„Myslím, že není nutné hned se chápat nožů.“
Jeho tvář byla kulatá, otylá a plešatá, jeho hlas měkký a jakoby zženštilý. Jaenna si byla jistá, že tohoto muže dřív neviděla, ale pak její oči sklouzly k předmětu v jeho klíně a jí se do hrdla vedralo zavrčení. Tentokrát udělala několik kroků směrem k němu s dýkou napřaženou k jeho hrudi. Měla dojem, že je naopak nezbytné se nějaké chopit.
„Kdo jste a co tu děláte? A okamžitě pusťte to vejce!“
Neznámý však nevypadal, že má strach. Nedíval se na dýku, ale přímo do jejích očí osvětlených pouhými několika svícemi. Venku se rychle začínalo šeřit, světla tak ubývalo i v hradu, takže si je musel zapálit.
„Žádný strach, princezno. Nechci vám nijak ublížit. Pouze jsem neodolal a musel se přesvědčit, jestli jste skutečně přijela i s dračím vejcem. A je vskutku nádherné.“
„Jak o tom víte?“ Jaenna ho opatrně obkroužila připravená zaútočit. Sotva se vypořádala s jedním násilníkem, měla před sebou mít zloděje? Ale zloděj by přece neseděl v jejím křesle a nečekal na ni, tak co to mělo znamenat? Nechápala to a vůbec se jí nelíbil i přes jeho úlisný úsměv a parfém, který z něj cítila. Co za muže se vůbec halí do parfému, pokud nepracuje v nevěstinci?
„Mí ptáčci mi to zazpívali.“
„Jací ptáčci? A jak to ví oni?“ zamračila se na něj. Neměla ráda, když si s ní někdo hrál, a tohle nebezpečně vypadalo čím dál víc jako výsměch.
„Oh, to přece nemůžu prozradit, už bych nebyl mistr našeptavačů, kdybych prozradil všechna svá tajemství.“
Mistr našeptavačů? Před ním ji dnes varoval otec. Varys, tak znělo jeho jméno. Stejně divné jako on sám. Takže přece jen věděl, s čím dorazili do přístaviště.
„Ale vy znáte moje.“
Varys se nepatrně poklonil a opatrně odložil její vejce na druhé prázdné křeslo. Jaenna k němu okamžitě zamířila a zaštítila ho vlastním tělem.
„Potom je fér, když na oplátku řeknu jedno své.“
Princezna si ho podezřívavě měřila. Teď, když už oči s obavou neupírala na vejce v jeho rukách, prohlédla si ho lépe. Měl na sobě fialový háv, jaký rozhodně nenosí zdejší muži. Nebyl to kabátec ani plášť, ale skutečný hábit, z pod kterého mu koukaly široké kalhoty a trepky. Rukávy měl stejně široké jako hábity mistrů a nějak nepochybovala, že v nich také ukrývá spoustu věcí. Pobídla ho ale pohledem, aby pokračoval.
„Dobrá, tedy třeba... jedno z mých neprozrazených tajemství je, že jistý budoucí lord Daeron Vaith požádal před několika lety o ruku jistou princeznu ve Vodních zahradách.“
Jaenna se nejdřív zamračila, protože to přece nikoho nezajímalo, nadechla, pak trochu začervenala, když si uvědomila o kom mluví, a chtěla se ohradit, že byli ještě děti, ale neřekla to. Napadlo ji něco jiného.
„To přece není vaše tajemství. To je tajemství o mně. A nikdo to nikdy nezjistil, řekla jsem to jen své tetě a-“ pak se zarazila. Nikdy by neuvěřila, že by Elia prozradila takovou věc cizímu člověku jako byl on. Opravdu byli jen děti. Jí bylo deset let a Daeron byl o dva roky starší. Hrávali si spolu ve Vodních zahradách a ona mu kdysi řekla, že musí být čtvrtým leopardem, který jim utekl ze znaku, protože ho nikdy nedokázala předhonit ani na souši ani ve vodě a navíc mu záviděla, že se dokáže plížit tak potichu, že ji vždycky vyleká. Nejspíš se do ní proto dětsky zakoukal a potají, celý zrudlý, se jí za keřem gardénií zeptal, jestli by si ho vzala za manžela. Už tehdy věděl, že jednou bude lord, a nejspíš mu to připadalo jako dobrý nápad, jenže ona zareagovala stejně dětsky, řekla mu, že je hloupý, on jí řekl, že je namyšlená a ona mu vyťala políček. A když se jí pak po večeři Elia zeptala, co se stalo, s celou příhodou se jí svěřila. Tehdy se tomu zasmála a pouze jí pokárala, že mu neměla nadávat, ale nikdy víc se k tomu nevracela. Navíc už teď byl Daeron stejně nejspíš dávno ženatý, nebo měl alespoň komnaty plné vděčnějších milenek. Jenže co když si o tom Elia vyprávěla s někým jiným, třeba s lady Asharou, která jí sloužila jako dvorní dáma a nejbližší důvěrnice, a tenhle pán špehů je slyšel a uložil si to někam do pokladnice drbů? Bylo by to možné?
„Jste chytrá,“ usmál se, jako by přesně věděl, co se jí honí hlavou, a potvrdil to.
„A vy divný. Nevěřím vám.“
„Opravdu vám nemíním ublížit. Ale děláte dobře, každá lady by měla poslouchat svého lorda otce. A totéž platí pro princezny a prince. Oh, ano, vím, že jste s ním dnes mluvila v zahradách a varoval vás přede mnou,“ vysvětlil jí, když částečně překvapeně a částečně nazlobeně vyvalila oči. „Stejně jako vím o vaší malé soutěži v lukostřelbě s jistým rytířem Královské gardy a o tom nešťastném incidentu s jistým Corbinem. Bez titulů, obávám se.“
Nechápala, jak je to možné, když sedí tady a ona utekla onomu Corbinovi přímo teď, vlastně vůbec nechápala, jak se dostal dovnitř, aniž by to věděly stráže na chodbě, protože by ho nikdy nepustily, ale to nebylo to, co ji dopálilo nejvíc.
„Nebyl to žádný nešťastný incident! Napadl mě!“
„Ah, já vím. A jsem velice rád, že se umíte ubránit a že vám nic není. I když jemu zřejmě ano.“
„Takže o to jde? Král... bude řešit, proč jeden z jeho mužů téměř vykrvácel? Proto jste tady?“ došla k jedinému možnému vysvětlení, jež jí dávalo smysl.
„Má drahá, král má na starosti úplně jiné věci a onen... muž, jestli tak smím nazývat kreaturu, která se ze svých nízkých pudů odváží napadnout ženu, byl jen bezvýznamným chrapounem hrajícím si za pár stříbrňáků na vojáka. Kdepak. Opravdu jsem se chtěl jen podívat na to vejce,“ ujistil ji a zvedl se z křesla. Upřímně doufala, že je na odchodu, protože už pod jeho pátravým pohledem plným přímo hmatatelně otráveného medu nechtěla zůstat ani chviličku.
„Jestli se mi ho pokusíte vzít nebo s ním cokoli udělat-“
„Drahá princezno... k čemu by mi bylo? Nejsem Targaryen,“ mrkl na ní a uchechtl se tiše a tak zvláštně, že Jaennu na okamžik doslova přikoval na místě. Pak se rázně otočila, vyrazila ke dveřím a otevřela je, aby přivolala muže, který u nich stál, ale zjistila, že mezitím odešel ke schodišti a nevypadalo to, že by chtěl pochodovat zpátky. Vyrazila proto za ním a nesmlouvavě ho dostrkala do komnaty, aby vyprovodil její nezvanou návštěvu, ale když oba nakoukli do dveří, s údivem zjistila, že komnata je už prázdná.
Jaenna ještě prošla dovnitř a obhlédla všechny kouty, nakoukla dokonce i pod postel, ale Varys doopravdy nikde nebyl.
„Nevěděl jsem, že se bojíte myší nebo pavouků, princezno,“ prohlásil strážný. Sám neviděl vůbec nic podezřelého a myslel si tak, že její nezvanou návštěvou je nějaká havěť.
Jaenna protočila oči, i když už si nebyla docela jistá, jestli tam opravdu někdo byl nebo jestli jen nezůstala příliš dlouho na sluníčku. Po příjemném a jistém odpoledni plném toho, v čem si připadala sama sebou, už zase nevěděla, co si myslet.
„Nebojím se myší! Musel asi někam zmizet. A teď, když dovolíte, potřebuju se převléct a nebudu to dělat před vámi,“ zabouchla mu před nosem, aby jí neměl za blázna ještě víc, a znovu se nechápavě rozhlédla kolem.
Nemohl přece skočit z okna nebo se vypařit v obláčku dýmu, tak jak zmizel? Že by se jí vážně jen zdál? Jenže pak si všimla vejce pohozeného na polštáři na křesle. Nebyl to sen. Všechny ty podivné věci doopravdy řekl. A pak doopravdy zmizel nějakou tajnou cestou, o níž netušila.
Pro jistotu už se rozhodla raději nejít prozkoumávat ani knihovnu. Nelíbilo se jí, že má Varys přístup do jejích komnat jak se mu zlíbí, a že ví o jejím vejci. A jeho slova... že jí ho nechce ukrást, protože on přece není Targaryen a k ničemu by mu nebylo? Nebyla si jistá, jak je vyložit. A také jí děsila představa špehujících ptáčků v zahradách a možná i za dveřmi a kdo ví kde všude. Vzala proto vejce a lehla si s ním na postel. Úplně zapomněla i na své rozčepýřené vlasy a krev na šatech. Nebo na to, co všechno mohl zahlédnout strážný, když dýka a zkrvavený plášť zůstaly na zemi, a co by mohl říct o takovém výstupu jejímu otci.
„Nenechám tě ukrást. Jsi moje. Je mi jedno, jak se mě tu snaží vyděsit. Zítra povečeříme s Eliou a hned po hostině na Aegonovu počest odjedeme. Otec mě pak určitě nechá vybrat další zastávku. Možná bych ho mohla přesvědčit k zakotvení na Tarthu, četla jsem v jednom cestopise, že tam mají nádherné čisté vody. Ano, tak to bude. Po hostině odplujeme na Tarth, nebo možná do Bouřlivého konce, pokud se tu ukáže i Robert. Vlastně už lord Robert. Určitě by mě tam vzal, nikdy mu nevadilo zdržet se na jihu déle, než plánoval. Hory Údolí bez něj nespadnou. A pak už zase budu s děvčaty a nikdo se mi k tobě nevloupá. Nikdo si se mnou nebude hrát,“ ujišťovala sama sebe, když promlouvala k vejci. Působilo to na ni víc, než kdyby na to jen myslela, takhle se dokázala doopravdy přesvědčit. Zdálo se jí totiž, že jí odpovídá. Že záře jeho zlatých žilek dává najevo, že ji slyší a že si nemusí dělat starosti. A to potřebovala. V hlavě jí pořád zněla ta podivná slova a vířil jí v ní jejich nejasný význam. „K čemu by mi bylo? Nejsem Targaryen.“
Nejsem Targaryen.
Nejsem Targaryen...
Targaryen...
Kolem ní vyšlehly plameny. Vysoké a mohutné, tyčily se na všech stranách jako hradby. Ale byly černé, ne oranžové, a nepálily. Neubližovali jí, naopak cítila, že ji chrání před něčím větším a horším na druhé straně. Jenže také cítila, že v nich nesmí zůstat, protože nakonec pálit začnou, ale bála se jimi projít. Bála se té věci za nimi a také toho, že ji přece jen sežehnou. A když nakonec vykročila, propadla do prázdna.
Padala a padala, pokoušela se křičet, ale nemohla. Nemohla ani natáhnout ruce, aby jimi zbrzdila nevyhnutelný dopad. Místo toho stále prorážela temnotu a kolem ní se míhaly rozmazané šmouhy.
Pak teprve dopadla na tvrdou dlážděnou podlahu, ale téměř si to neuvědomila. Před sebou totiž zahlédla záblesk stříbrných vlasů a krásnou bledou tvář, na kterou si už roky nevzpomněla. Nejdřív vypadala jako přelud, po chvilce se však rozjasnila.
„Matko!“ pokusila se zavolat, ale hlas se jí znovu zadrhnul v hrdle. Snažila se proto vstát a rozběhnout se za ní, jenže si náhle se zděšením uvědomila, že jí nohy neposlouchají. Vůbec necítila, proto si neuvědomila náraz na zem. A tvář její matky, její krásné fialové oči i laskavý úsměv, mizela dál a dál mimo její dosah, dokud se nestáhla a sama hlasitě nevykřikla.
„Matko!“ zkusila to znovu a natáhla k ní alespoň ruku, jenže v tu chvíli se před ní vynořilo něco obrovského, skočilo to a srazilo ji to zpátky.
Žádné komentáře:
Okomentovat