvit o oblečení. Doprovázelo by to méně červenání.

Jaenna jí na to vše jen přikyvovala a občas zabručela „ahm“, „opravdu?“ nebo „oh, neříkejte,“ jinak ji příliš neposlouchala, a tak si nejprve ani neuvědomila, že se zeptala, zda už i ona sama má nějaké nápadníky, když ji usadila do prázdného křesílka mezi dalšími dvěma dívkami v podobných šatech, jen v jednom případě celých modrých a v druhém s lístky vyšitými po celé délce a hedvábným šálem přes ramena. Že zřejmě čekají na její reakci jí došlo teprve, když se na ni všechny tři zadívaly a nastalo ticho.
„Ehm... pardon?“
„Mino, ty a ta tvá posedlost cizím manželským ložem,“ strčila do své sestřenice dívka v modrém.
„Jen mě to zajímalo, je přece princezna z Dorne a rodina budoucích králů. A podívej se ty nádherné lokny, určitě jí padá k nohám spousta mužů. Kéž by tak mně padali k nohám. Bylo by zábavné vidět Paxtera žárlit.“
Všechny tři se zasmály, jako by nikdy neslyšely lepší vtip, a Jaenna zdvořile zvedla koutky.
„To ne, můj otec není princ Dorne, takže to není tak-“
„Ale není právě to dokonalé? Budoucí princezna Dorne si nemůže vzít dědice důležitého panství, to by způsobilo komplikace, a je ještě příliš malá, ale neteř prince Dorne a neteř budoucí královny? Svobodní lordi musí mít vlčí mlhu, pokud neprosí o vaši ruku.“
„Když myslíte...“ pokrčila rameny. Na jednu stranu se ušklíbla. Existuje jeden lord, který neprosí o její ruku a má „vlčí mlhu“. Robert poblázněný do vlčích Starků. Ale samozřejmě, že byli mnozí jiní zájemci, jenže ona s nimi neskákala tak ochotně před septona jako ostatní jižanské dámy, stejně jako její otec nechňapal hladově po každém, kdo projevil zájem a cinkal zlatem, a tahle debata tak vůbec nebyla pro ni. Zvláště, když druhá z Mininých sestřenic, ta která se doteď neprojevovala a cudně schovávala své úsměvy za šál, začala básnit o seru Fossowayovi, rytíři, který by ji prý určitě korunoval královnou lásky a krásy, kdyby byl býval vyhrál poslední turnaj ve Starém městě. Jenže se nechal vyhodit hned při druhém klání ze sedla, což ale vůbec nebyla jeho chyba, protože jeho oponent bezostyšně podváděl. Alespoň podle ní. Už jen zbývalo, aby vytáhly vyšívání.

Napadlo ji, co by říkaly, kdyby ona sama vytáhla luk a začala také mluvit o rytířích, ovšem těch, s nimiž jezdí lovit. Nebo o tom, jak ji otec vzal na lov zmijí, kterým společně odebírali jed. A jestli se takhle baví i doma, protože jí připadalo, jako by tohle město bylo přímo prolezlé nějakým morem, způsobujícím, že nakažený začne hned básnit o svatbách. Však už i ona měla s Oberynem rozhovor o nápadnících. Opět proto přestala poslouchat a zbystřila teprve, když zaslechla Willasovo jméno.
To si uvědomila, že skončila óda na sera Červených jablek a bláta kolbišť a Mina začala vyprávět, jak její synovec, muž téměř stejně starý jako ona, vycvičil sokola darovaného Slunečním oštěpem tak skvěle, že se rozhodl pořídit další a založit si chov. Dokonce prý jí a Paxterovi jednoho daroval jako svatební dar. A jak je tedy chytrý a kavalírský, i když nemůže být rytířem.
„Ano, je to obrovská škoda, že nemůže být rytířem. Přitom by byl vzorem všem... doufám, že tvůj bratr pochopí, že vzhled není všechno, a najde mu dobrou manželku. Willas by byl zdaleka ten nejlepší, koho by mohla lecjaká lady dostat. A přitom nemá jedinou nabídku, no chápete to, princezno?“ ozvala se opět modrá lady.
Konečně jí to došlo v celém rozsahu. Nechtěly se s ní jen spřátelit. Pochybovala, že to vymyslely ony, spíš jim někdo z Tyrellů poručil, aby se o to pokusily, ale tak jako tak, dokázala to snadno prokouknout i přes svůj nezájem o politiku a pletichaření. Zkoušely ji přimět zajímat se o Willase a případně navodit myšlenky k námluvám. Vychválit ho do sedmi nebes a přiblížit se královské rodině o další krůček. Jistě, proč jinak by ji dámy z Roviny pozvaly na čaj? I když by ji zajímalo, kdo to vlastně vymyslel. Silně totiž pochybovala, že by lord Mace souhlasil. Každý věděl, že pravým „lordem“ za ním je lady Olenna a ta nenáviděla Oberyna. Alespoň to jí řekl. Pochybovala, že by zatoužila po zmiji v její drahé Vysoké zahradě. Možná kdyby byla Doranovou dcerou, ale jedovaté hádě?

Nakonec tedy opravdu nebylo tak těžké nechat se rozptýlit, protože takové zjištění ji zaskočilo a nepřineslo zrovna ten nejlepší pocit. Možná by se proto přímo zeptala, kdo by ji chtěl nechat zaplést se s Willasem, ale naštěstí ji napadl jiný způsob.
„Nemohu soudit jeho vyhlídky na nevěstu, ale slyšela jsem, že je dobrý mladý muž. Působí tak, někdy píše mému otci. I když mám takový pocit, že lordu Tyrellovi se to příliš nezamlouvá. Jak je známo, Rovina a Dorne nejsou přátelé a myslím, že vaše rodina zvlášť nemá tu mou v lásce.“
Především Willasovi rodiče jejího otce.
K jejímu překvapení ale Mina mávla rukou.
„Pravda, matka začne hartusit pokaždé, když někdo řekne jméno Martell, prosím o prominutí princezno, ale už je taková. Ovšem můj bratr Mace to tak černě nevidí. Tvrdí, že ten incident byl Willasova vina, že se dostatečně nepřipravil a nedával pozor a my asi nikdy nezjistíme, jak to bylo doopravdy. Mohu vás ale ujistit, že vůči vám žádnou zášť nechová.“
Jaenna se ušklíbla. Pokusila se, aby to vypadalo jako úsměv, ale nejspíš se jí to moc nepovedlo. Že nikdy nezjistí, jak to bylo? Ovšem, protože lord Mace poslal svého syna na kolbiště proti jednomu z nejzkušenějších oponentů sotva odrostlého dřevěnému meči. Jak mohl očekávat, že zvládne ukočírovat koně během pádu? Nebo snad jak mohl očekávat, že k pádu nedojde? Sám to potvrdil, jenže jeho otec by to nikdy nepřiznal a lady Olenna k nenávisti vůči Dornům nepotřebovala ani to. Teď se ale zdálo, že ji její tloustnoucí syn obešel a rozhodl se vyšplhat o dalších několik příček blíž k železnému trůnu. Nebylo to sice znát, ale vytrvale se o to snažil, alespoň to slýchala od strýce Dorana. A protože na nabídku ruky jeho prostředního syna maličké Rhaenys bylo ještě příliš brzo, když se oba dva sotva batolili, a dceru pro Viseryse neměl, potřeboval se poohlédnout po jiné dívce dostatečně blízké králům. Alespoň pro zatím. A jak poznamenala modrá lady, nápadnice se pro Willase stejně nepřetrhly. V co lepšího mohl doufat? V lady Frey?

Jenže ona si nemyslela, že teď chce uvažovat nad pečlivě skrytou nabídkou. Alespoň prozatím. Znala Willasovy kvality, alespoň její otec o něm nikdy nemluvil špatně a pokud její otec o někom nemluvil špatně, musel to být alespoň jeden ze Sedmi sestoupený z nebes, jenže když si ho zkusila představit, muže s typickými tyrellovskými rysy, objevil se na jeho místě někdo jiný. Stříbrný princ.

Přemýšlela proto rychle, jak se z konverzace co nejlépe vyvléknout, ale nemusela dlouho. Všechny tři dívky totiž najednou odložily šálky a postavily se a Mina s krátkým zamračením okamžitě nahrazeným úsměvem zamumlala: „Princi...“
V Jaenně hrklo. Lekla se, že za ní stojí Rhaegar a nedokázala odhadnout, jak bude reagovat, až se otočí. Jenže místo něj se vedle ní vynořil dlouhý oranžový kabátec přepásaný koženým opaskem s rhoynským sluncem jejího otce.
„Dámy... doufám, že vás neruším. Jaenno,“
„Otče, jistě, že ne, děje se něco?“ postavila se i ona, vděčná za jakékoli rozptýlení. I když znamenalo, že nejspíš nastal čas k rozmluvě o jejím včerejším krvavém dobrodružství.
„Ne, žádný strach. Ale doufal jsem, že si také budeme moci promluvit. Čeká nás královská večeře a rád bych s tebou probral několik věcí. Pokud nás dámy omluví.“
„Samozřejmě, princi,“ přitakalo výmluvnější děvče, i když mu vlastně nezbývalo nic jiného. „Rády jsme vás poznaly, princezno. Doufám, že se k nám před hostinou ještě někdy stihnete připojit.“
„I já, ráda si poslechnu další... zajímavé historky o vašem drahém Willasovi,“ pokusila se alespoň teď trochu jim zalichotit, s radostí se připojila po bok otce a odkráčela s ním pryč od altánku.

„Našla sis přítelkyně?“ optal se pobaveně. A ještě pobavenější byl, když spatřil její otrávený výraz.
„Pff. Přítelkyně, které by mě pro samou lásku chtěly provdat za Willase Tyrella a poté utéct co nejdál. Ještě chvíli a musela bych jim do čaje přimíchat sladkospánek. A ani bych se nesnažila počítat kapky.“
„Ty tu nějaký máš?“
„Poradila bych si.“
Oberyn se usmál, ale všimla si, že teď už jeho úsměv nedosáhl očí a že se tvářil docela temně. Ošila se.
„Ty... chceš vědět, co se stalo, že?“
„Nemůžu se dočkat, až si to poslechnu.“
„Hmm... a... co přesně?“ rozhodla se nejdřív pokusit zjistit, co sám ví nebo tuší.
„Prohlédl jsem si tu dýku. Nebyla tvoje. Vypadá příliš obyčejně než jakákoli zbraň, kterou by sis vzala ze zbrojnice ve Slunečním oštěpu. Nebo z těch, které jsem ti kdy dal.“
„Oh...“ takže věděl všechno, protože to opravdu byl on, kdo našel její zkrvavený plášť a zkrvavenou dýku.
„To máš pravdu, nebyla. Zapomněla jsem na ni a pak jsem zapomněla i na vejce a usnula s ním. Děkuji, žes ho schoval, než na něj mohly přijít komorné.“
„Dělám co je třeba. Ale víc by mě zajímalo, kde se tam vzala ta krev.“
„Ty ses na to nezeptal strážných?“ zkoušela dál hrát o čas, ale věděla, že tak jako tak jí ho moc nezbývá. Oberyn byl nebezpečný, nedělala si žádné iluze, a nesnášel, když mu někdo lhal. Včetně jí.
„Nepotkal jsem žádného panoše se zlomeným nosem, neslyšel jsem nikoho mluvit o tvé rvačce s panoši a vlastně vůbec nevím o tom, že by ses s jakýmkoli panošem vůbec setkala. A pochybuji, že to byla krev Jaimeho Lannistera, zvlášť, když toho jsi zesměšnila lukem.“
„Není to krev Jaimeho Lannistera. Je majitele té dýky,“ přikývla nakonec s povzdechem, a když viděla, jak ji pohledem vybízí k pokračování, dodala: „Z jeho zápěstí.“
„A mám pocit, že to nebyl drzý panoš, jenž zpochybňoval tvé schopnosti.“
„Ne, nějaký voják, byl... dotkl se mě... zkoušel se mě dotknout... odtáhnout mě.. bodla jsem ho a nechtěla jsem, abys to věděl.“
Oberynovy oči ztvrdly ještě víc.
„Proč? Vadilo by ti snad, že bych ho zabil?“ zeptal se a jí ani nepřišlo divné, že to řekl. Vůbec nepochybovala, že by to udělal, a vlastně to byla reakce, jakou očekávala.
„Ne, nezáleží mi na jeho životě, je to nechutné prase. Ale já se s ním vypořádala sama, zvládla jsem to a nechtěla jsem, ať zasahuješ ty a tváříš se, že se o sebe nedokážu postarat!“
„Vím, že se o sebe umíš postarat. Měla bys. A když si tohle dovolil, vyvázl lacino. Kdybys mi řekla, který to byl, zabil bych ho a jsem rád, žes mu dala vědět, že zmije má zuby. Nikdy bych neřekl, že se o sebe nedokážeš postarat. Jenže o tebe mám stejně starost, musíš být opatrnější. Vypořádala ses s nim, ano. Ale pak jsi nechala všechny zakrvácené věci ležet na zemi a každého, kdo k tobě vstoupí, vidět poklad.“
Jaenna přikývla, ale mlčela. Neměla, co víc říct. Nemohla víc říct. Pokračovat o Varysovi? Nebo snad dnešním ránem s Rhaegarem? Byla by zase malou holkou, kterou plísní za nějakou naivní hloupost. Jenže tohle nebyla naivní hloupost. Nebo byla? Když Rhaegar udělal... to, co udělal?
„Omlouvám se, otče.“
„Alespoň jsi doopravdy zvládla útočníka. Doufám, že o tu ruku přišel.“
Jaenna se zlomyslně usmála. „Možná vykrvácel.“

Když se Oberyn zasmál, ulevilo se jí, protože pochopila, že s káráním je konec. Ještě chvíli spolu pak mluvili o Willasovi a tom, kdo mohl mít tak podivný nápad zkusit ji nalákat na sňatek s ním, Oberyn pak prohlásil, že zkoušet to mohou, že s Willasem jsou přátelé, a že mu dal nejlepšího sokola, ale že to rozhodně neznamená, že mu dá i svou dceru, a slíbil jí vyjížďku do města. Na to se podívala na svou sukni, usoudila, že bude stačit, když si místo spodničky navlékne kalhoty, souhlasila a rozběhla se zpátky do svých komnat, aby se po dlouhé době připravila na setkání se svým písečným ořem ustájeným v královských stájích a nepochybně umírajícím nudou.


Vyběhla proto zpátky nahoru po schodech a otevřela dveře. Ale ke svému úleku zjistila, že tam opět není sama. A k vzteku, že strážní patrně porušili příkaz nepouštět vůbec nikoho.
„Co tady děláš?!“

Žádné komentáře:

Okomentovat